Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tři bratři a tři sestry... kdo s koho - 8. kapitola

01.10.2010 (18:45) • KacenQaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 4438×

Emmett:

Počítač mě během dvou hodinek pustil a lehl jsem si do postele. Litoval jsem, že moje oči se zavřít nemohly, čím si teď zkrátím čas? Vzpomněl jsem si, že zítra musí Edward zajet za rodinou Brandonových, tak jsem zvědavý jak budou vypadat a jestli jsou tu jen oni dva sami nebo mají i děti. Otevřel jsem počítač znovu a do hledáčku jsem napsal Brandonovi. Ihned se mi otevřel odkaz.

Brandonovi jsou ve Forks vážená rodina, žijí tu cca 15 let. Damon Brandon, lékař v místní nemocnici, výborný gynekolog a plastik. Manželka Mary Brandon, módní návrhářka a pořadatelka večírků.

Na to, že byli tolik známí, neměli na internetu nic konkrétního. Napadlo mě, že bychom se mohli společně vydat rodinný lov a prozkoumat loviště. Zaklepal jsem na Jazze a ten hned otevřel.

„Copak, nemůžeš spát?“

„Bud ticho, co kdybychom si zašli na lov?“

„Jo, to je dobrej nápad, jdu za Edwardem, ty jdi za Carlislem.“ Jen jsem přikývl a odešel před pokoj mých rodičů. Zaklepal jsem a čekal na odezvu. Nějak se neměli k otevření, tak jsem tam stál jako solnej sloup a podupával nožkou. Konečně Esmé otevřela, trochu rozcuchaná.

„Mami, já bych šel na lov, půjdete taky?“ otočila se na Carlisla, asi musel přikývnout, protože Esmé souhlasila. Sedl jsem si v obývacím pokoji na pohovku a čekal na zbytek rodiny. Moc neotáleli a už byli všichni dole.

„Vyrážíme,“ zavelel jsem a vyletěl ze dveří. Rozeběhl jsem se rychlostí blesku a nechal rodinu daleko za sebou. Vůně okolo se podobaly lasičkám, losům, pumám, ale nějak jsem neměl chuť na takovou zvěř, potřeboval jsem grizzlyho. Zaposlouchal jsem se a poslouchal noční zpěv, přírodu jsem neměl rád, ale něco mě tady okouzlilo a neuměl jsem to vysvětlit. Křoví zašustilo a já zbystřil, zastavil jsem a čekal, kdo vyleze. Nečekal jsem dlouho a ze křoví vylezl Edward.

„Promiň, jestli jsem tě vylekal.“

„To byl vtip?“

„Ne, jen jsem s tebou chtěl mluvit o samotě.“

„Jo? A copak chceš? Znovu se pohádat?“

„Ne, já…“ Nenechal jsem ho domluvit.

„Heleď, Edwarde, nechci tady s tebou ztrácet čas, nemáme ho mnoho a za chvíli bude svítat, taky bych se rád najedl, jestli dovolíš.“ Nic nenamítal a tak jsem toho využil a vypustil jsem všechno z hlavy. Nechal jsem volnou cestu mým instinktům a pustil se hlouběji do lesa. Zavětřil jsem vůni medvěda a to už bylo nad míru sebeovládání. Vyrazil jsem vstříc večeři a nevnímal okolí.

Na rodinu jsem nečekal a po uspokojeném lovu jsem se vrátil domů. Nikdo tu nebyl, takže jsem zalezl do vany, abych ve škole nesmrděl krví, na lovu jsem se pořádně vyřádil. Napustil jsem si teplou vodu, i když nevím proč to dělám, stačila by mi ledová, ale je to zvyk. Lehl jsem si do ní a přemýšlel, nechal jsem volnou cestu mým myšlenkám a koukal do zdi. Nevím jak dlouho jsem byl mimo, ale asi hodně dlouho, protože se mezitím rodinka vrátila.

„Emmette, byl by si laskavej a vylezl z té vany?“ Esmé.

„Jo, už jdu.“

„Oblečení máš na posteli a pospěš si.“ Neotálel jsem a vylezl z té vany, na posteli ležela kupka oblečení a na zemi tenisky.

Natáhl jsem na sebe modré džíny, bílou košili, gelem projel vlasy a bylo hotovo. Pod stolem jsem čapl tašku přes rameno, hodil do ní pár sešitů, jednu tužku a vyběhl ze dveří. Cestou jsem si nazul tenisky a málem hodil držku o schody. Jasper seděl v křesle a pozoroval zápas.

„Co se tlemíš?“

„Nic, jenom jsem neviděl tak nemotorného upíra,“ smál se.

„Jen jsem zakopl o tkaničku, to se stává.“

„Jo, stává, ale ne upírům,“ vložil se do debaty milý Edward. Jasper samozřejmě chytl další záchvat smíchu a to už na zemi.

„Moc vtipný, radši si běž hlídat přítelkyni, ať ti někam neuteče.“ I když jsem s ním sem tam pár slov prohodil, pořád jsem mu neodpustil tu hádku kvůli Tanye. A ještě víc mě dopálilo, když si mě v noci zastavil, že si chce promluvit.

„Nech si ty svoje připomínky.“ Už jsem mu chtěl něco říct, ale to by nás nesměla vyrušit Tanya.

„Edwarde, brouku, dneska bys se mnou měl jít nakupovat, nemá nic na sebe.“ Bože, ta je vlezlá.

„Tanyo, dneska nemůžu, máme školu a pak musím jet za Brandonovými, takže budeš muset jet sama.“

„Takže nějaká upíří rodina je ti lepší než já?“

„Tak jsem to nemyslel, ale slíbil jsem to Esmé, že tam zajedu já.“ Našpulila pusu a odešla do garáže.

„Copak? První manželská hádka?“

„Nejsme manželé a ne, hádka to není.“ Utíkal za Tanyou a cestou si z kapsy vyndával platinovou kartu. Ta ale stojí peněz.

„Jaspere, jedeš se mnou nebo s vezmeš svoje auto?“

„Pojedu s tebou.“ Nasedli jsme do mého BMW  a vyrazili vstříc střední škole ve Forks.

Silnice jsou tu prázdné, takže ani nevadilo, když ručička na tachometru ukazovala 180  km/h a za námi se jen objevovala rozmazaná šmouha. Cestou jsme zahlédli Edwardovo Volvo poblíž lesa a ve křoví Edwarda s Tanyou. Nedělali nic nezákonného, jen se muchlovali a toho jsem musel využít. Přidal jsem na plynu a měl jsem takové štěstí, že poblíž křoví byla louže. Zahrabal jsem a hnědá vodička byla rázem na bílém kabátu Tanyi. Nečekal jsem na odezvu a rychle to hnal na školní parkoviště. Zrcátkem jsem viděl obličej Tanyi a Edwarda, chudák, bude s ní muset zajet zpět domů, neboť jeho model do školy takhle nevkročí. Jasper se vedle mě otřásal smíchy a já musel taky, protože se mi to fakt povedlo.

Se smíchem jsem dojel na školní parkoviště. Čekal jsem nějakou dobu, než se lidi přede mnou uráčí ty jejich rachotiny někam zaparkovat. Přišla řada na mě. V duchu jsem si říkal, že to budu muset dál někam dál od vchodu, jinak by tu už někdo zaparkoval. Z pravé strany na mě doslova volalo volné místečko, abych tam zaparkoval. Proč tu teda už někdo nezaparkoval? To jsou tak slepí? Vylezl jsem a koukal na ostatní. Něco si o nás pošeptali, koukli se na nás a víc nerozebírali. To mi přišlo taky divný, vždyť na každé škole nás drbali úplně do detailu a tady? No, něco tu nehraje, možná jsou tu i jiný upíři, ale to se časem uvidí. Chtěl jsem přejít tu malou silničku ke vchodu školy, ale málem mě zajelo kanárkově žluté Porsche. Koutkem oka jsem zpozoroval, že to jsou holky, ale jejich počet jsem určit nedokázal. Zaparkovaly tři místa ode mě a hned z auta vyletěly tři bohyně krásy. Řidička měla dlouhé vlnité vlasy hnědého odstínu, plně bezbarvé rty, oči zlaté s nádechem čokolády. Spolujezdec byla malinká kráska s velkým poprsím, malou postavou, vlasy rozházené do všech stran, ale stylově. A poslední, měla vlasy jako slunečný vodopád, byly tak lesklé, že jsem musel zamrkat. Postavily se do řady a kráčely k nám. Přede mě se postavila ta malinká s černými vlasy, chytla mě za lem košile a přitáhla k sobě.

„Jak jsi si dovolil zaparkovat na našem místě?“ Nezněla moc příjemně. Nebyl jsem však schopný slova a nějak můj zrak zamířil na její dekolt, samozřejmě, že si toho všimla.

„Koukej se mi do očí, když s tebou mluvím.“ Můj obličej si přitáhla ještě blíž ke svému, skoro se naše rty mohly setkat, její dech mě celého pohltil a ty její oči. Doslova a do písmene jsem se v nich topil, byly krásně zlaté s nádechem zelené, byla v nich vidět tvrdost, vášeň, vztek, něha. Všechno dohromady, zkrátka jsem byl v háji…

Edward:

Ten kluk je ale pakárna. Teď jsem musel naložit Tanyu zpět do auta a jet domů, aby si vyměnila kabát. Během cesty do školy jsem poslouchal od Tanyi, že si bude muset koupit o dva kabáty více a mlela dál a dál, dokud jsme nedorazili na parkoviště školy. Zaparkoval jsem na druhém konci a vylezl.

Normálně bych si nevšímal lidí okolo - stačily mi jejich myšlenky - ale zacítil jsem sladkou vůni, které se nedalo odolat, a nebyla to vůně Tanyi nebo mé rodiny, tohle byla neodolatelná, svádivá vůně. Pohlédl jsem tím směrem a spatřil dva kluky, jeden stál opodál a druhého držela za lem košile menší dívka. Vedle stála dívka s blonďatými vlasy, předpokládal jsem sestry, ale jakmile se otočila ta poslední, myslel jsem, že se mi podlomí kolena.

Ty oči, ty vlasy, ta postava, všechno bylo na ní dokonalé. Jak jsem byl zabraný, nevšiml jsem si, že ti kluci byli mí bratři. Soustředil jsem se na myšlenky dívek, ale nic se nedostavilo, žádná slova, nic. Že by na nic nemyslely? To je blbost. Znepokojilo mě to ještě víc. Nechal jsem Tanyu Tanyou a kráčel si to za bratry. Když jsem přišel, zpozoroval jsem, že malinká dračice Emmettovi vyhrožovala, kdežto on měl oči jen na její dekolt.

„Koukej mi do očí, když s tebou mluvím.“ No, ke slovu se nějak neměl.

„Můžete mi říct, co se tady děje?“ Byl jsem docela frustrovaný a určitě jsem se tak i tvářil.

Nějakou rozumnou reakci jsem čekal od svých bratrů, ale rozhodně ne od… a rozumná určitě nebyla.

Šokovaný konec? Zkuste si tipnout, kdo to asi byl? :) A co říkáte celkově na kapitolu? Popravdě jsem se s kapitolkou rmoutila asi dobrý tři hodiny, nevěděla jsem, jak bych do vět správně vložila ta vhodná slova a k tomu vám to podala, jak bych si to představovala. Líbí se Vám taková pozice holek? Asi se táži na mnoho otázek, tak toho nechám.

KacenQaCullen.

7. kapitola - shrnutí - 9. kapitola

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tři bratři a tři sestry... kdo s koho - 8. kapitola: