Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » To, co byste nikdy nečekali 23. kapitola

02.01.2010 (20:00) • Adioma • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1728×

Do pokoje jsem došla dosti znuděná. Tohle je moc i na poloupíra! Jak mám zvládnout dvoje nákupy!!

„Mě se tam nechce,“ zašeptala jsem si sama pro sebe.

„Nemáš jinou možnost,“ ozval se hlas z přízemí. Alice! Zabiju jí, jednou se mi to snad povede. Mezitím jsem došla ke skříni a vyndala jsem si černé kalhoty, červený top, černou mikinu a kozačky. Vlasy jsem si v rychlosti pročísla hřebenem a už jsem mizela za Alice. Ta seděla v obýváku a líbala se s Jasperem. Pomalu jsem se vykrádala nahoru, ale zastavila mě Rose.

„Alice, chce ti utéct!“ žalovala na mě.

„Proč jsi to udělala?“ zeptala jsem se naštvaně.

„Promiň,“ omluvila se mi a už mizela v patře.

„Tak Bello jdeme,“ rozkázala Alice a už mě táhla ven. Tam mě pustila až před jejím autem. V rychlosti jsem si sedla a ona vystřelila rychlostí blesku vpřed.

„Co budeme nakupovat?“ zeptala jsem se.

„Co by, oblečení a podobně,“ sdělila mi a já se zhrozila. Během cesty jsem pozorovala krajinu kolem nás. Všude byl sníh, bylo to nádherné.

„Bell, za chvilku jsme tam,“ probrala mne z mého snění Alice.

„Ok,“ povzdechla jsem si. Měla pravdu za pár minutek jsme již přijížděli k obchodnímu centru, bylo jiné než to, co jsem navštívila s Joem, ale bylo větší.

„Alice, nezapomeň, že jsem poloupírka a že čekám miminka, ano?“ zeptala jsem se a ona kývla. Hned potom mě chytla za ruku a už mě táhla k obchodu s botama. Tady mě nutila k tomu, abych si zkoušela boty na podpatku. Já to na nich k mému štěstí už krapet uměla, ale stejně jsem skoro pořád padala.

„Kam půjdem ted´?“ zeptala jsem se, když jsme vyšly z obchodu s botama.

„No přece oblečení,“ vyjekla nadšeně a já ji následovala. Asi se jí moje chůze nelíbila, protože mě vzala za ruku a táhla mě.

„Tohle není nutné,“ ujistila jsem ji, ale ona jen kroutila hlavou.

„Je a neodmlouvej!“ utla mě a dovlekla do obchodu s oblečením.

„Mazej do kabinky,“ rozkázala mi a já ji raději poslechla. Proč musí mít ráda zrovna nakupování?

„Protože se přitom skvěle bavím,“ řekla mi a podávala mi pár triček s kalhotama.

„Mě tohle zabije!“ řekla jsem jí a ona se na mě jen usmála.

„Nezabije a ještě mi budeš vděčná,“ řekla mi a s úsměvem šla vybírat další věci. Já si tedy začala zkoušet to, co mi přinesla. Musela jsem uznat, že Alice má skvělý vkus. Všechno mi perfektně padlo.

„Tak co? Bereme?“ zeptala se mě a já kývla. Ona vzala ty věci do náruče a už si to štrádovala k pokladně. Po zaplacení, hned mířila k dalšímu obchodu.

„Alice, já už jsem unavená,“ upozornila jsem ji, ale ona se jen smála.

„Ted´ jdeme nakupovat pro prcky a potom půjdeme domů,“ ujistila mě a vstoupila do obchodu. Musela jsem nad tím jen žasnout, protože tu bylo opravdu všechno.

„Co budeme nakupovat?“ zeptala jsem se.

„Máme v plánu kočárek, postýlky a pár dalších doplňků,“ obeznámila mě a už šla k oddělení s kočárky. Bylo jich tu moc a všechny byly kouzelné, ale my jsme vybíraly ten pro dvojčata.

„Víš Bell, my budeme muset koupit asi o 2 kočárky víc,“ řekla najednou a já se na ni s otázkami v očích podívala.

„Pro jistotu, známe rodinu,“ řekla mi s úměvem na tvářích a já nakonec musela kývnout. Nejdříve jsme šli pro kočárek, který bude pro oba. Nakonec jsme společně vybrali tento:

Potom jsme vyrazili na nákup kočárku pro oba zvlášt´. Pro kluka jsme vybrali:

A pro dceru tento:

„Tak co na to říkáš matko?“ zeptala se mě po výběru Alice.

„Naprostá nadšenost,“ přiznala jsem se a ona se na mě usmála.

„Bell, ted´ka musíme jít vybrat postýlky,“ řekla mi s úsměvem a už pádila do určitého oddělení. Tady toho bylo ještě více než v tom předchozím. Společnými silami jsme je nakjonec vybrali.

Pro syna tuhle:

A pro dceru:

„Tohle se mi líbí,“ přiznala jsem se a Alice s kývnutím souhlasila.

„Kam ted´?“ zeptala jsem se.

„Domů,“ řekla mi s úsměvem. Bože děkuji! Společně jsme vyrazili k jejímu autu, venku mě překvapilo sněžení.

„Není to nádhera?“ prohlásila Alice a já musela souhlasit. Spoelčně jsme šli k autu a pomocníci nám nesli nákupy. V rychlosti je dali do kufru a my jsme si mohli konečně oddychnout a vyjet domů. V autě jsem si, ale něco uvědomila.

„Alice, já pro vás nemám dárky!“ vyjekla jsem najednou a ona se na mě s úsměvem podívala.

„Ten největší dárek pro nás jsi ty. My jsme rádi, že tu můžeme být s tebou a s tvou rodinou. I když tu nejsme všichni, ale i tak jsme moc rádi,“ ujistila mě a já kývla.

„Jak to, že tu nejsou Esme a Carlisle?“ zeptala jsem se jí a ona najednou ztuhla.

„Oni neví, kde jsme ted. Myslí si, že jsme na lovu. Nechtěli jsme jim to říkat, protože oni by to hned zavolali Edwardovi a byly by z toho problémy,“ řekla mi a já přikývla. Dále jsem se věnovala pozorování sněhu. Bylo to tak kouzelné.

„Jak dlouho tu jste?“ zeptala se mě najednou Alice.

„Pár dní, ani nevím kolik. Většinu z nich jsem prospala,“ pžiznala jsem se a ona se najednou začala smát.

„Ty bude věčný spáč, že?“ zeptala se mě a já zahanbeně kývla. Naštěstí už jsme přijížděli k našemu domu. Jakmiel jsem vystoupila, docela jsem se zhrozila, protože se zevnitř ozýval zvuky ničení.

„Co se tam děje?“ zeptala jsem se Alice.

„Já nevím, nic nevidím,“ řekla smutně Alice a vyrazila k domu. Já ji o pár sekund později následovala. V obýváku jsem to nepoznála. Tohle mu totiž nebylo podobné. Všechno tu bylo přeházené.

„Co se tu stao?“ zeptala jsem se sama sebe a raději jsem následovala zvuky ozývající se z kuchyně. Jakmilesem otevřela dveře, naskytl se mi hrůzostrašný pohled. Jasper a Emmett spoelčně s Joem se prali s Holly.

„Co se tu stalo?“ zeptala jsem se Rose, která byla blízko mě.

„Ona má schopnost. Může donutit někoho, aby udělal to, co chce,“ oznámila mi a já kývla.

„Tak co, Holly? Vzdáš to?“ zeptala se Alyssa.

„Nikdy,“ zavrčela na nijmenovaná. Souboj se pomalu přesunoval na zahradu. Já jsem je okamžitě následovala.

„Holly, řekni mi, že si nedonutila jeho, prosím,“ žádala jsem ji, ale ona se na mě zákeřně usmála.

„Jak naivní jsi. On se vůbec nebránil, nikdy tě nemiloval! Přiznej si to už!“ stihla ještě vykřiknout než po ní skočil Jasper a začal jí trhat. Neustále se bránila. Díky tomu ztratil Jasper a Joe ruku, jediný, komu nic neudělala byl Emmett. Ten ji nakonec roztrhal úplně a Lana hned rozdělávala oheň. Postupně do něho začaly házet zbytky jejího těla. Čekala jsem, že Joe hned začne truchlit, ale on jen šel k Alysse, kterou objal a políbil ji do vlasů.

„To nebude žádný výstup?“ zeptala jsem se znuděně.
„Ne, protože lásku mojí existence mám tady,“ řekl mi a na důkaz toho políbil Aly. Společně jsme šli

domů, kde jsme se snažili dát obývák trochu dohromady. No povedlo se nám to, ale zítra budeme muset na nákupy.

„Co kdyby někdo šel do kufru pro věci?“ navrhla Alice a Jasper s Emmettem hned vyběhli. O pár minut později se vraceli s několika krabicemi.

„Kam to máme dát?“ zeptala se mě Jasper.

„Nahoru, pojd´te za mnou,“ řekla jsem mu a šla po schodech do nejvyššího patra. Dle všho mě následovali všichni. Došla jsem až do dětského pokoje, kde byly vymalované stěny a pár skříněk.

„Sem?“ ptal se mě Jasper a já s úsměvem kývla.

„Tohle bude nádherný pokoj pro miminka,“ řekla Rose dojate.

„Děkuji,“ odpověděla jsem jí se slzami v očích a koukala se na Jaspera, jak se pokouší dát dohromady postýlku. No, upřímně, moc mu to nešlo. Nakonec se mi ho sželelo a šla jsem mu pomoct, ostatní mě následovali. Díky společné práci se nám vše podařilo a dětský pokojíček byl zas o něco hezčí.

„Děkuji,“ řekla jsme jim a oni kývli. O pár sekund později mě již objímali. Společně jsme potom vyrazili do obýváku, kam Lana donesla něco k jídlu. Najednou mě z jedění vyrušil příjezd auta.

„Čekáte někoho?“ zeptala jsem se ostatních, ale oni jen záporně kroutili hlavami.

„To je dárek ode mě a od Emmetta,“ oznámila mi Rose a hned ke mně přistoupila.

„Co chceš dělat?“ vyjekla jsem překvapeně.

„Brzy se to dozvíš,“ řekla mi tajemně a zakryla mi rukama oči. Najednou se otevřely dveře a dovnitř vstoupilo pár osob, spíše upírů.

„Netuší nic,“ ozvala se Alice a já byla ještě překvapenější.

„No tak, hejbni s sebou,“ popohnala Rose někoho. Neznámý si sedl vedle mě.

„Mám ti snad pomoct?“ zeptal se Emmett s úsměvem.

„Ahoj Bello,“ řekla sametový hlas vedle mě.

Shrnutí

Autor: Adioma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek To, co byste nikdy nečekali 23. kapitola: