Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Touha po odplatě - 2. kapitola

10.02.2011 (08:00) • • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1198×

Touha po odplatě - 2. kapitola

(útěk)

Bella

Zdálo se mi, že Edward běží s větrem o závod. Jeho bronzové vlasy pročesával ostrý vítr, pod kterým jsem ucítila bolestivě bodající slzy. Moje slzy. Edward se mnou utíkal od té scény z mýtiny, nesl mě v náručí jako tu nejkřehčí porcelánovou panenku. Tak nějak se mi zdálo, že jsem se ocitala v polovině tunelu, kdy světlo bylo za mnou a já jsem se nemohla vrátit. Přede mnou byla jen tma, černočerná tma. Jak bych si dokázala představit rodinu bez Alice? Alice, Alice, Alice... Nutilo mě to stále přemýšlet, ale já nechtěla. Nejlepší by bylo, kdybych umřela, pomyslila jsem si, každý mě teď nenávidí - Carlisle, Esmé, Rosalie, Emmett a... Jasper. Při pomyšlení na jeho jméno jsem ztuhla, to Edward určitě poznal. Ach ano, Edward mě také nenávidí, už nikdy se mu nebudu moci podívat do jeho andělské tváře...

„Bello…“ Edward se na chvíli odmlčel, „mrzí mě to, co se stalo.“ Mé tělo přepadl záchvat. ,Mrzí mě to?´ Nedokázala jsem říct, nedokázala jsem odpovědět, až teď jsem si všimla, že mým tělem procházel nějaký šílený třes.

Edward zpomalil, jeho bradu si položil na mé čelo a sametově dodal: „Neboj se, všechno se vyřeší… Uvidíš.“ Myslím, že tohle bylo to poslední, co jsem si z toho dne dokázala zapamatovat.

Trochu jsem si promnula své unavené a zničené oči. Uviděla jsem paprsky slunce a později svůj pokoj, na budíku výhružně blikalo 7:50. Jakmile jsem si uvědomila, že jsem zpátky v realitě, sevřela jsem oční víčka pevněji, než bylo nutné. Já už se nechtěla probudit.

Když jsem se dostala z pečlivě urovnaných přikrývek pokrývající mé tělo, sevřela jsem kliku do chodby. Ledový dotek něčí ruky se mě nesnažil ani zastavit, ani pustit. Otočila jsem se a uviděla Edwarda, v obličeji měl ztrhaný výraz a jeho oči byly pohaslé jako udusaný oheň.

„Bello, netušíš, jak mě mrzí, že jsi musela být u toho…“ začal.

„Ty se mi za to chceš ještě omlouvat? Edwarde! Prosím tě, nechtěj mě naštvat, vůbec, nejlepší by bylo, kdyby mě Victoria zabila!“ vyhrkla jsem ze sebe. Na slově Victoria se mi ale hlas zlomil.

„Bello…“ Edwardův posmutnělý výraz ve tváři mě šokoval a zároveň děsil.

Nechtěla jsem se teď o tom bavit, rázně jsem uchopila kliku a sešla po schodech do kuchyně. Šlo poznat, že se Charlie snažil k snídani udělat vajíčka, co je z toho, teď jsem se ale radši nesnažila zjistit.

„Dobré ráno, tak co, jak jsi se vyspala?“ Typický Charlie, jeho denní konverzace se mnou byla v chronologickém programu nálada a počasí. Neodpověděla jsem, sedla jsem si ke kuchyňskému stolu a lžičkou prohrabávala misku cereálií.

„Chtěl jsem zajít s Billym na ryby, ale jestli bys chtěla abych tady…“

„Ne, v pohodě, tati, klidně běž.“

„Dobře… tak teda zatím,“ rozloučil se Charlie. Ano, Charlie se opravdu nikdy s nikým nepáral.

Na lince se líně povaloval sobotní tisk, nedalo mi to a znuděně jsem se pro něj natáhla. Palcový titulek na hlavní stránce mě okamžitě udeřil do očí. „Vražda v okolí hory Tyee má 7 obětí.“ Četla jsem rychle dál. „… místo, jenž se může pyšnit nejmenší kriminalitou v USA, zasáhla vražda 7 kanadských turistů, dosud není známa příčina jejich smrti. Pondělní pitva snad objasní, kdo nebo co turisty zabilo…“

Přestala jsem číst, musela jsem si to v hlavě srovnat. Skupina 7 lidí v okolí Tyeeské hory zemřela, nikdo neví proč, ani kdo je zabil. Jedinými návštěvníky jsme byli my, Cullenovi. Pak ještě ti novorození, ale ti přišli z východu, ti to být nemohli… a já měla celkem dobrý podmět, kdo to mohl být…

Rychle jsem odhodila noviny zpátky na kuchyňský pult. Vstala jsem a namířila jsem si to zpátky do pokoje, hodila jsem na sebe něco, co jsem našla pohozené na židli. Vzala jsem si tašku a rozeběhla jsem se k náklaďáčku.

Asi bych to nebyla já, kdybych nezakopla na schodech venku a nerozbila si koleno. Několik jizviček velikosti palce se mi začaly rýsovat do kůže, postupně se zalívaly krví. Doufejme, že dnes ve škole nebude Edward ani jeho rodina. I když, možná by Edwarda pár mých kapek krve natolik rozběsnilo, že by mě zabil… Hm, bod pro mě.

Na parkovišti byla spousta aut a dodávek, žádné naštěstí nebylo podobné tomu Edwardovu. Hlasitě jsem vydechla. Vítr mi rozhazoval vlasy, a tak veškerý čas strávený nad jejich úpravou byl ten tam.

„Ahoj… Issa- teda… chtěl jsem jen, ahoj, Bello,“ vykoktal ze sebe Mike. Přikývla jsem, nechtěla jsem se dnes opravdu s nikým bavit.

„Napadlo mě, nechtěla bys dnes vyrazit se mnou do rezervace? Myslel jsem, že bys třeba ráda šla nakupovat, holky mají rády nakupování,“ flirtoval se mnou Mike.

„No, vlastně už něco mám, čau,“ odbyla jsem ho rychle. Za tři minuty jsem měla být ve třídě, naházela jsem rychle věci do skříňky a utíkala na hodinu.

Na našem obvyklém místě nikdo neseděl, skvěle. Uvelebila jsem se proto u okna, abych měla aspoň nějaký výhled. Náš profesor začal něco o hostitelích a jejich parazitech, moc jsem ho neposlouchala, mé oči byly stále upřené z okna, pozorovala jsem každý detail, který se odehrával na tom téměř nehybném plátnu. Začalo pršet. Mou pozornost upoutala skupina kapek, a tak jsem zrak automaticky zaostřila na ně. Jedna z nich si to po okně mašírovala krásně dolů, ale nějaká druhá kapka způsobila, že zanikla. Takhle kapka se potom vpila skoro do všech…

„A typickým parazitem skorce vodního se tím pádem stal… slečno Swanová?“ Otázka profesora mě plně vyvedla z míry, kruci.

„Typickým parazitem… skorce vodního je…“ snažila jsem si prodloužit dobu na přemýšlení.

„Tak nepřipravenou jsem vás ještě neviděl, dávejte, prosím, pozor!“ okřikl mě.

Ani už nevím, jak jsem přežila těch zbylých sedm hodin. Když jsem stála ve frontě na oběd, otočila jsem se a opatrně pohlédla na stůl v rohu jídelny. Všechny stoly byly plné, až na tenhle, nikdo tam nikdy nechtěl sedět, krom Cullenových. Popadla jsem svůj „denní příděl“ a kráčela k onomu stolu, všichni se na mě dívali s vykulenýma očima, nevšímala jsem si jich.

Když jsem se začala vrtat v jídle, nemohla jsem přestat myslet na to, co se stalo včera. Očekávaná bitva s novorozenými nedopadla vůbec dobře, tak jak to ostatní slibovali. Když už jsme si mysleli, že máme vyhráno, vynořily se dva stíny a… Alice… zabily. Stála jsem kousek od ní, hleděla na ni a přihlížela. Vůbec nic jsem neudělala, ani jsem se o nic nepokusila, byl to ten nejhorší pocit v životě.

Napíchla jsem na vidličku kousek rajčete, samozřejmě mi hned spadl zpátky na talíř. Pamatovala jsem si na tu Jasperovu přehnanou reakci, když mu Carlisle pověděl, že Alice už nepomůže. Jen tak, tak ho Emmett srazil z plánovaného skoku na Carlislea. Nikdy jsem ho takhle neviděla, ani na oslavě mých narozenin. Jedna z posledních vzpomínek z toho dne byla, když na nás s Edwardem zakřičel: „Zabiju tě!“. Strach začal ovládat mé tělo, věděla jsem, že si pro mě určitě jednou přijde, jen nevím kdy. Možná je zpátky u rodiny, možná utekl, možná je tady. V tu chvíli jsem se prudce otočila na židli a rozhlédla se po jídelně, vše bylo ale stejné jako před chvílí.

Déšť nepřestával a já měla za volantem svého náklaďáčku problémy, stíral mi jen jeden stěrač, samozřejmě ten na straně spolujezdce. Když vtom jsem uviděla v zatáčce čísi auto, před ním byla nějaká osoba, zřejmě řidič, ale na koho v takovém počasí čekal? Edward, ach ano, je to Edward! Jen nedokážu přes mokré sklo rozluštit jeho výraz, přistoupil.

„Můžu řídit?“ zeptal se.

„J-jo,“ vysoukala jsem ze sebe.

Jeli jsme chvíli mlčky, tedy až do té doby, kdy Edward odbočil z hlavní cesty, na mně tak známou odbočku k jejich vile.

„Edwarde…“ začala jsem provinile namítat.

„Bello, věř mi, bude to dobré, Carlisle si chce promluvit, no, celá rodina si o včerejšku chce promluvit,“ dodal.

„Celá rodina?“ To myslí Edward opravdu všechny, včetně… otřásla jsem se. Včetně Jaspera?

Edward zřejmě vycítil tu otázku v mém tónu. „Všichni, až na Jaspera. Bello, je mi strašně líto, co se včera stalo, ale já ti slibuju, že tě před ním ochráním.“ Tohle mě dorazilo, Edward mě chce chránit. Před kým? Před Jasperem. Před jeho bratrem, kam až by dokázal zajít?

„Edwarde, je to moc zlé?“ sklopila jsem oči.

„Ne, Bello, já jen…“ tímhle nemohl přesvědčit ani mě.

Naše auto zaparkovalo přímo před vchodem, rychle jsme vběhli do dveří, abychom se schovali nepřestávajícímu dešti. Dům se zdál tak nějak opuštěný, nikde nikdo, najednou se ozval zpoza mého ramene Edward.

„Jsou nahoře.“ Lehce mi stiskl za ruku a pomalu vedl po schodech nahoru. Vtom jsem je uviděla, Esmé, Carlisle a Rosalie seděli na gauči, mezitím co Emmett postával u okna. Ani jsem nevěděla, zda-li si všiml našeho příchodu, nehnul totiž ani brvou.

„Rád tě vidím, Bello,“ začal Carlisle uklidňujícím tónem, „jsme rádi, že jsi přišla a chtěli bychom se ti omluvit.“ Vykulila jsem na něj nevěřícně oči, za co se mi mají omlouvat?

„Mrzí nás, že jsi musela být u toho, mrzí nás, že jsi se musela zaplést do tohoto života,“ spustila Esmé, v tu chvíli byla u mě a laskavě mě objímala svýma studenýma rukama.

„Chceme ti jen říct, že ti za to nepřikládáme vůbec žádnou vinu,“ řekl Carlisle.

„Já, nechápu… čím bych si to měla zasloužit,“ odpověděla jsem zkroušeně na tohle všechno.

„Už tím, že žiješ,“ vmísil se do toho Edward, „kdyby ti chtěl někdo jen zlomit vlas, slibuji ti, že bych jej zabil.“ Tohle mě vyděsilo.

„Ale... co Jasper?“ má otázka byla horlivá a předčasně uspěchaná, přesto jsem ji musela položit.

„Neměj o něj strach, kdyby se o něco pokusil,“ Edward se odmlčel, „ochráním tě, všichni tě ochráníme, že ano?“

„Edwarde, no, kdyby chtěl někdo přímo ohrozit Bellu, tak asi ano, ale…“

„Díky, Carlisle,“ odvětil Edward. Jeho oči se teď upnuly na Esmé.

„Kdyby někdo chtěl Bellu ohrozit, ano,“ zašeptala Esmé, přesvědčená ale určitě nebyla.

„Pokud by někdo ohrozil naši rodinu a utajení naší existence, pak ano,“ ledově odpověděla Rosalie.

„Dobře, Emmette?“ obrátil svou otázku Edward. „Byl bys s námi?“ Emmett jen sklopil hlavu a lehce a opatrně sebou otočil. V obličeji věčného vtipálka nebyl ani náznak úsměvu, ba naopak, jeho obličej byl smutný, skleslý. Zřejmě se mu nelíbil ani trochu nápad, že by měl bojovat proti svému bratrovi, mně se také tento nápad nezamlouval. Sklopil opět hlavu a svým pohledem zamířil do nepřestávajícího deště.

Minulá kapitola

1. kapitola

Další kapitola:

3. kapitola

Shrnutí

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Touha po odplatě - 2. kapitola: