Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ticho myšlenek - 13. kapitola

26.06.2011 (10:00) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 38× • zobrazeno 3734×

„Mami, Rose bude v pohodě,“ snažil jsem se ji přesvědčit. I když jsem si v tom nebyl moc jistý. Ale Rose se vždycky dokázala uklidnit, a když s ní byl Emmett, dokázala to o to rychleji.

xxx

Stál jsem před bílými dveřmi a v ruce držel jejich kliku. Čelo jsem si opíral o kus toho dřeva a snažil se přesvědčit, abych to nedělal. Nechtěl jsem vejít do toho pokoje. Ale dolehly na mě abstinenční příznaky. Musel jsem ji vidět. Musel jsem se dotknout její teplé pokožky a nechat mnou projet ten pocit správnosti. Potřeboval jsem ji. Poslouchal jsem její srdce a mělký dech. V hlavě jsem měl opět ten obrázek, jak leží na posteli a v ruce drží cíp deky. Přešlápl jsem z jedné nohy na druhou a s hlubokým nádechem vešel. Do nosu mě udeřila její omamná vůně. Ihned jsem se přemístil k její posteli, u které jsem poklekl a podíval se do Belliny tváře. Úleva přišla téměř v zápětí. Hleděl jsem na ni a tiše obdivoval její krásu, kterou podtrhoval měsíční svit, jenž se oknem dostával dovnitř. Při tom jsem uvažoval nad vzpomínkami Jacoba Blacka.

I když v té době měla Bella jen jedenáct let, dokázala mu vysvětlit, co se stalo s jeho mámou. Což mě přivádělo ke spoustě otázek. Odkud věděla ty věci o rakovině? Řekli jí snad o tom rodiče? Jednali s ní jako s dospělou, i když byla takhle malá? Nebo si to někde přečetla? Nebo snad slyšela něčí rozhovor? V hlavě mi to vířilo, ale i tak jsem byl schopný vnímat jen jedno. Ji.

Díval jsem se na její pootevřené rty a přemáhal se, abych ani nepomyslel na to, jak by mohly chutnat. Nechal jsem se vtáhnout do mého ‚spánku‘, aniž bych zavřel oči, protože ten snový výjev jsem měl přímo před sebou. Najednou se Bella pohnula a odkopla deku, která tak odhalila její lýtko. Okamžitě jsem ji přikryl a obával se, abych nijak nenarušil její klidné snění. Naštěstí jen pokrčila čelo, svraštila obočí a více se zachumlala do deky. Z pootevřených úst jí vyšel tichý povzdech následovaný hlubokým nádechem. Tím vším ve mně vyvolala další vlnu potřeby. Nestačilo mi se na ni jenom dívat. Potřeboval jsem víc. Tak jsem vztáhl svoji ruku a pohladil ji po dlani. Reflexivně ji zatnula v pěst a uvěznila v ní mé prsty. Pro člověka by ta poloha byla nepohodlná, ale mně to nevadilo. Naopak mi to bylo příjemné. Dodávalo mi to pocit, že nechce, abych odešel. Bradu jsem si opřel o matraci a začal broukat její ukolébavku.

Ráno jsem se vytratil z její ložnice ještě před svítáním. Ve svém pokoji jsem s sebou plácl na gauč a opět se na ni díval přes myšlenky ostatních. Zase posnídala ty lupínky a zapíjela je mlékem. K mé radosti už komunikovala. Nevrátila se do toho stavu, ve kterém se nacházela poslední tři dny. Nemluvila se všemi, nebo spíš ji neoslovil nikdo jiný kromě Esmé, ale i tak to byl porok. Sice byla smutná a někdy se jí oči zalily slzami, ale dokázala reagovat. Esmé na mě zavolala v myšlenkách. Chtěla, abych odvezl Bellu do jejího domu. Po chvilce jsem sešel do přízemí a čekal v hale.

„Ahoj,“ pozdravila mě a koutky se jí trochu zvedly v nuceném pokusu o úsměv. Nicméně žal byl z jejího výrazu patrný. Ubíjelo mě to, ale věděl jsem, že čas je v tomto případě nejlepší lékař.

„Ahoj, můžeme?“ zeptal jsem se. Přikývla a já se rozešel do garáže. Následovala mě. Než jsem prošel dveřmi, Alice na mě tiše zakřičela – pozor na schodech. Nejprve jsem jejímu varování moc nerozuměl, ale jakmile jsem uslyšel klopýtnutí za mnou, otočil jsem se a Bella mi přistála v náručí. Její křehké tělo padlo do mých kamenných paží a já dokázal myslet jen na to, jestli jsem jí nijak neublížil. V tu chvíli jsem nenáviděl své tvrdé ruce, které by jí jedním pohybem mohly zlomit vaz. Z mých obav mě vytrhlo to teplo, které se postupně vlévalo do mého přirozeného chladu i přes vrstvy našeho oblečení. Dovolil jsem si ji chvíli takhle držet a poslouchat její srdce, které se při té malé nehodě na chvilku zastavilo a pak se rozběhlo neuvěřitelnou rychlostí. Ten tlukot byl pro mě nejnádhernějším zvukem na světě. Jeho nízký tón a pravidelný rytmus doprovázený další melodií vzduchu, který se dostával do jejích plic a který byl pro ni životně důležitý, udával tempo mým myšlenkám. Podvědomě jsem ho vždycky poslouchal a jakmile jeden z těchto zvuků zakolísal, zpozorněl jsem.

„Promiň,“ omlouvala se a snažila se ode mě odtáhnout. Pomalu jsem povoloval svůj stisk, až stála úplně sama. Jak moc mě dokázala rozhodit její přílišná blízkost.

„Půjdeme?“ zeptala se tentokrát ona, protože já byl naprosto omámený. Nikdy se mi to nestalo. Ihned jsem se vzchopil a došel k Volvu. Otevřel jsem jí dveře na straně spolujezdce. Hladce nasedla, a než jsem stihl zavřít, zapínala si pás. Až teď jsem si uvědomil, jak to pro ni musí být nepříjemné. Měla autonehodu a teď opět pojede autem. Doufal jsem, že nás po cestě nepotká nějaká katastrofa. Jak moc jsem o sobě pochyboval. A to jsem upír s dokonalými smysly a vestavěným detektorem radarů. A pak mi svitlo, že bych asi neměl jet moc rychle, aby neměla strach.

Před jejím domem jsme zastavili o půl hodiny později. Za celou cestu jsme ani jeden nepromluvili. Pro mě to ticho, pokud nepočítám tlukot srdce a jemné dýchání, bylo docela rozpačité. Dokonce jsem se přistihl u toho, že jsem chtěl slyšet její myšlenky. Co ji vedlo k tomu, když si ve Forks oddechla? Nebo co znamenal její výraz, když jsem vjížděl na ulici, ve které bydlela? Byla to radost, nebo smutek? Celou dobu jsem přemýšlel nad jejími gesty a uvažoval nad tím, jestli se mám pokusit navázat rozhovor, nebo radši mlčet. Její přítomnost jsem si uvědomoval až moc. Přičemž Bella sama mě zřejmě moc nevnímala, protože sledovala ubíhající krajinu za oknem.

Když už jsme před jejím domem stáli nějakou tu chvíli, odhodlala se vystoupit. Nezapomněla na hluboký nádech a poté, co roztřesenými prsty otevřela dveře auta, pomalu vystoupila. Očima sledovala místo, ve kterém vyrůstala. Byl to dvoupatrový domek bílé barvy s šedočernou střechou. U dveří se zastavila a šáhla rukou pod parapet. Z pod něj vytáhla klíček a dveře odemkla. S dalším hlubokým nádechem vešla dovnitř. Já zůstal stát na místě. Nechtěl jsem nijak zasahovat do jejího soukromí. Navíc jsem nevěděl, jestli by chtěla pustit prakticky cizí osobu do svého domu.

„Pojď dál,“ pozvala mě a já se nerozmýšlel. Prošel jsem kolem ní a zastavil se v malé chodbě, jejíž jednu stranu tvořilo schodiště, které určitě vedlo do podkroví. Bella počkala, až projdu, a pak zavřela dveře.  Aniž by se na mě podívala, rozešla se do kuchyně. Byla to malinká místnost se žlutou kuchyňskou linkou a stolem se třemi židlemi, které stály ve výklenku s oknem. Působilo to milým dojmem, který tak podtrhoval celkovou atmosféru domu. Na poličkách stály talíře a hrnky z keramiky. Ty regály se pod tíhou toho nádobí nepatrně prohýbaly, přesto vše bylo urovnané a dávalo o sobě znát, že je tento dům zabydlený. Nebylo to jako v našem domě, který oproti tomuhle vypadal pustě, chladně a neosobně.

Bella přešla k polici, na které stál starý magnetofon. Pustila play a z reproduktoru se začaly linout první tóny Elvisovy verze Can´t help falling in love. Jak výstižná písnička pro mou osobu. Bella si mě ale nevšímala a přešla k šuplíku, ze kterého vytáhla černý pytel. Poté otevřela ledničku a začala do ní házet vše, co jí přišlo pod ruku. Nevěděl jsem, jestli jí mám pomoct, nebo to chce udělat sama. Na krátký okamžik jsem si musel přiznat, že kdyby tu byla Esmé, věděla by, co dělat. Belliny pohyby byly uzpůsobeny tomu, co dělala. Pozoroval jsem její záda a vlasy, které si každou chvíli odhodila směrem ke mně, protože jí zacláněly.

Neuvědomil jsem si, že pláče. Na to mě upozornilo až její srdce a zadrhávající se dech. To, co jsem udělal hned poté, bylo naprosto automatické. Jako by moje podvědomí, které v tu chvíli řídilo mé tělo, čekalo na tento signál. Přešel jsem k Belle a z rukou jí vytrhl ten igelit, který jsem odložil na zem. Zvedla ke mně své zmatené a uslzené oči a vyčkávala, co bude dál. Já sám to nevěděl, ale moje tělo řídil někdo jiný. Někdo, kým jsem býval, než mě dostihla španělská chřipka následovaná mou nesmrtelností. Přitáhl jsem si Bellu k sobě a objal ji pažemi. Dnes podruhé jsem ji mohl držet a mít ji takhle blízko, ale tentokrát jsem neměl žádné obavy, že bych jí ublížil. Bella se ke mně přitiskla a obličej schovala do mé hrudi. Houpal jsem se s ní ze strany na stranu do rytmu písně, vycházející z reproduktoru a u toho ji dlaněmi přejížděl po zádech. Matně jsem si pamatoval, že tohle bylo gesto, které lidem dodává pocit bezpečí a jistoty. Po dlouhých letech jsem v sobě pocítil člověka. V tu chvíli jsem nebyl ani predátor, ani zabiják. Připadal jsem si lidsky a kupodivu mi to nevadilo. Neměl jsem žádné pocity, které by mě znervózňovaly, nebo jinak zneklidňovaly. Bylo to… příjemné. Hladil jsem Bellu ve vlasech, když ke mně vzhlédla. Ve tváři měla vepsaný smutek a pláč na ni zanechal své stopy.

„Omlouvám se,“ zašeptala a chtěla se ode mě odtáhnout.

„Nemáš se za co omlouvat,“ řekl jsem. Bella přikývla a pomalu se mě pustila. Ustoupil jsem o krok a sledoval její počínání. Byl jsem připravený k ní okamžitě přistoupit a znovu ji utěšit. Ale ona to už zřejmě nepotřebovala. Vzala ten pytel a pokračovala ve vyklízení lednice. Když hrála v pořadí už čtvrtá písnička, Bella se otočila a opřela o linku. Zavázaný igelit stál vedle chladničky, kterou vypnula. Jakmile začala hrát další skladba – You´ve lost that loving feeling – Bella zavřela oči a šeptem si ji začala zpívat. Nepatrně přikyvovala do rytmu a z očí se ji opět spouštěly slzy. Zajímalo mě, proč se tak trápí. Proč si způsobuje další muka, ale z mého přesvědčení o tom, že si ubližuje, mě vzápětí vyvedl její malý úsměv. Potom otevřela oči a podívala se na mě.

„Každou sobotu jsme s tátou chystali snídani. Máma v pátek večer připravila těsto na palačinky a my je ráno usmažili. Táta se točil okolo sporáku a převracel je tím, že je vyhodil do vzduchu a pak je chytil do pánve. Já je mazala marmeládou a máma seděla tam na té židli,“ ukázala prstem.

„Vždycky na sobě měla ten huňatý župan a v rukách svírala hrnek kafe. Smála se na nás, a když hrála tato písnička, taťka si vzal vařečku a začal do ní zpívat jako do mikrofonu. Pohyboval se jako Elvis a vždycky dotančil k mámě a v tomto místě,“ poukázala na magnetofon ve chvíli, kdy se Elvis připravoval na další sloku, a tak hrála jen hudba.

„Se k mamce naklonil a políbil ji. Hned na to se odtrhl a pokračoval se zpěvem, dokud písnička neskončila. Jeho vystoupení jsme vždycky obdařily obrovským potleskem a ječely jsme jako zblázněné puberťačky na nějakém koncertě.“ Povzdechla si.

„Bude mi to chybět,“ zašeptala a další příval slz se jí vylil na tvář.

Ihned jsem přešel k ní a vzal její tvář do dlaní. Zmateně se na mě dívala, ale já udělal jediné. Palci jsem jí setřel krůpěje slz ve snaze ji utěšit.

„U nás si taky můžeš pouštět Elvise. Jen si nejsem jistý, jestli přesvědčím Carlislea, aby zpíval.“ Chtěl jsem ji přivést na jiné myšlenky a tajně jsem doufal, že se mi to podařilo. Museli stát při mně všichni svatí, protože na obličeji se jí rozlil nádherný úsměv, který okamžitě prohřál celou místnost ale hlavně zahřál mě.

„Děkuji, Edwarde,“ řekla upřímně a já věděl, že to poděkování není jen za to, co jsem před chvílí řekl. Její děkuji v tu chvíli patřilo celé mé rodině.

„Nemáš za co,“ odvětil jsem.

„Půjdu si sbalit věci.“ Protáhla se kolem mě a pádila po schodech nahoru. Skoro navrchu zakopla o schod, ale ustála to. Její tiché zaklení mě mile rozesmálo. Přešel jsem do obýváku a zahleděl se na fotografie, které visely na východní zdi. Bella jako miminko, Bella zřejmě ve školce, Bella s Jacobem na pískovišti, Bella v první třídě, Bella u vánočního stromku, když jí bylo asi dvanáct. Pak tam bylo pár obrázků od moře, na kterých stála společně se svými rodiči, a jako poslední byla fotka z letošního května, kdy jsme se fotili do školní ročenky. Podle všeho byla milované dítě. Z jejich úsměvů jsem pochopil, že měla šťastné dětství. A teď je z ní sirotek.

Za pár minut scházela ze schodů. Šel jsem jí naproti, a když jsem byl u ní, vzal jsem jí tašku z rukou. Pousmála se a pak se otočila a šla opět nahoru. Chtěl jsem se jí zeptat, kam míří, ale pochopil jsem hned, jakmile přišla. Přes ruku měla přehozené fialové šaty, pánské kalhoty a bílou košili. Rychle prošla kolem mě do kuchyně. Vypnula magnetofon a vytáhla z něj starou kazetu, kterou si strčila do kapsy. Pak vzala ten černý pytel a porozhlédla se po místnosti. Opět jsem na její tváři zahlédl ten výraz, o kterém jsem věděl, že znamená jediné. Vzpomínala. Její pohled se zastavil u stolu s židlemi a já si byl naprosto jistý, že v ten moment jí před očima běžela nějaká vzpomínka. Nepatrně se usmála a z oka jí vytekla jedna slza, kterou si hbitě setřela. Pak šla za mnou do chodby, kde otevřela skříňku s pojistkami, aby je vypnula.

Zabouchla za námi dveře a zamkla je. Klíček schovala do druhé kapsy své bundy a vynesla ten pytel k popelnici. Já jsem mezitím dal její tašku do kufru auta a pak jí gentlemansky otevřel dveře spolujezdce. Ihned nasedla a rychle si zapnula pás. Oblečení svých rodičů měla na klíně a někdy si ho přitáhla k obličeji, aby k němu přičichla.

Doufám, že jsem vás potěšila délkou kapitoly. Bohužel mám pro vás ne moc dobrou zprávu. Další kapitola přibude nevím kdy, protože jsem se jaksi sekla. Ne, že by mě opustila múza, ale je teď pro mě těžší hodit myšlenku na papír. V zásobě mám ještě dvě kapitoly a pak nic. Ale i tak další díl přidám co nejdříve a pak jedu na dva týdny na dovolenou a nebudu mít přístup k internetu, takže další kapču bych přidala, až se vrátím.

Příště to bude docela velká pociťovka, protože Edward si uvědomí své city na plno a Belle se z nich vyzná...

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ticho myšlenek - 13. kapitola: