Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Toskánské prázdniny - 15. kapitola

15.08.2012 (18:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 41× • zobrazeno 6837×

Edward

S Bellou jsem skoro zapomněl na to, co jsem. S ní bylo důležitější, kdo jsem. Odplavovala všechno negativní a dělala mě tak šťastným, že jsem si ani nemyslel, že tohle někdy zažiju. Po těch sto letech přihlížení tomu, jak se mí sourozenci milují a znamenají pro sebe celý svět, jsem usoudil, že na mě prostě nic takového nečeká. Že to bych přece už dávno tu pravou potkal. Vážně jsem netušil, že si musím celé století počkat na ženskou, co mě seřve za to, že šlapu po svém vlastním koberci.

„Jsi připravená?“ zeptal jsem se Laury, když jsme šli po horském hřebenu. Kraj byl totiž pod silnou vrstvou mraků a schylovalo se k bouřce. Pro Italy to znamenalo dobu ledovou. Takže zatímco normální lidi by si do tohohle dusného počasí přioblékli maximálně mikinu, oni vytahovali kabáty.

„Na nechutnou, šíleně bolestivou proměnu na zkurveného psa? Ne, nejsem,“ odsekla.

„Nemluv vulgárně,“ napomenul jsem ji. Přece jenom bych měl mít ve svém věku nějaký výchovný efekt.

„Hele, nech si to, jo,“ zamumlala zamračeně. Tak asi ne. „Jak jste vůbec pokročili s Bellou?“ chtěla vědět.

„Nijak. Od té doby, co ví, co jsem zač, si jen užíváme prázdnin a nemluvíme o tom. Tak to chtěla a i mně to tak zatím vyhovuje,“ prohlásil jsem. Skepticky si mě změřila. „Dobře, občas nad tím přemýšlím… Fajn! Pořád,“ vyprskl jsem, protože se mi nelíbilo, že mě i tenhle vlkodlačí teenager, co má svých starostí dost, prokoukl.

„Ale ona bude chtít proměnu. Hele, kdyby to nechtěla, tak s tebou přece nechodí. To by musela mít IQ tykve, anebo by to byla totální svině, aby tě tahala za nos a pak arrivederci,“ řekla přesvědčeně. V tom měla pravdu. Když už by to jednou Bella věděla, a přesto se mnou dál byla, zklamal bych se v ní. Nešlo o to, že by se pro mě odmítla vzdát lidského života. To bych samozřejmě chápal a respektoval, i když bych asi potom požádal nejbližšího upíra, aby mě po její smrti roztrhal. Šlo o to, jak by se k tomu Bella postavila. Že by mi nic nenaznačila a neupozornila mě na to, že rozhodně nemám počítat s budoucností s ní. Ale Bella taková nebyla. Neměla IQ tykve a ani nebyla… svině. Díky tomu jsem se trochu uklidnil a uvolnil.

„Takže v osm u nás. Potom půjdeme na druhou stranu hor. Nechci, aby si mi zase zdrhla jako minule skoro až do vesnice. A až přijdeš na večeři, tak se před Bellou nerozvášňuj,“ přikázal jsem jí a kladl důraz na každé slovo.

„Jak jako?“ hlesla nechápavě.

„Tím myslím, že jsem Belle trochu… trochu víc lhal,“ šeptl jsem ledabyle. Zastavila se přede mnou a založila si ruce na prsou. „Přesvědčil jsem ji, že jsi hodné, celkem roztomilé stvoření, které upírovi nemůže ublížit. Vlastně jsem tě trochu přirovnal k metamorfům, protože to muselo být důvěryhodné, takže jsem řekl, že byste musely být dvě, anebo smečka. Ale pak už jsem nezapomněl dodat, že jsi vyhynulý druh, takže… Čivava,“ dořekl jsem a ona napnula bradu.

„Čivava? A budeš mě taky tahat v kabelce jako Paris Hilton?“ vyštěkla.

„Já musel Bellu přesvědčit, že mi nic nehrozí. Mě by ještě pak nepustila na krok z domu,“ dodal jsem zamračeně.

„Chudáček Edíček. Člověk ho nepustí z domu,“ pitvořila se.

„To ještě neznáš Bellu. Když chce, tak je horší jak hurikán Katrina.“ Ale i tak je to nejdokonalejší stvoření pod sluncem s dlouhýma nohama, sexy zadkem a nádherným hrudníkem. Ženy mají mocné zbraně, co rozsekají i kámen na štěrk.

Bella

Vyhlížela jsem Edwarda z balkónu, protože jsme měli jít do vesnice a hlavně mi chyběl. Připadala jsem si bez něj jako malomocná, a to je teda vážné. Vždyť z toho zdementním. No, pozdě. Už jsem do toho upíra zamilovaná a nepustím se ho. Nikdy, nikdy. A navždy.

„Konečně,“ zahlásila jsem, když jsem viděla, jak jde ze svahu na druhé straně od vesnice dolů. Samozřejmě to slyšel a nejspíš na mě právě zaměřoval se svým upířím zoomem. A najednou byl pryč. Což znamenalo jediné. Pevně jsem se chytila zábradlí a zakázala si, abych ječela, až se leknu.

„Ahoj,“ šeptl mi do ucha hned nato a položil mi ruce na boky. Trochu to se mnou trhlo, ale udržela jsem se.

„Ahoj,“ oplatila jsem mu pozdrav a obrátila se k němu čelem. Byl překvapený, když viděl, že se usmívám a neposkakuju tady. „Co je? Už jsem si zvykla,“ vysvětlila jsem se samozřejmostí.

„Miluju tě,“ šeptl s pokřiveným úsměvem. Než jsem mu to stačila říct taky, přitisknul se mi na rty a vysadil mě na zábradlí balkónu. Po chvíli jsem mu zkřížila nohy v kotnících na bedrech a už to tu plánovala zapíchnout, no, pak jsem si vzpomněla na vesnici. A já chtěla, aby konečně ti blázni z vesnice – nezáleží na tom, že mají pravdu přece – viděli Edwarda za denního světla. Světlo jako světlo. Na slunce jim kašlu. Prostě, že přes den nepodřimuje v rakvi a už vůbec nepije krev mladých pannen. Větší kraviny abych pohledala.

„Dneska jsi chtěl něco ve vesnici,“ připomněla jsem mu, když mi sjel nosem mezi prsa.

„Musím něco zařídit,“ povzdechl si.

„No, tak ruce pryč. Jdeme,“ nakázala jsem mu a seskočila. Plahočil se za mnou, jako kdybych mu strašně ubližovala. Aby ještě nezačal můj upírek volat na linku bezpečí, že mu odpírám sex.

Do vesnice jsme šli ruku v ruce pěšky. Zase tak daleko to nebylo a já byla ráda, že jsem s Edwardem přes den venku a nikde se neschováváme. Cesta vysypaná bílými kamínky nám chroupala pod nohama a já držela za ruku pana perfektního. Nic mi nechybělo.

Hned, jak jsme byli mezi lidmi, nešlo si nevšimnout, že zmlknou a nehanebně na Edwarda zírají. A to ho ještě neviděli za normálního, tradičního počasí, co panuje v Toskánsku.

„Ví, kdo jsi?“ zeptala jsem se tiše směrem k němu.

„Tuší. Stejně jako to, co jsem,“ odpověděl. „Tady je to,“ ohlásil a pokynul mi našima spojenýma rukama ke staré budově s velkým balkónem a střechou z hnědých tašek. Přeběhli jsme po chodníčku ze zámkovky, který lemovaly malé, růžové keře dovnitř. Musím přiznat, že jsem byla ráda, že už nejsme v davu, kde na nás všichni čuměli, jako kdyby to snad nebylo absolutně nezdvořilé a my byli exponát ve vitríně muzea.

Prošli jsme – nejspíš – kolem vrátnice a nastoupili do výtahu.

„Zvládla bych vyjít schody,“ poznamenala jsem, když jsem zjistila, že jedeme ze tří pater, které tu byly, do druhého.

„Aby ses mi neunavila před polednem,“ odvětil a usmál se na mě. Zakoulela jsem očima, a to už ocelová kabina zacinkala, že jsme na místě. Vylezli jsme a já zjistila, že je to nejspíš místní pošta. Teda myslím. Všechno bylo psané italsky a na turisty kašlali. Ani po měsíci a půl v Itálii jsem stále neuměla nic. Jak smutné. Italština je přece takový světový jazyk, kterým se domluvím všude. Je to přímo marnotratné mrhání příležitostí.

Edward šel k první přepážce a už na sebe s úřednicí spustily. Ona se na něj usmála a jasně jsem zaslechla jméno Cullen, takže věděla, kdo Edward je. Aspoň někdo nevytahuje vidle a nevyhrožuje tu legendami. Jak jsem řekla – co na tom, že to byla pravda. Oni to nevěděli.

Tohle teda byla středověká pošta. No, jako všechno tady. Tahle vesnice díky své poloze v údolí bez přístupu k městům byla jaksi zaostalá a udržovali tu minulé století. Ten výtah tu byl rarita. Což určitě Edwardovi vyhovovalo, protože se aspoň cítil jako doma. Nad tím jsem se zasmála a Edward se po mně otočil. Zakroutila jsem hlavou, jakože nic.

„Chvíli to bude trvat,“ šeptl.

„Počkám,“ slíbila jsem. Přikývl a zapadl znova mezi dřevěné závory, co oddělovaly přepážky od sebe. Začala jsem se samozřejmě nudit, jenže mi nebylo deset, a tak mě tužky na dlouhých drátkách a vyplňování papírů nesmysly nezabavily. Prohlížela jsem si staré fotografie a viděla, že se tu ani po padesáti letech nic nezměnilo. Kdyby to těm lidem tady nikdo neřekl, tak ani neví, že už je dvacáté první století. Přešla jsem k balkónu a zírala na ruch malé ulice pode mnou. Opřela jsem se lokty o zábradlí a začala si kroutit ucho. Točila jsem s náušnicí po babičce Swanové a pořád ji rozepínala a zapínala. To byla moje zábava už od patnácti let, kdy babička zemřela a ty náušnice mi zanechala.

„No, do hajzlu,“ zamumlala jsem, když mi po mém veselém rozepínání a zapínání proklouzla mezi prsty a odrazila se od kamenného zábradlí, odkud sletěla do okapu. Otočila jsem se a viděla Edwardův zadek a nohy, jak vyčuhují z přepážky, když se opíral o pult. Sice mě slyšel, ale já nadávám často, takže tomu nevěnoval pozornost.

No, tu náušnici tam nenechám. Je to starožitnost po babičce. Navíc to bylo jen za zábradlím. Na to nemusím volat Edwarda a ani hasiče. Přehodila jsem nohu přes zábradlí a už jsem seděla zadkem na rantlu. Přehodila jsem přes něj i druhou nohu a padla špičkami na ten kousek zdiva. Byl to vážně jen kousek a pěkně mi to v žabkách klouzalo. Ohlédla jsem se dolů a zjistila, že je to ještě výš, než se zdálo. Jenže já jsem byla tak zocelená skákáním z budov, že jsem to nevnímala. Držela jsem se pevně sloupů v zábradlí a natáhla se pro safírovou náušnici, která si poklidně ležela v okapu a čekala jenom na mě.

To už museli průchozí na ulici zaznamenat, že nějaký dement tu chodí po okapu a něco hledá. Ozvaly se šokované výkřiky a já obrátila oči v sloup. Akorát mě znervózňovali. Zaprskala jsem úsilím, jak jsem se snažila na ten malý kus stříbra dosáhnout.

Jenže mě teď Edward už musel vidět skrze myšlenky ostatních a taky viděl to, jak vysoko jsem nad zemí.

„Bello!“ Zpocená ruka mi sklouzla, když jsem se moc nahnula a přenesla váhu těla dolů – na tu stranu těla, která byla ve stavu bez tíže. Tentokrát to mělo být vážně krátké a konečné, když jsem letěla hlavou na žulovou ulici, kde ze mě měla být palačinka.

Dopadla jsem na tvrdé, mramorové ruce. Jedna mě uchopila pevně pod lýtky a druhá spočinula na mých lopatkách. Zvedla jsem vyděšené oči k těm Edwardovým zlatým. Srdce mi běželo maratón a já se udýchaně rozhlédla kolem. Všichni na nás beze slova zírali vyvalenýma očima a mně bylo jasné, že teď viděli Edwarda, jak mě za prvé – zachytil a za druhé – přesunul se z druhého patra budovy ven před ní dřív, než jsem já stačila dopadnout.

„Co budeme dělat?“ šeptla jsem neslyšně.

„Měl bych tu teď všechny pozabíjet,“ zašeptal nazpět a nespouštěl okolí z očí.

„Prosím tě, to ne,“ hlesla jsem přiškrceně a hlas se mi zlomil.

„V tom případě utíkáme.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Toskánské prázdniny - 15. kapitola: