Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tvému kouzlu nepodléhám - 2. kapitola

14.03.2010 (18:45) • Kalea • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1082×

2. kapitola - Kebi

Asi bych měla vysvětlit, co znamená ,,Djibanijan“, o kterém jsem se zmiňovala v minulé kapitole. Našla jsem to slovo ve sbírce básní ze starého Egypta, která se čistě náhodou nachází v mé knihovně. Hledala jsem podrobnější význam toho slova, až jsem nakonec našla krátké vysvětlení kdesi na internetu. Bylo to asi nějak takhle (ačkoliv jsem to našla pod jiným názvem než Djibanijan, celkem se to shodovalo s textem té básně, ve které jsem to slovo objevila):

Legenda:

Toť praví legenda: za dávných časů, v dobách skutečných faraonů a na počátku stavby pyramid v Gíze, se v poušti zrodilo zlo. Byl to velmi mocný démon, který si podmanil a zotročil obyvatelstvo ve veškerých okolních městech. Nazývali ho bohem, ale jemu na ničem takovém nezáleželo. Chtěl pouze jediné – svůj nápoj nesmrtelných; bez něj by nezemřel, ale lidé nechtěli probouzet jeho hněv. Proto ho uctívali, přinášeli mu oběti a doufali. Doufali, že jednoho dne zemře, jako každý jiný tvor. Ale on, jelikož démoni nemají sobě rovné, byl nesmrtelný. Zhasil poslední lidské naděje. Proto se ho pokusili zničit. Byl to dlouhý boj, trvající po desetiletí; démona přicházeli zničit hrdinové z různých koutů světa, ale porazit ho nedokázali.

Až jednou, když měli oddaní služebníci přinést další krvavou oběť, v poušti se zjevila krásná žena, která tvrdila, že má moc odvést démona pryč. Lidé jí nejprve nedůvěřovali; poté, když stále trvala na svém, rozmlouvali jí její plány. Ale ona se nedala přesvědčit, a tak ji pustili do démonových komnat. Strávila tam jednu noc a jeden den, až nakonec démon sám vyšel ven a prohlásil, že odejde. Ta žena se mu prý nabídla jako oběť odměnou za to, že odejde z tamějších krajů a přestane terorizovat jejich obyvatelstvo.

Démon skutečně odešel a lidé žili po další staletí v míru. Na památku té ženy stojí ve středu města Suhagu pomník, připomínající lidu, že někdy je třeba prokázat odvahu a přinést oběť, aby se země dočkala vysvobození od útlaku.

Netrvalo nám to tak dlouho, jako kdybychom šli sami dva, protože ta osoba za námi nás svou přítomností nutila spěchat; jinak bychom se loudali.

Když jsme vešli mezi první domy, zastavili jsme. Muž se mírně uklonil Tie a mně potřásl rukou. Měl velmi pevný a ledový stisk. Překvapilo mě to, vzhledem k místnímu tropickému podnebí.

,,Děkuji a těšilo mě. Kdybyste cokoli potřebovali, jsem vám k službám. Možná se ještě někdy setkáme. Pro takový případ – jmenuji se Amun,“ představil se a vypadalo to, že od nás očekává to samé.

,,Tia a Benjamin,“ ukázal jsem postupně na každého z nás, ale úsměv jsem neopětoval.

Podíval se na nebe. ,,Je mi líto, že vás musím opustit, ale účel mé návštěvy v tomto městě je jedna velmi důležitá schůze, kterou rozhodně nesmím promeškat. Na shledanou, mladí přátelé,“ rozloučil se s námi a spěšně odcházel. Ještě se naposledy otočil, ale nezdálo se, že by se díval naším směrem.

,,Taky ti to připadá stejně divné jako mně?“ tázal jsem se šeptem, jako by nás někdo mohl slyšet. Amun na mě udělal dojem, ačkoliv jsem si myslel, že to musí být nějaký podivín.

Tia přikývla, oči stále upřené do dálky za mizející postavou. ,,A jak mluvil… Divné,“ odtušila zadumaně.

Najednou jsem dostal bláznivý nápad. ,,Co kdybychom ho sledovali?“

Prudce se na mě podívala. ,,To snad nemyslíš vážně, Bene! Co tvoji rodiče? Nezapomeň, že oni nevědí, kde zrovna jsi,“ naštvala se.

,,No, to je pravda,“ zamyslel jsem se. Potom jsem si všiml jednoho kluka, kterého jsem znal.

,,Hej, ty!“ zavolal jsem na něj, protože mířil opačným směrem.

Zastavil se a ohlédl se po mně. ,,Co je?“

,,Mohl bys zaběhnout k nám domů a říct mým rodičům, že jsem byl jenom u řeky, aby se o mě nebáli?“ požádal jsem.

,,A co z toho budu mít?“ zeptal se drzým tónem.

Začínal jsem propadat zoufalství, protože Amun se každým okamžikem víc a víc vzdaloval. ,,Až se vrátím, něco vymyslím. Teď nemám moc času.“

Chvilku se zamyslel a potom opatrně přikývl. ,,Dobře. Bydlíš v ulici pod pomníkem, že jo?“ ujišťoval se.

Přikývl jsem a už jsme se rozeběhli širokou dlážděnou ulicí za Amunem, stále jen zpola zaplněnou. Zanedlouho jsem opět spatřil Amunův dlouhý šedý plášť s kapucí, vlající za spěchající postavou.

,,Hele, tamhle je,“ ukázal jsem Tie, která se držela těsně za mnou.

,,Jo, vidím ho. Ale Bene, neměli bychom se vrátit? Co když nás zahlédne?“ strachovala se.

Nemohl jsem se na ni podívat, abych cizince neztratil z očí v houstnoucím davu. ,,Nebuď srab. Co by nám mohl udělat? A když tak můžeme říct, že jsme ho potkali náhodou, ne?“ Ve skutečnosti jsem však cítil podivné mrazení v zádech, jako bych se také bál. Směšné.

Tiše jsme se proplétali zaplňujícími se ulicemi Suhagu a nespouštěli Amuna z dohledu. Stále jsme mu však nechávali asi třiceti metrový náskok, protože se mohl kdykoli vydat nazpátek.

Čas od času zabočil za roh, takže jsme museli zrychlit, aby se nám neztratil v davu. Nevypadalo to, že někam mířil, spíš jako kdyby nazdařbůh prohledával město.

Nakonec, když už jsem to chtěl vzdát i já, jsme zahlédli, jak se zastavil před kavárnou. Viděl jsem, jak se usmál na ženu sedící na lavičce. Ta vstala a objala ho.

,,Vítej, Amune,“ pozdravila.

,,Jsem rád, že tě opět vidím, Kebi.“