Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Touha po odplatě - 7. kapitola

16.03.2011 (21:45) • • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1423×

Touha po odplatě - 7. kapitola

(náhoda je blbec)

Jasper

Noc jsem strávil lovem pum pár set kilometrů od domova, jejich krev byla strašná v porovnání s chutí těch turistů. Stále jsem litoval toho, že jsem je zabil. Po bitvě na mýtině mě Emmett s Carlislem pustili, já měl ale vztek a tak jsem jim utekl. V přítomnosti lidí jsem se pak nedokázal ovládnout. Teď už to trochu zvládám, i když…

Ráno jsem přišel domů, všichni na mě čekali. Seděli v obýváku a mlčeli, z tohoto by se mohla vyvinout nepříjemná diskuse. Odešel jsem s klidem nahoru do pokoje a sebral jsem si svou tašku s knihami do školy. Když jsem chtěl vyjít, Emmett s Edwardem mi nenápadně zastoupili cestu. Emmett měl ten svůj úšklebek na tváři, jen Edward byl nějaký… bledý. Trochu se nad tou myšlenkou zasmál a pak opět zvážněl. Nelíbilo se mi, že se mi hrabe v myšlenkách.

„Jak to, že jsi se dostal k Belle tak rychle?“ Edwardův hlas byl znepokojený a já z jeho pocitů poznal, že je mírně rozzlobený.

„Byl jsem na hranicích, když jsem ucítil její pach,“ zalhal jsem, „přečti si to v mých myšlenkových pochodech, ty Einsteine.“ Pokusil jsem se kolem něho protáhnout, položil mi ale ruku na rameno a usmál se.

„V tom je právě ten problém,“ řekl Edward. Nechápavě jsem se na oba podíval, Emmett to nevydržel a vyprskl smíchy.

„Nemůže se ti dostat do hlavy!“ Emmettův smích otřásal dům v základech. Podíval jsem se na Edwarda. Co? Jak jako že se mi nemůže dostat do hlavy?

Ne, takhle to není, myšlenky ti můžu číst pořád, jen nemůžu přečíst, co jsi dělal včera odpoledne a kolem 10 hod večer…“ zamyslel se, „vím, že jsi byl včera večer lovit pumy, ale nevím, co jsi dělal předtím.“

„Hm to je divný,“ přiznal jsem se. Opravdu mě to dost překvapilo, že by díra v Edwardově talentu?

„Máš na to nějaký záruční list?“ Emmett sebou praštil o stěnu a složil se smíchem k zemi, využil jsem toho a odešel z pokoje.

„Počkej přece!“ zavolal za mnou Edward. Co zase chce?

„Já jen… dík,“ odpověděl na mou myšlenku. Vykulil jsem na něj oči.

„Dík, že si Bellu zachránil,“ procedil to skrz zuby, ani se mi nepodíval do očí. Zřejmě žárlil nebo co… Kývnul jsem a vyrazil ke garáži, tentokrát jsme nejeli pospolu, Edward a já jsme jeli ve svých autech, zatímco Rosalie jela v Jeepu s Emmettem.

Zvuk startéru ve mně okamžitě probudil touhu po rychlé jízdě, na hlavní silnici jsem přišlápl pedál až k zemi a zaposlouchal se do písničky v rádiu. Škola byla blíž, než jsem čekal, ach jo. Alespoň nějak zabiju dopoledne. Když jsem procházel po parkovišti, uslyšel jsem hlasy mnoha dívek.

„Podívej, to je ten nejmladší z Cullenů,“ chichotaly se, když si myslely, že je neslyším.

„Jmenuje se Jasper,“ řekla nějaká, „prý se rozešel se svojí holkou."

Tohle jsem nechtěl poslouchat a tak jsem zrychlil. Šel jsem rychle, neslyšně v porovnání s ostatními lidmi. Ach, jak moc jsem chtěl být v tu chvíli neviditelným...

První dvě hodiny byly přednášky nějakých vojenských veteránů. Všichni jsme byli spolu namačkaní v jedné posluchárně, třetí, druhé i první ročníky. Ti byli ale v porovnání se mnou naprosto nicotní, to že přežili válku jen kvůli tomu, že se schovávali v olezlých dírách a uzavírali s nepřáteli mír. Mohl bych o tom všem vyprávět. Někdo se zasmál, bylo zjevné, že to byl Edward. Asi bych si měl začít hlídat své myšlenky, než se něco zvrtne.

Třetí hodinu byly cvička z chemie, ve třídě nás bylo asi 15, včetně mě, Emmetta a Belly. S Bellou jsem byl v hodině jen na informatiku, tedy až do minulého týdne, kdy opustila školu Bellina profesorka. No jo, náhoda je blbec.

„Tak třído, dnes budete pozorovat reakce určitých látek na vnější podměty,“ začala hodinu chemikářka, „udělejte si prosím skupiny po třech a vyberte si pracovní místo.“

„Bello?“ ozval se třídou Emmettův hlas, „nejdeš k nám?“ Emmett byl dneska až moc veselý, tohle určitě dobře neskončí.  Bella k nám přišla s lehkým úsměvem na tváři, samozřejmě zakopla o nohy stolu a tak se nám všechny zkumavky rozezvučily.

„Hups, pardon,“

„Je to Bella,“ potvrdil Emmett a usmál se na mě. Jeho oči byly mírně přimhouřené, když Bellu pozoroval. Čekal jsem jen na jedno, až zase střeštěne vykřikne „sázka"!

„Takže třído, budeme pozorovat vlastnosti a reakce Polonia, nasyceného roztohu chloridu sodného a Síry,“ začala svůj výklad profesorka, šlo vidět, že si potřebovala udělat nějaké věci, takže nás nechala celkem bez dozoru. Třída byla chvíli relativně ticho, ovšem když učitelka opustila třídu, propukl v učebně křik. 

„Co tam hodíme první?“ Emmettův úšklebek nabral vážný výraz.

„Zkapalníme síru?“ navrhl jsem.

„To jsem věděl, jak ale jak,“ typický Emmett, všechno ví, všechno zná.

„Mnohonásobná destilace,“ vložila se do toho krapet váhavě Bella.

„Podej mi tu rektifikační kolonu Emmette,“ řekl jsem. Nalil jsem tam obsah zkumavky a zapálil hořák.

„Bacha ať neuhoříš brácha,“ Emmettův smích mezi námi prolomil ledy.

„Aby se to nestalo tobě,“ opětoval jsem mu škodolibý úsměv.

„Nasycený roztok, Emmette,“ požádala ho potichu Bella.

„Jasně,“ podal jí zkumavku s jakousi šedo-modrou látkou. Tohle mi nesedělo, Emmett a spolupráce? Vždyť ani nevěděl, co to slovo znamená. Ale ne, honem jsem se podíval na zkumavku, kterou v ruce držela Bella a snažila se jí nalít do baňky.

„Ne! Počkej!“ stihl jsem ještě vykřiknout, už ale bylo pozdě. Černý oblak kouře se nám snesl na hlavy, no, v podstatě na všechny ve třídě, včetně profesorky. Emmettovo řehtání jasně naznačilo, kdo je původcem této reakce.

„Pane Cullene!“ zakřičela profesorka, která vyletěla jako fůrie z kabinetu. Roztroušené střípky skla se teď válely na našem stole a z části i na zemi. Bella, mezitím ztuhlá pozorovala své ruce, držící stále pár centimetrů nad hořákem. Zřejmě byla překvapená z toho, že jí nezasáhl žádný střep. Popravdě, i já jsem byl rád.

„Promiňte, baňka nebyla dostatečně vyčištěná,“ zalhal Emmett. Jeho obličej mezitím nabral zcela vážný výraz.

„To vidím! Kdo tam nalil ten Ethanol?!“ její pronikavý křik nás bodal do uší. Všichni spolužáci k nám obrátili hlavu. Většinou jsme takto nepřivolávali pozornost, zřejmě proto byli všichni do této scénky tak „zabraní“.

„Já,“ přiznala se Bella. Její oči se na sekundu podívaly naší profesorce do tváře, hned ale zase uhnuly. Poslal jsem do ovzduší pár uklidňujících vln.

„Všichni tři budete po škole!“ ukončila tak debatu chemikářka. Už to naštěstí nevyznělo naštvaně, smíš jaksi... marnivě.

Vyběhli jsme rychle na chodbu, Emmett se svíjel v křečích smíchu a Bella se na něj nakvašeně dívala. Nemusel jsem ani číst její pocity, abych věděl, co by chtěla Emmettovi udělat.

„Tohle byla pitomost Emmette," pronesl jsem naoko vážně. „Edward si to s tebou za Bellu vyřídí."

Přejel jsem pohledem z Emmetta na Bellu, nebyla naštvaná, jen zaskočená. Rozhlédla se, jestli na chodbě někdo není, udělal jsem to také, ale hlavou jsem nepohnul. Nachvíli se na mě podívala, trochu úzkostlivě, trochu zasmušile. Chtěl jsem něco říct, ale náhle nás vyděsilo zvonění.

„Měli jste vidět ty své výrazy!“ zakřičel Emmett, jako by hluk řinčejícího zvonku chtěl přehlušit. Protřepal jsem si vlasy, protože jsem na nich měl jakýsi černý prach, Bella si je jen trochu prohrábla a sundala si svůj bílý plášť. Měl jsem sto chutí dát Emmettovi co proto, ale nakonec jsem se tomu všemu zasmál. Šli jsme se umýt, abychom nepřitahovali moc pozornosti. Naše pracovní pláště byly zašedlé, místo jejich bílé barvy na začátku hodiny.

Pak byla pauza na oběd, zamířil jsem k našemu obvyklému stolu, v ruce jsem pevně svíral plechovku coca-coly. Netrvalo dlouho a přišli k nám Edward s Rosalie a Bellou. Už si ani nepamatuju, kdy s námi Bella napoledy seděla u stejného stolu. Z jejích pocitů jsem poznal, že je trochu nervózní, poslal bych ji vlnu klidu, ale v takto zaplněných prostorech školy jsem to nechtěl (zvláště před Edwardem) moc zkoušet.

„Kde je Emmett?“ zeptala se mě bez špetky zájmu Rosalie. Její tmavě podmalované oči mě neúprosně hypnotizovaly pohledem.

„Nevím, myslím, že zůstal v umývárkách,“ odpověděl jsem taktéž nezaujatým tónem.

„Proč?“ Rosalie byla najednou dost zmatená.

„Co se stalo?“ vyhrkl ze sebe pobaveně Edward. Nechápu, proč se zahazuje se slovy, když si to může beztrestně přečíst z mé hlavy…

„Nemůžu,“ Edward se odklonil pohledem kamsi dolů, zřejmě aby se nemusel Belle dívat do očí. Co se to s ním zase děje?

„Já nevím, nemůžu ani za nic zjistit, co jsi před dvěma hodinami dělal,“ Edwardův hlas přešel do rychlého šepotu, odvrátil ode mě hlavu a podíval se pomalu na Bellu.

„Řekne mi někdo, co se stalo?“ dožadovala se Rosalie. V tu chvíli ale vešel do jídelny Emmett, rozrazil dveře a v chemickém plášti prošel kolem jídelního pultu. Oči studentů se na něj vyjeveně zaměřovaly. Jeho vzhled bych dnes komentoval s tím, že vypadá jako jakýsi „bláznivý“ vědec. Alice také ráda komentovala vzhledy nás všech. Při té vzpomínce jsem se v duchu zasmál. Hned jsem ale potemněl. Alice.

„Emmette? Co jsi prosím tě dělal?“ ptala se zděšeně Rosalie. Sklopil jsem hlavu dolů a zasmál se, Bella se pousmála. Celou dobu této diskuze byla velmi tichá. Zaskočená? Až teď jsem si uvědomil, že kvůli nám s Emmettem bude celý týden po škole.

„Emmette, říká ti něco, nepřitahovat pozornost?“ položil jsem svou otázku na Emmetta, který vycítil v mém hlasu tu ironii. Úšklebek na jeho tváři se ještě více rozšířil.

„Jazzi, kolik lidí chce vyhodit školu do povětří, co?“ zasmál jsem se Emmettovým slovům, „přesně tak! Všichni!“

„Víte co, já to nechci vědět, raději mlčte,“ vložil se do toho prudce Edward. Já ale věděl, že Emmett o tomto „incidentu“ nebude umět dlouho mlčet. Večer to už budou určitě všichni vědět.

„Emmette,“ Rosalie se naklonila k Emmettovi a zašeptala, „začínám mít žízeň.“

„Vydržíš to ještě dvě hodiny?“ zeptal se s lehkou obavou na hlase. Nechápu, jak jim tenhle vztah může klapat… Masochistický vtipálek a blonďatá mrcha. Edward si trochu povzdychl, jakmile to ale udělal, Bella se na něj okamžitě se strachem podívala.

„Myslím, že jo,“ připustila si Rosalie. Zmínka o žízni, o krvi ve mě probudila zanedbávanou povinnost, něco vypít. Do téhle doby se mi podařilo žízeň ovládat, ale po Rasaliině zmínce mi v krku vzplanul mocný plamen. Nepředpokládal jsem, že bych to dvě hodiny vydržel, pohyboval jsem se v řádech desítek minut. Edward se na mě podíval a vyvalil oči. Podíval jsem se zmateně na Bellu, která se vyděsila a ztuhla. Rychle jsem se podíval do okna vedle nás. Sakra, roztekly se mi kontaktní čočky.

Téměř okamžitě mi Edward hodil jeho sluneční brýle, kývnul jsem v náznaku jakéhosi „díky“. Zvednul se a odešel ven, také jsem se zvedl, sežehl Emmetta pohledem a odkráčel na parkoviště za čtenářem myšlenek. Dokud jsme byli v areálu školy, šli jsme mlčky vedle sebe, až když jsme odbočili z cesty začali jsme běžet.

„Jakto, že se ti roztekly čočky?“ zeptal se mně rychle Edward.

„Nevím,“ asi jsem upaloval lidi pohledem, pomyslel jsem si. Oba dva jsme se zasmáli. Potřeboval jsem urychleně něčím ukojit svou žízeň, téměř okamžitě jsem se vrhl na stádo srnců, které jsem uviděl. Edward jich také pár ulovil, posledního, toho největšího mi ale nechal. Hodil mi krabičku s kontaktními čočkami, rychle jsem si je nasadil a zahladil stopy po nějakém útoku. Všiml jsem si, že je Edward trochu odtažitý, jako by ho něco trápilo.

„No, v podstatě by se to tak dalo říct," usmál se na mne. Já ale poznal, že ten úsměv není opravdový.

„Pořád jsi mi nevysvětlil, jak to, že jsi zachránil Bellu." Trochu zaváhal, když se mne na to ptal.

„Všechno, co jsem věděl, jsem ti už řekl," zalhal jsem, „pak jsem chtěl zmizel z území Quileutů, když jsem tam potkal Jacoba. Myslím že to trochu špatně pochopil."

Edward potichu zavrčel. „Do týdne by měl být v pohodě, zeptám se ho." Pokrčil jsem rameny v náznaku, že je mi to jedno. I když mi to jedno, vůbec nebylo.

Po skončení vyučování jsem rychle vyrazil ke svému autu. Neměl jsem na koho čekat, už dlouho ne… zapnul jsem rádio na plné pecky a sešlápl prudce pedál plynu, ucítil jsem, že se asi trochu škvaří pneumatiky. Ve zpětném zrcátku jsem uviděl vyděšené obličeje lidí na parkovišti, a tak jsem ho otočil tak, abych je neviděl. Začal jsem přemýšlet, kolik toho Bella uviděla, když jsem neměl kontaktní čočky. Podíval jsem se do zrcátka na vnější straně auta. Teď už jsem měl oči sladěné do odstínů hnědé, na rozdíl od situace při obědě, kdy jsem měl oči rudě červené. Doufám, že mě nikdo jiný neviděl.

Mé oči sice ubíhaly společně s cestou stále rovně, ale najednou je nějaký malý bod zastavil. Zrak se mi automaticky stočil k ní. Přísahal bych, že jsem uviděl Alice. V té vysoké rychlosti jsem si nevšiml auta přede mnou a zhruba v rychlosti 170 km/hod jsem do něj narazil. Předek celého auta byl rázem sešrotovaný, moje milované auto se ocitalo v plamenech. Jedním chvatem jsem vyrazil dveře auta a běžel kousek k místu, kde jsem ji uviděl. Nikde nikdo, ani její sladký pach. Pach. Prudce jsem se otočil a vrátil se k autu, došlo mi, že jsem narazil do auta, které asi někdo řídil… Takovéhle věci se mi obvykle nestávají. Na kusu sešrotovaného plechu stál nápis „Octavia“, jednal jsem velmi rychle. Odtrhnul jsem přední stěnu Octávky a zjistil, že za volantem sedí nějaká drobná postava se slaměným kloboukem. Věděl jsem, že kdyby přežila a měla mysl v relativně dobrém stavu, musela by zmizet. Náhlý pád auta ze srázu, smyk v zatáčce. Smrtelná nehoda, zaviněná lidským faktorem.

„Hej, slyšíte mě?“ začal jsem na osobu naléhat, neodpovídala. Zkusil jsem analyzovat její pocity, byl to strach a šok. Opatrně jsem ji vytáhl z auta, byla to jakási žena.

V hlavě se mi automaticky začaly rýsovat další „plány“, jakési úkoly, které jsem musel udělat. Odstranit důkazy, odstranit svědky… V tu chvíli jsem pomyslel na našeho čtenáře myšlenek, na Edwarda. Pochybuji, že by mi utrhl hlavu za to, že jsem zmařil nějaký lidský život. Nebyl by první, ani poslední. I když ta žena ještě zdaleka nebyla mrtvá, nevypadalo to s ní nijak dobře. Otočil jsem ji na záda a oddělal jí z hlavy klobouk.

Emoce odehrávající se v mém těle se najednou prudce zrychlily. Šok, údiv, zmatenost… Renee Dwyer. Její tvář jsem si zapamatoval, když jsme chránili Bellu před Jamesem. Tady se nejednalo jen tak o nějakou osobu, byla na ni vázána Bella, tudíž i Edward. Na tohle jsem ale už nemyslel. Teď jsem ji nechránil, odehrával se přesný opak. Náhoda je blbec, tohle jsem si myslím dneska už jednou pomyslel Vůně krve byla silnější, než jakékoliv přemýšlení. Zakousl jsem se do jejího krku, rychle a potichu. Reakce byla téměř okamžitá, její prudký křik musel vyplašit zvěř na vzdálenost několika kilometrů.

Někde v pozadí mé mysli se mihla myšlenka, že bych měl přestat. Ano měl bych hned přestat. Jenže, mně už to bylo jedno. Pevně jsem tu myšlenku uchopil a zamknul kamsi do titanového šuplíku na nejméně 13 západů.

Konec 7. kapitoly

předešlé kapitoly:

6. kapitola

Shrnutí

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Touha po odplatě - 7. kapitola: