Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Touha po odplatě - 4. kapitola

17.02.2011 (16:45) • • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1523×

Touha po odplatě - 4. kapitola

(nevinný lovec)

„Počkej chvíli tady, prosím,“ řekl jsem a podíval jsem se prosebně Belle do očí. Zaběhl jsem za roh domu, abych se ujistil, že tady není žádný nezvaný host. Všechno bylo v pořádku, na konci domu také, ale co je tohle? Výrazný pach mě udeřil do nosu, byl naprosto stejný, jako u Belly doma. Tohle bylo špatné, rozběhl jsem se zpátky k Belle, ale nedoběhl jsem. Zastavil jsem se u skleněné stěny domu a koukal zmateně dovnitř.

Stál tam celkem ledabyle, Bella asi 9 metrů od něj. S vyděšeným výrazem na tváři na něj pohlédla, a vyděšeně řekla: „Jaspere…“

Bella

Nevím, jestli jsem měla litovat toho, že jsem i přes Edwardův pokyn vstoupila za práh Cullenovic domu. Teď jsem stála ve dveřích, dívajíc se z očí do očí zřejmě mé budoucí příčině smrti. Jasper se ani nepohnul, stál napjatý uprostřed obývacího pokoje a všichni ostatní čekali. Buďto čekali na reakci Jaspera nebo na tu mou. Zaostřila jsem. Jasperovy oči byly temné, černé jako půlnoc, hrudník se mu napjal v náznaku nádechu. V ten moment se rozpadla zadní skleněná stěna domu, střepy vylétly vysoko a já rozeznala postavu, která doskočila pár metrů přede mě.

Edward stál nahrbený přede mnou a z hrudi se mu ozývalo tlumené, výstražné vrčení. Všude kolem byly rozesety střepy, Esmé se na to nemohla zdánlivě dívat, a tak se k nám otočila zády a objala Carlislea. Zato Jasper se ani nepohnul, stál v naprosto stejné pozici jako před Edwardovým výpadem.

„Edwarde, prosím tě…“ zašeptala jsem důrazně. „Pusť mě.“ Protáhla jsem se kolem Edwardova ramene, bohužel jsem se nikam dál nedostala. Edward mě pevně chytil a obtočil své ruce kolem mého hrudníku. Nebylo to nepříjemné, ale zrovna teď se mi to nehodilo. Přepadla mě vlna klidu, důvěřivosti a možná i jakési otupělosti.

„Edwarde, prosím.“ Vykroutila jsem se z jeho sevření a udělala pomalý a obezřetný krok k Jasperovi. Jeho černé oči mě ani na vteřinu nespustily z hledáčku a dostávaly se čím dál tím hlouběji do mých myšlenek, emocí a pocitů. Lehce naklonil hlavu.

„Jaspere, já…“ nevěděla jsem, jak začít a tak jsem prostě drmolila jedno přes druhé. „Já se strašně omlouvám, nechtěla jsem… Nechtěla jsem způsobit žádné potíže, já, já nechtěla, je mi to líto.“ Udělala jsem další krok směrem k němu. Tohle už nezůstalo bez odezvy, Jasper udělal dva kroky vzad, jeho oči se ale stále vpíjely do těch mých.

„Já tě nežádám, abys mi někdy odpustil, nedoufám v to.“ Sklopila jsem oči kamsi dolů, Edward opětovně podrážděně zavrčel.

„Bello,“ řekl Jasper jakýmsi důrazným tónem, který nebylo v mé moci dešifrovat. Než jsem se mohla dočkat jeho reakce, Edward skočil přede mě a usilovně na Jaspera zavrčel. Ten se pak ladně otočil a vyskočil rozbitým sklem ven.

„Edwarde,“ řekla jsem mu vyčítavým tónem, „Edwarde, co tak strašného provedl?“ ptala jsem se stále vyčítavě. Smutně jsem se podívala na rozbitou skleněnou stěnu.

„Vrátí se,“ řekl celkem chlácholivě Emmett. Edward jen vykulil oči a pak je obrátil v sloup. Probodával Emmetta svým ocelovým pohledem.

„Co? Edwarde, Jasper je v pohodě, jen se z toho musí dostat.“ Emmett se pokusil s lehkou ironií napodobit Edwardův obličej, který udělal před chvílí. Potichu jsem se zasmála.

„Carlisle,“ řekl Edward.

„Bude to dobré, Edwarde, myslím si, že už to bude všechno v pořádku, Jasper se ovládá nadmíru dobře…“ odpověděl Carlisle.

„A kdo má tady uklízet všechen ten nepořádek?“ zahubovala s ironií a úsměvem na tváři Esmé. I přes ty střepy všude kolem a přes Edwardovy přehnané reakce se zdálo, že jsou všichni rádi za to, jak to dopadlo.

„Odvezu Bellu domů,“ zašeptal Edward.

Když jsme vyšli ven, potvrdila jsem si svůj úsudek, že stále prší. Jestli to takhle půjde dál, říčky se rozvodní a to ani z daleka nebude věstit nic dobrého. Nastoupili jsme do nablýskaného, šedého Volva. Sedadla byla tak pohodlná, že jsem si musela dávat dobrý pozor, abych neusnula. Na digitálním displeji bylo napsáno 23:38, skvěle, stihli jsme to do půlnoci… Edward celou cestu ani nepromluvil, bylo mi to divné a bála jsem se, jestli na mě není z nějakého důvodu naštvaný.

„Edwarde,“ začala jsem, „je mi líto, co se stalo…“ Zachvátil mě úzkostlivý pocit, netroufala jsem se mu podívat do tváře.

„Bello,“ mluvil potichu a zřetelně, „už nikdy nedovolím, aby se něco podobného opakovalo,“ řekl důrazně.

„Ale, Edwarde…“ snažila jsem se mu to rozmluvit.

„Bello, už nikdy to nenechám dojít tak daleko, rozuměla jsi mi? Mohlo se ti něco stát! Mohl tě klidně i zabít!“ vyhrkl.

„Edwarde! Vždyť se až na těch pár rozbitých střepů nic nestalo! Koneckonců, byla to tvá přehnaná reakce,“ zkoušela jsem tasit eso, zřejmě marně.

„Tak má přehnaná reakce!“ zasmál se a slova začal odříkávat rychleji.

„Edwarde! Vždyť Jasper teď nic neprovedl!“ Skoro jsem křičela, přišlo mi to vůči němu nespravedlivé. Nepochopila jsem, proč ho Edward pořád odsuzuje a přitom nemá vůbec proč. Pochybuji, že by Edward podobnou situací prošel takhle rychle.

„Bello! Ty nevíš, na co myslel!“ řekl Edward. Zarazila jsem se a upřeně jsem na něj zírala. Vím, na co myslel? Nevím, ale při jeho reakci to určitě nemohl být plán zničení světa...

„Uvidíme se zítra ve škole, ahoj,“ rozloučil se. Odjel rychle. Stačila jsem se jen otočit, abych mu aspoň letmo zamávala, ale stříbrné Volvo i s Edwardem bylo pryč.

Ráno jsem nesnídala, měla jsem vcelku dost naspěch, protože jsem zaspala. Co jsem také mohla čekat od takovéhle noci? Rutinně jsem šáhla po věšáku, abych nahmatala mně tak známý hnědý kabát, ten ale nikde. Kde jsem ho mohla zapomenout? Mám ho nahoře v pokoji nebo jsem ho zapomněla včera večer u Cullenů? Teď jsem o tom nechtěla přemýšlet, popadla jsem svou starou bundu a vyrazila do temného rána.

Když jsem startovala náklaďáček, napadlo mě, že bych asi měla zavolat Jacobovi, ale jak mu to všechno povím? To, že Alice už neuvidí a že po mně asi jde Jasper? O Alice bych mu možná mohla říct, i když si ji ze všech Cullenů asi nejvíc oblíbil… Často jí říkával neškodná Cullenová. Myslím ale, že na jejího druha si ještě pamatuje, určitě by mu to nesedělo a začal by po tom všem pátrat. S Jasperem se trochu poznal na maturitním večírku a také, když nám ukazoval techniky boje s novorozenými. Otřásla jsem se, když jsem si uvědomila, jak lehce porazil Emmetta, o Rosalie a Esmé radši ani nemluvím. S Edwardem byli celkem vyrovnaní, ale jen díky Edwardovu talentu. Najednou jsem si uvědomila, s jak silným upírem máme tu čest.

Parkoviště bylo jako obvykle plné, zaparkovala jsem tedy až úplně na konci, pod dvěma uschlými stromy. Když jsem přicházela ke vchodu do školy, spatřila jsem jejich auta. Z Jeepu vyskočil Emmett a šel pomoct Rosalie, za zády jsem najednou měla Edwarda.

„Fuj, lekla jsem se,“ vyštěkla jsem trochu podrážděně.

„Většina holek neříká fuj,“ zasmál se, když tohle řekl.

„No jo, nemusíš mi pořád otloukat o hlavu, že jsem natvrdlá,“ oplácela jsem mu jeho humor. Vzal mě za ruku a společně jsme kráčeli na biologii. Školní chodby jakoby ožily, barevné plakáty s nápisem volte mě ohlašovaly příchod voleb do třídního senátu.

Tentokrát jsme opakovali, nemohla jsem zas tak moc pozorovat mého dokonalého Edwarda, protože jsem si musela od minula napravit reputaci. Začínalo se mi zdát, že si na mě snad ten profesor zasedl.

Po biologii následovaly dějiny literatury a informatika. Na informatice jsem nebyla s Edwardem, bohužel. Myslím, že teď byl v chemické laboratoři.

Vešla jsem do třídy a sedla si na jedno z posledních volných míst, byla to třetí lavice odzadu. Kromě rozsypaných sušenek na podlaze pod ní mi nic nevadilo. Otravné bzučení zvonku nade dveřmi oznamovalo, že hodina by měla každou chvíli začít. Stalo se ale něco, co jsem nečekala, do třídy vešel Jasper. Opatrně očima přejel po skupinkách lidí, svůj zrak upřel také na mě.

„Tak co je to tady? Posaďte se prosím, pane Cullene, na nějaké volné místo, třeba támhle vzadu.“ Příchod profesorky byla další věc, která mě vyvedla z míry, Jasper to musel všechno cítit, snažila jsem se uklidnit. Sednul si do poslední lavice, teď nás odděloval jeden stůl, jen jeden stůl… Dokázal by mě přede všemi zabít? Jak daleko by došel? Jakmile dosedl na židli, začala jsem ze zvyku okusovat tužku, snažila jsem se opravdu uklidnit, ale moc mi to nešlo. Myslím, že se nad mou reakcí trochu zasmál.

Minuty ubíhaly a já začala na velkých hodinách odpočítávat sekundy do zvonění. Deset, devět, osm, sedm… mělo zvonit před 13 vteřinami, to snad tahle hodina nikdy neskončí? Konečně zařinčel zvonek a já hbitě sbalila své učebnice a celkem kvapně jsem vyrazila k východu z učebny. Trochu jsem zpomalila, nechtěla jsem dát úplně najevo svůj rychlý ústup. Hlavou mi začala vrtat další otázka, co dělal Jasper v mém domě?

Předešel mě, ucítila jsem jeho ledový dech. Naklonil se, byl ústy tak jen pár centimetrů od mého krku. Otřásla jsem se, zdálo se mi, že dal jasně najevo, kdo je kořist a kdo predátor.