Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ticho myšlenek - 6. kapitola

25.04.2011 (19:45) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3704×

„Máš ji rád.“ To nebyla otázka. Zamračil jsem se, ale při tom přemýšlel nad Esminými slovy. Je fakt, že mi Bella byla svým způsobem sympatická. Jak by taky ne, když nevím, co si myslí a to ticho je pro mě opravdu uklidňující. Ale určitě by se můj vztah k ní nedal popsat tak, jak to udělala máma.

„Nijak zvlášť,“ pokusil jsem se jí vysvětlit.

„Když myslíš.“ Vstala a odešla do patra. Příští měsíc má proběhnout benefiční večírek azylového domu pro matky s dětmi v Port Angeles a Esmé je patronkou tohoto domu a zároveň organizátorkou večírku. Proto šla do pracovny, aby si nachystala seznam věcí, co všechno bude muset zařídit, objednat a nakoupit. Ne že by něco mohla zapomenout. Přece jen naše paměť je naprosto bezchybná, ale v zájmu zachování lidského dojmu jsme se snažili vše dělat, jako bychom byli taky takoví.

Dostal jsem nutkání zkontrolovat Bellu. Přemýšlel jsem, jak se dostat do její blízkosti a přitom nevypadat jako dychtivec. A pak jako by mě osvítilo. Šel jsem do kuchyně, odkud je vidět do jídelny. Ze skříňky jsem si vytáhl skleničku a nalil si do ní trochu vody. Pak jsem svůj pohled přesměroval na ni.

Seděla na židli. Nohy měla přitažené u těla, omotané pažemi. V obličeji měla opět ten nepřítomný výraz. Vypadala mnohem víc zranitelněji než kdykoliv před tím. Svoji lítost jsem neskrýval. Nedělal jsem si naděje, že by na mou přítomnost nějak reagovala. Nezaregistrovala mě. Žila ve svém světě. Jako by kolem sebe měla nafukovací bublinu, která ji izolovala od naší dimenze. Protože, ač seděla v naší jídelně, bylo na ní vidět, že se nachází někde hodně daleko. Nevím, jak dlouho jsem tam stál a pozoroval ji. Vyrušil mě až její pohyb. Úzký pramen vlasů si zastrčila za ucho a poté se otočila ke mně. Naše pohledy se střetly. Na kratičký okamžik jsem měl pocit, že se její oči ptají, proč se stalo to, co se stalo. Ale vzápětí se její pohled změnil. Dívala se na mě jako na Carlislea v sesterně. Koukala skrze mě a pak se otočila zpátky k oknu. Vodu ze skleničky jsem vylil a šel si sednout zpátky do obýváku.

Jak jsem mohl být tak neopatrný? Nechal jsem se unést svým zkoumáním a neuvědomil si, že na ni zírám. Ale jak je možné, že si mě všimla ona? Vycítila snad, že ji sleduje predátor? Zapracoval tak její pud sebezáchovy? Samozřejmě. Jak by ne. Všichni lidé se v naší přítomnosti cítili nervózně a měli z nás strach. Jejich instinkt jim říkal, že jsme nebezpeční. Ale když byli od nás v ‚bezpečné‘ vzdálenosti, nutilo je to se na nás dívat. Připadali jsme jim krásní, a tím jsme je přitahovali. Omamovali jsme je svým vzhledem, pachem i hlasem. Ale jak je možné, že se Bella nebála Esmé? Na Carlislea a Jaspera reagovala tak, jak se dalo očekávat, ale v čem je Esmé jiná? Je to snad opět tím, že je žena? Nebo za to může fakt, že se Esmé chová lidštěji než my ostatní? Kromě svého sebeovládání budu muset zlepšit i svou ‚lidskost‘.

Už zdálky jsem slyšel myšlenky svých sourozenců. Jasper se přepil tak, že krev v něm doslova šplouchala. Alice ho neustále ujišťovala, že Belle neublíží. Emmett se v duchu válel smíchy, protože Rose pro nás vymyslela skvělou pomstu. Po cestě z lovu se rozhodla, že když chceme mít v domě člověka, budeme muset jíst. A tak zaběhla do jediné restaurace ve Forks a koupila Belle, mně, Carlisleovi a Esmé oběd. Oni se prý už najedli ve městě. Alice ještě koupila DVD pro naši mámu. Byl to pořad o vaření. Prý si Esmé naplánovala, že si ho bude muset pořídit.

Vešli do domu. Jasper okamžitě zamířil do patra do svého pokoje, aby se zbytečně nevystavoval pokušení. Emmett zamířil za mnou na sedačku a vytrhl mi ovladač z ruky. Rose zamířila do kuchyně a naservírovala nám jídlo na talíře. Alice šla za Esmé a Carlislem, aby jim oznámila, že oběd už na nás čeká. Oba dva se podivovali, o čem to mluví, tak jim to zrychleně vysvětlila. Ani jednomu z nich se nechtělo. Vlastně ani mně ne, ale iluzi lidství jsme museli dopřát i věrohodné alibi. Esmé s Carlislem společně sešli do obýváku. Přidal jsem se k nim a společně jsme zamířili do jídelny. Emmett šel v závěsu za námi a donesl nám příbory. Rose mezitím před nás postavila plné talíře.

„Nechte si chutnat,“ popřála nám.

„Díky, Rose. Vy nebudete s ostatními jíst?“ zeptal se Carlisle, na můj vkus až moc starostlivě.

„Ne. Najedli jsme se ve městě,“ odvětila a odešla do kuchyně za Emmettem. Oba nás sledovali, jako bychom byli postavy v nějaké praštěné komedii.

Vidličkou jsem se přehraboval v jídle, tak jako máma s tátou. S velkým sebezapřením jsem do sebe dostal dvě sousta a snažil se u toho tvářit… spokojeně. Bella se na nás nedívala. Věnovala se svému jídlu a hlavu nezvedla, ani když za námi přišla Alice a donesla nám pití. Ještěže ona není tak podlá jako moje blonďatá sestra. Současně se džbánem limonády k nám nohou došourala nějaký plastový kýbl, který zasunula pod stůl. Carlisle ho okamžitě svýma nohama přesunul přesně mezi nás. V okamžicích, kdy nehrozilo, že by se na nás Bella podívala, jsme svá sousta házeli pod stůl. Dojedl jsem jako první.

„Děkuji, bylo to výborné,“ řekl jsem Rose. Všichni se museli držet, aby nevyprskli smíchy. Emmett se kousal do ruky, Carlisle k sobě tiskl rty a Esmé si zarývala nehty do dlaně. Jen Rose se zatvářila ještě víc naštvaněji. Ihned jsem odešel do obýváku. Snažil jsem se zaposlouchat do myšlenek Jaspera. Nechtěl si ujít tu podívanou, ale zároveň nechtěl ohrozit Bellu na životě. Šel jsem za ním.

„Jak je?“ zeptal jsem se.

„Jak myslíš?“ odpověděl podrážděně.

„Promiň, nechtěl jsem tě naštvat,“ omluvil jsem se.

„Ne, ty promiň. Jen je to pro mě těžké.“

„Já vím.“

„Jak dlouho tady bude?“ zeptal se po chvíli.

„Do pondělka a pak ji odvezou pryč,“ vysvětlil jsem.

„Edwarde, tebe její krev neláká? Copak ti nevoní?“

„Jazzi,“ povzdechl jsem si. Sám si to tímto dělal těžší, než bylo potřeba. „Vím, že Bellina vůně je… sladká, ale vegetariánem jsem skoro dvakrát tak déle než ty, takže to už nevnímám.“

„Jak jsi to dělal, když jsi na tom byl jako já?“ zeptal se po chvíli.

„Bylo to těžké. Ale pomáhala mi moje schopnost. Tím, že jsem jim dokázal číst myšlenky, jsem se dozvěděl, že mají své rodiny. Děti, rodiče a tak dál. To mě nutilo se na ně dívat jinak.“

„Ale i přesto jsi deset let žil z nich,“ konstatoval.

„Ano, ale pro tebe to je těžší, protože si z nich žil jak dlouho? Sto čtyřicet osm let?“ Přikývl.

„Edwarde, co když to nezvládnu?“ zeptal se v myšlenkách.

„Zvládneš to… Kvůli Alice,“ odpověděl jsem co nejvíce přesvědčivě. Poté jsem vstal a odešel dolů. Mí rodiče i s Bellou už dojedli. Esmé zrovna umývala nádobí a Bella opět seděla v jídelně a koukala z okna.

Sedl jsem si k Emmettovi a sledoval s ním baseball. Rose se vytratila do garáže. Alice šla za Jasperem a Carlisle se vydal zpět do pracovny.

Večer přišel nezvykle rychle. Možná to bylo tím, že díky Esmé jsem měl zajištěný neustálý přístup k člověku, jehož mysl mě neustále uklidňovala a zároveň doháněla k šílenství. Proč ji neslyším? Tuto otázku jsem si opakoval pokaždé, když se pohnula. Jako člověku pro ni bylo nepohodlné zůstávat v jedné poloze. Ale přesto se nezvedla a neodešla třeba do pokoje. To mě nutilo vytvářet všelijaké teorie, proč zůstává v jídelně. Bála se snad zůstat sama? Nebo ji uklidňovala přítomnost Esmé, protože tak mohla mít výhled na někoho, kdo si prošel podobnou ztrátou jako ona. Nebo jí bylo naprosto jedno, kde se nachází? Spousta otázek a odpovědi žádné.

Okolo devíti večer sešel do obýváku Jasper. Alice ho sem poslala, aby si zvykal na Bellinu vůni. Moc se mi to nelíbilo, ale když jsem viděl Jasperův odhodlaný výraz, snažil jsem se ho v tom podpořit. Alice by ho sem neposílala, kdyby neměla jistotu, že jí neublíží. Sedl si vedle mě a opatrně se nadýchl. Sledoval jsem jeho myšlenky. Na pár vteřin jeho mysl zahalila mlha, která se objeví pokaždé, když ucítíme naši kořist. Pro jistotu jsem ho chytil za ruku a výhružně na něj zavrčel. Probralo ho to. Jeho hlava se vyčistila a on mi v myšlenkách poslal omluvu

„Jaspere, nevím, jestli to bude fungovat i u tebe, ale co kdyby ses zaměřil na její pocity. Třeba ti to pomůže nedívat se na ni jako na jídlo,“ zašeptal jsem. Přikývl a zaměřil se na Bellu.

Moc děkuji za komentáře u minulé kapitoly. V té příští půjde Edward s Carlislem na lov. Koho potkají? To se dozvíte příště. :-)

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ticho myšlenek - 6. kapitola: