Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ticho myšlenek - 3. kapitola

20.04.2011 (21:00) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 3789×

Po chvilce jsem uslyšel zmatené myšlenky zbylých členů rodiny. Alice ihned jakmile viděla, že se Carlisle rozhodl vzít Bellu k nám, svolala ostatní a po menším lovu se vydali domů. Vešli dovnitř a přisedli si.

„Co se stalo?“ vyhrkla Alice.

„Bella Swanová měla se svými rodiči nehodu. Zemřeli a jí se nic nestalo. Tím nic myslím to, že Bella je naprosto v klidu, jako by si to ani neuvědomovala. Celou dobu je jako v transu. Nepromluvila ani slovo, ale zřejmě nás vnímá, protože, když se jí na něco zeptáme, tak buď přikývne, nebo zakroutí hlavou… Teda jenom někdy,“ Carlisle to shrnul.

„A proč jste ji vzali k nám?“ zeptala se Rose.

„Protože se Carlisle bál, aby si něco neudělala. Psycholog už v nemocnici nebyl, tak jsme ji vzali sem,“ odpověděl jsem pro změnu já.

Jejich myšlenky mi hýřily v hlavě jako nezastavitelné tornádo. Jak jsem si za těch pár hodin dokázal odvyknout tomu šumu, co jsem běžně slýchával. Carlisleovy myšlenky jsou většinou tiché a uvážené a k těm Beliným mám zakázaný přístup. A najednou, s příchodem mých příbuzných, začal hrát ten rozladěný orchestr, který mi drásal nervy. Snažil jsem se ignorovat jejich hlasy. Některé plné děsu, strachu, lítosti, ale taky zloby, hněvu a… žízně. Okamžitě jsem se zaměřil na ten poslední.

„Jaspere,“ okřikl jsem ho. Jeho představa o tom, jak asi musí chutnat Bellina krev, mě donutila výhružně zavrčet. Všichni se na nás okamžitě otočili.

„Omlouvám se,“ hlesl a schoval si obličej do dlaní. V hlavě však měl jedinou myšlenku. A to na krev.

„Jazzi, pojď. Půjdeme ještě na lov.“ Alice ho chytla za ruku a vlekla ke dveřím.

„Nemusels být takový, Edwarde,“ stihla mi ještě poslat, než vyběhli z domu.

„Fajn. Takže, jak dlouho budeme mít v domě člověka?“ zeptala se Rose. Zuřila. Nebyla naštvaná na Bellu. Vlastně ji i trochu politovala. Ten, kdo byl důvodem jejího hněvu, byl Carlisle. Podle ní měl Bellu nechat v nemocnici, protože by se tam o ni lépe postarali. Například na psychiatrii.

„Do pondělka,“ odpověděl náš táta.

„Skvělé, takže se budeme přetvařovat i tady,“ utrousila a odešla do svého pokoje. Emmett se na nás omluvně podíval a běžel za ní. Carlisle si začal vytýkat, že je svolal domů. Kdyby zůstali v Kanadě, nedošlo by k žádným hádkám.

„Carlisle, udělal jsi dobře, že jsi ji vzal k nám.“ Esmé k němu přešla a objala ho. Dokázala mu být vždy oporou. V myšlenkách se jen obávala jediné věci. A to toho, že by se Bella zranila a začala krvácet. Protože to by teprve mělo tragické následky. Proto jsem se pro jistotu vydal na lov. Esméiny obavy byly oprávněné a opravdu bych to nechtěl být já, kdo by se neudržel.

Když jsem se vrátil, v přízemí nikdo nebyl. Proto jsem se snížil ke čtení myšlenek mých příbuzných. Obyčejně to nedělám, protože mi to přijde neetické a nemorální. A hlavně taky proto, že kolikrát slyším to, co opravdu vědět nechci. Emmett a Rose se oddávali svým hrátkám. Alice a Jasper byli ve sprše a taky se věnovali jeden druhému. Carlisle byl v pracovně a Esmé seděla u Belly. Moment, Esmé je u Belly? Ihned jsem šel za Carlislem, abych se dověděl víc.

„Carlisle, proč je máma s Bellou?“

„Bella se probudila. Měla noční můru a strašně křičela. Podle Jaspera byla vyděšená k smrti, tak jsem ji chtěl píchnout něco na uklidnění, ale bála se mě. Potom za ní šla Esmé a uspala ji,“ vysvětlil.

„Jak uspala?“ V myšlenkách mi přehrál vzpomínku.

Byl s Esmé v kuchyni, když Bellino srdce i dech silně zrychlily. Pak se ozval výkřik podbarvený strachem, šokem a zděšením. Takhle křičely naše oběti. Tedy oběti ostatních našeho druhu. Carlisle vběhl do pokoje. Bella seděla na posteli. Vlasy se jí lepily na obličej a celá se třásla. Ihned k ní přiběhl a snažil se ji uklidnit. Z psychologie věděl, že pomáhá silné objetí, a tak s dobrým úmyslem Bellu objal. Ta však začala křičet ještě víc a z očí se jí vylily slzy. Snažila se vymanit z jeho sevření. Pěstmi ho bouchala do hrudi a kopala nohama. Proto ji pustil. Bella si okamžitě přitáhla k sobě kolena a obemkla je pažemi. Začala se houpat v pravidelném rytmu, ale její slzy ne a ne přestat.

Tak Carlisle utíkal do pracovny, aby nachystal injekci s psychofarmaky. Když se vrátil do pokoje, Bella stále seděla v té stejné pozici a pořád se houpala. Jakmile se k ní přiblížil, strnula. A když už stál u ní, začala opět křičet. Rychle vstala a chtěla utéct z pokoje. Jenže do dveří vešel Jasper a ona do něj narazila. Pokusil se ji uklidnit, ale byla na tolik vyděšená, že to nepomohlo. Začala couvat a obezřetně mezi nimi těkala očima. Chovala se jako srna, která ví, že se blíží její konec.

Došla až ke zdi, po níž sjela na zem. Obličej si zakrývala rukama a plakala. Ani Carlisle ani Jasper nevěděli, co mají dělat. Chtěli jí pomoct, ale ona jim nevěřila. Pak do pokoje vešla Esmé, která oba poslala pryč.

V tu chvíli moje máma převzala pomyslnou štafetu od Carlislea a pokračovala ve vzpomínce.

„Bello,“ oslovila ji z druhé strany pokoje. „Nemusíš se nás bát. My ti neublížíme.“ Bella se na ni podívala a Esmé se mateřsky usmála.

„Omlouvám se, že jsem se ti nepředstavila. Jsem Esmé. Máma Jaspera, Alice, Rose, Emmetta a Edwarda. Ty znáš ze školy, že?“ zeptala se milým hlasem. Bella jí k mému překvapení přikývla.

„Můj manžel je Carlisle. Je to doktor. Toho jsi už taky viděla, že ano?“ Opět přikývla.

„Je mi moc líto toho, co se stalo s tvými rodiči.“ Belle opět začaly téct slzy.

„Ššš, vím, že to teď strašně bolí a že mi nebudeš věřit, že za čas to bude lepší, ale opravdu to tak je.“ Bella se na ni nevěřícně podívala, tak se Esmé posadila na zem a začala vyprávět.

„Ještě před tím, než jsem se provdala za Carlislea, jsem měla svoje vlastní děťátko. Byl to chlapeček. Jmenoval se Henry. Když se narodil, byla jsem tou nejšťastnější ženou pod sluncem. Milovala jsem ho, ale i přesto mi ho Bůh vzal.“ Poprvé od chvíle v nemocnici jsem viděl v Bellině tváři nějakou silnější emoci. Soucitně se na Esmé podívala.

„Zemřel pět dní po porodu. Byl vážně nemocný. Byla jsem na dně. Nevím, jak dlouho jsem plakala. Myslela jsem si, že to je konec. Konec všeho… Bolelo to. Moc to bolelo a zlobila jsem se na celý svět. Obviňovala jsem doktory, že ho nezachránili. Křičela jsem na ně a vyhrožovala jim, že je pošlu k soudu. Že mi za to zaplatí. Jenže všechno to, co jsem dělala, bylo proto, protože jsem se v tu chvíli cítila strašně bezmocná a sama.“ Esmé se odmlčela a podívala se na Bellu, jestli ji poslouchá. Už neplakala. Jen se na ni se zájmem dívala.

„Uzavřela jsem se do sebe. S nikým jsem nemluvila. Ani jsem nevycházela mezi lidi. Byla jsem doma a celý den přemýšlela o tom, jaké by to bylo, kdyby byl Henry se mnou. Představovala jsem si, že jsem s ním. Že se o něj starám, krmím ho, přebaluji a uspávám ukolébavkami. Jenže to byly jen iluze. Nebylo to skutečné a pokaždé, když jsem si to uvědomila, bolela mě jeho smrt ještě víc.“ I když to na sobě Esmé nedala znát, procházela si tím znova. Tato vzpomínka se mísila se vzpomínkami z jejího lidského života. Nemohla Belle říct, že skočila z útesu a pak ji zachránil Carlisle tím, že jí dal nesmrtelnost. Ale i tak se snažila být co nejvíce upřímná.

„Nebudu ti lhát. Trvalo to strašně dlouho, než se to nepatrně zlepšilo. Ze začátku to byly jen takové maličkosti. Třeba to, že jsem se přistihla, že když se dívám z okna, už před sebou nevidím to malé tělíčko, ale okolní svět. Nebo to, že jsem si zapnula hudbu, abych si nepřipadala sama, a v hlavě jsem si zpívala tu písničku, která vycházela z reproduktoru. A podobně to pokračovalo dál. Byla jsem schopná vyjít na ulici a koupit jídlo. Pak jsem dokonce dokázala prohodit pár slov s prodavačkou a po čase jsem začala opět normálně fungovat.“ Esmé se nepatrně usmála. Velice rafinovaně dokázala paralelně sloučit své vyprávění s obdobím novorozeného upíra.

„Už to sice nebylo jako dřív, ale dalo se to unést. Nikdy to nepřestalo bolet úplně, ani teď ne. Jen je ta bolest snesitelnější a objevuje se jen tehdy, když si na něj vzpomenu. Už navždy to bude ve mně. A v tobě také. Ale to neznamená, že tě už nic nečeká. Podívej se na mě. Mám manžela. Pět zdravých dětí, které miluji jako Henryho. Mám práci, která mě baví. Ale nic z toho bych neměla, kdybych se neodrazila ode dna a nebojovala. Já jsem tehdy nikoho neměla, ale ty tady máš nás. A my ti chceme pomoct. Tak nám to, prosím, dovol.“ Esmé se zadívala do Beliných očí, která jí pohled oplácela. Bylo to, jako když mezi nimi probíhá tichá konverzace v jazyce, kterému nikdo jiný nerozumí. Pochopení, důvěra, naděje a víra. Bella se zvedla ze země a Esmé zároveň s ní. Pak obě přešly k posteli a máma se na Bellu povzbudivě usmála. Pak si Bella lehla a Esmé ji přikryla.

„Mám tu s tebou zůstat?“ zeptala se. Následovalo nesmělé přikývnutí. Máma chytila Bellu za ruku a druhou ji hladila ve vlasech. Po půl hodině Bella usnula.

Ještě jednou vám moc děkuji za komenty u minulých kapitol. Doufám, že se vám tato taky líbila. V té příští se dozvíte o plánu, který vymyslela Esmé, a taky se Bella probudí. Bude už konečně nějak reagovat?

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ticho myšlenek - 3. kapitola: