Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tohle není sen, ale realita - 2. kapitola

14.07.2011 (13:45) • Anizek • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1486×

Už byl nejvyšší čas, abych začala hledat učebnu španělštiny. Za 10 minut začíná hodina, tak to mám akorát.

Zamkla jsem auto a šla do školy. Nos zabořený v plánku, ale našla jsem správnou učebnu. Přední lavice byly plné, tak jsem si sedla do zadní. Dala jsem si na lavici skicák a kreslila si.

Pár minut před zvoněním někdo přišel k lavici. Zvedla jsem hlavu a už jsem měla chuť ji zase sklopit. Stál tam, ON.

„Ahoj. Sedíš v mé lavici. Smím si k tobě přisednout, nebo se mám posadit jinde?“ zeptal se ten melodický hlas. Myslím si, že jsem civěla s otevřenou pusou. Zaklepala jsem hlavou a usmála se.

„Ahoj. No, asi vzhledem k tomu, že tohle je tvoje lavice, tak si sem můžeš sednout. Spíš bych se měla já tebe zeptat, zda-li tu, smím sedět,“ odpověděla jsem obratně. Jsem ráda, že mi zase funguje mozek.

„Jistě. Abych se ti představil. Edward Cullen. Smím znát tvé jméno?“ ptal se s úsměvem.

„Och, promiň. Jsem Sandra Down. Dostala jsem zde stipendium, tak rok tu s vámi pobudu. Možná déle, když mi to tu půjde,“ řekla jsem.

„Odkud jsi? Máš zvláštní přízvuk.“

„Jsem ze srdce Evropy. Jestli ti říká něco stát Česká republika, tak odtamtud jsem. A je mi jasné, že můj přízvuk musí být strašný, ale snad se to časem zlepší,“ usmála jsem se. Do třídy vcházel učitel a zahájil hodinu.

Celou hodinu probíral nové časování a já to nějak nepobírala. Snad jen kvůli tomu, že Edward na mě celou dobu zíral. Poctivě jsem si psala poznámky. Doma se to budu muset naučit.

Zazvonilo na konec hodiny a já si poskládala věci a chtěla jít na další hodinu. Ale učitel mě ještě zastavil.

„Vítám vás, slečno, u nás. Jen jsem se vás chtěl zeptat, jak dlouho chodíte na španělštinu, a jak dobře se v ní orientujete,“ ptal se učitel.

„Děkuji. Na španělštinu chodím tři roky a plynule mluvím. Nemám problémy s mluvením. Jen občas mi dělají problémy časy. Špatně se mi to učí,“ řekla jsem popravdě.

„No vaše angličtina je excelentní, tak doufám, že si budeme rozumět i ve španělštině. Omlouvám se, že jsem vás zdržel. Smíte odejít,“ pokynul mi rukou učitel a já vyšla na chodbu.

Rozepnula jsem batoh a hledala jsem rozvrh. Nevěděla jsem, kam jsem si ho dala.

„Můžu ti nějak pomoci?“ ptal se sametový hlas. Zvedla jsem hlavu a tam stál Edward.

„Můžeš, nevím, kde mám další hodinu,“ odpověděla jsem popravdě.

„A co to má být za hodinu?“

„Jo, tak to bych taky ráda věděla.“ Oba jsme se zasmáli a já vítězně zamávala rozvrhem.

„Vypadá to, že další hodina je angličtina. Učebna 3/10. Máme tu nějak divně, ty učebny. Můžeš mi poradit, kudy mám jít?“ zeptala jsem se s mírnými rozpaky.

„Není to divné. Je to ve třetí budově, učebna 10. Nic těžkého. A rád tě doprovodím na hodinu. Máme společnou cestu. Mám teď taky angličtinu. Mohu se podívat na tvůj rozvrh? Třeba máme více společných hodin,“ sladce se usmál a já bych mu klidně teď odpřísahala všecičko na světě.

„Tak to je opravdu zajímavé. Máš úplně stejný rozvrh jako já. Tak to se budu těšit na milou přítomnost tvé osoby.“ On se mnou flirtuje? Ne, že by se mi to nelíbilo. To ani náhodou. Vždyť je to Edward Cullen.

V hlavě jsem si dala facku. Hned první den a mám hříšný myšlenky. Styď se, Sandro.

Dovedl mě k učebně a dal mi přednost ve dveřích. Já jsem mu zase dala přednost ve třídě, aby mi ukázal, kde sedí. Usmál se mému gestu.

Seděl opět vzadu. Sedl si na židli a pokynul mi rukou, abych si sedla vedle něho. Neváhala jsem ani vteřinku.

„Takže, Sandra Down? Proč mám takový pocit, že ani jedno jméno nemá český původ?“ smál se Edward.

„To bude asi tím, že ani jedno české není. Dobrý postřeh. Jméno mám po své babičce. Byla to Španělka. A příjmení po otci. Je z Anglie,“ odpověděla jsem. Docela mi rodiče chybí.

„Zajímavé, tvoří to moc pěknou kombinaci. Sluší ti jméno Sandra,“ řekl mi, jako nic. Já silně zrudla a sklopila hlavu. Já to udělám. Ztrapním se, ale je mi to jedno.

„Edwarde, smím se tě na něco zeptat? Doufám, že si nebudeš myslet, že jsem blázen,“ zamumlala jsem skoro neslyšně. Ale on mě slyšel. Najednou se napjal.

„Ptej se.“

„Jste ta rodina, ta rodina Cullenů, co si myslím? Nebo to je jen hodně hloupá shoda jmen?“ ptala jsem, ale pořád jsem měla pohled zabořený na lavici.

Za nic na světě bych se mu teď nepodívala do tváře. Byl napjatý a vypadalo to, že svojí odpověď dobře zvažuje.

„Rád bych ti řekl, že to celé je výmysl. Vlastně je, jen naši rodinu spisovatelka Mayerová vystihla přesně,“ zašeptal Edward. Zakroutil hlavou a celou hodinu se na mě už nepodíval. Asi jsem to hodně pohnojila, ale teď jsem měla jistotu, že vedle mě sedí upír, a ne člověk.

Autor: Anizek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tohle není sen, ale realita - 2. kapitola: