Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Toto se nedá odpustit, Carlisle 14. kapitola

25.08.2011 (07:00) • Iva • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 2970×

Toto se nedá odpustit, Carlisle 14. kapitola

Bella

Když jsme přišly do jídelny a zařadily se do řady, zbývalo jen málo volných stolů. Teď už vím, o čem mluvili kluci, když říkali, že se Edward a zbytek „rodiny“ chová jako králové školy. Seděli u největšího stolu, ještě na stupínku ve tmavém rohu, ale přišlo mi, že si nás prohlíželi. Zvláště tedy ty holky. Stačil mi jeden pohled na Edwarda a moje mrtvé srdce málem ožilo a běželo maratón. Byl stále tak krásný, jako když jsem ho viděla naposled. Přišel mi ještě krásnější. I potom všem, co mi udělal, jsem ho bezmezně milovala. Asi jsem blázen, ale zamilovaný blázen. Nenáviděla jsem ten pocit hořkosti a beznaděje, když jsem viděla, jak se dívá po té brunetce.

„Ehm, slečno, chápu, že tamten stůj je obsazen velice zvláštními lidmi, ale mne by spíše zajímalo, co si dáte k obědu,“ řekla kuchařka a ještě zaťukala vařečkou o pult. Za mnou se ozval tichý smích.

„Špagety a trochu toho salátu,“ řekla jsem monotónním hlasem.

„Skvěle, tak umíte mluvit,“ řekla ironicky kuchařka, ale já se nad její poznámkou jen ušklíbla.

Holky vybraly jediný volný stůl a to byl takový malý, akorát pro tři lidi. Sedly jsme si, a napodobovaly jsme, že jíme.

„Holky, co si myslíte o těch ženských?“ zeptala jsem se potichu a pro jistotu jsem natáhla tu bublinu kolem nás.  Byla to taková automatická reakce, něco jako dýchání.

„Nelíbí se mi ta blondýna,“ řekla Rose, „stejně jako všechny blondýny,“ dořekla.

„Rose, ale ty jsi blondýna,“ poznamenala v žertu Alice.

„To vím i bez tebe, já jsem výjimka,“ řekla Rose a dál točila vidličkou ve špagetách.

„Něco mi na nich nesedí, ale ještě jsem nepřišla na nic konkrétního,“ odpověděla na moji otázku Alice.

„Mně taky ne,“ řekla jsem potichu a svůj zrak jsem zaměřila na chvíli na stůl, u kterého sedělo šest lidí. Z ničeho nic se na mě podívala ta hnědovlasá. Dívala se na mě tak zvláštně, jako by mě chtěla uštknout. Měla černé oči a z ničeho nic začalo se něco dobývat do mojí bubliny. Nevím, jak se to stalo, opět automatická reakce, moje bublina tu zvláštní sílu, která se ke mně pokusila dostat, odrazila. Stále jsem se dívala na tu ženu. Když se toto stalo, ta žena najednou poskočila na židli, zbledla ještě více a vyvalila svoje černé oči a klesla ze židle na zem.

Okamžitě u ní byl Edward a přidal se k němu dav dychtivých lidí po nejnovějších drbech. Edward vypadal docela vyjukaně, potom otočil svůj pohled na mě s nenávistným výrazem v očích. Vypadal jako bůh pomsty. Nádherný, sexy a nebezpečný. Zjistila jsem, že jsem získala nepřítele ve své jediné lásce.

„To jsi byla ty?“ vyjekla potichu Rose.

„Já nevím,“ řekla jsem celá zmatená.

V tom mi někdo poklepal na rameno. Jasper.

„To jsi způsobila ty?“ řekl potichu, o to více byl nebezpečnější.

„Proč si to myslíš?“ odpověděla jsem na otázku otázkou.

Bylo těžké ignorovat zamilované pohledy vysílané Alice k Jasperovi.

„Nezahrávej si s námi, mohly byste všechny špatně dopadnout,“ řekl Jasper a koukal na mě pohledem, který říkal:„Zkus odporovat a je po tobě.“

„S vámi si nikdo nezahrává,“ řekla Rose monotónním hlasem.

Jasper obrátil pohled k Rose a celou si ji prohlédl.

„Někoho mi připomínáš. Máš podobné rysy jako Emmettova bývalá holka. Zvláštní, ta byla taková fádní a namyšlená, zajímavé,“ řekl a otočil se a odešel.

On to nemohl vidět, za to já jo. Rose se celá naježila a vyrazila pryč z jídelny, jako by jí za zadkem hořelo. V tu chvíli se zvednula i Alice a pospíchala za Rose. Ta něco vyvede. Vyrazila jsem také za Alice a nechala jsem za sebou neuklizeno. Teď na úklid nemohu myslet.

Rose mířila na dámské toalety.

„Rose, prosím tě, uklidni se,“ vyzývala ji Alice.

„Nech mě, Alice, nebo to také odskáčeš,“ zasyčela Rose.

A zabouchla za sebou dveře na toaletě. Já věděla, že mě uslyší.

„Rose, uklidni se, půjdeme na poslední hodinu a potom domů. Tam to probereme s Esmé a také vám musím něco říci,“ mluvila jsem konejšivějším hlasem. Když se dlouho nikdo dlouho nehlásil a splachování jsem také neslyšela, tudíž tam stále byla. Nechala jsem ji tam a s Alice jsme se vydaly pryč.

Po chvíli se otevřely dveře od toalet a vyšla z nich Rose.

„Máš pravdu,“ řekla, ale sotva mohla zakrývat tu hořkost, kterou měla díky pokořené pýše.

„Tak vidíš,“ řekla jsem, objala ji kolem ramen stejně jako Alice a vydala jsem se s nimi ke schodům, které vedly do druhého patra.

Esmé

Carlisle doslova zářil. Vypadal tak šťastně. Takto byl šťastný jen na začátku našeho manželství. A to jsem si myslela já, husa hloupá, že se mnou byl šťastný. Začalo mi vrtat hlavou, jestli to má vůbec cenu pokoušet se přimět Carlislea, aby se ke mně vrátil.

Prošli jsme celou nemocnici a nakonec mi ukázal moji ordinaci. Byla pěkná, menší, ale útulná. Popřál mi hodně zdaru a zmizel. A mne čekal oběd s panem Wattem.

V tom se ozvalo klepání.

____________________________________________

Nechala jsem Vás chvíli čekat, ale doufám, že se čekání vyplatilo. Vaše Iva.

Autor: Iva (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Toto se nedá odpustit, Carlisle 14. kapitola: