Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Touha po odplatě - 3. kapitola

13.02.2011 (11:15) • • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1736×

Touha po odplatě - 3. kapitola

(rozpory)

„Dobře, Emmette?“ obrátil svou otázku Edward. „Byl bys s námi?“ Emmett jen sklopil hlavu a lehce a opatrně sebou otočil. V obličeji věčného vtipálka nebyl ani náznak úsměvu, ba naopak, jeho obličej byl smutný, skleslý. Zřejmě se mu nelíbil ani trochu nápad, že by měl bojovat proti svému bratrovi, mně se také tento nápad nezamlouval. Sklopil opět hlavu a svým pohledem zamířil do nepřestávajícího deště.

Edward

Každá kapka, která spadla na zašedlý parapet mého okna, mě bolestivě udeřila do srdce. Takový pocit jsem ještě nikdy nezažil, tentokrát nebylo východiskem opustit Bellu. Znovu by to dopadlo špatně, no, spíš ještě hůř. A co víc, tentokrát na nás neútočila Victoria, ale člen naší vlastní rodiny, který znal všechny naše výhody a slabiny. Už jsem myslel jako Jasper, napadaly mě různé vojenské taktiky, jak to celé vyřešit, bohužel žádná nebyla pro Bellu uskutečnitelná.

„Edwarde, mohl bys jít prosím tě dolů?“ zavolala na mě Esmé. Vstal jsem tedy a odvrátil hlavu od zrezavělého, šedého parapetu. Dole čekala celá famílie, celá a přesto neúplná. Potichu jsem sešel za nimi, v hlavě se mi začaly míhat jejich myšlenky.

„Kde je Bella, Edwarde?“ začal Carlisle.

„Je doma s Charliem, chtěl jsem se za ní zrovna vydat…“ Všichni se na mě po očku dívali, divný pocit.

No jasně, pomyslela si Rosalie.

„Edwarde, uvažovali jsme, možná by bylo nejlepší, kdybyste odjeli na nějakou chvíli s Bellou pryč.“ V Carlisleově tónu byl nějaký zvláštní podtón, který jsem zatím nedokázal identifikovat.

„Nevím kam, když se rozdělíme, půjde to s námi od devíti k pěti,“ odpověděl jsem surově.

Tak co chceš potom dělat? Nenapadá mě jiné řešení, myslel si Carlisle.

„Vždy je nějaké řešení,“ namítl jsem.

I když, jedno by mě možná napadlo, Edwarde, myslím, že pokud by si to Bella přála, nebyl by v tom problém. Myslím, že nadešel čas Bellu proměnit…

„Ne!“ zakřičel jsem na celý dům. „Tohle mi nemůžeš udělat, Carlisle! Tohle ne!“ Myšlenka proměnit Bellu v upíra mě děsila a pronásledovala v nočních můrách. Noční můry, děsivé sny, které se mi zdají i když nespím.

„Takovýhle život by nechtěl nikdo, věř mi! Nikdo!“ Rychle jsem sypal slova z pusy ven tak, že by jim málokterý člověk rozuměl. Rosalie se slabě pousmála, snažil jsem se ignorovat její myšlenky, ale šlo mi to těžce. Začal jsem myslet na jedinou věc, to nikdy nevěstilo nic dobrého, když jsem se totiž na něco určitého soustředil, stálo to za to.

„Nehodlám s Bellou pořád utíkat!“ zašeptal jsem. „Mám mnohem lepší nápad, jak tuhle situaci vyřešit.“ Emmett, stojící až do této chvíle u okna, přeplul rychle místnost a s hlasitým vrčením udeřil pěstmi do stolu, který to nemohl vydržet.

„Teď mě dobře poslouchej,“ řekl Emmett.

„Jestli hodláš bezdůvodně zaútočit na Jaspera, jenom kvůli tomu, že se tam v lese krapet neovládl!“ Emmett na mě stále vrčel, bylo mi to celkem nepříjemné, protože jsem si myslel, že mu v tomhle můžu plně věřit.

„Tak už přece klid!“ vykřikla Esmé. „Nikdo neřekl, že teď budeme na někoho útočit, počkáme, jak se všechno vyvine!“ Esméin hlas asi celou situaci zachránil. Myšlenky ale neutišil.

Jasně, já budu mezitím čekat, až Edward pozabíjí celou rodinu, pomyslil si tvrdě Emmett.

Tohle jsem už opravdu nechtěl poslouchat, ještě jsem se naposledy Emmettovi podíval do očí a pak jsem odešel. Venku byla už tma a déšť stále znepříjemňoval obyvatelům Forks den. Měl jsem namířeno k Belle domů, větve kolem mě se míhaly v nepravidelných čarách a já si pomyslil, že bych se měl možná před návštěvou nasytit, jistota je jistota.

Zaměřil jsem se na urostlého srnce, kolem kterého odpočívaly asi tři laně a další dva samci. Neměli šanci, jejich krev jsem se nesnažil vůbec vychutnávat, nebudu lhát, byl to hnus.

Když jsem dorazil k Belle domů, něco mi nesedělo. Světla v domě byla zhasnutá, tedy krom Bellina pokoje. Byl to divný pocit a já nakonec ucítil něčí pach. Nebyl ani Charlieho, ani Belly. Rychle jsem vyšplhal po stromě a vtrhl oknem do pokoje.

„Panebože!“ vykřikla Bella a spadla z otáčecí kolečkové židle. Usmál jsem se sám pro sebe, pořád tu ale ještě byl ten pach, který mě znervózňoval.

„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se.

„Jo, já jsem na takovéhle věci zvyklá,“ zalhala, „jak to šlo doma?“ Její výraz najednou potemněl. Nemohl jsem se na ni takhle dívat, vzal jsem její obličej do dlaní a jemně ji políbil na vlasy.

„Vše bude v pořádku, neboj,“ uklidňoval jsem ji. „Byl tady dnes ještě někdo?“ Zvědavost mi nedala, možná to byl třeba poslíček s pizzou, nebo tak něco. Důkladně se zamyslela.

„Ne, kromě mě a Charlieho tady nikdo nebyl,“ řekla, zdála se mi dost přesvědčená svým úsudkem, to mě vyděsilo. Rychle, přesto obezřetně jsem otevřel a seběhl dolů. Možná že ten vetřelec, který tu byl, tady ještě někde bude. Zkoušel jsem kuchyň a obývák, nejsilnější pach byl ale přede dveřmi Bellina pokoje a za oknem.

Můj stav se změnil, začal jsem zběsile kontrolovat každý obraz, každé stéblo trávy, chtěl jsem vědět, kdo byl ten vetřelec a co chtěl. Byl to jen nějaký zloděj? Ne to asi ne, ten by sebral, co mohl a utíkal by pryč. Pochybuji, že by se někdo přiblížil k oknu ve druhém patře a následně za dveře pokoje, aniž by zanechal nějaké stopy. Victoria? Už jsem na nic nečekal, vběhl jsem opět do pokoje a popadl Bellu do náruče.

„Co se to děje? Edwarde?“ nechápavě na mě zírala.

„Komplikace, vysvětlím ti to pak, musíme jít,“ naléhal jsem.

„Victoria?“ vyhrkla ze sebe.

„Já nevím.“ S omluvným výrazem jsem se jí podíval do očí, neprotestovala, přitiskla si svou hlavu k mému rameni a já vyskočil z okna.

Neutíkali jsme dlouho, dával jsem pozor, aby nějaká větev Bellu neuhodila. Při jejím štěstí by mohla mít klidně otřes mozku. Nevnímal jsem jeleny, dravou zvěř a v podstatě ani půdu pod nohama. Běžel jsem zpátky do našeho domu, kde jsem mohl dát Belle bezpečí.

Zastavili jsme se před domem, všude bylo rozsvíceno. Skvěle, byli doma. Opatrně jsem položil Bellu na zem.

„Počkej chvíli tady, prosím,“ řekl jsem a podíval jsem se prosebně Belle do očí. Zaběhl jsem za roh domu, abych se ujistil, že tady není žádný nezvaný host. Všechno bylo v pořádku, na konci domu také, ale co je tohle? Výrazný pach mě udeřil do nosu, byl naprosto stejný, jako u Belly doma. Tohle bylo špatné, rozběhl jsem se zpátky k Belle, ale nedoběhl jsem. Zastavil jsem se u skleněné stěny domu a koukal zmateně dovnitř.

Stál tam celkem ledabyle, Bella asi 9 metrů od něj. S vyděšeným výrazem na tváři na něj pohlédla, a vyděšeně řekla: „Jaspere…“