Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tvému kouzlu nepodléhám - 5. kapitola

16.10.2010 (21:15) • Kalea • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 760×

5. kapitola - Slepá ulička

Znovu jsme běželi, tentokrát se skrýt před deštěm. Doběhli jsme k městským stájím a nezpozorováni vylezli po žebříku na seník.

Skočil jsem do sena a oddychl si úlevou. Po chvíli jsem se zvedl do sedu. Tia seděla naproti mně, koleny si podpírala bradu a hleděla někam za mé rameno.

Mlčky jsme tam několik minut seděli a nedívali se na sebe. Živě jsem si uvědomoval její přítomnost, že to je poprvé za život, kdy jsem se s ní doopravdy ocitl sám v jedné místnosti. Snažil jsem se na ni nedívat – neúspěšný pokus.

Vycítila můj upřený pohled a zaměřila svou pozornost na moji tvář. „Co je?“ zeptala se tiše.

Zavrtěl jsem hlavou, neschopen slova. Skutečně, cítil jsem se… okouzlen?

Sklopila hlavu a povzdychla si. Neodvrátil jsem od ní oči a ona ty své také ještě několikrát zvedla, ale už nic neřekla. I když vypadala, jako by něco chtěla říct, ale nenašla odvahu to vyslovit. Nebo možná jen nevěděla, jak začít.

Na okamžik jsem odvrátil hlavu a přemýšlel. Nebylo to nic konkrétního, co by stálo za důležitou pozornost, ale já se prostě jen snažil nějak zaměstnat svou roztěkanou mysl.

Proto jsem si nevšiml, že jí po tvářích začaly stékat slzy, dokud se neozval přidušený vzlyk, který se očividně snažila potlačit.

Okamžitě jsem se na ni podíval, zděšený tou reakcí. „Děje se něco?“ zeptal jsem se neobratně, protože mě to patřičně vykolejilo. Proč brečí? zoufal jsem si v duchu.

Nechtěl jsem, aby plakala. Nebylo to správné.

Otřela si slzy rukávem tuniky a odvrátila hlavu, ačkoliv jsem viděl, že se musela velmi přemáhat a ramena se jí třásla.

Připadal jsem si nemožně hloupě, jak jsem tam tak bez pohnutí seděl. Abych skryl rozpaky, začal jsem plánovat s pohledem upřeným na svá kolena.

„Napadlo mě, že bychom měli odejít ještě dnes, aby nevznikly zbytečné komplikace ohledně…“ začal jsem, ale ona mě vzápětí roztřeseně a možná i mírně naštvaně přerušila.

„Myslím, že vím, co stojí na památníku,“ prozradila mi. „Nebo to přinejmenším brzy zjistím. Musím si ověřit jednu teorii.“

Nevěděl jsem, co na to říct.

Ona pohlédla ven. „Přestává pršet. Jdeme.“ Zvedla se a já s úlevou také.

Celou cestu jsme oba mlčeli. Bylo mi to sice trapné, ale nechtěl jsem ticho porušit jako první. Tia šla přede mnou rychlým krokem, takže jsem jí sotva stačil. Snažili jsme se držet při zdech domů a přes volná prostranství jsme přebíhali.

V jeden okamžik jsem měl dojem, že jsem zahlédl šedý plášť, a tak jsem ji chytil za loket a zatáhl do tmavé postranní uličky. Naznačil jsem jí, ať se skrčí, aby nebyla vidět.

Opatrně jsem vyhlédl zpoza rohu do míst, kde jsem předtím viděl Amunův plášť.

Tia mě naléhavě zatahala za ruku. Když jsem jí pohlédl do očí, byl v nich k vidění pouze neskutečný strach. Ukazovala na druhou stranu ulice, a tak jsem se tam podíval. Zděšení mnou projelo jako blesk, když se naše pohledy střetly. Asi dvacet metrů od nás se o zeď ležérně opíral Amun a hleděl mi zpříma do očí.

Neschopen pohybu jsem na něj zíral. Musel vidět strach, zračící se v mé a jistě také v Tiině tváři, protože se usmál a pomalu vykročil k nám.

Tia mě vzala za ruku a společně jsme vpluli do houstnoucího davu. Neotáčel jsem se, ale co nejrychleji se proplétal s Tiou po boku směrem k památníku. Ještě jsme měli reálnou šanci to stihnout.

Ještě dvakrát jsme zabočili a nebezpečně proběhli přímo skrz karavanu, která se táhla prostředkem hlavní třídy jako smůla. Ten neurčitý strach, který jsem cítil, pravděpodobně provázel našeho pronásledovatele na každém kroku, protože zvířata se splašila. Velbloudi začali bečet jako ovce, což vyvolalo rozruch. Kupci nadávali a já se jen tak tak vyhnul hadímu ocásku biče, který mi prásknul těsně u ucha.

Před námi se zničehonic vynořil monumentální kamenný kvádr. Dorazili jsme k památníku.

„Tak co?“ zeptal jsem se mírně roztřeseně – krev mi bušila ve spáncích jako o závod a dýchal jsem trhaně.

Tia zatřásla hlavou a naznačila mi, ať mlčím. Potom se rozhlédla, jestli nás někdo nesleduje, a nenápadně se přikrčila k mohutné desky. Vypadalo to, jako by jí něco spadlo na zem a ona to hledala. Já však viděl, jak očima bloudí po hieroglyfech těsně u země.

Najednou se rozzářila. „Jo!“ tleskla a usmála se na mě. Upřímně jsem její počínání nechápal a také to muselo být vidět, protože na mě mávla, abych se podíval taky. „Ty znaky jsou obráceně. A některé jsou prohozené. Tenhle navíc vypadá jako… No, je pozměněný. Když se podíváš sem a taky semhle, uvidíš, že je to úplně normální symbol pro supa. A tady-“ Asi chtěla ještě něco dodat, ale té možnosti se jí už nedostalo.

Nad námi se objevil stín a já se ani nemusel podívat, abych věděl…

„Jsi chytrá, Tio,“ zasmála se Kebi. „Ale ne dost.“

Ztěžka jsem polkl a podíval se nad sebe. Z jejich přítomnosti mi běhal mráz po zádech, přestože bylo horko k zalknutí.

Amun zasmušile pokývl hlavou, což se zcela nehodilo k jeho vítěznému výrazu. „Ale, ale… Slídilové nikdy nedopadnou dobře. A proto… mi bude ctí vás zabít.“