Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Toto se nedá odpustit, Carlisle 3. kapitola

17.11.2010 (08:45) • Iva • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2927×

Toto se nedá odpustit, Carlisle 3. kapitola

Bella

Proč odjeli? Proč mě tu nechali? Je to deset dnů po tom, co mi Edward oznámil, že jsem byla jen jeho hračkou. Ale on neodešel úplně, něco mi tu nechal, přišla jsem na to teprve před sedmi dny, ale jsem neskutečně šťastná. Budu mít miminko. Je to jen moje miminko, a jen doufám, že se to Edward nikdy nedozví. Ví to jen Jake. Tomu jsem to musela říct.

Teprve to jen pár dní, ale na bříšku jsou už vidět nějaké změny. Možná mi to jen připadá, ale už se mi zdá vystouplejší. Ten pocit, jaký cítím, že budu matkou, se nedá popsat. Přestože do sebe nemohu dostat žádné jídlo a všechno jde ze mě pryč, tak svého drobečka miluji z celého srdce. Jen doufám, že nikdy nebude potřebovat otce, protože toho mu nebudu asi moct dát. Ale já se ani na Edwarda nezlobím, vždyť jsem tu musela čekat, protože vedle něj jsem byla jako ošklivé káčátko. Jen jeho dokonalost, charisma a intelekt mluvil za vše. Jeho vystupovaní bylo vždy uhlazené, byl vždy gentleman, ale za toto všechno si mohu sama. Ale nebylo možné se do něj nezamilovat. On byl ve všem dokonalý, prostě chodící dokonalost sama.

Jen těch pár měsíců s ním mi dalo víc než celý život předtím, než jsem ho poznala. Jeho polibky, jeho dotyky, ale i jeho pohled by dokázal přimět ženu k tomu největšímu a nejintenzivnějšímu citu na světě – k lásce. Jeho nebylo možné nemilovat. Každé ženě se z jeho dokonalého úsměvu podlamovaly kolena a nekontrolovatelně jí tlouklo srdce.

Kde je asi teď? Jistě má nějakou hezčí ženu a užívá si s ní a já mu to i přeji. Stejně mě to zevnitř úplně vyžírá, ale co má dělat, když mám svoje miminko? To jediné mě drží nad vodou. Kdyby nebylo jeho, tak už dávno bych se svým životem skončila, protože život bez něj je strašný. Ano, stále jej miluji.

Ležím na posteli u sebe v pokoji a hladím si moje už pomalu vystupující bříško. Vím, že Edward byl upír a také počítám s tím, že moje děťátko nebude jen tak obyčejný člověk, ale ještě nevím co. Charliemu jsem to samozřejmě neřekla, ale protože díky urychlenému růstu mého miminka budu muset co nejrychleji opustit Forks, ale nevím, kam mám jít.

Nad mým rozjímáním mě vyrušilo až zazvonění zvonku. S těžkostí jsem se zvedla z postele a šla otevřít. Na schodech jsem málem upadla, ale to nesmím dělat, když v sobě mám nový život.

Když jsem otevřela dveře, tak v nich stál Jake, ale nějaký jiný. Byl ostříhaný, tak proto, ale ještě mi něco u něho chybělo – úsměv.

„Ahoj Jaku, stalo se něco?“ zeptala jsem se ho bez okolků.

„Bello, stalo a hodně,“ vyhrkl na mě a vlítl do domu.

„Je Charlie doma?“ vyhrkl na mě a procházel se po obývacím pokoji jako lev zavřený v kleci.

„Bello, víš, co byl Edward s jeho famílií?“ zeptal se mě a u mě to vyvolalo akorát bolest.

Místo odpovědi jsem jen kývla.

„Bello, já nejsem taky úplně normální člověk,“ vyhrkl na mě. Jak myslí „nejsem taky úplně normální člověk?“

„Neříkej mi, že chceš jít do Bohnic?“ vyhrkla jsem na něj menší fórek a myslela jsem, že ho to obměkčí, ale tak se nestalo.

„Bello, nedělej si z toho srandu! Vidíš? Jsem ostříhaný, mám větší sílu a jsem rychlejší. Bello, já jsem vlkodlak,“ vybafl na mě a čekal na moji reakci, ale já už se doopravdy neměla čemu divit.

„Jaku, mně je to jedno,“ řekla jsem mu s klidem v duši.

„Bello, jak jsi mi říkala, že budeš mít toho parchanta s tím upírem, tak rada starších rozhodla, že se ho musíš zbavit,“ vyhrkl na mě. Ale to už já jsem se neudržela.

„Jak jsi ho to nazval? Parchantem? A jaká rada starších může rozhodovat o mém dítěti?“ ječela jsem na něj.

„Bello, klid! Nemysli si, že jsem v La Push jediným vlkodlakem, a když jsem říkal radě starších, že čekáš děcko, tak se jasně rozhodlo, že by to bylo nebezpečné, takže buď si ho necháš vzít dobrovolně nebo s násilím,“ ukončil svůj proslov Jake a já pěnila.

„Ani jedno, ani druhé, moje dítě mi nevezmete! A kdybych odešla, tak byste mě nechali?“ zeptala jsem se a v hlavě se mi rodil plán.

„Musel bych se zeptat, tak tady počkej,“ řekl a vyběhl. Byl tak hloupý, když si myslel, že tady na něj budu čekat. Svoje dítě nedám, leda přes mou mrtvolu.

Sebrala jsem potřebné věci jako třeba pas a další důležité věci a šla. S batohem na zádech jsem vyběhla do lesa.

Jen jsem se modlila, aby mě nenašli, nemusela bych to přežít a pro mého drobečka musím bojovat, když mě v tom všichni nechali. Utíkala jsem lesem, když v tom jsem se ocitla na mojí a Edwardově louce. Připomněla mi ty krásné časy mého života.

Už se stmívalo, tak jsem se rozhodla, že si vytáhnu nabalený spacák, a někde tady se vyspím. Našla jsem si takový pěkný mechový palouček a s opravdovou únavou jsem upadla do říše snů.

_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _

Ráno mě probudil až studený dotyk na tváři. S těžkostí jsem otevřela oči, a v tom jsem uviděla osobu, kterou jsem už nechtěla nikdy vidět. Nade mnou se skláněla Victorie.

„Á, Cullenovic domácí mazlíček se vzbudil, jaká čest pro moji maličkost,“ řekla uštěpačně Victorie.

„Co chceš Victorie?“ zeptala jsem se a nesnažila jsem se zakrývat strach. Instinktivně jsem si objala rukama bříško. Nebála jsem se o sebe, ale o mé děťátko.

„Tebe,“ vydechla a olízla si mlsně rty.

„Když tvůj Edward zabil mého Jamese, tak se mi zdá fér, že já zabiji tebe,“ řekla svůj verdikt.

„Prosím, Victorie, já nikdy nebyla jeho družka, a ani to není můj Edward,“ řekla jsem a snažila jsem se od ní dostat co nejdál.

„Aha, ale ono to je jedno, když jsi konečně nechráněná a mimochodem, krásně voníš,“ řekla a začala se nebezpečně přibližovat.

Už byla skoro u mě, mně se zrychloval tep a nemohla jsem skoro dýchat. Jen jsem se modlila, aby se nic nestalo mému děťátku. Už jsem se připravovala, že odbíjí moje poslední minuta, když se ozval šramot.

„Nech ji na pokoji,“ řekla ta osoba v černé kápi, která zrovna vyšla z toho nejhlubšího lesa. Hned jsem věděla, že jsem na tom ještě hůř, než jsem byla před chvílí.

„Kdo jsi, a jaké právo máš na to, abys mi kazil snídani?“ vyštěkla Victorie.

Z lesa vyšly další tři postavy, zformovaly se do zvláštní formace a přibližovaly se blíže k Victorii. Zastavily se asi tři metry před ní a odkryly svoje tváře.

„Jsme Volturiovi, zastupujeme tady vznešeného Ara a jeho bratry. Pokud jsi o nich neslyšela, tak tě jen lehce informujeme o tom, že Volturiovi jsou královská rodina,“ pronesla už dávno naučenou řeč menší blondýnka. Vypadala jako dítě.

Až teď jsem si vzpomněla, že Edward mi o nich vyprávěl a taky říkal, že jsou to tyrani. Nějak je budu muset oklamat a utéct. Musím zachránit svoje dítě.

„Ale nemáte právo mě rušit při lovu,“ vyštěkla už o trochu klidněji Victorie.

„Tuto dívku nesmíš zabít na příkaz našeho pána, jestli se o to pokusíš – a jak vidím, tak už pokusila – tak tě čeká trest,“ řekla opět ta blondýnka. Asi funguje jako mluvčí.

„Jaký trest?“ zeptala se prostořece Victorie.

„Smrt,“ řekla posměšným hlasem blondýnka.

„Jestli mě chytíte,“ zasmála se Victorie a rozeběhla se.

„Běžte za ní, já jí pohlídám,“ řekl takový mladý, hnědovlasý kluk. Byl hezký, ale Edward byl Edward. Ale na co to já zase myslím. Mně jde tady o život a já zase přemýšlím nad dokonalostí Edwarda.

Ty tři osoby se rozutekly a já tu zůstala jen s tím klukem – upírem.

„Ty jsi Bella, viď?“ zeptal se mě přívětivě a přistoupil ke mně blíž. Schoulila jsem se do klubíčka a nechtěla jsem se na něj dívat, ale on mi vlastně zachránil život a ještě mému děťátku.

Jemně jsem kývla hlavou.

„Mě se bát nemusíš, a jak vidím, tak čekáš miminko. Proto tě náš pán tak chce, ty jsi doopravdy výjimečná. S takovou vůní a upír odolá a ještě spolu budete mít dítě. To se opravdu nevidí,“ řekla a zamyšleně si mě prohlížel.

„Prosím, pusť mě,“ šeptla jsem.

„Protože vím, jaké to je ve Volteře, tak tě pustím, ale slib mi, že se ještě někdy shledáme,“ řekl. Byl velice hodný.

„Jak se jmenuje můj zachránce?“ zeptala jsem se ho laškovně.

„Vidím, že se ti vrací život. Jmenuji se Alec,“ řekl a odešel.

Já nelenila, sebrala jsem svých pár švestek a utíkala jsem pryč. Měla jsem hlad, byla mi zima, ale musela jsem své dítě dostat do bezpečí.

Ani nevím, jak jsem se tam dostala, ale najednou jsem stála před domem Cullenových. Dům vypadal stejně, jako když jsem tam byla naposledy.

Cullenovi tu nejsou a u nich doma mě hledat nebudou, takže útočiště na chvíli najdu zde.

Zajímavé bylo, že dveře byly otevřené. Vše bylo zaděláno plachtami a já si vybrala pohovku, abych se z toho dnešního akčního dne mohla vyspat. Moje tělo to potřebovalo, ale o slovo se opět přihlásil žaludek.

Když jsem šla pomalu k pohovce, jemně jsem zakopla o nějaký košík. Vzala jsem ho do ruky a koukla do něj. Myslela jsem, že začnu tančit oslavný taneček. V košíku bylo jídlo a hodně čerstvé a byl u toho přiložen dopis.

Vím, že se sem dostaneš a myslím, že budeš potřebovat jíst, tak jsem ti tady nechal trochu jídla. Viděl jsem, jakým směrem ses dala, tak jsem ti něco „nakoupil“, nevím, co máš ráda, tak jsem ti dal od všeho trochu. Dobrou chuť, a doufám, že se ještě někdy setkáme.

Alec Volturi

Bylo to napsané nádherným rukopisem, ale nad jeho krásou jsem dlouho nerozjímala, rovnou jsem se dala do jídla. Bylo výborné, i děťátku chutnalo, ale vím, co by mu chutnalo více, ale nevím, jak bych to sehnala. Asi budu muset jít vykrást krevní banku. Už jsem se nemohla ani udržet na nohou, tak jsem ulehla na pohovku a přikryla jsem se tou plachtou.

Musela jsem spát hodně dlouho, protože mě vzbudilo až bubnování deště na okno. Zase prší, typické Forks.

Byla jsem stále unavená, ale cítila jsem, že se dnes opět něco špatného stane. Vím, že Cullenovi tady v domě mají sklep, tak jsem vzala spacák a šla jsem dolů do sklepa. Nevím proč, ale chtěla jsem tam strávit den.

Sklep byl skoro prázdný, tak jsem se přikryla a opět usnula, jsem poslední dobou nějaká ospalá.

Vzbudil mě až rámus z prvního patra, nechtěla jsem tam vůbec jít, ale jsem žena a ženy jsou zvědavé, tak jsem opatrně šla po schodech nahoru. Jemně jsem pootevřela dveře a viděla jsem tam Volturiovi, jak se o něčem přou. Alec stál opodál a prohlížel si rozbořený interiér. Nic jsem z jejich rozhovoru neslyšela, ale za chviličku se odebrali k odchodu.

Až, když jsem si byla stoprocentně jistí tím, že jsou pryč, vylezla jsem a přeskákala jsem přes sutiny a trosky, které udělali z domu. Opatrně jsem se odebrala k pohovce a vytáhla jsem můj dobře ukrytý košík s jídlem. Najedla jsem se a natáhla jsem se na pohovku. Hladila jsem si bříško, ve kterém se již pomalu začalo ozývat miminko, a upadla jsem do říše snů.

__________________________________________________________________________

Toto je trochu delší, ale doufám, že se Vám to bude aspoň trošinku líbit. Děkuji za Vaši předešlou podporu, ale i za Vaše názory. Vím, že to není dokonalé, má to hodně chyb, ale tím, že mi o těch chybách řeknete, tak za to jsem Vám velice vděčná. Děkuji, Iva.

Autor: Iva (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Toto se nedá odpustit, Carlisle 3. kapitola: