Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ticho myšlenek - 10. kapitola

16.05.2011 (22:00) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 36× • zobrazeno 3735×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Takhle jsem tam stál a neustále se vnitřně hádal, když najednou rytmus jejího srdce poskočil a zrychlil. Slyšel jsem, jak sevřela deku v dlaních. Jak se jí zadrhl dech a z úst jí vyšel tichý výkřik… A pak se odehrálo několik věcí naráz. Alice na mě v myšlenkách křičela.

„Udělej to!!!“

Dveře pokoje se otevřely a já se rozběhl k posteli. Klekl jsem si k ní a svými prsty ji pohladil po hřbetu ruky, jako to dělala Esmé. Ač byla její pokožka smetanově světlá, hřála. To teplo se mi vlévalo do každé buňky mého studeného těla. Do mrtvého těla, které najednou ožilo. Ten dotyk dokázal umlčet mé dohady. Dokázal uklidnit jak mě, tak ji. Její srdce se zklidnilo a její pěst uvolnila sevřený cíp deky. Věděl jsem, že bych neměl déle zůstávat v tom pokoji, ale přesto jsem tam setrval. Bylo to to nejlepší. Patřil jsem tam. Chtěl jsem tam patřit.

Sledoval jsem její tvář. Jemné rysy, které se nehýbaly a neříkaly mi, abych odešel. Poslouchal jsem tu nejkrásnější hudbu – tlukot jejího srdce a tiché dýchání. Vnímal jsem to ticho, které mi dopřávala její mysl. Nevím, kdy jsem jí začal broukat její ukolébavku. Probrala mě až dlaň mojí mámy, která mě v myšlenkách posílala do svého pokoje. Od Alice se dozvěděla, co se stalo. Nechtěl jsem odejít, ale i tak jsem vstal a najednou se ocitl na své pohovce.

Ráno jsem se ‚probudil‘, až když její srdce zrychlilo a dech se prohloubil. Nevěřil jsem, že by upír mohl být v transu. Ale já byl. Bylo pondělí. Tento den měla Bella odejít. Tento den to mělo být naposledy, kdybych ji mohl vidět. A pak se už nikdy nesetkáme. Ve stavu, v jakém jsem se nacházel, jsem se osprchoval a převlékl. Poprvé po dlouhé době, jsem nedokázal na něco myslet. Všechno to byla jen změť zmatku a nevysvětlitelného žalu.

V obýváku už byli všichni členové mé rodiny až na Carlislea. Ten se měl každou chvíli vrátit z nemocnice. Bella byla ve svém pokoji a převlékala se. Po chvilce jsem slyšel nezaměnitelný zvuk čtyřválcového motoru Carlisleova Mercedesu. Ale to nebylo to, co ve mně vyvolalo pocit, který jsem již dlouho nepociťoval. Nevraživost. Trocha nenávisti a závisti. Náš otec nepřijel sám. V nemocnici si na něj někdo počkal a požádal ho o laskavost. Požádal ho, aby se mohl rozloučit. Carlisle zastavil před domem a společně s ním z auta vystoupila ta druhá osoba. Jejich kroky je dovedly až k prahu našich dveří. Poté vstoupil náš otec a po něm Jacob Black.

Všichni se ihned postavili a zaujali obranné pozice. Emmet, Jasper a já jsme si stoupli před naše ženy.

„Je to v pořádku,“ promluvil Carlisle. „Tohle je Jacob Black. Není zde jako vlkodlak. Požádal mě, abych mu dovolil se rozloučit s Bellou.“ Všichni sice mlčeli, ale jejich myšlenky byly dost hlasité. Nesouhlasné a nenávistné. To psisko se rozhlíželo po našem obýváku a hledalo Bellu.

„Esmé, mohla bys, prosím, přivést Bellu?“ Carlisle požádal svoji manželku. Rose a Jasper odešli do jídelny. Rosalie proto, protože nesouhlasila s Carlislem a navíc jí vadil ten nesnesitelný puch. Jasper se chtěl vyhnout kontaktu s Bellou. Ta sešla s Esmé do přízemí. Emmett a Alice si sedli na pohovku a já zůstal stát na místě.

„Bells?“ Jacob ji oslovil. Bella jakmile ho uviděla, se k němu rozešla. Vpadla mu do náruče a on ji objal. V tu chvíli jsem ochutnal žárlivost. Měl jsem to být já, kdo ji měl objímat. Měl jsem to být já, kdo by ochránil její tělo svými pažemi. A měl jsem to být já, kdo přičichne k jejím vlasům. Ale neměl jsem právo nic z toho udělat. Mohl jsem si to jen přát a představovat si to.

„Bude to dobré, Bells. Všechno bude dobré,“ konejšil ji a dlaní jí přejížděl po zádech.

„Edwarde, vypadni odtud,“ křičela na mě Rosalie. Nezaregistroval jsem, že ostatní odešli, aby jim dopřáli soukromí. Pomalu jsem šel po schodech do svého pokoje. Nedošel jsem tam. Zůstal jsem stát na chodbě v patře. Nebylo tam na mě vidět z přízemí. Svezl jsem se po zdi do dřepu a poslouchal myšlenky a vzpomínky toho psa.

xxx

Nebe bylo šedé a těžké mraky se tyčily nad rozbouřeným mořem. Jacob seděl na útesu a sledoval vlny, jak narážejí do skal. Škrtila ho kravata a cítil se nepohodlně v tom tmavém obleku. Nejradši by se oblékl do kraťas a trička. Vždyť jeho máma mu sama říkala, že není nad pohodlí. Tak proč mu jeho sestra vnutila smuteční oblek? Máma by mu dala jen slušnější kalhoty a bílou košili. Rozhodně by netrvala na vázance a saku.

„Jaku?“ Bella za ním přišla. Ona jediná věděla, kde ho má hledat. Taky ji navlíkli do černých šatů s perličkami, které tak nesnáší. Vlasy jí svázali do copu. Přešla k němu a posadila se vedle něj, i když se bojí výšek. Spustila nohy přes sráz a z malé kabelky vytáhla čokoládu. Rozbalila ji a rozlámala na jednotlivé porce.

„Proč? Proč se to stalo?“ zeptal se a podíval se na ni. Žádal vysvětlení, protože ničemu z toho nerozuměl a nevěřil sestrám ani tátovi, že je jeho maminka v nebi. Dokonce ani nevěřil té báchorce, co mu řekl táta Embryho, že se jeho máma reinkarnovala do něčeho jiného. Taková blbost.

„Proč nepláčeš?“ zeptala se ho Bella a ignorovala jeho otázku. Věděl, že ona zná odpověď. A tušil, že tímto se snaží tu krutou pravdu odsunout na pozdější dobu.

„Nevím,“ řekl pravdu. „Zkoušel jsem to, ale nejde mi to,“ vysvětlil jí. Nedokázal pocítit ten pravý smutek a žal, který by donutil jeho oči vyronit byť jedinou slzu. Při obřadu viděl tělo své mámy v otevřené rakvi. Což byl jasný důkaz toho, že je stále tady, v La Push. Nebyla v nebi, jak říkal táta a rozhodně se nepřevtělila do něčeho jiného.

Bella mu podala kousek čokolády a podívala se na nebe.

„Zemřela.“ Věděl, že teď mu to jeho nejlepší kamarádka vysvětlí. I když je Belle jedenáct, ona všemu rozumí. To ona je ta chytrá a desetiletý Jacob je ten silák, co ji chrání před ostatníma klukama, když jí tahají za culík.

„Já vím,“ odpověděl.

„Narodila se s tím. A čím byla starší, tím víc se to v ní rozrůstalo. Sžíralo ji to zevnitř, Jakeu. Naše tělo je složeno z buněk. A ta rakovina každou buňku nakazila a postupně zabila. Ani doktoři s tím nemohli nic dělat. I kdyby šla tvoje máma na chemoterapii a ozařování, nepomohlo by jí to. Možná by žila o pár let déle. Ale co by to bylo za život. Věčně by musela být v nemocnici a po každé chemoterapii by zvracela a bylo jí špatně. Časem by jí vypadaly vlasy, řasy a obočí. Byla by slabá a nemohla se o vás starat. Chtěla, abyste si ji pamatovali jako silnou ženu, která vás všechny milovala.“

Ani si neuvědomil, že mu začaly stékat slzy po tváři. Bella mu konečně dokázala vysvětlit, co se stalo. Jeho máma byla bojovnice, která se nebála smrti. Věděla, že zemře a přesto se dokázala stále usmívat. I tehdy, když si roztrhl kalhoty, jak lezl na strom, aby jí natrhal třešně.

Bella ho chytla kolem ramen a on se o ni opřel.

„Plakej, Jakeu. Musíš to ze sebe dostat,“ šeptala mu do ucha a hladila ho po zádech.

xxx

Jacob s Bellou přešel k našemu gauči a posadili se. Vytáhl z kapsy čokoládu a rozdělal ji. Poté vzal kousek do ruky a přibližoval se k jejím rtům. Rozevřela je a nechala ho, aby jí ten kousek sladkosti položil na jazyk. Belliny oči se nalily slzami. Teprve teď to byly slzy žalu a ztráty. Navzájem si hleděli do očí. Jacob vzal Bellin obličej do dlaní a palci stíral krůpěje slz.

„Plakej, Bells. Musíš to ze sebe dostat,“ řekl jí a přitáhl si ji k sobě. Nedokázal jsem toho psa nenávidět. Soucítil jsem s tím desetiletým klukem, který ztratil mámu a nevěděl nic o světě upírů a vlkodlaků. A tomu Jacobovi, co právě seděl u nás v obýváku, jsem byl vděčný za to, že tu byl pro Bellu a donutil ji reagovat. Sledoval jsem je přes jeho myšlenky. Bella za celou tu dobu, co tu byl ani jednou neupadla do toho transu. V jejím výrazu bylo vidět, že moc dobře ví, kde je a co s ní bude dál. Zatímco seděli v objetí na naší pohovce, Jacob se dal do vzpomínání. Udivilo mě, že ani v myšlenkách nepomyslel na Bellu jako na dívku. Viděl v ní svou malou sestru a přitom byla o rok starší než on.

xxx

„Ahoj, bledule,“ pozdravil ji a pomohl vystoupit z jejího náklaďáku.

„Nazdar, rudochu,“ zakřenila se a seskočila. Podvrtla se jí noha, ale Jacob už měl v tomhle praxi. Bella měla prostě odjakživa obě nohy levý.

„Tak už sis vybrala?“ zeptal se jí, zatímco vstoupili do jeho dílny.

„Co si mám vybrat?“ Nechápavě se něj podívala.

„Kostel, nebo radnice?“ Protočila oči a Jacob se hrdelně zasmál.

„A ty? Přestěhoval by ses k manželce, nebo by musela ona do La Push?“ oplatila mu.

„Já se z La Push nehnu ani kdyby mě hnali. Ale tys mi neodpověděla.“

„Když ho budu milovat, tak místo není důležité,“odpověděla diplomaticky. Jacob přikývl a dál se hrabal v motoru motorky, kterou si s Bellou tajně koupili a teď ji opravoval, aby na ní mohli tohle léto jezdit.

„Jak dlouho do tebe Charlie klavíroval?“ optal se.

„Celou včerejší večeři. A co Billy?“

„Celou dnešní snídani. Klíč, devítku,“ natáhl ruku a Bella mu podala požadované nářadí. Zasmála se.

„Budeme jim muset vysvětlit, že my dva se v životě nevezmeme,“ navrhla. Jacob se zakřenil.

„Myslíš, že to pomůže? Zkoušeli jsme to už minule,“ připomněl jí.

„Já vím,“ povzdechla si.

xxx

„Bells?“ oslovil ji. Pomalu se na něho podívala. Z jejího výrazu jsem pochopil, že ví, co chce říct. „Už budu muset jít.“ Vstali a rozešli se ke dveřím. Jacob vytáhl z kapsy náramek s přívěskem dřevěného vlka. Vzal  její ruku a připnul jí ho. „Přísahám, že se ještě uvidíme.“ Bella přikývla. Naposledy ji objal a sklonil se k jejímu uchu. „Miluji tě,“ zašeptal. Jejich objetí naposledy zesílilo a poté zmizel ve dveřích.

Strašně moc děkuji za komentíky u minulé kapitoly. Doufám, že se vám  tato líbila, protože se mi psala strašně dobře. Příště si pro Bellu přijedou ze sociálky...

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ticho myšlenek - 10. kapitola: