Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Toskánské prázdniny - 17. kapitola

20.08.2012 (21:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 51× • zobrazeno 7424×

Bella

Oslepil mě zářivý kužel světla. Zamrkala jsem a došlo mi, že nebe asi vážně existuje… No, to je v hajzlu. Jsem mrtvá? No tááák. Měla jsem ještě spoustu plánů. Jako třeba umřít, ale pro muže, kterého miluju, a pro to, abych už nemusela utrácet tolik peněz za parfémy a antiperspiranty. A pak je tu taky ta věc s vodou. Svět bude nadšený, když mezi ně přibude další bytost, co nebude plácat sladkovodní zdroje, protože ty rapidně ubývají. A vůbec – jestli jsem mrtvá, tak nechci myslet na ekologii. Myslela jsem – než jsem potkala Edwarda a chystala na se na nesmrtelnost s ním – že až jednou umřu, tak budu posedávat na růžovém obláčku v dost ohavném pyžamu, klimbat nohama a popíjet šálek kávy. Pak je tu ta víc sexy verze s Katy Perry… Ovšem ta se válí na vatě a má fialové vlasy. Mně fialová nesluší.

Navíc, nemá být smrt pohodlnější? Pálilo to… Šíleně to pálilo. Zkroutila jsem bolestně obličej a snažila se konečně zaostřit.

„Bello, nehýbej se,“ zašeptal Edward. On je tu se mnou? Třeba je na naší poslední pouti k nějaké podivné nebeské bráně přítomen ten, kdo byl v našem životě nejdůležitější. Akorát mi to teda celé připadalo jako neskutečná blbost, protože jsem ateista a upír nemá v nebi co dělat.

„To strašně bolí,“ naříkala jsem a začínala se soustředit jen na tu bolest.

„Mrzí mě to,“ hlesl Edward zlomeně. Před očima se mi konečně vyrýsoval jeho božský obličej s překrásnou stavbou lícních kostí, nosu a čelistí.

Kurva, to vážně pálilo…

Já se měním. To je přece to nejbolestivější, co může člověka, a už někde uprostřed přeměny upíra, potkat.

„Až se probudím, tak heslo je – klokan přiletí v březnu,“ zamumlala jsem a bolestivě zahalekala. Nasála jsem vzduch do plic a myslela, že pojdu, jaký tlak jsem ucítila na břiše. Kriste pane, to byla bolest jako prase, když se pod náporem kyslíku zvedlo. A to už vůbec nemluvím o mých plicích.

„Prosím?“ vypadlo z Edwarda zmateně a stáhnul obočí.

„Kdybych blbnula a třeba tě nepoznávala, tak mi to řekni. Přece jsi mi říkal, že nikdy nevíš, co se jednomu novorozenému děje v hlavě…“ Potom se nade mnou zase rozprostřela temnota.

Edward

Moje sladká Bella ležela na nemocniční posteli a pevně svírala do drobných pěstiček přikrývku. Hned potom, co se probudila z umělého spánku, zase upadla do nevědomí a já byl za to tak vděčný, že teď se může odebrat někam, kde ji to nebude tak bolet.

Ty zaostalé kretény z vesnice pozabíjím, a to do jednoho!

„Bolelo ji to,“ vystartoval jsem na doktorku, co měla na starosti její případ.

„Samozřejmě, že ji to bolelo. Nervová zakončení nejsou zcela zničená, za což bychom měli být rádi, protože tím pádem nebude nutná transplantace kožních štěpů. Věřte mi, že to by vaši přítelkyni bolelo mnohem víc,“ odsekala s ledovým klidem, ale uvnitř byla takhle malá. Jen měla zkušenosti s papaláši, co se tu na ni utrhovali dnes a denně. Jenže ze mě cítila moji podstatu a instinktivně ucouvla.

„Dejte jí toho víc,“ přikázal jsem.

„Už jsme jí toho dali…“ Začal jsem se k ní přibližovat a žhnoucíma očima jsem ukončil její monolog.

„Poslouchejte, platím téhle nemocnici hříšné peníze a jestli se mnou nechcete mít potíže, a to mi věřte, že nechcete, dáte jí víc opiátů. Já dobře vím, že můžete přidat,“ zasyčel jsem. Doktorka mě nenáviděla. Prý jsem měl tvář anděla, ale byl jsem odporný parchant, co si myslí, že za peníze se dá koupit všechno. No, co se týká lidí, tak ano. Stačilo jim vypsat šek a udržovali Bellu v umělém spánku, i když by ji ve veřejné nemocnici už dávno probudili.

„Jak si přejete, pane Cullene,“ hlesla uctivě a zmizela. Kokot, hajzl, debil – běželo jí myslí. Nakopala by mě do koulí. To ještě neví, že by si polámala hnáty.

Nařídila sestrám zvýšit dávku a já se trochu uklidnil – na poměry téhle situace. Hned jedna sestra přicupitala a intravenózně jí podala morfin.

Přiskočil jsem zpět k Belle a prohlížel si krvavé skvrny, co prosákly tylem, co byl napuštěn mastí, aby se nepřilepil k rozpraskané a zdevastované kůži.

Voněla jako samotná zahrada v Edenu, ale já o ni málem přišel… Změnilo to můj pohled na věc.

„Ty teda dokážeš být děsivý, když chceš,“ řekla Laura, když vstoupila tiše do pokoje, a posadila se na židli na druhé straně postele.

„Slyšela jsi to,“ konstatoval jsem.

„Týden po úplňku a před úplňkem jsou moje smysly nejsilnější. Edwarde, je mi to vážně líto,“ dodala zdrceně, když se podívala na Bellu a část jejího popáleného těla, které vypadalo vážně hrozivě a pro lidskou populaci… nechutně.

„Děkuju. A nikdy ti nepřestanu být vděčný za to, že jsi ji z toho pokoje vytáhla,“ zašeptal jsem a podíval se jí do očí. Chtěl jsem, aby v nich viděla tu neskonalou vděčnost, co jsem k ní cítil.

„Kam ani upír nemůže, tam pošleme vlkodlaka. Vždyť to byla týmová práce.“ Usmála se. Já se smát nedokázal.

„Kvůli mně takhle dopadla. Kdyby mě nepotkala…“

„Teda, Edwarde, doufám, že teď nezačneš s kecama o šťastném lidském životě,“ přerušila mě otráveně. „Bella je šťastná s tebou. Přijala fakt, že jsi upír, a chce s tebou být navždy! Jsi vážně tak patetický, že potřebuješ ještě něco jiného, aby sis uvědomil, že pro ni jsi to nejlepší, co ji potkalo?“ vyštěkala na mě a já sklopil oči k podlaze. Myslím, že se tomu říká autorita nefalšovaného vlkodlaka. No, to asi ne. Spíš pravda z úst mé neteře, co bere i kamenné srdce útokem. „A i v mém životě máš dost důležité místo. Nebýt tebe – nezvládla bych to. Zabila bych stovky lidí a potom by zabili mě.“ Znovu jsem se na ni podíval a ona pozdvihla obočí a kývla hlavou, jestli to chápu. Rezignovaně jsem přikývnul. „Díkybohu,“ vydechla a složila se do kovového křesla i zády.

Vtom Bella zase začala přicházet k sobě. Nahnul jsem se nad ni a jemně jí stisknul ruku.

„Pšst,“ zašeptal jsem a ofouknul jí čelo ledovým vzduchem z mých úst.

„Tak určitě,“ odvětila a já protočil oči, To tu dlouho nebylo. „Ještě nejsem upír?“ hlesla zmateně. Laura vyprskla smíchy. Zpražil jsem puberťáka očima.

„A ani nebudeš,“ osvětlil jsem jí situaci.

„Jak to?“ vydechla zklamaně a trochu vztekle. To dokáže v tomhle stavu jen moje Bella.

„Protože,“ odpověděl jsem a ona napnula čelist. „Miláčku, víš, co se stalo?“ změnil jsem směr konverzace k něčemu důležitějšímu. Vztek jí zmizel z tváře.

„No, hořelo… Lucía… Kde je Lucía?“ ptala se panicky. Chlácholivě jsem ji pohladil po paži, aby se nehýbala.

„Je živá a zdravá,“ uklidnil jsem ji. „Ale, Bello,“ začal jsem ztěžka.

„Co je?“ vydechla a tvář jí zbrázdil strach, když viděla, jak se tvářím.

„Máš těžké popáleniny,“ hlesl jsem a prohraboval jí vlasy. A hlavně jsem byl připravený přidržet jí hlavu, a tím pádem i tělo, u postele. Samozřejmě se hned začala zvedat a bolestně skuhrat. Dlaní jsem jí zatlačil na čelo, aby zůstala ležet. Protože tím by musela natahovat svaly břicha, a tak i zničenou kůži.

„Nezvedej se. Máš popáleniny druhého stupně na… břiše. Bohužel a bohudík ten nejbolestivější možný stupeň,“ dodal jsem nešťastně. Trpěl jsem s ní. Věděl jsem, jak to bolí, když se tělo pálí.

Bella se bolestivě zamračila.

„Bohudík?“

„Kdyby to postoupilo dál…“

„Byla by ze mě briketa? Steak… Budete si přát barbecue omáčku nebo jogurtovou?“ utrousila. „Vypadá to hodně hrozně?“ zeptala se s obavami. Podíval jsem se na její břicho, který překrýval ten tyl. Hlavně překrýval zkrvavené, popraskané puchýře.

„Jsi pořád nejkrásnější na světě,“ řekl jsem čistou pravdu.

„A ty jsi pořád příšerný lhář,“ zamumlala, a pak se usmála. Trochu se mi ulevilo.

„To je debata – to vám teda řeknu,“ utrousila Laura otráveně. Bella zjistila, že tu je, a kmitla k ní očima.

„Co tu tropíš?“ chtěla vědět.

„Co by? Jsme skoro rodina, teto,“ odpověděla se samozřejmostí.

„Nejsem tak stará, abych byla něčí teta,“odporovala Bella.

„Na to musíš být stará?“

„To nevím, ale ten titul se mi nelíbí…“

„Laura tě vytáhla z domu,“ přerušil jsem jejich nesmyslnou konverzaci. „Já…“

„On nic,“ vysvětlila za mě Laura. No, i tak se tomu dalo říkat. „Byla by z něj prostě hvězda fantastické čtyřky, takže se mnou vyskočil na balkón a do pokoje jsem proto tebe vlezla já. Jenže ti na břicho spadnul hořící sloup z postele. Odkopla jsem ho a vzala tě do náruče. Pak jsem se vrátila i pro tu druhou,“ oznámila ručně, stručně.

„A nech mě hádat – Edward je teď naštvaný sám na sebe za to, že by z něj byla lidská – teda upíří pochodeň,“ uvažovala správně Bella.

„Víš, jaké to bylo, když jsem stál za oknem, a poprvé po sto letech se cítil skutečně ohrožený místo toho, abych tam šel a zachránil ti život? Musel jsem čekat za prahem jako pes,“ utrhl jsem se na ni a vylil si tak své seškvařené srdíčko.

„Hele!“ vyprskla Laura. Od své první přeměny každou poznámku o psech bere osobně. Je šíleně vztahovačná.

„A to není všechno. Když jsme tě vytáhli, nedýchala jsi. A já ti ani nemohl dát dýchání z úst do úst. Mrtvé plíce totiž nikomu život nezachrání.“ Musel jsem klečet nad Belliným tělem a bezmocně přihlížet. Byl to stejný pocit, jako když jsme se vraceli s Laurou z hor a ke mně začaly doléhat myšlenky lidí před domem. Ani nadzvuková rychlost mi nepřipadala dost dobrá.

„Děkuju vám oběma, že jste mě zachránili před smrtí v plamenech,“ hlesla unaveně, ale vděčně Bella. Já s ní chtěl ale ještě mluvit o něčem, než se zase odebere do spánku. Něco, co bude možná ještě bolestivější…

„Lauro, nechala bys nás o samotě?“ požádal jsem ji a ona vykulila oči. Kývnul jsem na ni, aby se zvedla a odkráčela pryč. Pochopila a učinila tak.

Bella mi začala věnovat svoji plnou pozornost. Byla tak nádherná.

„Edwarde, než začneš, řekni mi, že to po přeměně zmizí,“ mířila na svoje zranění.

„No, to samozřejmě. Jed vyléčí všechno, když srdce bije… Bello, jde o to, jestli by ta přeměna vůbec měla… proběhnout,“ dostal jsem ze sebe a šlapal si tak po štěstí. Důležitější ale vždycky bude to Bellino. Až když tam ležela bez dechu na trávníku, popálená, došlo mi, jak jsem byl sobecký, když jsem s přeměnou souhlasil a sám to chtěl. Byla to ta nejhorší touha, co jsem v životě cítil – chtěl jsem Belle vzít život. Milované osobě jsem chtěl vzít to, co je pro člověka nejvzácnější, a to život, jen abych já byl za vodou.

„Co… Co to meleš?“ vyjekla zděšeně.

„Mluvím o tom, že máš, Bello, před sebou ještě celý život. Neumíráš, můžeš ještě dělat a chtít cokoliv. Vážně to chceš zahodit a nechat se přeměnit v tohle?“ zeptal jsem se a ukázal na sebe.

„Počkej, musím si to rozmyslet. Dobrý, už jsem si to rozmyslela. Ano, chci aby ze mě byla nádherná bytost se superschopnostmi, a abych žila navždy s tím nejkrásnějším a nejúžasnějším chlapem na světě s dokonalým zadkem a kyčlemi. A taky penisem, pro který by porno herci zaprodali duši. Ještě nějaké hloupé otázky?“ optala se mě s klidem Angličana u čajového dýchánku. Prý Redbull. To Bella teď dala mému egu křídla, a to se už vznášelo někde vysoko v nebesích.

Ale nehodlal jsme se vzdát jen tak.

„Nevíš, co říkáš. Máš v sobě morfin.“

„Já ti dám morfin,“ zamumlala si pod nos.

„Slyším,“ upozornil jsem ji. Udělala grimasu a zvedla oči ke stropu. Pak se zamračila.

„Chci spát a až se probudím, budeš tady! Rozumíš? Tím myslím to, že si nesbalíš kufry – teda, asi už žádné nemáš – a neutečeš pro moje dobro. Teda, jestli nechceš utéct, protože sis našel nějakou prsatou nádheru. Tak to by se situace trochu změnila,“ uvažovala nahlas.

„Ty chceš žít s dokonalýma kyčlemi, já chci zase žít s dokonalýma prsama a nohama, co má moje přítelkyně Isabella Swanová. Ještě nějaké hloupé otázky?“ citoval jsem ji. Proti její vůli se usmála a já vtisknul dlouhý polibek na čelo.

„Pusa na čelo se hrozně přeceňuje. Já chci na…“ Nedořekla to, protože jsem se jí přisál na rty. „Teď vážně. Budeš tu?“ zeptala se s obavami.

„Já jsem byl vážný.“

Bella

Probudila jsem se s čirým strachem a bolestmi, které už ale nebyly tak nesnesitelné jako po mém prvním procitnutí. Viděla jsem to v Edwardových očích, že váhá. Možná mi nechtěl říct pravdu a jen tiše zmizet. Uvědomil si, jaká jsem přítěž, a šel si hledat tu zmíněnou, prsatou a hlavně nesmrtelnou frajerku.

„Slečno Swanová, vítám vás zpět,“ ozvalo se nade mnou tichým hláskem. Zaostřila jsem na malou sestřičku ve starších letech s přívětivou tváří. V ruce měla dopis a já vykulila oči. Na srdci mi vyrostl ledový krunýř.

„Ne. To neudělal,“ zašeptala jsem. Ovšem, že to udělal.

„Máte velké bolesti nebo…“ Vytrhla jsem jí dopis z ruky a roztrhla ho. Během toho ve mně bolestně škubalo. Jak fyzicky, tak psychicky. Ale ta psychická byla dostatečný pohon k tomu, abych překonala fyzickou.

„Víte, můj světaznalý přítel, co si myslí, že má právo rozhodovat o životě druhých, mi od začátku našeho vztahu nechává vtipné vzkazy,“ blekotala jsem rychle a rozložila papír, abych si přečetla, co mi napsal tentokrát. Je konec… Lhal mi.

Milý dědečku,

doufám, že se brzo uzdravíš a koupíš mi Bumblebeeho...

„Já… Já nejsem dědeček a nikomu Bumblebeeho nekupuju,“ hlesla jsem zahanbeně. Stejně mám radši Optimuse Primea. Podala jsem dopis zpět sestře, která si ho převzala s přísným výrazem. Skoro profesorka McGonnagalová.

„To bylo pro pacienta vedle. Váš přítel byl jen podepsat papíry,“ prozradila mi to sladké tajemství. Nervózně jsem se usmála a ona odkráčela nahněvaně pryč. Ach jo. Brzo na to přišel Edward s výrazem – všechno znám, všude jsem byl a hlavně všechno jsem slyšel.

„Ty mi vůbec nevěříš,“ konstatoval s přimhouřenýma očima.

„Já tě miluju.“

„Tím to nezalepíš.“

„Nic nelepím. Jen se ti snažím vysvětlit, že jsem se bála, a to oprávněně.“

„Vždyť jsem ti slíbil, že tu budu.“

„Chlapi toho naslibují.“

„Já nejsem chlapi. Já jsem jeden chlap, a to Edward Cullen.“

„Cítím tu samochválu své vlastní výjimečnosti.“

„Ne. Já se ti zase jen snažím vysvětlit, že tenhle chlap ti slíbil, že spolu budeme navždy. Neslíbili ti to žádní chlapi. Jen já. Edward.“

„A ten je nejvýjimečnější ze všech.“ Posadil se do křesla a tělo měl zakryté tou šílenou zdravotnickou plentou - on v ní byl samozřejmě k sežrání - aby na mě asi neseslal nějakou infekci. Ten tak, když je mrtvý. Ten na mě leda seslal lásku až za hrob.

„Když už mluvíme o výjimečnosti. Škoda, že neznáš Bellu Swanovou, protože to je… originál. A co nejdůležitější – ten jediný originál, co je k dostání, vlastním já. Navždy.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Toskánské prázdniny - 17. kapitola: