Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tohle není sen, ale realita - 3. kapitola

16.07.2011 (17:15) • Anizek • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1458×

Když skončila hodina, tak Edward stále seděl na židli a koukal nepřítomně ven z okna.

Zvedla jsem a balila věci. Když jsem chtěla odejít, chytil mě za ruku. Podíval se na mě smutným, srdcervoucím výrazem. Vůbec jsem to nechápala.

„Sandro, prosím, neboj se mě. Já ti neublížím. Slibuji,“ řekl a zkusil se pousmát.

„Edwarde, já se tě nebojím, jen nevím, jak se mám chovat. Slyšíš moje myšlenky, je to všechno divné. Příběh, který nadevše miluji, je opravdový. Alespoň postavy. Je toho moc. Tak se uvidíme na další hodině.“ Vyběhla jsem ze třídy se slzami v očích. To není pravda.

Další hodinu jsem měla dějepis. Budu mít čas přemýšlet. Ne že bych neměla ráda dějiny, ale teď mi můj mozek nedovoloval myslet na nic jiného.

Sedla jsem si do lavice a položila si hlavu na ni. Neměla jsem sem jezdit. Byla to chyba. Edward je tak krásný, tak galantní, že bych se mohla zamilovat, a to nesmím. Minulý vztah dopadl katastroficky. K Edwardovi patří Bella, ne já. Jsem ubohá dívenka z Evropy.

Těsně před zvoněním do třídy přišel Edward. Rozhlédl se po třídě a zachytil můj pohled. Poplašeně se na mě usmál a sedl si ke mně.

„Sandro, já…. Ty si plakala?“ zeptal se náhle.

„Ne, to se ti zdá. Měl by sis dojít na oční. Špatně vidíš.“ Jako naschvál se mi zlomil hlas.

Do třídy vešel učitel a zahájil hodinu. Mluvil o 2. polovině 18. století, takže osvícenství. Tohle téma už mám za sebou, takže si můžu dovolit nedávat pozor.

Koukala jsem z okna, když mi pod ruku Edward podstrčil papírek. Vzkaz. Asi si všimnul, jak mě ta přednáška nebaví. Tak kdo by chtěl poslouchat stejné téma podruhé? A myslím si, že zrovna on to po druhé neposlouchá. Bude to tak posté.

‚Sandro, můžeme si promluvit‘

Přijde mi, že se chová jako teenager. Přes psaníčka? Och, jak romantické.

‚Mám důvod s tebou o něčem mluvit? Já si myslím, že ne!‘

„Prosím, vyslechni mě. O nic jiného nežádám,“ prosil Edward.

„Ještě aby jo. A drž se papíru. Sám sis to vymyslel,“ sykla jsem.

‚Nemusíš být hned nepříjemná. Snažím se ti to vše vysvětlit.‘

‚A kdo se tě o to prosil? První, co mi hlavou prolétlo, když si mi řekl, že si upír, tak bylo to, že můj příběh žije. Tohle se nestává každý den a ty děláš, jako by to bylo na denním pořádku. Tak fajn, kdy a kam půjdeme, chci to mít za sebou.‘

Edward na mě nejdříve vykulil oči, ale pak začal psát.

‚Tak dnes po vyučování pojedeme do Port Angeles. Dáš si něco k jídlu a já ti vše vysvětlím, platí?‘

Důkladně jsem si odpověď přečetla. Nevím, jestli s ním mám někam jezdit. Je to kluk. Nesnáším kluky.

‚Fajn, ale každý svým autem. Musím zítra odjet do školy.‘

„Dobře, jsme domluveni,“ mrkl na mě.

„A co papír, hm?“ zeptala jsem se naštvaně. Jen se usmál a věnoval se učiteli. Naši konverzaci asi někam uklidil, aby ji nikdo neviděl. Bože, to bude výlet.

Po škole jsem šla na parkoviště a sedla si do auta. Vůbec se mi s ním nikam nechtělo. Připadá mi to jako naschvál. Proč já?

Měla jsem zůstat doma. Věřila bych pohádkám. Věcem, které jsou nemožné a vymyšlené. Stmívání jsem měla nejraději a chtěla jsem, aby bylo skutečné. Tak tady to mám. Postavy tady toho románu jsou skutečné. Ale pořád nechápu, kde je Bella?! Nemá být s Edwardem? Je to jeho spřízněná duše. Láska na celou věčnost. Tak kde je? Nepokoušel se ji najít?

Z mého myšlení mě vytrhlo zatroubení.

Zvedla jsem hlavu a viděla Edwarda za volantem a jak mě rukou popohání. No tak to zapomeň, chlapečku. Mě nikdo rukou popohánět nebude.

Sladce jsem se na něj usmála a šla k autu. Nasedla jsem do auta a přemýšlela, jestli nedělám chybu. Ale teď už bylo trochu pozdě přemýšlet nad tím, jestli to byla chyba.

Pustila jsem si rádio, ale to mě po první nevkusné písničce omrzelo. Vložila jsem do přehrávače klavírní skladby všeho druhu a poslouchala jen klavír. Bylo to uklidňující.

Malá poznámka, Edward jel jako magor. Nedbal na předpisy, ani na nic jiného. Hned před Forks mi ujel. Odmítala jsem šlápnout na plyn a dohnat ho. Nebyla jsem na žádných závodech. Asi časem pochopil, že nejdu za ním, tak na mě počkal na nějakém odpočívadle. Jakmile mě uviděl v dálce, vyjel. Už nejel tak rychle, ale 120 km/h mi pořád připadalo dost. Já jela svých 80 hm/h a jeho to zřejmě štvalo. No jo, chlapečku, máš jezdit s někým, kdo ti stačí, ale svézt bych se nenechala. Cestou by někde narazil a bylo by po mně. Ale asi nebourá. Nevím, ale riskovat to zatím nechci. Zatím? Ne, nikdy.

Asi po hodině jsme přijížděli do Port Angeles. Zrovna můj přehrávač hrál River Flows In You, ale ne verzi od Yiruma, ale upravenou skladbu. Byla naprosto dokonalá. (Můžete si i poslechnout.)

Edward projížděl městem a připadalo mi, jako by nemohl najít to, co hledal. Ale asi našel. Parkoval před hodně luxusní restaurací. Ach jo.

Vypnula jsem přehrávač a Edward už mi otevíral dveře. Tento den bude ještě hodně zajímavý. Usmála jsem se na něj a vystoupila.

Nabídl mi rámě, ale to jsem odmítla. Co by si lidé pomysleli, kdyby mě takhle s ním viděli. Zřejmě by si pomysleli, že spolu chodíme. A to opravdu nechodíme. Vidím ho prvně v životě, ale znám ho, jako bychom byli dobrý přátelé.

V restauraci jsme došli k zadním stolům. Musela jsem se usmát. Jako ve Stmívání. Je tak předvídatelný.

Jakmile jsme se usadili, přišla k nám servírka.

„Tak co si dáte?“ ptala se až moc mile. Já zapomněla. Edward stačí zamrkat očičkama a každá si hnedle sedne na zadek.

„Já si nedám nic, ale moje společnice určitě ano. Sandro?“ Otočil se na mě.

„Já si dám těstovinový salát s kuřecím masem,“ předala jsem objednávku.

„A k pití?“

„Colu.“ Nevinně jsem se usmála. Edward se zamračil a já na něj vyplázla jazyk.

„Sandro, asi bych ti něco měl říct hnedle na začátku. Hlavně v klidu. Neublížím ti. Víš, já tak trochu neslyším tvoje myšlenky. Myslím si, že ty jsi to, co hledám,“ zašeptal Edward. Ztuhla jsem. To není pravda. Nemůže být.

Autor: Anizek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tohle není sen, ale realita - 3. kapitola: