Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ticho myšlenek - 7. kapitola

28.04.2011 (17:15) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 4030×

„Jaspere, nevím, jestli to bude fungovat i u tebe, ale co kdyby ses zaměřil na její pocity. Třeba ti to pomůže nedívat se na ni jako na jídlo,“ zašeptal jsem. Přikývl a zaměřil se na Bellu.

To, co z ní vycítil, mě překvapilo. Čekal jsem pocity jako smutek a žal. Ale kromě nich se v ní mísily i nenávist, hněv, úzkost a strach. Přesto na sobě nedala nic znát. Nenechala se těmito emocemi pohltit. Tím mi dodala dostatek faktů, nad kterými jsem se opět zamýšlel. Proč se zlobila? Na koho? A proč se bála? Nikdo z nás ji neohrožoval. Naopak, moc jsme se k ní nepřibližovali, abychom jí dodali pocit bezpečí a osobní prostor. Že by měla strach z Esmé jsem vyloučil. Protože to by jí nedovolila, aby s ní zůstala v pokoji, když usínala.

Po chvilce se Bella zvedla a podívala se na Esmé.

„Copak se děje?“ zeptala se Belly. Samozřejmě jí neodpověděla, ale podle jejich klížících se očí zjistila, že je ospalá.

„Běž si lehnout. My půjdeme za chvíli taky. Dobrou noc,“ popřála jí. Bella přikývla a vypadala, že by chtěla ještě něco, ale nevyřkla jediné slovo. Pak se pomalým krokem rozešla do obýváku. Na nás se ani nepodívala a vstoupila na schodiště.

„Má strach,“ křikl na mě Jasper v myšlenkách. Podíval jsem se na něj a poté odešel za Esmé.

„Mami,“ oslovil jsem ji. Podívala se na mě.

„Bella se bojí. Jasper to z ní vycítil.“ Ihned si začala v myšlenkách nadávat, že nepochopila její pohled, ale byla tak zabraná do práce, že nad tím prostě nepřemýšlela. A při tom tušila, že ten její výraz něco znamenal. Ihned šla za ní. Na schodech se potkala s Carlislem. Chtěl si skočit na menší lov. Vlastně byl jediný z nás, který na něm ještě nebyl. Rozhodl jsem se jít s ním. Přeci jenom včera jsem si ulovil jen jednu srnu, abych zahnal tu nejhorší žízeň.

„Můžu jít s tebou?“ zeptal jsem se pro jistotu. Někdy se stávalo, že mí příbuzní,chtěli být o samotě, aby si mohli utřídit myšlenky a v mé přítomnosti jim to jaksi nešlo. Byla to naše domluva. Takže když nechtějí, abych šel s nimi, prostě mi to řeknou a já si to neberu nijak osobně.

„Jistě,“ odpověděl a společně jsme vyšli ze dveří.

Běželi jsme lesem podél hranice, která rozdělovala naše a Quileutské území. Před osmdesáti lesy jsme uzavřeli s vlky dohodu, že nevstoupíme na jejich půdu a oni na oplátku neprozradí, čím jsme. Poznali, že nejsme stejní jako ostatní upíři, ale i tak se nás báli. I když oni by nás mohli jednoduše zničit. Do té doby jsme si mysleli, že jediný způsob, jak nás zabít, je roztrhat nás a spálit. K tomuto činu měl požadovanou sílu jen jiný upír, ale tady jsme zjistili, že i vlci mají dostatečnou sílu na to, aby nás zlikvidovali. Jenže mi jsme nevyhledávali žádný boj, a tak dohoda byla tím nejlepším řešením. Když jsme se přistěhovali, mysleli jsme, že generace vlků už vymřela, ale při druhém lovu jsme byli vyvedeni z omylu. Na hranici nás čekal černý vlk, který byl větší než ti, které jsme si pamatovali. Společně s tím psiskem tam byli i dva starší jejich kmene. Upozornili nás na to, že dohoda stále platí a navíc přišli zjistit, jak je možné, že nás je více než posledně. Alice a Jasper se k nám přidali, až když jsme se z Forks poprvé odstěhovali. Vlkům jsme řekli pravdu a ti nám naštěstí věřili.

„Věděl jsi o tom, co chtěla udělat Esmé?“ zeptal se mě Carlisle. Narážel na tu věc s opatrovnictvím.

„Ano,“ řekl jsem pravdu.

„Ptala se tě na tvůj názor, než to probrala se mnou?“ Ve svých myšlenkách si tím byl jistý. Všichni jsme se znali velmi dobře navzájem.

„Proč se ptáš, když to víš?“ Zastavil a já ho okamžitě následoval.

„Co jsi jí řekl?“ optal se.

„Ptala se mě, jestli by mi nevadilo, kdyby Bella s námi bydlela. A já ji řekl, že mně by to nevadilo, ale taky jsem ji upozornil, že za ostatní mluvit nemůžu,“ odvětil jsem.

„Myslíš, že jsem udělal chybu?“ Obával se, že ranil Esmé natolik, že by se to na ní nějak podepsalo.

„Carlisle, moc ji podceňuješ. Esmé tvoje argumenty vzala moc dobře. Dokonce i později uznala, že máš asi pravdu.“

„Asi,“ povzdechl si.

„Carlisle, znáš Esmé lépe než já. Víš, že vždycky pochybuje. Je to v ní a nikdo z nás s tím nic neudělá,“ snažil jsem se ho uklidnit. Pak jsem ale slyšel myšlenky, které nepatřily ani jednomu z nás.

„Jacobe, stůj! Za chvíli budeš na hranici. Nesmíš ji překročit!“ křičel někdo velice autoritativním hlasem.

„Tak zastav!“ přikázal se silnějším důrazem.

„Edwarde, co se děje?“zeptal se Carlisle.

„Vlci.“ Táta ihned zbystřil. Po chvilce jsme uviděli dva vlky. Jeden černý, ten, kterého jsme už potkali, a pak červenohnědý. Toho jsme viděli poprvé. Oba došli k hranici a zastavili se u ní.

„Je tady ten, co čte myšlenky?“ zeptal se ten červenohnědý, Jacob.

„Jo, ten mladší,“ odpověděl mu Sam. Černý vlk, alfa.

„Kde je Bella?“ zavrčel na mě.

„Edwarde, co se děje?“ zeptal se Carlisle.

„Chtějí vědět, co je s Bellou,“ vysvětlil jsem mu. Carlisle si stoupnul přede mě, aby ukázal, kdo je vůdce naší rodiny. Vlci tak taky vystupovali. Sam stál o krok blíž k nám než Jacob.

„Bella je u nás. Vzali jsme ji k nám, protože se mi nelíbil její stav, když jsem jí oznámil, že její rodiče zemřeli.“ Vlci se nad informací ohledně Belliných rodičů nepozastavili. Ve Forks se zprávy šíří rychle.

„Chtějí vědět, proč jsi ji nenechal v nemocnici.“

„Nešlo o její fyzické zdraví. Není zraněná. Ale její psychický stav se mi nelíbí,“ vysvětlil můj otec. A pak jsem uviděl Jacobovu vzpomínku.

Byl sluneční den a Jacob s Bellou seděli na pláži v La Push. Bylo to asi minulý rok v létě, protože Bella vypadala mladší a nastavovala svou tvář sluníčku.

„Stejně se neopálíš,“ řekl jí.

„Já vím, ale je to příjemný, jak se ti paprsky vsakují do kůže,“ odpověděla mu.

A pak přišla další vzpomínka.

Jacob přijel k Belle domů, když se s mámou vrátila z Phoenixu, aby je přivítal.

„Páni, Bells. Osm měsíců jsi žila v Arizoně a přesto jsi bledá, jako bys tam nikdy nebyla. Myslel jsem, že alespoň tam se trochu opálíš,“ dobíral si jí. Ta se jen zamračila a dloubla ho loktem do žeber.

Tuto vzpomínku nahradila jiná.

Bella přijela za Jacobem.

„Říkal jsem ti, že za mnou nemáš jezdit,“ křičel na ni. To bylo v době, kdy procházel proměnou ve vlka. Litoval, že se tak zachoval a stálo ho to hodně sil, aby jí nic neřekl. Ale nechtěl jí ublížit a věděl, že si není jistý, jestli se před ní nepromění. Nechtěl, aby dopadla jako Samova Emily.

„Nech toho, Jacobe!“ rozkázal mu Sam. Z jeho myšlenek jsem si vyčetl, že si bude do konce svého života vyčítat, jak ublížil své snoubence, které zhyzdil její obličej, když stála moc blízko, když se proměnil.

„Co máte v plánu s Bellou?“ zeptal se Sam. Ihned jsem to přetlumočil Carlisleovi.

„Do pondělka zůstane u nás a pak si pro ni přijdou lidi od sociálky, kteří se o ni postarají,“ vysvětlil jim. Jacob ihned pochopil, že Bella skončí v nějakém dětském domově.

„Dobře. Můžeme vám věřit, že se jí u vás nic nestane?“

„Nikdo z nás jí neublíží. Carlisle ji chce jen mít na očích, aby si něco neudělala,“ odpověděl jsem. Sam usoudil, že je to možná lepší. Konec konců, Bella přišla o rodiče a správně předpokládal, že by si mohla něco udělat. A doktor s upíří rychlostí by jí v tom mohl zabránit. Navíc ve stejném domě je i čtenář myšlenek a jasnovidka.

„Ještě jedna věc,“ začal Sam.

„Poslouchám,“ odvětil jsem.

„Doufám, že ten upír, co se tady potuluje, nepatří k vám.“

„Je tady další upír?“ zeptal jsem se docela ohromený. Carlisle sledoval naši konverzaci.

„Ano. Tu ženu jsme zabili a ten druhý tady někde je,“ potvrdil mi. V jeho myšlenkách jsem viděl jeho obličej. Blonďák, který rozhodně nepatřil mezi vegetariány.

„Nikdy jsem ho neviděl. Nepatří k nám.“ Zajímalo by mě, jak na něho narazili.

„Dobře. My půjdeme.“ Rozběhli se pryč. Ani ze Samových, ani z Jacobových myšlenek jsem se nedozvěděl bližší informace.

Když jsme došli domů, v přízemí opět nikdo nebyl. Všichni byli ve svých pokojích. Jen Esmé seděla u Belly a v duchu se jí omlouvala, že jí nemůže dělat opatrovníka. Bella ležela na posteli a vlasy měla rozhozené po polštáři jako mořské řasy. Obličej měla uvolněný a rty malinko pootevřené. Pravidelně oddychovala. Byl to pohled, na který jsem se v hlavě stále zaměřoval. A i když se Esmé už na ni potom nedívala, přehrával jsem si ten obrázek stále dokola. Bylo to pro mě uklidňující jako její tichá mysl. Zavřel jsem oči, abych se na ten výjev mohl lépe soustředit. Bylo to jako když stopnete film uprostřed nějaké scény a na obrazovce vidíte jen tu jednu situaci. Abych si tu iluzi udělal ještě skutečnější, zaměřil jsem svůj sluch na tichý tlukot jejího srdce. Buch… buch… buch. Ty pomalé údery byly pro mě tak uvolňující, že jsem přestal vnímat všechny ostatní zvuky. Ačkoliv jsem dýchat nepotřeboval, přistihl jsem se, že vtahuji vzduch do svých plic ve stejném rytmu jako Bella. Kdyby můj mozek nepracoval pořád na sto procent, jistojistě bych usnul. Ale spánek je další z jedna věcí, která nám je zapovězená.

„Edwardééé,“ vytrhl mě Emmett z mého ‚spánku‘.

„Co je?“ Otevřel jsem oči. Obrázek spící Belly se okamžitě rozplynul.

„Spal jsi, nebo co?“ Usmíval se od ucha k uchu a v myšlenkách mě žádal, abych si sedl. Ani jsem si neuvědomil, že jsem si lehl na gauč v našem obýváku. Protočil jsem oči nad jeho nesmyslnou otázkou a zvedl jsem se. Emmett si zapnul televizi a jako vždy přepnul na sportovní kanál. Když byla reklama, můj bratr se na mě otočil.

„Víš, že je Alice naštvaná na Bellu?“ Ihned jsem k němu střelil pohledem. „No, fakt… Když jste s Carlislem odešli, ten skřet donesl Belle do pokoje pyžamo ze saténu.“ V jeho hlavě jsem viděl Alice, jak se opatrně vkrádá do Bellina pokoje a na postel ji pokládá tmavě modrou hromádku. Bella byla zrovna v koupelně. „A ona si ho neoblíkla. Nechala si to triko, co měla včera.“ Emmett vyprskl smíchy. Mně to směšné nepřišlo. Znal jsem Alice. A tak mě nepřekvapilo, že se pokusí našemu hostovi vnutit něco ‚moderního‘. Ale když jsem viděl Alicin výraz, když měla vizi o tom, jak Bella opatrně položí to pyžamo na komodu a zůstane v mém triku, musel jsem se taky pousmát.

„To vůbec není směšné, Edwarde,“ naše vědma se mi vmísila do hlavy. S Alicí jsme tyto tiché rozhovory vedli často. Ostatní ani kolikrát nepostřehli, že si povídáme. Ihned jsem se rozhodl, Alice omluvit.

„Odpuštěno,“ poslala mi.

„Co na lovu?“ zeptal se mě můj bratr. „Žádná pumička?“ provokoval.

„Ne, Emme, tvůj plán byl naprosto dokonalý,“ řekl jsem a odešel do svého pokoje.

Lehl jsem si na mou pohovku a zavřel oči. Opět jsem si vybavil obrázek spící Belly a zaposlouchal se do tlukotu jejího srdce. Teď mi bylo blíž. Dělily nás jen dvě zdi, takže ty údery byly hlasitější. Soustředil jsem se na její dech a dýchal podle ní. Přesto jsem se už nedokázal tak uvolnit jako před tím v obýváku.

Můj pohled totiž stále sklouzával k mému tričku. Proč si ho nechala? Byla tím důvodem snad ta její obava, že nám je na obtíž, a proto si nechtěla obléct to pyžamo, které by jí připomínalo, že se o ni někdo stará? Nebo se jí snad nelíbila ta barva? Vždyť Bella má ráda modrou. Proč by jinak měla nad postelí ve svém domě ten modrý šál? Nebo to bylo materiálem? Je vůbec lidem satén příjemný? Nám to je jedno, protože to tak nevnímáme. Má Bella radši přírodní materiály, a proto dala přednost bavlně? Nebo šlo o to, že to pyžamo bylo značky Miran? Dávala snad přednost jiným návrhářům? Ne. Špatná teorie, Edwarde. To by přece nenosila oblečení z druhé ruky. Nebo ještě jiná možnost. Třeba spávala v tom, co si sama ušila. Nebo i doma spávala v tričku?

Podobné otázky a teorie mě zaměstnávaly až do rána. Poté, co jsem se svou rychlostí osprchoval a převlékl, jsem sešel do přízemí. Po chvilce přišli i ostatní. Carlisle si sedl do svého křesla.

Moc děkuji za vaše komentáře u předchozí kapitoly. Dodávají mi chuť dále psát. V příští kapitole se Cullenovi vydají stopovat toho neznámého upíra.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ticho myšlenek - 7. kapitola: