Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ticho myšlenek - 5. kapitola

23.04.2011 (18:15) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3982×

„Budeš mít na mě chviličku?“ zeptala se. Carlisle přikývl. Esmé byla pro něj nejdůležitější osobou v jeho existenci. Miloval ji a stále  po těch devadesáti letech nedokázal pochopit, proč si vybrala jeho. A přitom to byl právě Carlisle, kterého Esmé milovala natolik, že by nebyla schopna být s jiným mužem. Zbožňovala ho tak, jako on zbožňoval ji. Jejich velké lásce jsem složil skladbu jako symbol úcty jejich vroucného vztahu.

Přistoupili k sobě a chytili se za ruce. Hluboce se zadívali jeden druhému do očí.

„Chtěla jsi se mnou něco probrat?“ zeptal se po chvíli.

„Jde o Bellu.“ Carlisle svraštil obočí. Tušil, že Esmé si Bellu hned zamiluje a nebude chtít, aby ji odvedli do dětského domova. Stejně tak ale doufal, že si Esmé uvědomí, jak nebezpečná by byla přítomnost člověka v domě plném upírů.

„Esmé,“ povzdechl si. Jen z vyslovení jejího jména jí bylo jasné, že ví, proč přišla. Znal ji dokonale. Věděl, že její schopnost bezvýhradně milovat se podepíše i na tak krátkém setkání, jaké bylo to s Bellou. Ale tak jako on uměl číst v ní, tak i ona uměla číst v něm.

„Carlisle, vím, že je to nebezpečné a pro všechny nepohodlné, ale já nedokážu překousnout to, že by ji měli odvézt pryč. Dokážeš si představit, jak na tom bude, až ji nastěhují do cizího pokoje a budou ji nutit jejich denní program?“ Esmé znala Carlisleovy slabiny a teď jich bezostyšně využila. Říct mu, že by přítomnost člověka byla pro nás nepohodlná, to bylo jako mu říct, že snažit se být lidštější je pro něj jen marná snaha, protože když se nedokáže chovat lidsky doma, nedokáže to nikde jinde a ani vědomí, že je lékařem, mu v tom nepomůže.

Carlisle si opět povzdechl. Narážku ohledně ne/lidství přešel. Trápilo ho, že si Esmé na Bellu tak zvykla. Dal by jí cokoliv. Udělal by pro ni cokoliv. Ale přesto tohle nechtěl dovolit. Tím mě vlastně velice překvapil, protože zrovna od něj jsem čekal, že se postaví za Esmé, až ostatním oznámí, že se Bella stane dočasným členem rodiny.

„Esmé, vím, že ti je Belly líto, ale myslím si, že to není dobrý nápad. Přežila smrt svých rodičů. Tím, že se dostane z Forks, bychom jí vlastně pomohli. Všechny vzpomínky tady na ni budou útočit. Když bude někde jinde, může začít od začátku,“ vysvětlil jí svůj názor. A ihned poté se v duchu bičoval, když uviděl v Esminých očích smutek. Po tom, čím si prošla, si slíbil, že nikdy nedovolí, aby jí kdokoliv ublížil a teď to byl on sám, kvůli kterému trpí.

Esmé zpracovávala jeho slova. Nechtěla se vzdát tak snadno, ale věřila v Carlislea. Věřila v jeho zkušenosti a nabyté vědomosti ohledně psychologie, protože ona sama se nikdy o toto téma nezajímala. Pro ni byla lidská mysl a duše velkou neznámou a přitom jim jako jediná dokázala svým způsobem rozumět a pochopit je. Jak jsem už řekl. Esmé byla tou nejlidštější z nás. Snažila se představit si Bellu v jiném městě. Věděla, že když teď komunikuje s ní, je jen otázka času, kdy začne komunikovat i s ostatními. Navíc tady ve Forks by se na ni každý díval lítostivým pohledem a někde jinde by mohla začít znovu.

Nikdo by si ji nespojoval s obrovskou tragédií. Nikdo by v ní neviděl dceru spravedlivého policisty a přátelské fotografky. Byla by to prostě holka, které zemřeli rodiče a když by byla mezi lidmi, které nezná a kteří neznají ji, nehrozilo by, že by ji atakovaly dotazy ohledně toho, jak se má, a v horších případech ohledně toho, co přesně se stalo. Představovala si obrázek usmívající se Belly mezi ostatními studenty na maturitním večírku. Poté si v mysli vytvořila další obraz. Spousta usmívajících se dívek na slunečné pláži, jak nesměle flirtují s chlapci a snaží se jim zalíbit. Představila si Bellu s červenajícími tvářemi, když jí jistý mladík vyznává lásku.

Ach Esmé, kdybys znala Bellu tak jako já, věděla bys, že nestojí o pozornost ostatních. Věděla bys o její plachosti a jisté stydlivosti. U ní rozhodně nehrozilo, že by patřila do velké skupiny dívek, které vesele gestikulují a baví se o klucích, módě a dalších věcech. Bella nikdy moc nemluvila. Nikdy to nebyla ona, kdo začínal jakýkoliv rozhovor. A nikdy jsem si nevšiml, že by o nějakého kluka projevila hlubší zájem. Ne, že bych si nemyslel, že se jí někdo nelíbí, ale zkrátka její plachost jí nedovolovala ukázat, co cítí. K tomu, aby se tak stalo, potřebuje více zkušeností, více času. Předpokládal jsem, že Bella bude z těch dívek, které hledají pravou lásku, ne tu pomíjivou, která skončí stejně tak rychle, jako začne. Jenomže Esmé tyto představy stačily a dokázaly ji uklidnit natolik, že souhlasila s Carlislem.

„Asi máš pravdu,“ řekla rezignovaně, při čemž někde v hloubi duše doufala, že neudělala chybu, když se tak rychle vzdala. Carlisle ji objal a políbil na čelo. Dál jsem se je už snažil nevnímat, protože to už nebylo pro moje uši. Vždy jsem se snažil ctít soukromí ostatních, a proto jsem se zaměřil na zvuky, které vycházely z jídelny. Bella křoupala kukuřičné lupínky a sem tam je zapila mlékem.

Po chvíli Esmé sešla do obýváku a posadila se ke mně.

„Myslíš, že má Carlisle pravdu?“ zeptala se mě v myšlenkách. Určitě měl svým způsobem pravdu. Změna prostředí je jednou z možností, které mohou člověku pomoct k tomu začít od začátku. Je to ale to, co Belle pomůže? Nesrazí ji to ještě víc na kolena? Co když potřebuje zůstat ve Forks, aby se s tím dokázala vyrovnat? Co když jí její dům a další známá místa budou připomínat více těch dobrých vzpomínek než těch špatných?

„Nevím,“ odpověděl jsem popravdě. Esmé se nad tím podivovala. Myslela si, že kdybych se podíval do Belliny hlavy, tak bych mohl zjistit, po čem touží.

„Esmé, já její myšlenky neslyším,“ vysvětlil jsem potichu.

„Jak je to možné?“ Obávala se, že se Belle stalo něco s hlavou, když prošla takovým šokem z té nehody.

„Neslyšel jsem ji i před tím,“ odpověděl jsem na její obavy.

„Jak si to vysvětluješ?“ zeptala se.

„Nijak. Beru to jako fakt,“ oznámil jsem. Esmé jen přikývla a poté se nepatrně usmála.

„Není to zvláštní? Vždycky jsi toužil svůj dar vypnout a teď, když by se tvoje schopnost hodila, tak nefunguje,“ pověděla v myšlenkách. Nečekala na moji odpověď, protože Bella v jídelně vstala a rozešla se do kuchyně.

„Bello, měla jsi to nechat. Já bych to umyla,“ Esmé ji naoko pokárala. Ale Bella jakoby její slova neslyšela a nádobí po sobě i utřela a uklidila. Poté odešla zpátky do jídelny a posadila se na židli, na které už jednou seděla. Máma byla na chvíli zmatená. Obávala se, že od dob, kdy sama byla člověkem, se stolování změnilo a Bella teď třeba čeká na čaj, který se v Japonsku podává snad po každém jídle. Ale jakmile spatřila její nepřítomný výraz, pochopila, že si jen udělala pohodlí a teď momentálně se nachází ve svém světě. Nechtěla ji rušit, a tak šla opět za mnou.

„Edwarde, znal si Bellu před tou nehodou?“ zeptala se mě v myšlenkách. Znal jsem ji? Předpokládal jsem, že ano. Ale teď jsem nevěděl, jestli já i Esmé máme na mysli přesně ten stejný význam slova znát. Bellu jsem zkoumal. Nesnažil jsem se ji poznat jako člověka, jen mě strašně frustrovalo, že neslyším její mysl. A to byl jediný důvod, proč jsem se o ni zajímal. Svým způsobem to bylo ode mě vlastně velmi sobecké, ale na druhou stranu Bella o tomhle mém výzkumu nevěděla. A jak se říká ‚co oči nevidí, to srdce nebolí‘.

„Párkrát jsem s ní mluvil,“ odpověděl jsem na Esméinu otázku pro lidi neslyšitelným hlasem.

„A jaký si z ní měl dojem?“ pokračovala. Esmé, proč mi pokládáš takové otázky?

„Normální,“ pohodil jsem rameny. Máma nadzvedla jedno obočí.

„Normální?“ V myšlenkách si žádala vysvětlení. Znala mě moc dobře na to, aby mi uvěřila, že na mé snaze vyznít nenuceně, něco nesedí. Protočil jsem oči.

„No tak, Edwarde, vím, že mi něco tajíš. Sice neumím číst myšlenky, ale umím číst v každém z vás,“ poslala mi. Měla pravdu. Esmé sice nebyla naše biologická máma, ale znala nás, jako bychom byli její vlastní. Stačil jí jediný pohled na nás a dokázala vytušit, že se něco stalo.

„No, dobře. Řekněme, že jsem si Belly všímal víc než ostatních lidí,“ objasnil jsem jí své stanovisko.

„A řekneš mi proč?“ pokračovala v našem tichém rozhovoru.

„Kvůli tomu, že ji neslyším,“ vysvětlil jsem.

„Tak jaká byla… před tím?“

„No, milá.“ Tato odpověď Esmé nestačila.

„Dobře. Bella je strašně hodná. Vždycky každému pomáhá.“ Podíval jsem se na Esmé a ta mě v myšlenkách popoháněla, ať pokračuji.

„Ale na druhou stranu je docela plachá a nesmělá. Nikdy nezačíná rozhovor jako první. Ve škole má vlastně jen jednu skutečnou kamarádku. Všechny ostatní dívky se s ní baví, protože je mezi chlapci oblíbená. Líbí se jim a někdy si ji představují ve fakt zvrácených situacích…“ V Esmině hlavě jsem si přečetl, že vypadám… zuřivě. Ihned jsem svůj výraz opravil a pokračoval.

„Co se týče učení, tak je na tom dobře. Má dobré známky a v biologii by mohla být v pokročilém programu. Samozřejmě, kdyby ho zdejší škola nabízela. A taky je strašně nemotorná. Když jsem ji sledoval přes myšlenky ostatních v tělocviku, viděl jsem, jak si kolikrát zakopla o svou vlastní nohu, a to nemluvím o tom, jaký má výraz v obličeji, když k ní letí balón při volleyballe, nebo když drží v ruce badmintonovou pálku…“ Opět jsem se viděl v Esmině hlavě s komentářem, že mám ve tváři něžný a zasněný výraz. Okamžitě jsem ho přikryl maskou alá nenucenost sama.

„A taky je strašně šikovná. Všechno oblečení, co nosí, si navrhla a ušila sama, nebo si koupila nějaké oblečení v second handu a pak si ho upravila tak, aby jí sedělo. To nemluvím o tom, jaké šperky umí vyrobit. Půlka školy nosí bižuterii od ní…“ Tentokrát jsem prý vypadal obdivně.

„Máš ji rád.“ To nebyla otázka. Zamračil jsem se, ale při tom přemýšlel nad Esminými slovy. Je fakt, že mi Bella byla svým způsobem sympatická. Jak by taky ne, když nevím, co si myslí a to ticho je pro mě opravdu uklidňující. Ale určitě by se můj vztah k ní nedal popsat tak, jak to udělala máma.

Moc děkuji za komentáře u předchozí kapitoly. Příště dokončíme Edwardův a Esmin rozhovor a dozvíme se, jakou pomstu si připravila Rose pro Carlislea.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ticho myšlenek - 5. kapitola: