Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Touha po odplatě - 1. kapitola

07.02.2011 (16:45) • • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1736×

Touha po odplatě - 1. kapitola

(bitva)

Vítr mi divoce rozhazoval vlasy a já se schovávala jako malá holka v Edwardově náruči. Na mýtinu pomalu dopadala mlha, která tomu dodávala ještě strašidelnější atmosféru. Všichni Cullenovi, kromě Edwarda, byli uspořádáni do útočné formace ve tvaru písmena "V". Bylo takové ticho, že jsem sotva slyšela praskání větviček v hlubokém lese, natož pak Edwardův dech. Ticho najednou prolomila Edwardova sametová slova.

„Neboj se, nikomu se nic nestane, budu tě chránit,“ zašeptal Edward, já ale poznala, že jistý si zcela není.

„Co když se někdo zraní? A co vlkodlaci?“ valila jsem ze sebe otázky.

„Nepodceňuj nás, když přibudou ještě vlkodlaci, bude to procházka růžovým sadem,“ uklidňoval mě Edward. Ta představa, že by zabili například Jacoba... Už jsem nechtěla přemýšlet, všechno by to bylo kvůli mně, lepší představa by určitě byla moje smrt.

„Už to začíná,“ vykřikla Alice s očima upřenýma kamsi daleko před sebe. Carlisle a Esmé se jen letmo políbili a Emmett, který stál za Rosalie, se nahrbil s úšklebkem na tváři. Vypadá to, že se Emmett na dnešní boj těší, asi ano, těší…

Začínala jsem pomalu rozeznávat obrysy těl, ucukla jsem a rychle se schovala do Edwardova krásně vypracovaného těla. Já a Edward se budeme zdržovat boje, rozhodl tak Carlisle, myslí si, že když budeme spolu, budeme silnější. Jasper s Alice byli nahrbení před námi, jejich vrčení říkalo nepřátelům, že by si s nimi neměli začínat.

Seběhlo se to strašně rychle, v jednu chvíli Emmett trhal hlavu nějaké mladé dívce, Carlisle s Esmé trhají ruce zase nějakému chlapci…Chtěla jsem zakřičet „Ne! Přestaňte!“, ale byla jsem zkoprnělá strachem. Náhle jsem ucítila na svém obličeji ruku, která mě pomalu hladila po vlasech a uklidňovala mě, už ani nevím, jestli jsem oči zavřela sama a nebo k tomu přispěla Edwardova ruka.

„Bello? Bello, zlatíčko, je po všem,“ prolomil náhle tu temnotu Edward, jeho hlas byl tak nějak zvláštně klidný. Opatrně jsem zvedla hlavu, uviděla jsem Carlislea, Esmé, Emmetta, Rosalie, Alice, Jaspera a vlkodlaky, kteří odbíhají do lesů. Je po všem, nikomu se nic nestalo, je konec! Náhle mi zmizela opora, Edward odběhl kousek dál za svou rodinou a všechny kontroloval, vyzvídal a ujišťoval se, že je vše v pohodě.

„Bello? No, neříkala jsem ti, že to zvládneme?“ vyděsila mě za zády Alice. „Jasper za mě udělal všechnu práci, klidně jsem mohla mezitím jít nakupovat,“ rozesmála se.

Pořád jsem ze sebe nemohla vysoukat žádnou hlásku, byla jsem v šoku.

„Aáááá-,“ vyjekla Alice. Nějaké dva stíny se vynořili z koruny stromů a povalili Alice na zem.

„Alice!“ křičel Jasper a hlouček před námi běžel k nám. Na zemi se váleli tři postavy, ti dva novorození a… Alice! Celá jsem se třásla a bála se. Alice na zemi nehybně ležela a nic neříkala. Hraje to? Panebože, co když je mrtvá?! Proč jsem jí nepomohla?!

„Alice! Alice! Slyšíš mě? Řekni něco, Alice!“ řval Jasper.

Carlisle se pomalu shýbal nad Alicino tělo a bolestně řekl: „Jaspere…“.

Všichni tam jen tak stáli, Edwardovi se podlomila kolena, se zavřenýma očima se skácel k zemi. Kdybych nevěděla, že upíři nemohou plakat, klidně bych řekla, že se mu kutálela po tváři krystalová slza.

„Alice! Alice! Alice!“ řval stále Jasper, ten křik by slyšel i člověk v okolí deseti kilometrů, bylo to hrozné, bála jsem se, bála jsem se o Alice.

„Jaspere! Teď už jí nepomůžeš!“ okřikl ho bez rozvážení Carlisle a to byla chyba.

Jasper Carlisleovi skočil po krku, Carlisle měl ale štěstí, Emmett srazil Jaspera na stranu a snažil se ho spoutat svými ocelovými pažemi. Marně jsem se snažila pohlédnout do Jasperových očí, bála jsem se, že z nich vychází jen bezmyšlenkovitý vztek. Jeho černé oči mě probodávaly pohledem, možná nejen to...

„Jaspere! Klid, prosím tě, uklidni se, promiň mi to…“ omlouval se Carlisle.

Carlisle odběhl pomoct Emmettovi s Jasperem, který s sebou nekontrolovatelně zmítal. Esmé, Rosalie a Edward se mnou v náručí stáli dost daleko od nich. Všichni, až na Jaspera strnuli, a já už věděla proč. Postavy v černých kápích rychle přeplouvaly mýtinku a ocitaly se zčistajasna před námi.

„Ale, ale, copak to tady máme?“ zeptala se ta malá blondýnka Jane.

„S novorozenými si už nemusíte dělat starosti, všechny jsme je zabili“ rychle odpověděl Edward, jako by chtěl tuhle „návštěvu“ co nejrychleji ukončit.

„Ne tak rychle, co ta holka? Neměla být už dávno upírem? Je to již příliš nebezpečné,“ pronesla Jane a pohlédla na mě s vykulenýma očima.

„Je již stanoven termín,“ odbyl ji Edward.

„A kdo je tohle?“ obrátila svou otázku na Jaspera.

„Jasper,“ rychle odpovíěděla Esmé. „Prosím vás, nechte jej, v boji jsme ztratili jeho… manželku, Alice."

„Hm,“ vydala ze sebe znuděně blondýna a pohlédla na Jaspera stejným pohledem, jako před chvílí na mě. Jasper se najednou ocitl v křečích, křičel a řval, náhle padnul k zemi. Všichni obrátili své pohledy někam dolů, nikdo se na nikoho ani nepodíval, proč?

„Tady jsme skončili,“ řekla Jane a odcházela stejně rychle, jako se spolu se svou skupinou objevila.

„Pojď, Bello, půjdeme…“ zatáhl mě za ruku Edward.

„Stůj!“ křikl na nás náhle Jasper. „Můžeš za to ty! Kdybys Alice pomohla, nic takového by se nestalo!“

Neodpovídala jsem, protože jsem věděla, že je to pravda. Připadalo mi teď zbabělé schovat se za Edwarda, a tak jsem jen zklopila hlavu k zemi, cítila jsem, jak se mi po tvářích kutálejí slzy. Najednou se na Jaspera znovu vrhl Emmett a snažil se ho spoutat, Jasper sebou zmítal tak silně, že musel jít pomoct i Carlisle. Náhle jsem uslyšela hluboké zavrčení z čísi hrudi, nebylo těžké poznat, čí je.

„Zabiju tě!“ zařval ještě jednou za námi Jasper, to už jsme se ale s Edwardem ztráceli v černém lese…