Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Touha po odplatě - 5. kapitola

19.02.2011 (19:15) • • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1523×

Touha po odplatě - 5. kapitola

(návštěva)

Trochu jsem zpomalila, nechtěla jsem dát úplně najevo svůj rychlý ústup. Hlavou mi začala vrtat další otázka, co dělal Jasper v mém domě? Předešel mě, ucítila jsem jeho ledový dech. Naklonil se, byl ústy tak jen pár centimetrů od mého krku. Otřásla jsem se, zdálo se mi, že dal jasně najevo, kdo je kořist a kdo predátor.

Bella

Zastavila jsem se až u své skříňky, co se to stalo? Ty pocity, které to ve mně zanechalo, se nedaly snadno popsat. Na jednu stranu bych se měla bát o holý život, ale na druhé straně… ty zvláštní emoce jakoby mě nutily za ním jít. V duchu jsem se modlila, aby to byla jen má zvědavost.

Další hodinu byl tělocvik, hráli jsme jako obvykle vybíjenou. Já to schytala samozřejmě hned ze začátku. Nemůžu za to, že jsem na všechny sporty levá. Tělocvik je pro mě čirým utrpením.

„Bello, co se to s tebou děje?“ zeptala se mě o obědové pauze Jessica.

„Nic, všechno je v pohodě,“ odvětila jsem a vzala si ze stolu červené jablko.

„Hm, no jak myslíš.“ Jessica loupla očima do stropu a nabrala si misku zeleninového salátu. Už jsem Jessicu neposlouchala, obrátila jsem svůj zrak k prázdnému stolu v rohu jídelny. Kde můžou být tak  dlouho? Jen co jsem na to pomyslela, objevil se ve dveřích Edward. Bylo těžké na něm poznat nějaký náznak emocí, měl dokonalou masku hráče pokeru. Podíval se na mě a naznačil jakýsi pokus o úsměv. Sedl si k opuštěnéme zadnímu stolu. Nešla jsem za ním, i když jsem chtěla. Určitě má pro to nějaký důvod.

Najednou jsem uviděla Rosalie, její blonďaté vlasy byly sčesané dozadu a na tváři se jí rozléval obezřetný výraz. Přísný pohled v jejích očích každému radil, aby si s ní nezahrával. Za ní byli Emmett s Jasperem. Emmett se držel těsně za Jasperem – to bylo divné, vždy vlítnul do jídelny jako jeden z prvních. Rosalie se na mě ani nepodívala, její zrak směřoval k Edwardovi. Jasper se na mě potajmu díval a Emmettovy oči tikaly v lehkém chaosu mezi ním a mnou.

Myslím, že jsem zapomněla jíst, když jsem je tak urputně pozorovala. Rosalie s Edwardem seděli na pomyslných krajích stolu, Jasper seděl mezi Emmettem a Edwardem. Nemohla jsem se ubránit pohledům na ně. Sledovala jsem je, jen když se nedívali, nechtěla jsem být moc vlezlá… Můj zrak opět spočinul na Jasperovi, tentokrát se ale otočil tak rychle, že se mi díval zpříma do očí. Rychle jsem se otočila zpátky ke stolu, i když nebylo zrovna lehké odtrhnout se od jeho temně černých očí. Slyšela jsem jakýsi hlučný šramot, velmi nepříjemný pro lidské uši. Tentokrát jsem se ohlídla jen trochu, opatrně. Uviděla jsem Edwarda, který měl oči upřené na Jaspera a v ruce svíral prudce zdeformovanou plechovku coca coly.

Vyšla jsem na parkoviště, v prohlubních cesty byly velké, hluboké kaluže, a potůčky vody stékaly všemi možnými směry dolů. Obzvláště můj milovaný náklaďáček s tím měl problémy. Když jsem projížděla po silnici E 241, napadlo mě, že bych se mohla zajet podívat na Jacoba. Edwardovi jsem sice nic neřekla, ale nezdržím se tam přeci dlouho, zavolám jen Charliemu, aby měl ze mě radost…

„Ahoj, Charlie, dneska přijdu trochu později…“ začala jsem.

„Bells? Kam jdeš?“ Charlie byl neodbytný, tedy až do té doby, kdy jsem mu řekla o „plánované“ cestě k Jacobovi.

„Aha, v pohodě, brzy se vrať.“ Jeho hlas byl sice obezřetný, myslím ale, že se mu celkem ulevilo.

Odbočila jsem na známou odbočku k domu Jacoba a Billyho. Málem jsem se ale zabořila do bláta. Uvědomila jsem si, že brát si tenisky do takového počasí nebyl zrovna nejlepší nápad, do tohoto počasí by stěží stačily i gumáky. Přikradla jsem se ke vstupním dveřím a zaklepala, nic se nestalo, žádná reakce, zaklepala jsem podruhé.

„Aááá! Rád tě tady vidím Bello, copak potřebuješ?“ Billyho laskavý hlas mi dodal trochu odvahy.

„Je tady Jacob? Ráda bych si s ním promluvila,“ řekla jsem.

„Jacob by měl být dole u pláže, zkus se podívat tam,“ Billy ukázal na zkratku vedoucí k pobřeží, kterou jsem samozřejmě dobře znala. Rozloučila jsem se a vyrazila na cestu.

Na pláži nebylo o nic lepší počasí než tady, chladný vítr vál od rozbouřeného šedého moře. Kdo by se v těchto vlnách teď ocitnul, měl by jednoznačně zajištěný osud. Smrt. Na starém kmenu seděl Jacob a házel do vody kameny. Nebyly to oblázky, byly to kameny všech možných tvarů a velikostí.

„Ahoj,“ pozdravila jsem.

„Bells,“ radostně zvolal mé jméno a objal mne.

„Říkala jsem si, že bych se mohla stavit, tak jsem tady,“ pokusila jsem se o úsměv.

„To je dost, jak se ti žije s Drákulou?“ nad slovem Drákula udělal zvláštní, až uražený obličej.

„Hele,“ zaprotestovala jsem.

„No co?“ zachechtal se.

„Vlastně jsem tady ještě kvůli jedné věci,“ sklopila jsem oči a nabyla na vážnosti, „tehdy, když jste bojovali s novorozenými…“ lezlo to ze mě jako z chlupaté deky.

„Hm?“ podíval se mi zpříma do očí.

„Já… totiž…“ Ucítila jsem na svém obličeji slzy. „Alice!“ rozplakala jsem se, nevěděla jsem, jak mu to mám říct.

„Bells?“ zeptal se opatrně.

„Jacobe, Alice je mrtvá!“ ucítila jsem, jak mě znovu objal, nebránila jsem se.

„Bells, nevyčítej si to, prosím,“ zvedl hlavu a pomalu se podíval na rozběsněné moře.

Seděli jsme tam chvíli mlčky, sem tam nás lehce ošplouchly útržky vln. Najednou jsem ucítila, že mám promočené boty. Ach jo. Váhala jsem, zda-li mu mám říct o Jasperovi, o tom, že přísahal Alicinu pomstu. Nakonec jsem se rozhodla. Nepovím mu o tom. Osušila jsem si slzy, byla jsem odhodlaná to před Jacobem skrýt. „Co oči nevidí, to srdce nebolí,“ pomyslila jsem si.

„Bude příliv,“ oznámil Jacob, „pojď, půjdeme se podívat na útesy,“ navrhl. Přikývla jsem. Nebe bylo temné a fučel ostrý vítr, přesto jsem s Jacobem vyšla až na samý vrchol útesu.

„Pamatuješ si, jak jsem tě vytáhl z té vody?“ zakřenil se Jake.

„Hm, tak trochu,“ odpověděla jsem.

„Proč jsi vlastně tehdy skákala?“ zeptal se.

„Protože,“ zaváhala jsem, „protože jsem bez něj nemohla žít,“ otřásla jsem se při té vzpomínce, nebýt Jacoba, byl by to tehdy můj konec.

„No jasně, nemohla jsi bez něj žít,“ řekl opovržlivě.

„Jacobe Blacku, slíbil jsi, že tohle téma necháš být!“ rozzlobila jsem se.

„Jasně, jasně,“ odbyl mě. V dáli zarachotil hrom, zdálo se mi, jakoby se pro mě natahovaly mořské vlny. S každým jejich úderem o útes se mi zdály čím dál tím blíž. Jacob zpozorněl.

„Co je?“ naléhala jsem, jelikož takovouhle reakci jsem u něj moc často nevídala.

„Nebezpečí,“ procedil skrz zuby, „studení.“ Zmocnila se mě panika, nějaký upír se blíží, měl o mě jen strach Edward, nebo je to… polkla jsem, Victoria? To, že utekla z bitvy, nebyla moc dobrá zpráva, skvěle, další důvod k obavám. Kdo by si dovolil na území vlkodlaků? Prosím, prosím, ať je to jen Edward. K mému štěstí samozřejmě nebyl.

Z temných křovin, za kterými se již rozprostíral les, se vynořila vysoká postava, poznala jsem, že nemohlo jít o ženu. V mysli jsem si trochu oddychla. Postupně jsem začala rozeznávat určité rysy a znaky postavy. Puls se mi zrychlil.

„Doufám, že znáte dohodu,“ rozhněval se Jacob, „studení na naše území nesmí.“

„Znám dohodu.“ Ten hlas mi někoho připomínal.

„Victoria je na hranicích, mysleli si, že bych to měl smečce říct.“ Poznala jsem ten hlas, Jasper. Ale co po nás teď chtěl? Asi to byla zbytečná otázka... Stála jsem za Jacobem, tak tři metry od srázu, ledový vzduch mě probodával skrz naskrz.

„Victoria? Máš pravdu, Sam mě volá,“ Jacob se ke mně pomalu otočil, „Bells, promiň, musím jít, rozkaz alfy je prostě rozkaz.“

„Jasper?“ chtěl se ujistit.

„Ano,“ potvrdil.

„Zůstaneš tady, prosím tě, s Bellou?“ zeptal se rychle. Jasper pokrčil rameny a podíval se na mě.

„Jaku,“ vložila jsem se do toho. Dobrá, nebylo nejmoudřejší neříct mu, že se mě asi Jasper chystá zabít, začala jsem na něj naléhat.

„Promiň, Bells,“ Jacobův hlas byl netrpělivý.

„Jaku!“ zakřičela jsem, bohužel jsem už uviděla jen hnědočervený kožich mizící v lese… Zůstala jsem nehybně stát, popravdě jsem nevěděla co mám dělat. Mám utéct? Jasně, utéct před upírem… Mám začít křičet? Zřejmě bych nekřičela dlouho… Tak co mám dělat? Jasper sklopil hlavu dolů a hlasitě se zasmál, ztuhla jsem.

„Škoda, že jsi mu o tom neřekla, možná by se nedal tak snadno odbýt,“ odvětil klidným tónem směrem k lesu, pak se obrátil na mě. Narovnal se a udělal několik kroků mým směrem. Mé pocity zoufalství, smutku a strachu teď vystřídaly pocity klidu a otupělosti, nemohla jsem se tomu bránit.

„Nečekal jsem, že by to mohlo být tak snadné,“ pomalu se zasmál. Sesbírala jsem všechny zbytky odvahy, které mi zbyly a s obavou na hlase se zeptala.

„Victoria tam teď nikde není, že?“ Naklonil hlavu ke straně.

„Ale ano, Victoria tam je, tancuje jako obvykle na hranicím, bohužel ne naším směrem.“

Ach, jaká škoda, naděje, že by se tady objevil Edward, zmizela jako lístek v moři. Nevšimla jsem si, že ustupuji, nevěnovala jsem tomu moc velkou pozornost. S každým krokem, kterým se ke mně Jasper přiblížil, následovala rekce mých dvou kroků zpět. Až teď jsem si uvědomila, že za sebou už nemám žádnou půdu, pár desítek centimetrů za mnou se rozprostírala hluboká propast s vražednými vlnami. Opatrně jsem se podívala na Jaspera.

„Bojíš se,“ nebyla to otázka, byla to velmi jednoduchá oznamovací věta. Pohlédla jsem na propast pode mnou a pak zpátky na něj.

„Jako bys mohla utéct,“ pronesl to s takovým klidem, že jsem tomu až nemohla uvěřit. Najednou stál naproti mně a zlehka mě držel za lokty. Nebolelo to, ale byla jsem si jistá, že kdybych se pokusila dostat z jeho sevření, dopadlo by to špatně, samozřejmě špatně pro mě. Jeho měděné vlasy zamotával vítr, teď už jsem se mu dívala do očí, neměla jsem na výběr.

„Ale co… co Edward?“ položila jsem jednoduchou otázku.

„Když jsem odešel, myslel si, že jdu na lov, no, já v podstatě jsem na lovu,“ usmál se a trochu se přiblížil, „pak se na hranicích objevila Victoria, takže šli zřejmě po ní.“ Opatrně jsem přikývla. Měla jsem před sebou zřejmě poslední minuty života, musela jsem se smířit s tím, že už Edwarda nikdy neuvidím. Znovu se ke mně přiblížil, byl tak velký, lehce nápadné svaly se mu rýsovaly skrz jeho tričko, vypadala jsem oproti němu jako malá panenka. Malá, porcelánová panenka.

„Mrzí mě to, mrzí mě, co se stalo Alice,“ vykoktala jsem ze sebe.

„Já vím,“ odpověděl, vzhlédla jsem, „já vím, že tě to mrzí, ale tím jí život nevrátíš.“ Sklopil hlavu kamsi do země a lehce zavrčel. Moře pode mnou se opět rozburácelo, blesky křižovaly nebe a v dáli znějící hromy tomu dodávaly hrůznou atmosféru. Uvolnil mi jednu ruku, stejně mi to nijak nepomohlo, protože mi zastoupil cestu. Tou druhou rukou si začal pohrávat s mými vlasy. Nepřišlo mi to nepříjemné, takhle to často dělával i Edward… Lehce shrnul prameny mých vlasů z levého ramena na to pravé. Nemusela jsem být jasnovidec, abych věděla, co se teď chystá udělat. Znovu se mu z hrudi ozvalo tiché zavrčení, opatrně jsem mu stiskla ruku, ani nevím proč… Lehce se pousmál, vlasy mu spadly trochu před obličej. Pomalu se přibližoval svými ústy k mému krku, zavřela jsem oči.

„Slibuju, že tě to nebude dlouho bolet, udělám to rychle,“ zašeptal.

Ticho najednou prolomilo vlčí vytí a na útes se přiřítil Jacob, no spíš vlkodlak, já to ale už moc nevnímala, byla jsem připravená zemřít. Ozvalo se prudké zavrčení, Jasper ze mě spustil paže a obrátil se k Jacobovi, šlo vidět, že z něj sálá zlost. Byl nahrbený takových deset metrů od Jacoba, oba dva na sebe nelítostně vrčeli.

„S tebou se vypořádám jako první, psisko,“ řekl Jasper a skočil Jacobovi po krku. Ne, uteč Jacobe, uteč! Nechtěla jsem se dívat, jak ho Jasper zabije, moc ho podceňoval. Jasper neprohrál za ta staletí ani jednou… Nevěděla jsem, co mám dělat, a tak jsem popadla nejostřejší kámen, který jsem viděla a přeřízla si tepnu na zápěstí. Následovala okamžitá reakce ze strany Jaspera. Zavál prudký vítr a já ztratila nad svým tělem kontrolu, spatřila jsem rudohnědého vlka, stáčející se na zemi bolestí, jeho pronikavé kňučení se ozývalo všude. Pak Jasperův vyděšený pohled na mě a pak… pak mě zalily temné vlny.

Následující kapitola:

Touha po odplatě - 6. kapitola

Předešlá kapitola:

Touha po odplatě - 4. kapitola

Shrnutí

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Touha po odplatě - 5. kapitola: