Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tichý svědek - znovuzrození - Kapitola 2.

06.08.2010 (10:30) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1132×

Tichý svědek - znovuzrození

Kapitola 2.


Ať už jsem se cítila jakkoliv bídně, jeho přítomnost to vše jen zhoršovala. Já vím, konečně jsem u sebe měla svoji lásku, do které jsem se bláhově zamilovala, ale přesto jsem za ním nedokázala jít a říct mu to. Jeho přítomnost v tomhle domě byl pro mě šok, a když k tomu připočtu věc, že se z něj stal upír a ke všemu patří Arovi - jo, to někoho moc nepotěší.

Z toho malého milého chlapce se stal smrtící zabiják, který se s ničím nemazlí. Nebo se snad pletu? Volturiovi ho nepředělali k obrazu svému a on je stále stejně zvědavým klučinou jako před několika měsíci?

Dobře, vzdám se všech nadějí a bude mi dobře. Aspoň se pak nezklamu a bude to. Žádná bolest v hrudi, žádné starosti. Možná by mi i vyšel pokus o splynutí s koženým křeslem, na kterém jsem seděla, kdyby mě tady ovšem nevyčmuchala Esme. A když říkám vyčmuchala, myslím to doslova.

Otevřely se dveře a bez klepání dovnitř vešla moje matka. Klekla si vedle mě, aby měla hlavu v mojí úrovni, a s tichou prosbou na mě hleděla. Ať už byla Esme jakkákoliv, nikdy jste ji nemohli říct ne. Prostě to nešlo. A tak, abych si uchovala ještě nějakou tu svoji hrdost, zvedla jsem se a s ní těsně za zády se vydala chodbou k ostatním.

Seděl ke mně zády a o něčem si povídal s Carlislem. Alice s Jasperem je zaujatě poslouchali. Rose a Emmett tady nebyli. Nikdo se po nás neohlédl, ani jeden z nich nám nevěnoval pozornost. Mělo by mi to vadit, ale tohle pro mě bylo zřejmě snazší, než se dívat do jeho očí.

Esme mě chytila za ruku a povzbudivě ji stiskla. Možná by to i mělo nějaký účinek, ale já se vážně bála. Bylo to směšné a dětinské, ale co. Změnila jsem se a teď už s tím nic nenadělám. A i kdybych mohla, zřejmě to neudělám. Takhle to má prostě být.

Zvedla jsem oči od podlahy a podívala se mu do obličeje. Tvářil se neutrálně, nedalo se poznat, co mi chce říct. Jako by se uvnitř sebe schovával před světem. Jako by se před ním snažil ukrýt i ty největší tajemství. Nemohli jsme mu to mít za zlé, to on si vším musel projít díky nám. Protože v nás ztratil důvěru. Je to smutné a je to tak.

Kdyby se tak dal vrátit čas.

Periferním okem jsem zahlédla Alici, jak si soustředěně hryže spodní ret. Jasper seděl vedle ní a tvářil se jako by měl zadek v rozžhaveným uhlí. Carlisle a Esme měli na tváři zdvořilý úsměv - jako by to snad mohlo něčemu pomoci.

Zavrtěla jsem hlavou, vysmekla svoji ruku z té Esmeniny a vyběhla z domu. Nedokázala jsem se na něj prostě dívat. Viděla jsem díky němu všchno, co se mi kdy stalo. Jako bych právě umírala a tak se můj život promítal zpomaleně jako film. Kdo ví, jestli tohle skutečně před smrtí vidíme, ale já to viděla teď a bylo to snad ještě horší, než jsem si kdy představovala.

Jsem sobec, to už vím. Před problémy utíkám a zavírám se za tlusté dveře, jen abych unikla jejich řešením. Ano, to jsem celá já. Nenávidím se za to, ale pochybuji, že to někdy bude jinak. Snad jedině v případě, že bych se narodila ještě jednou a dostala tak druhou šanci... Ne, nebylo by to ani v tom případě jinak. Vždy prostě budu stejná. Nikdy se nezměním.

Zaťala jsem ruku v pěst a než si to pořádně uvědomila, uhodila jsem do kmene jednoho ze stromů. Bylo by fajn, kdyby mi to aspoň nějak pomohlo od bolesti a pocitu zoufalství, když už ten strom spadl. No nic, je čas jít zpátky a podívat se minulosti do očí. V tom horším případě jí nakopat zadek.


Tentokrát už v obýváku nikdo nebyl. Tedy až na Jaspera a Alici, kteří se v jednom z rohů věnovali sami sobě. Z kuchyně byla slyšet tužka, která jezdila systematicky po papíře, takže Esme zase něco kreslila. Jinak v celém domě vládlo podivné ticho, což bylo vážně zvláštní.

Když jsem jednu svoji nohu položila na schody vedoucí do patra, někde začala hrát hudba. Bylo to ovšem tak tiché, že se nedalo s přesností určit kde. Pochybovala jsem ovšem, že by si něco pouštěl Carlisle, nebo Emmett s Rose. Ti při svých... činnostech hudbu nepotřebují.

Jediná možnost tedy byla Edward. Kvůli němu jsem se vlastně vrátila domů, ale teď, při pohledu na těch pár schůdků, jsem si uvědomila, že to zřejmě nebyl dobrý nápad. Ruku jsem ještě chvíli nechala na zábradlí, ale po několika nerozhodných pohledech ji stejně stáhla k tělu.

Napodobila jsem ty dvě vrkající hrdličky a sesunula se do jednoho z volných rohů místnosti. Zavřela jsem oči, koleny si podepřela bradu a snažila se zabrat co nejmenší prostor svým tělem.  

Dobře, měla bych za ním jít, ale já jsem vážně srab a bojím se, co všechno by se mohlo stát. Možná tady ani nebude tak dlouho, abych za ním musela jít, ne? Dva tři dny a já zapomenu, že tady kdy nějaký Edward byl. Uznávám, že tohle je hodně chabá výmluva a ještě chabější naděje. Přece se mu nebudu vyhýbat! Nic mi neudělá a kdyby se chtěl prát, možná to bude nejsnadnější a nejrychlejší řešení.

Na druhé straně místnosti se ozval povzdech a než jsem se nadála, stála nade mnou Alice. Mračila se a naštvaně syčela. Podívala jsem se na ni a pokusila se o nevinný výraz. Očima jsem střelila na místo, kde před malou chvilkou seděla ještě s Jasperem. Její manžel se taky mračil - ale ne jako Alice na mě, ale spíš celkově na všechno. Jako by byl z téhle situace velice otrávený.

Alice pískla, abych ji věnovala pozornost a našpulila ústa. Vypadala směšně, ale jsem si jistá, že by nebyl nejlepší nápad se teď v tuhle chvíli smát. Nejspíš by po mně skočila.

„Začínám z tebe mít migrény, sestřičko," zasyčela. Šel z ní strach, to jo, ale stále to nebylo až tak děsivé.

„Měla by jsi se rozhodnout. Rychle! A pokud to nebude ta správná volba, odtáhnu tě za límeček k němu do pokoje. Klidně tě tam udržím násilím, hlavně když už tuhle počáteční část budeme mít za sebou!"

Takže podle ní bych měla jít za ním a padnout mu kolem krku? Ani náhodou.

Její čelo se zkrabatilo, oči potemněly a opět zasyčela. Tak teď jsem to asi přehnala.

Popadla mě za ruku a násilým odtáhla do patra. Zastavily jsme až za u dveří, spod nich vycházela mně známá vůně - jeho vůně. Dobře, chovám se jako dítě. Měla bych to začít řešit jako dospělá.

Alice se spokojeně usmála a volnou rukou, kterou mě nedržela za paži, zaklepala na dveře. Nic se neozývalo, takže jsem se pomalu natáhla ke klice a otevřela.

Všude kolem nás byl divný zápach, jako by tady hnily mrtvoly. Pomalu a hlavně opatrně jsem vešla dovnitř - s Alicí v závěsu. Okna byla zatažená velkými a těžkými závěsy, aby do pokoje pronikalo minimum světla. Dobře, možná to působilo dost děsivě.

Moc nábytku tady nebylo, jen sedačka s křesly, stolek a šatní skříň. Asi nemá rád přepych, pomyslela jsem si a ušklíbla se. Vzhledem k tomu, kde byl vychován, se něčemu takovému dá jen stěží uvěřit.

Tichem se ozvalo zavrčení, takové to děsivé, co nahání hrůzu a strach, a před námi z ničeho nic stála postava. Kdybych ho neznala, myslela bych si, že je to někdo od Volturiů, nějaký jejich nelítostný zabiják. Hned na to mi došlo, že on je teď nelítostný zabiják a já pocítila osten bolesti v místech, kde mám mít srdce.

„Och, takže ty jsi se konečně uráčila vylézt do těhlech výšin a začít mi tvrdit, jak tě všechno mrzí a chtěla bys to vrátit zpátky?" Jeho cynický a zlomyslný hlas bodal. A bolelo to mnohem víc, než bych si kdy dokázala představit. Ale co, jen do mě.

Vytáhla jsem ramena a zvedla oči do úrovni, kde jsem odhadovala ty jeho.

„Ve skutečnosti jsem se přišla podívat jakého chudáka z tebe udělali," zasyčela jsem. Udělal jeden krok k nám a udeřil mě pěstí do tváře.

Alice překvapeně vyjekla a uskočila od něj. Jelikož mě stále držela za paži, posunuly jsme se jako vláček. Mezitím do pokoje vběhl Jasper s Carlislem.

Já jsem vrátila hlavu do původní pozice a zúženýma očima se na něj podívala. „Udělalo ti to dobře?" prskla jsem po něm. Jeho smích se rozprostřel kolem nás a naplnil pokoj podivnou hrozbou.

„Nenávidím tě!" zavrčel a vyběhl z pokoje. Tak to bychom měli.

Podívala jsem se na Alici a doufala, že v můj obličej vyjadřuje všechna slova, co bych ji teď nejradši řekla. Jen omluvně pokrčila rameny a pustila moji ruku. Jasper k ní přiskočil a konejšivě ji objal. Přitom svoje oči zaměřil na mě.

„Omlouvám se," zamumlal. Jen jsem pokrčila rameny, abych ukázala, že jsem nad věcí, ale bylo to stejně zbytečné. Všichni věděli, jak mi na Edwardovi záleží, a že mě jeho slova zraňují. Tahle rodina byla prostě velmi... svérázná a všímající. Nevýhoda bydlení v domě upírů? Vidí a slyší vše.

Takže se i velmi brzy roznesl incident v pokoji. Abych měla od nich klid, chtěla jsem někam vypadnou. Jenže tady nastal problém kam. Když půjdu do lesa, je tady pravděpodobnost, že narazím na něj. A to jsem samosebou nechtěla.

Stála jsem zrovna u piána, které sloužilo spíše jako ozdoba než hudební nástroj a přemýšlela kam zmizet. Kolem mě se prohnala Alice. Ještě za běhu mi stačila dát do ruky papírek a klíče od auta.

Na nic jsem nečekala a vyrazila do garáže.  

Vedle jednoho z našich okázalejších aut stála Rosalie s hlavou skloněnou a  vlasy rozhozenými kolem obličeje. Proč to? Jakmile uslyšela moje kroky, jen zvedla hlavu a smutně se usmála. Pokud tady byla pro to, aby mi zvedla náladu, moc jí to nevyšlo.

„Alice říkala, že jedeme na výlet," zamumlala a podívala se na auto, o které se opírala.

„A co ještě říkala Alice?" Rose jen pokrčila rameny a vykouzlila omluvný úsměv. Jasně, proč se vůbec ptám, že?

Zavrtěla jsem hlavou a klíčky dala Rose. Na řízení nemám náladu. Aniž by jedna z nás cokoliv řekla, nasedly jsme a vyjely z garáže. Když nás nesvazovaly betonové stěny, Rose sešlápla pedál až k podlaze. Zrovna teď to bylo to, co jsem potřebovala - rychlost a svobodu...

Kolem auta se mihl tmavý stín a mě bylo jasné, že je to byl ten, kvůli kterému utíkám.