Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ticho myšlenek - 4. kapitola

21.04.2011 (12:00) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3591×

„Mám tu s tebou zůstat?“ zeptala se. Následovalo nesmělé přikývnutí. Máma chytila Bellu za ruku a druhou ji hladila ve vlasech. Po půl hodině Bella usnula.

Otevřel jsem dveře pokoje a viděl svoji mámu, jak sedí u postele, držíc Bellu za ruku. Pomalu se na mě otočila a pokynula, abych si sedl za ní.

„Je krásná, že?“ poslala mi v myšlenkách. Přikývl jsem.

„Edwarde, nelíbí se mi, že by měla jít do dětského domova. Myslíš, že by se ostatní moc zlobili, kdybych jí chtěla dělat poručníka?“ Své překvapení jsem neskrýval. Vadilo by mi, kdyby tady Bella bydlela s námi? Ne. Mně by to rozhodně nevadilo. Alespoň bych mohl pokračovat ve svém výzkumu. Carlisle by samozřejmě stál za Esmé. U Emmetta, Rose a Alice jsem si nebyl jistý, ale Jasper bude zřejmě proti. Přece jen jeho sebeovládání je vratké a mít v domě člověka by bylo velké riziko.

„Pokud jde o mě, tak nejsem proti, ale za ostatní mluvit nemůžu,“ zašeptal jsem. Esmé se na mě vděčně usmála. Ihned Bellu přijala za vlastní.

„Myslíš, že by to vadilo Belle?“ zeptala se po chvíli. Bála se, aby si nemyslela, že jí chce nahradit mámu. Pokrčil jsem rameny, protože to jsem vážně nevěděl. Pak jsem se zvedl a odešel. Přece jen by bylo lepší, aby, až se Bella probudí, viděla u sebe jen Esmé.

Seděl jsem v obýváku a přepínal programy v televizi. Přesto jsem celou svou pozornost věnoval mámě. Neustále přemýšlela nad tím, jak povědět ostatním o svém plánu. Ale sem tam se zaměřila pouze na Bellu a já tak mohl vidět, kdy se jí zadrhl dech a kdy jí klopýtlo srdce. Většinou měla uvolněný obličej, ale někdy se zamračila a krčila obočí. To ji vždy Esmé pohladila a Bella se uvolnila. Ve spánku vypadala ještě křehčeji, než když byla vzhůru. Byla jako sen, který se může kdykoliv rozplynout a už se neobjevit. Ale já přesto věděl, že je skutečná. Že existuje. Že žije.

Alice s Jasperem odjeli brzy ráno do obchodu koupit nějaké jídlo. Esmé se šla převléknout, aby Bella nepojala nějaké podezření. Probudila se před desátou. Máma ji pozdravila a Bella k ní vzhlédla. Pro někoho by ten pohled nic neznamenal. Vlastně i mně by to nic neříkalo, ale díky Esméiny mysli jsem v tom jediném výrazu mohl vyčíst to, co nikdo jiný. A po tom zvláštním pohledu následovalo nepatrné přikývnutí. Ač se jednalo o malý pohyb, ve skutečnosti to byl obrovský pokrok. To tiché souznění mezi nimi bilo do očí. Nepotřebovaly slova, aby si rozuměly. Ještě včera bych svoji schopnost považoval za trest, ale dnes to byl dar, díky kterému jsem mohl naslouchat jejich tichým rozhovorům. V tom nezajímavém gestu bylo tolik emocí, které mě doslova fascinovaly. Porozumění, smutek, lítost, naděje na lepší zítřek a důvěra hraničící s počínajícím přátelstvím.

Jakmile Bella zmizela za dveřmi koupelny, Alice vklouzla do pokoje a položila jí na postel hromádku oblečení. Zvolila pohodlné kalhoty a jednoduché tričko. Když se Bella vrátila z koupelny, Esmé jí předala oblečení a poslala ji převléknout se. Zatímco se Bella převlékala, máma přemýšlela, jak ji přesvědčit k tomu, aby s ní šla do kuchyně. Nechtěla Belle dovolit uzavřít se do sebe. Když Bella vyšla už převlečená, Esmé to zkusila na rovinu.

„Teď by ses měla najíst, co říkáš?“ Původně se mělo jednat o holé konstatování, ale nakonec větu zkroutila do otázky. Význam věty dával Belle na výběr, ale Esméin silný tón hlasu jasně naznačoval, že odmítnutí, se nepřijímá. V Bellině odpovědi by nikdo nepoznal, zda souhlasila, či odmítla. Její výraz byl… zmatený. Nepřikývla, ani nezakroutila hlavou. Tím naprosto vyvrátila mé přesvědčení, že jsem pochopil vzorec jejího jednání. V čem je dnešek jiný než včerejšek? Proč dnes na otázku ohledně životně důležitých potřeb jako je jídlo, neodpověděla nesmělým přikývnutím? Nemá snad hlad? Vždyť od včerejška nejedla. Vlastně ani nevím, kdy spolkla nějaké sousto naposledy. Člověkem nejsem již dlouhý čas, ale s jistotou můžu říct, že lidé musí jíst každý den. Jak dlouho dokážou přežít bez jídla? Pět dní? Deset?

Esmé byla jejím jednáním také zmatená, ale nedala to na sobě znát. Tušila, že musí být silná, že před Bellou se musí tvářit, že ví, co dělá. A proto taky potlačila touhu přešlápnout z jedné nohy na druhou, čímž by jasně poukázala na svoji nejistotu.

„Půjdeme?“ zeptala se nakonec a otočila  se ke dveřím. U nich se zastavila a pohlédla na Bellu. Ta se Esmé hluboce zadívala do očí a pak těmi svými přejela do leva a následně doprava. Máma se  v myšlenkách zaradovala. Nejdříve jsem její nadšení nesdílel, ale pak jakoby vytušila, že potřebuji pochopit její myšlenky.

„Nemusíš se bát. Neobtěžuješ nás,“ odpověděla Belle na její nevyřčenou otázku. Byl snad tohle důvod, proč Carlisleovi odpovídala? Bála se, že nám bude na obtíž? Její odpovědi nesouvisí s tím, co je životně důležité, ale s obavami, že nám vadí její přítomnost? Ale proč tedy tátovi odvětila jasnými gesty a Esmé nikoliv? Je snad tím důvodem fakt, že Carlisle je muž a Esmé žena?

Bella sklopila hlavu a šla za Esmé. Máma poslouchala její nejisté kroky a na schodišti se přesvědčila, že se Bella chytla zábradlí. Pak, když sešly do obýváku, rozhodl jsem se potvrdit si svou teorii.

„Dobré ráno,“ pozdravil jsem.

„Dobré, Edwarde.“ Esmé se na mě mile usmála a  pohledem střelila k Belle, která si jejího pohledu nevšimla, protože hlavu měla opět sklopenou. Chvíli jsme čekali, jestli odpoví, ale zase ne tak dlouho, aby zavládlo trapné ticho, které by Bellu nutilo nějak reagovat, a tím ji dostávalo do rozpaků. Pokud nechtěla odpovídat, nemusela. Vlastně, kdyby mi neodvětila, potvrdila by moji domněnku o nové teorii.

„Pojď, Bello.“ Máma chytila Bellu za ruku, aby ji dovedla do kuchyně. Ale Bella svoji ruku vytrhla a zděšeně se podívala na Esmé. Její tělo se nepatrně skrčilo, ramena trošku povytáhla a hlavu sklonila tak, aby zabránila případnému útoku. Jednalo se o přirozenou reakci člověka, který vycítil nebezpečí a snaží se sám sebe ochránit. Byla to jasná obranná pozice. Ale proč si Bella vybrala defenzivní postoj? Studené ruce má hodně lidí a nikdy to nebývá důvod k tomu se bát. Esmé se snažila zachránit situaci.

„Omlouvám se. Mám velmi nízký tlak, proto jsou mé ruce ledové,“ vysvětlila a hledala v Bellině obličeji jakoukoliv známku toho, že jí tuto lež uvěřila. Ač byla Esmé z nás všech snad nejlidštější, lhát uměla stejně dobře jako každý jiný upír. Bella si ji chvilku prohlížela a pak svůj postoj uvolnila. Máma se usmála a rukou pokynula do chodby, která vedla do kuchyně.

Esmé otevřela lednici a rychle přemýšlela, co má nachystat k snídani. Palačinky, lívance, vajíčka na čtrnáct způsobů. Nic z toho ale nepřipadalo v úvahu, protože by všechna tato jídla měla dochutit. Ale jak chcete dochutit něco, co vám připomíná bláto?

„Bello, co by sis dala?“ zeptala se stále zírajíc do chladničky. Bella samozřejmě neodpověděla. Ale přešla k Esmé a podívala se na ní pohledem, kterým se tázala, zda by jí nevadilo, kdyby se obsloužila sama. Máma otevřela lednici ještě víc a Bella vytáhla krabici mléka. Tu položila na linku a pak se zadívala na sáček s kukuřičnými lupínky. Esmé rychle vytáhla misku a lžíci. Podle toho, co znala z reklam na tyto snídaňové cereálie, věděla, že se vločky nasypou do nádoby a poté zalijí mlékem.

Ale Bella si cornflaky nandala do misky, aniž by je mlékem zalila. Pak se porozhlédla po kuchyni a očima se zastavila na hrncích, které stály vyrovnány za skleněnou výplní vrchní skříňky. Poté přejela zpátky k mámě. Ta to samozřejmě pochopila a podala Belle zelený hrnek s bílým uchem. Do něj si Bella nalila mléko. Esmé vzala Bellinu snídani a nesla ji do jídelny. Bella ji následovala. Poté se posadila ke stolu.

„Dobrou chuť,“ popřála jí Esmé a odešla. Nechtěla ji nechávat samotnou. Na druhou stranu jí chtěla dopřát trochu soukromí a navíc chtěla využít příležitosti mluvit s Carlislem, když doma nikdo kromě nás nebyl. Ostatní se totiž vydali na lov, jakmile se Bella vzbudila. Jasper proto, aby se na Bellu nevrhl. Alice v tom samozřejmě nechtěla svého manžela nechat. Rose se tak rozhodla, protože se odmítá s Bellou jakkoliv sblížit a Emmett si nemohl nechat ujít příležitost ulovit nějakou pumu, aby ochudil můj jídelníček. Teda takhle se to snažil přede mnou zahrát a taky by se mu to bývalo povedlo, ale žijeme spolu už dost dlouhou dobu na to, abych poznal, že si chce s Rosalií promluvit a přesvědčit ji, že nic není tak hrozný, jak to na první pohled vypadá, a aby dala Belle šanci.

Pokud byl Carlisle hlavou naší rodiny a Esmé jejím srdcem, tak Rose byla jistojistě jejím pudem sebezáchovy. To ona byla tou osobou, která se nás vždy snažila chránit. To ona byla vždy ve střehu a kdykoliv jen zavětřila nebezpečí, upozornila nás na to. A Emmett byl ten, kdo ji vždy dokázal usměrnit, protože její reakce byly kolikrát nepřiměřené. Nikdy jsem nerozuměl, jak je možné, že jsou ti dva manželé. Rose – ledová královna, která nikdy na sobě nedává nic znát a každého si drží dál od těla. A Emmett – vtipálek první třídy, na němž byste poznali jakoukoliv emoci, a pokud ne, tak by vám to sám řekl, protože u něj platí pořekadlo ‚co na srdci, to na jazyku‘. Navíc tělesný kontakt je pro něj něco jako pozdrav.

Vlastně jsem byl docela rád, že odešel na lov, protože jsem nevěděl, jak by se zachoval v přítomnosti Belly. Možná by prohodil nějakou rádoby vtipnou hlášku a poté ji chytil a zatočil s ní dokola. No dobře. Takhle by to možná neudělal, ale rozhodně by se nezřekl minimálně typicky Emmettovského pozdravu. Vlastně se mu nemůžu divit, že by se zachoval ‚nelidsky‘ vůči Beliným pocitům ze ztráty příbuzných. Nejde o to, že bychom nebyli schopni soucitu, ale o to, že smrt lidí bereme jako přirozený proces. Takže si ji moc nepřipouštíme.

Esmé zaklepala na dveře Carlisleovy pracovny. Ten se pousmál,  protože už několikrát jí říkal, že ona klepat nemusí.

„Dále,“ odpověděl a vstal od stolu. Esmé nahlídla do pokoje a když spatřila jeho obličej, na tváři se jí objevil úsměv.

„Budeš mít na mě chviličku?“ zeptala se. Carlisle přikývl. Esmé byla pro něj nejdůležitější osobou v jeho existenci. Miloval ji a stále  po těch devadesáti letech nedokázal pochopit, proč si vybrala jeho. A přitom to byl právě Carlisle, kterého Esmé milovala natolik, že by nebyla schopna být s jiným mužem. Zbožňovala ho tak, jako on zbožňoval ji. Jejich velké lásce jsem složil skladbu jako symbol úcty jejich vroucného vztahu.

Moc děkuji za komentáře u minulé kapitoly. V té příští bude rozhovor mezi Esmé a Carlislem a pak samozřejmě opět Edwardovy úvahy.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ticho myšlenek - 4. kapitola: