Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Toto má být život?! - kapitola 4.

09.10.2011 (10:30) • jerrda • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 899×

Kapitola 4.

Probudil mě teplý dech na mém obličeji a vlhké pysky olizující mé ucho. Prudce jsem otevřela očí a vzápětí mě udeřilo ostré světlo. V hrdle jsem měla vyprahnuto a mezi zuby mi skřípal písek.

Několik vteřin mi trvalo vrátit se zpět do reality. Zuřivě jsem zaryla nehty do písku, nedalo se nic dělat, další vlna vzlyků se drala na povrch. Ne, to není pravda, přijdu domů, z kuchyně se bude linout vábivá vůně vajíček a rozespalý Jack se bude válet na pohovce. Ano, tak je to. Všechno, co se včera událo, byl jen blbý sen…

Namlouvala jsem si, ale nebyla jsem schopna obalamutit se.

Bolestně jsem se posadila, ospale si protřela oči a zamžourala do okolí. Nebyl to sen, Blesk se tu popochází s krvavými rány po biči, má mohutné šramy na šíji, na nohách a na hrudi. Mouchy mu sedají do otevřených ran a on je nestíhal odhánět, v některých se už nahromadil písek. Zlehka jsem se dotkla líce. Bolestí jsem zasyčela. Opatrně jsem se postavila na strnulé nohy a protáhla se, jízdárna není zrovna ideální místo pro spánek. Rozešla jsem se k Bleskovi, natáhla jsem k němu ruku a chtěla ho jemně pohladit po nozdrách, vyděšeně vyvalil oči a začal před mým dotykem couvat.

„Pššššt,“ konejšila jsem ho. Vzdorovitě si odfrkl a zadupal kopyty, dává velmi zřetelně najevo, že je sebevražda, snažit se mu teď vyčistit rány. Věnovala jsem mu dlouhý pohled, soucítím s ním, i když to zní zvláštně, ale já trpím zároveň s ním, každý úder biče jsem cítila s ním, sice ne na svém těle, ale někde uvnitř jsem trpěla s každým zasvištěním biče, s každým zoufalým zaržáním, s každým zlomyslným smíchem se ve mně bouřil vztek a zuřivost.

Byla jen otázka času, kdy tomu slizounovi přiletí, jestli ode mě nebo kopytem od Bleska. Zlomyslně jsem se ušklíbla, i když teď není úsměv na místě, tomuto posměšnému gestu jsem se neubránila. Kupodivu, jsem byla ráda za to, že jsem ho jemně pohladila po té odporné čelisti, i přes to, že teď mě to bolí.

Momentálně mě ale čeká něco bolestnějšího, pro mou hrdost bolestnějšího. Je ze mě prakticky bezdomovec, jsem závislá na tom hajzlovi. Nejhorší je fakt, že to, co jsem udělala včera, budu muset odprosit, bude se vyžívat nad tím, že se před ním plazím a škemrám o jeho pomoc. Ale co mi zbývá?! Utéct? Kam? Vrátit se zpět za tátou? Jak? Nemám peníze. Nemám jak komu dát vědět. Jsem závislá na tom bídákovi.

Otevřela jsem branku a pomalu se vydala k vile. Cesta mi trvá snad třikrát déle než obvykle, stále nevím co říct. Co mě zaskočilo, bylo to, že jsem se začala obávat toho, že mě vykopne, ale stále nelituju toho, co jsem udělala, jsem na to příliš hrdá a na nějaké žebrání nemám žaludek.

Zastavila jsem se před dveřmi, mám zaklepat? Ne! Sáhla jsem po klice a otevřela. Vešla jsem dovnitř, žádná vůně vajíček, páchlo to tu po cigaretách a chlastu, znechuceně jsem si odfrkla a tím na sebe obrátila pozornost. Byl tam už jen on, rozvaloval se v křesle, bylo to odporné vidět ho chovat se tu jako, jako kdyby to tu bylo jeho od první chvíle, co tato vila stojí. Pohlédla jsem na něj s ignorantským výrazem ve tváři. A chtěla jsem pokračovat nahoru po schodech do svého pokoje, pokud to stále je můj pokoj, ale to jsem neřešila. Vykročila jsem rázně na schody, najednou mě popadla čísi ruka za rameno a otočila si mě, abych mu mohla vidět do tváře.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ tázal se mě s předstíraným zájmem.

„Do svého pokoje,“ zavrčela jsem téměř neslyšně, ale položila jsem důraz na slovo ‚svého‘. Vyškubla jsem své rameno z jeho dlaně. Udělala jsem tři kroky po schodech a opět mě zachytila jeho paže. Obrátila jsem se k němu čelem a nahodila znuděný výraz. Nasadil masku pokerového hráče, neviděla jsem, co se skrývá za touto reakcí.

„Přestaň se laskavě chovat jako rozmazlený harant!“ spustil agresivním tónem.

„Možná to bude tím, že jsem rozmazlený harant!“ odvětila jsem stále klidně. Všimla jsem si, jak se párkrát zhluboka nadechl. Nikdy bych nevěřila, že mě bude takto bavit provokovat jednoho člověka. „Co potřebuješ?“ zeptala jsem se tónem, jakoby on byl ten, co teď jde žebrat o azyl.

„Na to bych se měl ptát já! Co tu chceš?“ neznělo to zrovna jako otázka.

„Pokoj,“ odvětila jsem s klidem a sledovala jeho reakci.

„Jo, tak ty bys ráda pokoj jo?“ z jeho slov čišela ironie.

„Jo,“ neusmála jsem se, spíše jsem povytáhla koutky do falešného úšklebku.

„Hm…“ dělal drahoty. Ty jeho hry mě přestávají bavit. „Co umíš?“ otázal se.

„Umím toho hodně,“ pronesla jsem znuděně.

„Konkrétně!“ vyštěkl na mě.

„Umím dost dobře jezdit, parkúr mi jde nejvíce,“ pronesla jsem stále tím mrtvolným tónem.

„Dobře, máš měsíc!“

„Měsíc na co?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Měsíc na to, dostat se do formy, dostaneš jednu šanci, povede se, budeš nám dělat reputaci a vyhrávat stáji poháry, posereš to, najdu si pro tebe využití někde jinde, třeba v baru, zákazníci jistě ocení polonahou obsluhu!“ Se slizkým úšklebkem si olízl rty, lépe řečeno ty slizké žížaly, co mu lemují jeho hubu. „Taková kočička!“ zpocenou dlaní mě pohladil po tváři, automaticky jsem uhnula a měřila jsem si ho znechuceným pohledem.

________________________________________________________

Koment by potěšil. :-)

Autor: jerrda (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Toto má být život?! - kapitola 4.: