Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Toto se nedá odpustit, Carlisle 4. kapitola

23.11.2010 (13:00) • Iva • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2862×

Toto se nedá odpustit, Carlisle 4. kapitola

Carlisle

Právě jsme se přestěhovali a myslím, že ani jednomu to neprospělo. Edward je stále zavřený u sebe v pokoji a lituje se. Esmé, moje láska, Bellu bere jako svoji dceru, kterou ztratila a Edwarda jako svého syna, kterého mimochodem měla jako prvního. Alice bere Bellu jako svoji sestru a nejlepší kamarádku, tak jí strašně chybí. Jasper na sebe klade vinu za toto všechno. Rose si uvědomila svoji chybu a lituje jí a Emmett s ní soucítí, a zároveň vzpomíná na Bellu jako svoji sestru, kterou mohl stále pošťuchovat.

 Dnes si jdu zařídit práci do zdejší nemocnice na místo chirurga. Esmé se semnou stroze rozloučila a šla pracovat nad nějakým novým domem, který jí vůbec nešel navrhnout. 

Nemocnice byla na kraji města, velká budova, která se tyčila nad celým městem.

„Dobrý den, jsem Carlisle Cullen a mám zde nastoupit na místo chirurga,“ představil jsem se u vrchní sestry na interně. 

„Dobrý den, pane doktore, asi budete chtít jít k paní Weberové, ředitelce nemocnice a též i doktorce tady v nemocnici,“ rozhodla za mě postarší sestra s milým úsměvem a kulatými brýlemi.

„Asi ano, kde má kancelář nebo ordinaci?“ otázal jsem se. 

„Třetí patro, na pravé straně. Ty dveře jsou největší, co tady v nemocnici máme, takže je nepřehlédnete,“ řekla, mile se na mě usmála a ukázala mi směr.

„Děkuji,“ řekl jsem a rozešel jsem se směrem, kterým mi ukázala. 

Vyjel jsem výtahem do třetího patra a nevyhnul jsem se chtivým pohledům sestřiček a pacientek. Dveře byly opravdu masivní, tak jsem trochu silněji zaklepal.

„Dále,“ ozval se jemný, přívětivý hlas. 

„Dobrý den, jsem Carlisle Cullen a mám zde nastoupit na místo chirurga,“ řekl jsem ve dveřích a vešel jsem do místnost.

„Á, pan Cullen, mile ráda vás vidím,“ řekla mi krásná, mladá slečna a natahovala přes stůl její půvabnou ručku na potřesení. 

Mile rád jsem ji přijal a usedl jsem do křesla proti ní.

„Takže vaše ordinace bude v druhém patře vpravo a mimochodem, nemohli jsme se vás dočkat. Máte vynikající výsledky, to se musí nechat. Jste špička našeho oboru, jsem taky chirurg, ale jen na záskok. Nebudeme si tykat?“ vyhrkla na mě tolik informaci, že jsem měl co dělat, abych je pobral.

„Mile rád,“ odpověděl jsem jí automaticky, „Carlisle,“ dodal jsem. 

„Renáta,“ řekla a usmála se na mě a štrachala něco v šufleti.

Pak vyndala velkou flašku whisky a i skleničky. Znechuceně jsem na to hleděl, a když zpozorovala můj pohled, tak se ještě více na mě usmála. 

„Víš, že jsem to čekala. Vím, co jsi, protože já jsem taky upír, ale bohužel tady v ledničce nemám v zásobě žádnou krev,“ řekla a já vypadal jako by mi pusa vypadla z pantu.

Zvonivě se zasmála a ten zvuk, který vydala byl nádherný. V její společnosti jsem zapomněl na všechny svoje nebo rodinné problémy. Byl jsem volný. Zesmutněl jsem, když jsem si vzpomněl na rodinu. 

„Co se stalo? Udělala jsem něco špatně?“ zeptala se starostlivě a vypadala tak nádherně.

„Jen jsem si vzpomněl na problémy v rodině,“ řekl jsem a smutně jsem se usmál. 

„Nechceš mi je říct, třeba to bude lepší. Třeba až se zabydlíš, tak mě pozveš na kafe,“ rozhodla. Ta na to teda jde rychle. A na co vlastně jde rychle? Vždyť mám Esmé, tak na co to myslím? Ono to je už stejně jedno.

„Platí, takže se pro tebe stavím v jedenáct?“ zeptal jsem se jí.

„Dobře, tak se měj,“ řekla a zandávala whisky. 

Cítil jsem se tak uvolněně v její společnosti. Všechny nervy a starosti ze mě spadly.

Na obědě jsem jí všechno řekl a ona byla tak chápavá a celou dobu mě podporovala. Stali se z nás největší přátelé. Každý den jsem se těšil do nemocnice a netěšil jsem se domů. Esmé se mnou vůbec nemluvila, děti byly stále pryč. Bral jsem každou službu, abych měl klid. Vlastně k Esmé jsem už nic necítil. Moje mysl teď patřila Renátě. Ona byla skvělá, hodná, milá a krásná.

Jednoho dne se všechno rozseklo, protože jsem přišel na to, že k Esmé už nic necítím, ale k Renátě ano  a není to jen přátelství.

„Ty dneska nemáš službu?“ ptala se mě mile Renáta, když jsem za ní přišel, že ji odvezu domů.

„Přeložil jsem si jí a udělal jsem si čas na tvoje pozvání k tobě domů,“ řekl jsem a šibalsky jsem se na ni usmál.

Na nic nečekala a chytla mě za košili. Stáhla mě za roh a vášnivě mě políbila. Dlouho jsem neotálel a do polibku jsem se zapojil taky. Ten polibek byl nádherný, lepší jsem v životě nezažil. Teď pro mě neexistovalo nic, jen Renáta.

„Pojď ke mně domů, tady je to moc nápadné,“ řekla po delší chvíli, když jsme se od sebe odtrhli. Nemusíme jako upíři dýchat, ale tohle jsem rozdýchával až k autu.

„Dobrou noc, Bobino,“ křikla Renáta na vrchní sestru na interně a táhla mě dál ke garážím. 

„Ty jeď za mnou a já ti ukážu cestu,“ řekla a lehce mi přejela prstem po mém rtu. To rozproudilo celé moje tělo.

Rychlostí jsem nastartoval a jel jsem za ní. Dojeli jsme ke krásnému luxusnímu domu a ona mě už táhla do ložnice, takže jsem neměl moc možností se tu porozhlédnout.

Její ložnice byla krásná a veliká a postel jakbysmet. Nevím, na co tu postel měla, ale měl jsem jasný cíl ji využít. Měla po celé šířce a délce zdi velké prosklené okno, které bylo trochu pootevřené a závěsy roztažené.

Ona byla doslova uragán, než jsem se stačil nadát, upíří rychlostí mi stáhla kalhoty i košili a stále jsem tam před ní jen ve spodním prádle. Ona nezůstávala pozadu a ukázala mi svoje krásné, černé, krajkové spodní prádlo, ve kterém se vyjímalo její nádherné tělo, které nebylo k zahození.

Pak se strhla smršť. Nevím, co se dělo, ale jen vím, že takovou rozkoš jsem za svoji existenci nezažil. Ona byla divoška, nebála se ničeho, náramně jsem si to užil. Laskal jsem její tělo a ona se starala o to mé. 

Potom jsme už jen leželi vedle sebe, dal jsem jí ruku kolem pasu a rozdýchávali jsme tuto rušnou noc. Když jsem se podíval na hodiny, usoudil jsem, že bude nejlepší, když už asi půjdu.

„Musím jít,“ řekl jsem a pohladil jsem ji po tváři. 

„Ale nemusíš,“ řekla rozvášněně a její neposedná ruka mi putovala po mém tělu.

„Musím, ještě stále mám rodinu, ale neboj, vrátím se za tebou co nejrychleji,“ řekl jsem a vystartoval jsem z postele. Natáhl jsem si slipy, kalhoty a zapnul košili a utíkal jsem k autu. 

Když jsem vypálil z domu, tak mě do nosu bouchla známá vůně. Co by tady dělala Esmé? To není možné, ta nic neví a je v klidu doma.

Nasedl jsem do auta a v klidu jel domů. Bylo po deváté hodině, takže si bude myslet, že jsem byl na noční. 

Když jsem přijel k domu, dům byl v troskách. Vymlácená okna i dveře a co teprve interiér domu. A v těch troskách seděli Jazz a Emm a nad něčím usilovně přemýšleli.

„Kdo to tady udělal? A kde jsou ostatní?“ zeptal jsem se nevěřícně.

„Jsou pryč,“ odpověděl stroze Emmett  a  Jasper přikyvoval. 

„Odjeli? A kam? Na lov?“ ptal jsem se.

„Prostě Carlisle, trochu jsme si povyrazili a holky nás viděly a odjely a Esmé s nimi, prý že jsi ji podvedl,“ vysypal Emmett. 

Takže Esmé mě viděla a vlastně, no tak mě viděla. Mně to může být ukradený, aspoň budu moct být s Renátou.

„Dobře, tak abychom to tady uklidili,“ řekl jsem a začal jsem poklízet, abych byl co nejdříve u Renáty.

______________________________________________

Tak co tomu říkáte? Prosím komentáře a děkuji za ty předešlé. Vaše Iva.

Autor: Iva (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Toto se nedá odpustit, Carlisle 4. kapitola: