Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » To, co byste nikdy nečekali 20.kapitola

10.12.2009 (21:00) • Adioma • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2337×

Na stolku jsem zahlédla obálku. Opatrně jsem ji vzala do rukou a na obálce bylo moje jméno. Roztrhla jsem ji a v ní byl dopis. Rozložila jsem ho a začala jsem číst:

Drahá Bello,

znovu to děláme. Zase tě opouštíme, měla jsem o vás vizi, ale všechno se zničilo. Edward se dozvěděl, že jsem tvé rodině řekla, kde budeme. Vyjel po mě a málem jsme se navzájem zabili. Nakon ec Edward odjel s tím, že k nám se někdy vrátí, ale k vám ne. Vím, že to pro tebe bude těžké, ale ty to musíš zvládnout, kvůli dětem. Věčnost je dlouhá a já věřím, že se někdy v budoucnu potkáme. Budu na tebe myslet každý den, každou hodinu. Moc se omlouvám za celou rodinu a za všechno. Starej se o sebe a dávej na sebe pozor. My se už nevrátíme, abychom tě ochraňovali.

S láskou

Alice Cullenová

Na konci už mě z toho pálely oči. O pár hodin později jsem zaslechla otevření dveří.

„Bell, co se stalo?“ ptala se Holly vyděšeně.

„Oni odjeli a nevrátí se.“ zavzlykala jsem a cítila, jak mě objala.

„Tohle zvládneme. Neboj se. Pojedeme domů.“ rozhodla a už mě zvedala. Jen jsem kývla a spolu s ní jsem šla ke svému autu.

„Dej mi klíčky, budu řísit.“ rozhodla a já jí je podala. Sedla jsem si a ona se po chvilce rozjela.

„Bello, budeš se chtít stěhovat?“ zeptala se mě než jsme vystoupili.

„Jo. Potřebuji se dostat z tohohle všeho.“ řekla jsem jí a znovu mi začaly téct slzy. Společně jsme vystoupili a šly k domu.

„To zvládneš.“ pohladila mě po ruce a společně jsme vešli dovnitř. Všichni seděli v obýváku.

„Co se stalo?“ vykřikla zděšeně Lana, jakmile mě uviděla.

„Odjeli.“ vysvětlila Holly v rychlosti, protože já na to neměla.

„Stěhování?“ zeptal se Joe a já kývla.

„Pojd´ si sednout Bell.“ vybídl mě Nick a posadil mě na své místo. Během chvilky jsem vyčerpáním usnula.

Holly

„Tohle nebude dobré, že ne?“ ptala jsem se Nicka, jakmile Bella usnula.

„Obávám se, že ne. E na pokraji nervového zhroucení. Máte nápady, kam se přestěhovat?“ ptal se nás hned.

„Napadlo mě Rusko.“ řekl Joe a my se na něj překvapeně podívali.

„Rusko?“ ptala se Lana a on jen kývl.

„Tam máme dům, ne?“ zeptala se po chvilce Alisa.

„Jo. Sice je opuštěný, ale po pár hodinách to bude zase náš domeček.“ řekla Lana a šla do kuchyně, odkud telefonovala do Ruska, lidem, co ten dům udržují. O pár minut později k nám přišla s úsměvem.

„Dohodnuto?“ zeptala jsem se a ona kývla.

„Oni nám dům připraví. Poletíme jakmile se Bella probudí.“ oznámila nám a my kývli.

Bella

O pár hodin později jsem cítila něčí pohlazení.

„Zlatíčko, vstávej.“ řekl mi ženský hlas a já v něm poznala Lanu.

„Mě se nechce.“ zamumlala jsem a otočila se na druhou stranu.

„Mám zavolat Joea?“ zeptala se a v jejím hlase byl slyšet smích.

„Ne, já už jsem vzhůru.“ řekla jsem jí, ale pak mi vše došlo a já se rozbrečela. Lana si šla sednout ke mně a začala mě utěšovat.

„Bello, on za to nestojí.“ vtrhl najednou do pokoje Joe.

„Já vím, ale přesto ho miluji.“ dostala jsem ze sebe po chvilce. Lana mě ještě více objala.

„Belli, my jsme se domluvili na stěhování. Pojedeme do našeho sídla do Ruska.“ oznámila mi Lana a čekala na mou reakci.

„Rusko? Zima? Proč ne?“ řekla jsem jí a ona mě obdařila úsměvem.

„Skvěle. Ještě dneska odjíždíme.“ oznámil nám Joe a odcházel do jejich pokoje, aby si sbalili.

„Mám ti pomoct s balením?“ nabídla se Lana.

„Ne! S tím jí pomůžu já.“ přihnala se do mého pokoje jako velká voda Alisa.

„Děkuji.“ řekla jsem jí než mi začala vyndavat věci ze skříně.

„Taky se těšíš do Ruska?“ zeptala se.

„Já nevím. To sídlo jsem viděla na fotkách, ale jo docela se těším, že poznám zase jiné místo.“ řekla jsem jí popravdě a on a jen kývla.

„Bello, nějaký věci tu necháme, protože v Rusku budeš potřebovat jiné.“ oznámila mi po chvilce.

„Nechám to na tobě.“ řekla jsem jí a podívala se z okna.

„Chybí ti?“ zeptala se mě po nějaké době.

„Jo. A moc, ale nemůžu trávit dobu tím, že se budu furt litovat a brečet nad tím. Musím být silná, kvůli dětem.“ řekla jsem a ona kývla.

„Bell, my ti budeme pomáhat. Neboj se, pomůžeme ti se se vším vypořádat.“ oznámila mi Alisa a já kývla.

„Děvčata za 5 minut odjíždíme.“ oznámil nám najednou Joe. Alisa mi vzala kufr a mířila do obýváku, kde již všichni seděli.

„Můžeme?“ zeptal se mě Nick.

„Jo. Jedu s vámi?“ zeptala jsem se ho.

„Jo, oni odvezou auta.“ řekl mi a ukázal na Joea, Alisu a Holly. Jen jsem kývla a šla ven, kde již stál jejich mercedes. Sedla jsem si dozadu a Lana šla ke mně.

„Nemusíš tu se mnou sedět.“ upozornila jsem ji.

„Já tu stebou chci sedět.“ ujistila mě.

„Jsem už velká holka.“ ujistila jsem ji.

„Já vím, ale tohle mě baví.“ řekla mi s úsměvem.

„Můžu jet, holky?“ zeptal se nás Nick.

„Jasně.“ ujistili jsme ho dohromady. Nick se velice rychle rozjel a během chvilky jsme již jeli po dálnici do Seattlu, kde na nás čeká letadlo. Cesta probíhala v tichosti, ale chvilkama se Nick usmál. Za pár hodin jsme již byli na letišti a parkovali jsme na zdejším parkovišti. Tam stál nějaký člově od společnosti, odkud jsme si půjčili auta. Společně jsme vyrazili do haly. Nick šel vyřídit všechny důležité věci a během půlhodiny se k nám přidal.

„Letíme za 20 minut.“ oznámil nám a my kývli. Za chvilku jsme již vyráželi k letadlu.

„Kdo dneska pilotuje?“ zeptala jsem se.

„Já a Nick.“ oznámila nám Alisa a už se hrnula dopředu. Já sama jsem si našla místo u okna a přes nohy jsem si hodila deku. Byla mi docela zima, ale to je prý normální.

„Bello, klidně spi. Poletíme několik hodin.“ oznámil mi Nick a já kývla. Vzala jsem si jednu z knížek, co miluji. Romeo a Julie. Miluji tenhle příběh, protože mě neustále fascinuje ta jejich láska. Z toho čtení jsem najednou usnula a ještě slyšela Holly, jak říká: „Já říkala, že usne takhle brzy.“

„Máš pravdu. Vyhrála si.“ připustil Joe.

„No tak. Bud´te potichu. Musím eji nechat vyspat.“ upozornila je Lana a já konečně mohla spát nerušeně. Zdál se mi krásný sen. Běhaly tam mé děti a najednou tam byl záblesk na něčí dům.

„Děti, pojd´te domů.“ zakřičela nějaká žena zevnitř.

„My tu počkáme na tátu.“ zakřičeli zpět a během chvilky s vedle nich objevil. Nejdřív jsem mu neviděla do obličeje, ale potom se otočil. Edward!

„Už nás volala?“ ptal se dětí.

„Jo, ale čekáme na tebe.“ odpověděla mu dívka.

„Půjdeme ne?“ zeptal se a oni kývli, jen ten klučina zůstal na místě.

„Já přijdu za chvilku.“ řekl jim a oni kývli.

„Ahoj.“ řekl mi a šel ke mně.

„Ty mě vidíš?“ zeptala jsem se.

„Ano. Já jsem tvůj syn.“ oznámil mi.

„Cože? Já jsem v budoucnosti?“ ptala jsem se ho překvapeně.

„V podstatě ano. Mami, všechno zvládneš a budete s tatínkem znovu spolu.“ ujistil mě.

„Ta dívka...“ zašeptala jsem.

„Je má sestra a tvá dcera. Dávej na sebe pozor, my tě máme rádi už ted´. Tátu najdeš společně s jeho rodinou, ale kde to ti nesmím říct.“ řekl mi před tím, než jsem zmizela. Najednou jsem se probudila.

„Co se ti zdálo?“ ptala se hned Lana.

„Já nevím.“ zalhala jsem.

„Neumíš lhát.“ upozornila mě Holly.

„Já vám to nechci říct. Kolik jsem toho prospala?“ zeptala jsem se.

„Asi 15 hodin.“ oznámil mi Joe.

„Tak dlouho?“ ptala jsem se překvapeně.

„No jo. Za hodinu budeme přistávat v Moskvě.“ sdělil mi ještě.

„To už jsme skoro v Rusku?“ ptala jsem se vyjeveně.

„Prospala si toho dost.“ řekla mi s úsměvem Lana. Měla pravdu, o hodinu později jsme přistávali. Na letišti na nás čekali dva jeepy.

„Bell, musíš s námi.“ oznámila mi Lana a já kývla. Byla mi strašná zima, takže jsem byla ráda, že pojedeme autem, abych se trochu ohřála.

„Chvilku to bude trvat.“ oznámil mi Nick a já kývla. Všechno trvá. Za pár hodin jsme, ale již přijížděli k našemu novému domu, kde strávíme několik dalích let.

Neurčitá osoba!

Na místě zvaném Aljaška se zrovna ubytovávala rodina Cullenových. Všichni trpěli tím, že museli znovu opustit osobu, jež milovali. Ta osoba, kvůli níž ji znovu opustili s nimi nebyla.

„Já na tohle nemám!“ vykřikla najednou malá černovláska.

„Alice, my víme, ale nic udělat nemůžeme. Slíbili jsme mu to!“ vykřikl blond´ák sedící u ní.

„A co? On také poručšuje sliby!“ křičela na něj.

„Alice, chybí nám všem! Věř mi, ale slíbili jsme to.“ řekla na pohled matka této povedené rodinky.

„Sliby jsou od toho, aby se mohli poriušovat.“ řekla dívka, která se spíš hodila na molo než do téhle sebranky.

Shrnutí

Autor: Adioma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek To, co byste nikdy nečekali 20.kapitola: