Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Trable s dvojníkem - 19. kapitola - A potom, že učení není žádné mučení!

12.07.2011 (07:00) • Hanetka • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2042×

Bradavice

„Cedrriku, musíme jít. Za chvíli začne hodina,“ vybídla ho Babeta a vstala. Ani se nepohnul. „Cedrriku,“ zdůraznila. Zvedl pohled a podíval se na ni zespoda.

„Co máme?“ zeptal se rezignovaně.

„Přřeměňování, tak honem!“ Vstal, když ho začala tahat za tučňáka. Na poslední chvíli chmátnul po termosce a přitiskl si ji k hrudi. Přeměňování? Cože? Ach, bože…

Absolvoval schodiště, chodby, obrazy… Už to měl docela v malíku, napadlo ho. Babeta vpadla do velkých dubových dveří a Edward za ní skoro doletěl.

„Sedni si…“ začala a rozhlížela se. Jenže Edward už přesně věděl, kam se posadí. Vedle Belly bylo volno. Vykroutil se Babetě a zamířil k ní. Uvědomoval si, že se všichni dívají, ale…

„Ahoj,“ hlesl. Vzhlédla k němu docela překvapeně, ale nakonec jen spiklenecky mrkla.

„Dal sis lektvar?“ zajímala se.

„Nestihl jsem to. Babeta byla… jak to říct? Dost náročná společnost?“ zašeptal a Bella se zasmála.

Ve dveřích se objevila vysoká starší čarodějka s rozevlátým pláštěm.

„McGonnagalová,“ upozornila ho Bella. To je fuk, stejně si to nezapamatuje…

„Dobré ráno, studenti,“ pozdravila je a její pohled zůstal viset na Belle s Edwardem. „Hm, nemyslím si, že je tohle dobré řešení, vy dva. Lepší bude, když… Hm… Pane Jordane, mohl byste si vyměnit místo se slečnou Forksovou?“

„Sejdeme se pak,“ špitla k Edwardovi Bella a šla na nové místo. Profesorka se spokojeně usmála a začala vykládat o přeměně čehosi v cosi. Edward zíral do učebnice a nestíhal ani mrkat. Tohle že existuje? Přeměna živého v neživé, neživé v živé… sakra! Ještě aby z něj někdo udělal živýho! No, i když… Neee…

„Pane Diggory, buďte tak laskav a vnímejte výuku. Uvědomuji si, že jste celý rozhozený z toho všeho, ale pokuste se, ano?“ požádala ho profesorka.

„Ehm… pardon,“ hlesl.

„V pořádku,“ ujistila ho profesorka. „Takže, jak jsem řekla. Zkusíme si pár jednodušších kouzel. Slečno Spinnetová, proměňte prosím svou učebnici v křečka,“ pobídla ji. Edward vzhlédl a s nataženým krkem sledoval přeměnu.

„Výborně, slečno. Slečna Forksová by mohla zkusit přeměnit panu Johansonovi vlasy na zeleno,“ pokračovala profesorka. Pche! Chvilku se bál o Bellu, ale když skončila, žasl a – bože, fakt se styděl!

„Pane Jordane, vraťte panu Johansonovi zpět jeho barvu a pan Diggory mu zastřihne konečky.“ Bella i Edward unisono vyjekli děsem. Edward se na Bellu dotčeně otočil. Taky jí věřil! To, že si sám nevěří, neznamená, že ani ona mu nebude věřit! Sakra, co když mu něco ustřihne? A jak se vůbec stříhá? Když Lee Jordan dokončil svou část, oči všech se upřely k němu.

„Asi mě bolí hlava…“ hlesl Edward a chytil se za čelo. „Mám mžitky a vidím jednorožce…“ lhal dál. „Musím na záchod,“ dodal pro věrohodnost a přiložil si jednu ruku na pusu a druhou na kapsu hábitu s termoskou.

„Dobrá, dojděte si, pane Diggory, ale ihned se vraťte,“ vybídla ho mrzutě profesorka.

Vyšel na chodbu a rozhlédl se.

„Ještě vědět, kde je záchod…“ odfrkl si. Zalezl místo toho do výklenku za sochou rytíře a vytáhl termosku.

„Nemáš být v hodině, studente? Pití alkoholu je návyková věc!“ ozvala se socha a shlédla k němu.

„Starej se o sebe, šutre,“ zavrčel Edward a zavdal si krve. Obličej se mu zkroutil a polkl. Kam na to chodí? Co je zase tohle?! Jako kdyby mu to naředila whisky… Pálí to! Edward se zhluboka nadechl a zalapal po dechu.  Jenže nedalo se s tím nic jiného dělat. Dopil to. Chvilku se potácel po chodbě, než našel rovnováhu, a vrátil se do třídy. Otevřel dveře a strnul. U katedry levitoval jakýsi šotek. Rozhodně v tom byla whisky!

„Přejete si?“ promluvil prcek.

„Přeměňování?“ zaskučel Edward.

„O dveře vedle,“ ujistil ho jeden kluk, sedící hned u dveří.

„Ehm… dík, sorry…“ kuňkl Edward a vycouval ven.

Vrátil se do své třídy.

„Je vám lépe?“ zeptala se ta pravá profesorka.

„Ano, děkuju.“ Vpadl na své místo a snažil se být neviditelný.

„Dobře, takže jste schopen předvést přeměnu tvaru? Mohl byste z téhle koule udělat krychli?“

„Ručně určitě,“ hlesl Edward.

„Decirculum kvadrante,“ poradil mu šeptem Lee.

„Dekriplum kvarte,“ řekl nahlas Edward a koule splaskla jako píchlý míč. „Dekukruplesvarte!“ zamumlal znovu a píchlý balón byl jako kus látky.

„To by stačilo, pane Diggory, očividně stále nejste ve formě,“ zarazila ho profesorka. Ozval se školní zvonek a všichni se, jako na povel, vyřítili ze tříd. Než však Edward stihl chytit Bellu, ta kopírovací sada ji táhla pryč.

„Cedrriku!“ Edward se ošil. To drkotající er by mu v roce 1918 nahánělo husí kůži. „Ukážu ti, kudy na Lektvarry,“ dodala a chytila jeho rukáv. Táhla ho dolů. Kamsi zase po těch schodech, jenže po cestě potkali Cho.

„Můžu s tebou mluvit?“ zarazila je. Edward se skoro nadšeně vytrhl Babetě a postavil se vedle Cho. Pak mu ovšem došlo, o čem spolu nejspíš budou mluvit. Sakra!

„Cho, mrzí mě to všechno.“

„To je v pořádku, Cedriku, ale vidět tě s Babetou, nebo jak koukáš po té nové… Nelíbí se mi. Vypadá jako coura,“ odfrkla si Cho a Edwarda veškerá galantnost přešla. Fracek kouzelnickej!

„Musím jít,“ vyhrkl.

„Ale co náš rozhovor?!“

„Není o čem mluvit, drahá Cho. Jsem jiný a ty nejspíš taky. Neklapalo by to, promiň,“ dodal, když začala popotahovat.

Naštěstí je zachránil zvonek. Babeta, ta ráčkovací duše, na něj čekala na konci chodby, aby ho dovlekla do sklepení.

V závěsu za nimi vpadl do třídy profesor s černými mastnými vlasy a děsivým pohledem. Kruci, kde se to ocitl? Všude samé kopie. On je zřejmě něčí dvojník, ti zrzci jsou taky dvakrát a tenhle by mohl dělat Arovi dabléra. Jako by mu z pr… oka vypadl. Mají na to vůbec copyright? Není to protizákonné?

„Vyndejte si kotlíky, utvořte dvojice a připravte Zmenšovací dryák. Nechci slyšet jediné špitnutí…“ řekl monotónním mrazivým hlasem a všichni se pustili do práce. Edward se ocitl v páru s Babetou, která vypadala stejně vyděšeně jako on. Střelil pohledem po Belle, která vesele cosi drtila v prstech. Nalistoval stránku, kterou mu řekla Babeta, a četl:

Zmenšovací dryák
Přísady: sedmikráskové kořeny, scvrklofík, krysí slezina, housenky, šťáva z pijavic
Příprava: Do kotlíku postupně přidáme pár kapek šťávy z pijavic, nařezané housenky, jednu krysí slezinu, oloupaný scvrklofík a najemno nakrájené sedmikráskové kořeny. Pozor, musí být zachováno toto pořadí!!! Pak necháme lektvar asi 10 minut vařit a na hodinu odstavíme.
Efekt: Zmenšuje do desetiny původní velikosti.

„Šťáva z pijavic? Ono to má šťávu? Bože, jakou?“ úpěl a vzal jedno to stvoření do ruky. Kroutilo se a snažilo ho to kousnout, ale Edward jen lehce zesílil stisk a…

„Fůůj!“ zavřeštěla Babeta. Pijavice se rozstříkla všude kolem a ohodila její tvář.

„Promiň,“ zavyl a utřel si ruku do hábitu. Napodruhé se mu to povedlo líp. Krájení housenek zvládl na výbornou a krysí slezinu taky. Jen to tam namrskal, jak mu to přišlo pod ruku.

„Má to mít pořradí!“ vytkla mu Babeta.

„Však má… Klid… Co tam je dál?“ mumlal Edward.

„Oloupaný scvrrklofík,“ odrecitovala Babeta.

„Kdo?“

„Scvrrklofík… tohle..“ řekla a ukázala mu jakousi malou modrou bobuli. Vypadala teda spíš jako rajče natřené na modro, ale… „Oloupu to.“

„Fajn, já nasekám ty kořeny,“ rozhodl Edward.

„Mají se nakrrájet, ne nasekat,“ durdila se. Edward se ušklíbl a vyhledal pohledem Bellu. Byla ve skupince s mladou čarodějkou a vypadaly, že jim to jde. Nakláněla se nad kotlíkem. Začal krájet kořeny a neustále po Belle pokukoval.

„Cedrriku! Krájíš si rrukáv!“ zavřeštěla Babeta a všichni se k nim otočili. Edward se sklonil, aby viděl, co napáchal. Kus hábitu měl precizně nakrájen na úzké pravidelné proužky držící pohromadě jen silou vůle. Podíval se na Bellu, co ona na to, ale ta se jen smutně usmívala, načež zavolala profesora, aby se šel podívat.

„Hm…“ zahřměl profesor a nespouštěl oči z tekutiny v kotli. „Neuvěřitelné, slečno Forksová! To je úžasné!“ rozplýval se. Edward se za jeho zády zhnuseně pitvořil a nakrájel si i druhý rukáv, než mu to Babeta vzala z ruky. Ten profesor Snake se od Belly nehnul do konce vyučování. Dychtivě s ní rozmlouval o všech možných variantách lektvarů a dryáků.

„Odkud to, krucinál, ví?!“ štěkl u Edwardova ucha Marvel.

„Chodila na Salemskou školu, ne?“ odpověděla místo Edwarda Babeta.

„Prdlačky…“ zavrčel Edward, když se profesor postavil vedle Belly a jeho úlisný pohled zabloudil k jejímu dekoltu. „Perverzák jeden mastnej… Ucho hluchý… Slimák rozteklej… Šilhoun nakopnutej…“ střílel nadávky, aniž by si všímal těch dvou.

„Skončil jsi?“ zasmál se nakonec Marvel.

„Ksicht koňskej!“ završil to Edward a úlevně vzdychl. „Jo, už jo.“

„Fajn, já jen, že ti ta hmota v kotlíku rozežírá dno…“ upozornil ho a Babeta začala zase vřeštět, zatímco Edward stáhl kotlík a postavil ho na dřevěný stolek, který se vznítil.

Sice z toho přišli o body, ale Edward byl spokojený, protože se ten slizák přestal lísat k Belle.

To dopoledne měli ještě hodinu černé magie.

„Umbrridgeová je přríšerná. Jen počkej. Urrčitě bude jedovatá,“ varovala ho Babeta a nepletla se. Jakmile si ho profesorka všimla, probodla ho jízlivým pohledem a hláskem tak sladkým, že by z toho jeden dostal cukrovku, se ho zeptala:

„Doufám, že vám u svatého Munga pomohli od vašich halucinací způsobených stresem při turnaji tří kouzelníků, pane Diggory.“ Baba jedna prašivá! pomyslel si Edward.

„Bylo to osvěžující,“ odpověděl. „Měla byste to taky zkusit, viděl jsem tam oddělení pro postižené obezitou,“ zavrčel si druhou část věty pod nos. V tu chvíli profesorka lehce vykvikla a Edward vytřeštil oči. To on? Začala nabírat zvláštní objem a zároveň se jí nohy roztékaly po podlaze.

„Co to je? Co to je?!“ vřeštěla jak slepice a mávala nafukujícíma rukama. „Kdo to dělá! Hůlky jsou zakázané! Dost! Nechte toho! Kdo to je?!“ Edward se rozhlédl. Všichni ve třídě buď sledovali pobaveně tekoucí profesorku, nebo se ohlíželi přes rameno, aby našli viníka. Jen Bella se spokojeně usmívala a pod stolem vesele dirigovala prstem. Edward povytáhl obočí v nevyslovené otázce a Bella andělsky pokrčila drobnými ramínky.

Rozesmálo ho to. A nebyl sám, smála se celá třída a Weasleyova dvojčata slzela a mlátila rukama do lavice. Bohužel Edward byl první, koho si Umbridgeová všimla.

„Pane Diggory! To vy?!“ vřeštěla profesorka sotva půl metru nad zemí. Musel se naklonit přes lavici, aby jí viděl do tváře.

„Já? No dovolte! Jak asi?“

„To jste určitě vy! Tohle je velice nevhodné, okamžitě toho nechte!“

„Já ale nic nedělám! Jak bych to udělal?“ bránil se Edward.

„Jste nemocný, pane Diggory!“

„Ano, paní profesorko. Jsem nemocný. Láskou nemocný!“ souhlasil Edward a podíval se na rozvernou Bellu. Usmívala se a v té eufórii přestala kmitat prstíkem. Profesorce se začal vracet původní tvar.

„Ta drzost! Okamžitě navrhnu vaše vyloučení!“ zavrčela na něj.

„To byste měla, paní profesorko,“ ozvala se Bella. „U nás v Salemu se vždy hlásí, když profesor nezvládne své studenty.“ Profesorka zbledla, když si uvědomila, že by to byla její ostuda, a jen probodla Bellu i Edwarda pohledem, načež se vrátila k normální výuce. Po zbytek hodiny je všemožně ignorovala. Oba.

Na konci hodiny se Edward znovu pokusil dostihnout Bellu, ale ta se kolem něj jen lehce protáhla, dotkla se jeho dlaně a s kopíráky odešla ze třídy. V ruce Edwardovi uvízl kus pergamenu se vzkazem.

Dnes po večeři se sejdeme v sovinci. Tvá Bella.

Přistihl se, že se přitrouble zubí i na protivnou Babetu, která z toho byla celá říčná.

<<< >>>

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Trable s dvojníkem - 19. kapitola - A potom, že učení není žádné mučení!: