Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Trest - 6. část

25.11.2009 (13:15) • Soren • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1181×

„Co je pro mě Bella?“zeptal jsem se sám sebe. Podle mě je to nejzákladnější otázka, bez odpovědi na ni se nedá rozhodnout, jak se mám dál zachovat.
„Přesně tak. Čím jsem pro tebe já?“zeptala se mě Bella a já ji spatřil, jak stojí pár metrů ode mě ve stínech hřebenu.
„Bello.“vydechl jsem. „Co tu děláš?“
„Stojím, jak vidíš. Ale neodbíhejme od tématu. Čím jsem pro tebe já?“stála si tvrdě za svou otázkou.
„Jsi pro mě Bella.“odpověděl jsem a doufal jsem, že jí to bude stačit.
„To mi nestačí. To je moc snadná odpověď, kterou mě neukojíš.“tvrdě se zasmála.
„Dobře. Na tu otázku se snažím najít odpověď. Nechápu to, co se teď děje. Místo rodiny bych bránil jen tebe, ale nechápu proč.“dostal jsem ze sebe.
„Protože na mě máš dohlížet?“zeptala se tiše.
„V tom to není.“odpověděl jsem jí rozhodným hlasem.
„Tak v čem to je, když ne v tomhle?“ptala se dál. Odmítala přestat, dokud nebude znát odpověď. Byla tak moc zapálená pro svou věc.
„Jak to mám vědět, Bello?“rozkřikl jsem se a přitom jsem nevědomky vstal. „Já nevím všechno, nejsem tu tisíce let jako jiní. I když jsem tu už pár desetiletí, hodně věcí mi uniká. A já to nedokážu ovlivnit. Ty jsi jedna z těch věcí, co mi uniká.“
„Já ti unikam? Kdybych ti unikala, tak to teprve poznáš.“odsekla mi.
„Jasně, už jsi mi unikla dvakrát.“zavrčel jsem. „Takže vim, jaký to je.“
„To je dobře.“vysmála se mi.
„Když to tak bereš.“pokrčil jsem rameny. „Spíš mi řekni, čím jsem ti já?“otočil jsem otázku.
„Neodbíhej od tématu.“zatrhla mi jedinou větou můj plán.
„Já od něj neodbíhám. Jen na tvou otázku nahlížím i z jiné strany.“zkoušel jsem to.
„Ale ta mě teď nezajímá. Zajímá mě tato strana.“oznámila mi a zatnula ruce v pěst.
„Ale no tak, nebuď zlá. Zkus nahlédnout na tu otázku i z mé perspektivy, kterou jsem ti nabídl.“pobídl jsem ji jemně a přiblížil se k ní.
„Ale já nechci, Edwarde.“odsekla mi vztekle.
„Ale no tak. Já ti taky musel odpovědět.“pobízel jsem ji.
„Musel odpovědět? Vždyť jsi mi ještě plně neodpověděl!“vyčetla mi a hádka byla znovu na začátku.
„Snažil jsem se ti odpovědět, ale ono se špatně odpovídá, když tu odpověď neznám!“vychrlil jsem ze sebe a díky ní jsem se stával stále naštvanějším. Toto se ani Emmettovi jen tak nepodařilo.
„To je sice pěkný, ale já nepřestanu otravovat, dokud mi neodpovíš.“vyhrožovala mi.
„Předpokládám, že chceš slyšet pravdu.“
„Přesně tak.“přitakala.
„Tak to se načekáš, když pravdu, kterou chceš slyšet, neznám.“vysmál jsem se jí tentokrát já.
„Já čekat umím.“odsekla a začala podupávat nohou.
„To vidím.“zasmál jsem se od ledového srdce.
„Fajn.“
„A co kdybys mi odpověděla na mou otázku? Čím jsem ti já?“zkusil jsem to znovu.
„A co kdybych ti na ni neodpověděla? Hm?“
„Ale no tak, nebuď zlá. Pověz mi to, prosím.“zkusil jsem jinou taktiku. Svůj žadonící pohled jsem už za těch pár let styku s lidmi měl nacvičený k dokonalosti a právě teď pro něj byla vhodná doba.
„A co za to?“ Zkoušela se mnou obchodovat.
„Co bys chtěla?“přistoupil jsem na její hru.
„Jít ven mezi lidi a pobavit se.“
„To nejde, Bello. Viděla jsi, jak dopadl Jeremy, když jste se prvně setkali. To bys chtěla zabít i další?“zavrhl jsem jemně její žádost. „Navíc, kdybychom šli do Samuelova baru, všichni bychom tam zemřeli.“dodal jsem tiše.
„Zemřeli?“podivila se. „Kdes to vzal? Vždyť jsme nesmrtelní, my nemůžeme zemřít.“zasmála se šíleně.
„Můžeme zemřít. Když nás někdo roztrhá na kousíčky a ty pak zapálí, tak tím zaručeně sprovodí ze světa upíra.“odpověděl jsem jí tichým hlasem. „Nic jiného nezabírá.“
„Takže ani slunce nás nespálí?“zeptala se nejistě.
„Vždyť jsi viděla, co slunce s námi dělá. Třpytíme se. Proto nevycházíme mezi lidi a odtud se zrodily ty báchorky o slunci, že nás spálí.“zasmál jsem se.
„Fajn. Ale to nic nemění na tom, že chci mezi lidi. Nebaví mě být v izolaci.“
„Bello, ještě jsi moc mladá.“začal jsem, když mi do toho skočila.
„Nejsem moc mladá! Je mi osmnáct!“vykřikla.
„To je sice pěkný, ale mně je v tom případě sto osm.“vyplázl jsem na ni jazyk.
„Vypadáš tak na sedmnáct.“začala mi vyčítat.
„V tolika jsem byl proměněn, ale narodil jsem se roku devatenáct set jedna. Teď jsi novorozenou upírkou, neumíš se ještě dobře ovládat. Všechno tohle je pro tebe nové a nevšední, proto ty výkyvy nálad. Časem se to zlepší. Ten první rok je nejhorší.“snažil jsem se jí vysvětlit.
„Ale já tak dlouho nechci čekat.“rozkřikla se na mě a vypadala jako malé vztekající se dítě, které odmítá jít spát. „Budeš muset. V čem je rok ve srovnání s věčností?“optal jsem se jí.
„V hodně věcech. Rok je dlouhá doba.“
„Ale věčnost je ještě delší.“usmál jsem se na ni.
„To je možný, ale stejně chci vědět odpověď na otázku, čím jsem ti já.“vyplázla na mě jazyk. A byli jsme tam, kde už jsme byli, na začátku.
„Ty nedáš pokoj, viď.“zamumlal jsem a zaťal jsem znovu ruce v pěsti.
„Nedam, nedam. Však to brzy sám nejlíp poznáš.“prohlásila drze. Kdybych měl v sobě krev, asi by se začala ve mně vařit.
„Obávám se, že už jsem to poznal. Jen mi řekni jednu věc. Byla jsi takhle otravná i za lidského života?“vmetl jsem jí do tváře.
„Já nevim.“zamumlala a její hlas byl zase o tolik jiný. Tentokrát už nebyl prosycen agresí, teď jsem v něm slyšel zmatenost a lehkou bolest, která zapouštěla kořeny v srdci. „Moc si už z předešlého života nepamatuju, všechno je to tak…“zamyslela se, „rozmazané, nejasné.“dodala a bolest se vydrala na povrch. Začala popotahovat, ale slzy zase nepřicházely. Bál jsem se, že ji ta skutečnost znovu otřese, ale ona vzlykala bez slz dál. Zhroutila se do sněhu a snažila se vyloudit slzy z očí, ale její alabastrová pleť zůstala suchá. Když se ujistila, že ani teď slzy nepřijdou, vzala si do ruky sníh a potřela si jím tváře. U normálních lidí by se roztál, ale na jejích tvářích zůstal jemný poprašek. „To nemůže bejt u mě už nic normální?“vykřikla rozrušeně a vzhlédla ke mně s prosícím obličejem. Najednou jsem nevěděl, co mám dělat. Před touto dívkou bylo vše tak jasné, ale teď? Přišla ona a vše zničila, jenže nedokázal jsem jí za to všechno dávat vinu. Místo toho jsem si k ní klekl a tiše ji objal. Přitiskla se ke mně a vzlykala mi do košile. Měla by být nejnebezpečnějším predátorem na světě, místo toho je z ní vyplašené ptáče, které hledá samo sebe a nemůže nic najít. V tuto chvíli jsem se nenáviděl ještě víc. Věděl jsem, že původcem té zmatenosti jsem jen já sám. Ale co jsem s tím zrovna teď mohl udělat? Nic, jen ji držet a utěšovat. Tak bezmocný jsem dlouho nebyl.
„Ššš, Bello. Nemusíš o ty vzpomínky přijít, když si je budeš připomínat. Ale věř mi, že bys jimi neměla žít. Ještě tě toho čeká tolik, určitě toho bude daleko víc než normální lidi. Vím, je to slabá útěcha, ale je to alespoň nějaká.“šeptal jsem jí tiše do ucha.
„Víš, že bych teď všechno, co jsem udělala, změnila?“zeptala se mě znenadání.
„Teď už vím. Co bys třeba změnila?“
„Já nevím, třeba hlídání brášky. Víc bych si s ním hrála, i když to bylo takový mrně.“mumlala.
„Myslíš, že by ses nechovala tak, jak ses chovala? Ono je těžký se změnit.“
„Já nevím. Nevím, co by se stalo, kdyby to bylo jinak.“skoro vykřikla. „Nechci o tom přemýšlet, podivně to bolí.“dodala.
„Jak chceš, Bello.“zašeptal jsem v odpověď a dál ji tiše držel. Se vzlyky ke mně vzhlédla a dívala se mi do tváře. Nevím, co se v ní snažila vyčíst, ani nevím, zda našla, co v ní hledala, ale dívala se klidně dál a pomalu se uklidňovala. Během nepatrné vteřiny překonala vzdálenost mezi námi a přitiskla svoje rty na mé. Byl to nečekaný útok, ale líbil se mi. Přitiskla se ke mně ještě víc a v tu chvíli jsme oba pootevřeli rty. Naše jazyky se spojily v jedno tělo a začaly spolu tančit smrtící tanec vášně, který k mé lítosti trval jen pár chvil. Nevím, co se to s námi dělo, ale chtěl jsem víc. Když se ode mě Bella odtrhla, chtěl jsem ji znovu políbit, ale její roztřesený pohled mě odradil od mého úmyslu. Znovu byla jako vyplašená malá holka, která neví, co se s ní děje, a v tu chvíli jsem měl stejné pocity. Kde byl ten relativně starý upír, kterým jsem býval?
„Promiň.“zašeptala a během chvíle byla pryč.
„Bello, počkej!“křikl jsem za ní, ale bylo pozdě, byla pryč. Nemělo cenu za ní utíkat, i kdybych ji chtěl dostihnout, nenechá se.
   Ale co se to tu stalo? Co to se mnou bylo? Proč jsem chtěl víc, než jsem v tu chvíli dostal? Co ty chvíle s ní ve mně probouzí? A díky ní jsem byl znovu na začátku. Znovu jsem se potřeboval rozhodnout, jaký postoj k ní mám zachovat. Na jedné straně byla mým trestem. Nic víc, nic míň by pro mě být neměla, ale co když je? Co když je teď pro mě něco víc, než byla na samotném začátku? Ta myšlenka mě přivádí k druhé straně, ve které se ještě plně nevyznám a nevím, zda se v ní vůbec někdy vyznám. Ta druhá strana je neprobádaná, jsou tam skryty různé úvahy, na které se neodvažuji plně myslet. Bella se vedle mě směje, držím ji pevně ve svém náručí a jemně ji šimrám po těle. Snaží se mým neposedným rukám vyhnout, ale moc jí to nejde. Oba jsme šťastní a spokojení v tvářích. nebo Celá rodina sedí na sedačkách v objetí, přičemž Bellu držím majetnicky já. Všichni se smějeme nějakému vtípku Emmetta a popichujeme se navzájem. Pak se naše obličeje k sobě přiblíží a my se s Bellou políbíme, přičemž nás za to Emmett okřikne s poznámkou, ať si to necháme na jindy, že kazíme mládež. Dost už! Na tohle bych neměl myslet, měl bych myslet na tu první stránku věci. Bella je mým trestem, takže bych do tohoto vztahu neměl vkládat nic jiného, než snahu dokončit její výcvik. Nemůžu ji cvičit, pokud k ní budu cítit něco víc, než bych měl. A to si nemůžu dovolit.
   Byl jsem na sebe hrdý, že jsem se už dokázal rozhodnout. Rozhodování je na tom rozhodování to nejhorší, člověk, dobře upír v mém případě, je vždycky rozpolcený a nedokáže vynést verdikt hned. Ten pocit zmatenosti nesnáším. A navíc vždycky je tam možnost, že se dotyčný rozhodl špatně, i když věří, že rozhodnutí je správné a jediné možné. V to jsem věřil i já, než jsem přišel domů.

Autor: Soren (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Trest - 6. část: