Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Trest - 9. část

27.12.2009 (16:30) • Soren • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2164×

   „Všichni víme, že představa o upírech z filmů je mylná. Jenže to ví málo lidí, ale  i tak se tyto informace v určitých rodinách přenáší z generace na generaci. Děti jsou vychovány tak, aby o nich věděly. Těm báchorkám sice pramálo věří, ale dodržují tu tradici vyprávění. Musí ji dodržet, protože to je rodinné dědictví, které se musí předat dál. Neexistují v tom žádné výjimky. Většinou se jedná o potomky lovců upírů, kteří sice toto povolání už nevykonávají, ale musí být na pozoru.
   Má rodina přijela do Ameriky s Otci poutníky z Anglie, protože ztratila mnoho potomků v nekonečné válce s upíry. Potřebovala se regenerovat a nabrat sílu k dalšímu boji. Žili v lesích, kde se cvičili v boji a farmařili. Nevídali se moc s ostatními, protože byli jiní a ostatní z nich měli určitý respekt, báli se jich, i když přesně nevěděli proč. Do měst chodili minimálně. I kdyby někdo z nich byl na pokraji života, léčili se navzájem bylinkami. Lékaře z měst odmítali, nevěřili jim. Byla to velmi uzavřená komunita, když jedno z dětí dospělo, byl uzavřen sňatek s někým ze spřátelených rodin. Vždy přijel z Evropy k nim do Ameriky, kde pak pokračovali v rodu. Nepřipouštěli, aby byl uzavřen sňatek s někým méněcenným. S někým, kdo je obyčejný člověk a o tomto poslání ví pramálo. Když nabral rod sílu, vydali se znovu do měst po stopách upírů. Několik jich našli a podařilo se jim je i zabít. Časem se jich upíři báli a měli proč. U několika z nich se totiž objevil dar, aby nebyli tolik znevýhodněni před protivníkem. Někteří byli podobně rychlí jako upíři, jiní byli pro ně lákaví, a když je upír kousl, byli pro něj jedovatí. Ale největším darem byl oheň. To, že někdo měl dar ohně, bylo velmi vzácné, ale stávalo se to. Ti, kteří jím disponovali, pak byli velmi cenění lovci.
   Jenže nástup technologií byl pro lovce zánik jejich éry, začali vymírat a byli nuceni si brát ty méněcenné, protože už nebylo dostatek rodin ke sňatkům. Rod začal upadat a nové generace nechtěly věřit povídačkám starších o upírech. Skončili s tím řemeslem a stali se normálními, průměrnými, aby přežili mezi ostatními lidmi. Je přeci snazší splynout, když nevyčuhuješ ze stáda. Ale legendy se musely předat dál, protože riziko upírů tu stále bylo. A jak vidím, tak stále je.“dořekl pohrdlivě poslední větu. „Některým se ale ten styl života mých předků zalíbil a snažili se k němu vrátit. Lidé je považují za blázny. Ale stále tu jsou tací, kteří loví upíry a v okruzích starších se říká, že mají úspěchy. Zlepšili svůj styl a jsou tak účinnější než kdy dřív. I když je rodová linie slabší kvůli těm starým sňatkům s méněcennými, jsou silní. Dle nových legend se někomu i povedlo oživit starou rodovou magii a vrátily se jim schopnosti z legend.“zasnil se, ale během vteřiny se vrátil na jeho tvář tvrdý úšklebek. „Ale díky vám na mě a na mou rodinu padl stín hanby, který odmítám přijmout. Raději zemřu než žít takhle.“zakončil tvrdě svoje vyprávění a v místnosti se rozhostilo tíživé ticho.
„S tvou rodinou jsem se kdysi setkal.“prolomil ho Carlisle.
„Lovili tě?“zeptal se s úšklebkem Jeremy.
„Ne, lovil jsem s nimi.“odpověděl mu klidně Carlisle.
„Ty jsi patřil mezi lovce?“ptal se překvapeně.
„Ano. Můj otec byl pastor v Londýně a prováděl hony na upíry, jenže nikdy nelovil ty pravé upíry. Časem, když zestárl, jsem mu musel pomáhat s lovy. Jednou jsem se dostal na stopu upíra a tvá rodina byla při tom lovu se mnou. Mohl zmizet a nechat nás po něm pátrat, ale místo toho se na nás otočil a bránil se, protože byl vyhladovělý a slabší. Zaútočil na nás a mě při tom pokousal. Odplazil jsem se do kanálu, kde jsem se přeměnil v kreaturu, kterou jsem lovil. Odmítl jsem ale zabíjet lidi, snažil jsem se i zabít, ale věř mi, že to nejde tak snadno, jak bys asi čekal. Když jsem byl na pokraji sil, narazil jsem na stádo jelenů a začal jsem lovit. Žízeň byla silnější než já. Ale díky tomu jsem zjistil, že lze žít i jinak než na lidských obětech.“dovyprávěl svůj příběh Carlisle.
„To ale neznamená, že si vyberu stejný život jako ty.“reagoval na něj Jeremy tvrdošíjně.
„To jsem ani nechtěl, každý má svou volbu, jak naloží se svým životem, i když se to někdy nezdá. Jen jsem ti chtěl říct, že se dá žít tak, abys nikomu z lidí neubližoval a i přesto kým jsi, můžeš časem žít mezi nimi.“osvětlil mu Carlisle jemně.
„A jak můžu žít s tou hanbou?“zeptal se vyčítavě Jeremy.
„Tak, že si ji nebudeš připouštět. Hanba bude vždycky na našich bedrech, ale nemusíme ji dávat ostatním a sobě najevo. Může být schovaná hluboko uvnitř nás a nemusíme ji vnímat, když si najdeš něco, pro co chceš v životě pokračovat.“odpověděl mu Jasper a přitáhl si k sobě Alici.
„Tobě se to řekne.“zamumlal mu v odpověď Jeremy a zahleděl se z okna.
„Mně se to řekne.“řekl ironicky Jasper. „Asi bys měl vědět, že jsem býval vojákem během občanské války. Hrdost na to, že jsem byl nejmladším důstojníkem všech dob, byla obrovská a stále je. Nikdy si toho nepřestanu vážit. Ale osud tomu chtěl, abych se stal tím, čím jsem. To, že mě proměnila žena, že mě vlastně porazila, byla hanba, ale pohřbil jsem ji. Nenechal jsem se jí ovládnout a přijal jsem nové výzvy. A to bys měl udělat i ty. Přijmi nové výzvy a neutápěj se v křivdě osudu. Hanba je od toho, aby zmizela a ne od toho, aby tě navždy pokořila.“zakončil svou řeč Jasper.
   „Hanba je někdy dobrou věcí.“zamumlala tiše Rosalie.
„O čem to mluvíš? Jak může být dobrá?“ptal se otřeseně Jeremy.
„Z hanby může vzejít i smrtící nenávist, a tak lze očistit svět od hulvátů. Víš, když jsem byla člověk, toužila jsem jen po bohatém muži, dítěti a nádherném domově. Skoro se mi to i vyplnilo, kdyby mě můj vyvolený skoro nezabil. Byl opilý, stál venku s kamarády a vytahoval se mnou. Jenže nebyl na pití tolik zvyklý a nevydržel to, ti přátelé ho navedli, aby si mě vzal hned na místě. Líbila se jim má bolest. Tehdy jsem cítila hanbu. Skoro mě zabili, nechali mě ležet v zimě na chodníku, kde mě našel Carlisle a pak mě přeměnil. Dal mi nástroj k pomstě a já se mohla postavit čelem své hanbě. Už jsem se nenechala pokořit.“vyprávěla mu Rosalie a v hlase jí zaznívala nenávist. Její příběh jsem znal nazpaměť, ale i tak mě z něj stále mrazilo. Tehdy jsem jí pomohl, potřebovala se vypořádat s minulostí, ona přišla o vše jako každý z nás.
„Rosie má pravdu. Hanba je dobrá věc.“ozval se do ticha Emmett. „Já se tý svý hanbě taky postavil. Málem jsem umřel, když si mě vzal do parády ten medvěd, ale díky Rose jsem přežil, sice jako upír, ale přežil jsem a můžu bejt se svým andělem. A teď? Teď si s těmi medvědy hraju já. A vracim jim to všechno i s úroky.“odlehčil situaci.
„Emmette!“okřikla ho tiše Esme, sama vzpomínala na svou minulost.
„Co je? Vždyť je to pravda.“ozval se vyčítavě Emmett.
„Jeremy, každý z nás se na hanbu dívá jinak, protože si každý prožil něco jiného. Já poznala, kdy se hanba už nedá snést a člověka pokoří. To se podařilo mému manželovi, když byl ve válce, měla jsem klid a mohla jsem porodit v klidu své dítě. Ale když se vrátil, mlátil mě a chtěl mlátit i to malé. Po nějaké době můj syn zemřel na nemoc. Neunesla jsem jeho smrt, on byl to, co mě drželo nad vodou, a skočila jsem z útesu. Ta hanba a bolest se nedaly snést. Ale dostalo se mi nové šance, ale předtím jsem musela pohřbít svou hanbu stejně jako ostatní. A nelituju toho.“vyznala se Esme a povzbudivě se usmála na Carlisla, ten ji lehce chytil za ruku a přitáhl si ji k sobě.
„Nevzdávej to tak snadno, vždycky najdeš něco, za co se stojí postavit světu a uchránit si to.“poradil jsem mu.
„O to jsem právě přišel.“odsekl mi a díval se dál z okna.
„Najdeš i další věci, o kterých ještě nemáš ani potuchy. Musíš věřit a dívat se kolem sebe.“odpověděl jsem mu tiše a podíval se k Belle. Ten pohled na ni mě zabolel u srdce, protože jsem si uvědomil, že nebude má. Během nepatrné vteřiny se na mě podívala, pohled mi opětovala a zase ho odvrátila. „Nezatracuj tento život ještě dřív, než ho zkusíš.“dodal jsem.
„Dobře.“povzdechl si. „Stejně nemám jinou možnost.“
„Děkujeme, Jeremy.“prohlásil Carlisle a přestal se zaobírat myšlenkami na ochranu Jeremyho před sebou samým a na ochranu nás před Jeremym. Naopak se zaměřil na zajímavější otázku: Proč jsou Jeremyho oči modré?
„Máš nějaké nápady?“zeptal jsem se ho.
„Nic moc mě nenapadá, je to úžasná anomálie.“odpověděl mi zamyšleně. Jeho myšlenky se míhaly velkou rychlostí, že jsem je nestíhal sledovat.
„O čem to mluvíte?“ptal se ihned Jasper a ostatní se na nás zvědavě otočili.
„O Jeremyho očích. Modré oči jsem u našeho druhu ještě neviděl. Novorození mají mít rudé oči, stejně tak ti, co se živí lidmi, a my vegetariáni je máme topazové. Ale ty jeho jsou tak neobyčejné.“odpověděl Carlisle.
„To je pravda. A nemůže to být nějaká reakce jeho těla na jed? Vždyť se proměnil o něco dřív, než je obvyklé.“napadlo mě.
„Tak vy dva se bavte o jeho genetice a já s Jasperem a Emmettem ho vezmeme na lov.“zavelela Alice a vypochodovala z místnosti v závěsu kluků.
„Je to dost možné, Edwarde. Říkal, že někteří z jeho předků, měli reakce na upíří jed. Většinou byly smrtelné pro upíry, ale co kdyby se to otočilo a jeho genetická výbava zapříčinila rychlejší přeměnu a modré oči? Třeba se jed spotřeboval dřív, než došel do jeho duhovek.“zapřemýšlel Carlisle, jeho vědecký duch se neztratí.
„Takže si myslíš, že by to mohla být jeho specifikace? Jiné oči?“zeptal jsem se ho, protože tato myšlenka byla lehce pohřbená pod jinými.
„Ano, je to dost možné. Kdo ví, zda se něco jiného u něj objeví.“pokrčil rameny a přemýšlel dál. Některé jeho hypotézy byly trochu šílené – proměna není u konce, důkazem jsou oči. A jiné už byly o něco možnější – měl dar lepšího zraku, jed tuto genetiku nedokázal zničit a možná ji zesílil.
„Takže si to shrneme, Jeremy se nám probudil o něco dřív a je o trochu jiný. Dál máme na seznamu Denalijské, kteří dorazí za pár hodin a nakonec tu máme Samuela, ke kterému musíme brzy zajít. Docela se to hezky zkomplikovalo. Myslím, že bychom neměli říkat Samuelovi o Jeremym. Myslím, že by ho chtěl zničit, kdyby věděl o jeho původu.“začal jsem rozvíjet své teorie.
„Pravděpodobně.“souhlasil Carlisle.
„Takže co budeme dělat?“ptala se starostlivě Rosalie.
„Navrhuju nejdřív vyřešit Denalijské, zasvětit je do našich problémů a požádat Eleazara, aby zjistil talenty Jeremyho a Belly. Pak zkusit trochu cvičit s Bellou a nakonec zajít k Samuelovi.“odpověděl jsem jí.
„Dobře, takže takhle postupně. To souhlasím.“přitakala Rosalie a postupně i ostatní přítomní. Během té chvíle mi zapípal mobil, vytáhl jsem ho z kapsy a četl sms od Alice, ve které stálo, že i oni souhlasí.
„Alice.“zašeptal jsem a začal se šíleně smát.
„Co je?“ptala se ihned Bella.
„Nic, jen Alice už o tom řekla ostatním a ti souhlasili.“vysvětlil jsem jí a smál se dál.

Autor: Soren (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Trest - 9. část: