Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Vow - 8. kapitola

31.05.2012 (07:15) • VictoriaCullen, makulka • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 2956×

8. kapitola

Když jsem od sebe odlepila víčka, zasáhlo mě jasné světlo. Nejprve jsem si bláhově myslela, že je to slunce, ale z omylu mě vyvedla neměnná jednolitá záře. Lampička. Její záře mi byla dost nepříjemná, takže jsem se natáhla, abych ji vypnula. Měla jsem ale nějaký zpomalený přenos mezi mozkem a svalstvem. Místo toho, abych natáhla ruku, jsem se přetočila na bok a málem spadla. Co se to se mnou děje? Posadila jsem se, ale pohyb mi neudělal moc dobře. Padla jsem zpět na polštář a před očima mi poletovaly bílé fleky. Někdo tomu říká hvězdičky, mně ale připadaly nanejvýš nepříjemné.

„To máš z toho, že chlastáš,“ ozvalo se moje já, zatímco druhé uvažovalo, jestli to není z něčeho jiného. Přece jenom, nikdy jsem zatím nevypila ani skleničku vína, nebo si to alespoň neuvědomuju.

O poznání pomaleji a opatrněji, než při předchozím pokusu, jsem se posadila a dlouhou minutu se nedokázala pohnout. Když mě přešel nával slabosti, opatrně jsem pohnula s rukou. Fajn, ovládat svaly mi ještě jde, ale dost ztěžka. Třesoucí se prsty zašmátraly po vypínači a stiskly. Konečně se mi po pokoji rozlilo příjemné přítmí. Pohlédla jsem na budík a snažila se zaostřit na ta mrňavá čísílka. 4:52 ráno. Přemýšlela jsem, že bych se ještě natáhla, ale nějaký hluk z dolního patra mě přinutil k tomu, abych spustila nohy z postele a opatrně se postavila.

Podlaha mi obvykle připadala studená, tentokrát ale příjemně chladila. Bosky jsem přeťapkala do koupelny a podívala se na sebe do zrcadla. Proboha! To bylo to jediné, co mi v tu chvíli přišlo na mysl. Má kůže byla lehce nazelenalá, skoro až průsvitná.

„Cha, teď vypadáš trošku jak Edward a jeho rodina,“ ozvalo se další, škodolibé já, o kterém jsem zatím neměla ani ponětí. Jeho poznámka mě ale zarazila. Chvíli jsem se snažila udržet svou pozornost nad touto záhadou – bledí – ale nemělo to moc velký úspěch. Odsunula jsem tedy tento problém do pozadí na později a dál zkoumala svůj obličej. Lehké kruhy pod očima, rozcuchané vlasy. Tentokrát ale šly rozčesat. Se zbytkem jsem moc udělat nemohla.

Natáhla jsem si první věc, která mi přišla pod ruku, a potichoučku odešla z pokoje. Na chodbě nikdo nebyl, ale zezdola se ozývaly hlasy. Přišla jsem blíž a zaposlouchala se.

„A viděl jsi, jak vypadala včera. Urazila Eleazara. Jak s ní můžete ještě být v jednom domě? Vždyť vás jenom sráží a ponižuje, všemožně vám dává najevo, že vámi pohrdá. A nejvíc tebou.“ To byl ženský hlas, který mi ale nikoho nepřipomínal. Zamrazilo mě nejen z těch slov. Návštěva už asi dorazila, takže Edward bude muset bydlet se mnou. A když nad tím tak přemýšlím, jak jsem se dostala do pokoje? Včera jsem přece usnula v autě, když… Ne! Ne, to není možné, je to jen výplod mé bolavé hlavy. Nemohla jsem se s Edwardem líbat, zrovna s ním.

„Tanyo, rodina ji tu chce. Cítí se kvůli nám provinile.“ Edward mluvil lehce zvýšeným hlasem. Něco zašustilo a pak se ozval Tanyin hlas, tentokrát soucitně ztišený.

„Já chápu, jak se asi cítíš. Ta holka ti ničí život. Ještě ale není pozdě. Ještě pořád si můžeš zvolit jinou cestu. A ty víš, kterou mám na mysli.“ Chvíli bylo ticho.

„Tanyo, mezi námi by to nedopadlo dobře. Víš, chci ti říct, že…“ Naklonila jsem se, aby mi neuniklo ani slůvko a zavrzala podlaha. Dole bylo rázem ticho jako v hrobě a já ztuhla na místě. Teď mi Edward určitě vynadá, že poslouchám cizí rozhovory. Mrzelo mě, že se teď nedozvím, co chtěl říct, i když jsem to neměla slyšet.

Nehodlala jsem se dál skrývat a sešla dolů. Stála tam překrásná blondýna a za ruku držela Edwarda. Oba se dívali na mě a měli ve tvářích stejný výraz rozladěnosti. Rozpačitě jsem se pokusila usmát, ale asi to nedopadlo moc dobře. Edward vytrhl svou ruku Tanye a vyběhl z místnosti. Cestou mi ještě poslal nervózní pohled. Vyprovázela jsem ho pohledem ze dveří, dokud si přede mě nestoupla Tanya. Netvářila se vůbec přátelsky.

„No, Bello, gratuluju. Nevím, jestli si to vybavuješ, ale včera, vlastně dnes, v noci,“ nevesele se zasmála, „jsi stihla urazit mou sestru a jejího snoubence, ponížit Edwarda a tím pádem i mě.“ Urazit? Vždyť jsem včera… Co jsem včera vlastně dělala? Byla jsem v baru a pila, pak se líbala s Darenem… A sakra, s Darenem a potom s Edwardem. Nejraději bych si naliskala. Ale ten polibek… Co to Edward řekl? Že si to nebudu pamatovat? Ale já vím, že se mi při polibku vybavilo něco málo z minulosti. Pamatuju si všechno, i to, že jsem byla trošku veselejší, když jsem se sem vrátila. V obývacím pokoji stálo dost lidí a já jim něco říkala, ale nikoho jsem neurazila, určitě ne. Možná jsem mluvila trochu odvážněji než za střízliva, ale…

„Vrať se na zem, holčičko,“ probral mě ze vzpomínání Tanyin hlas.

„Já tě ponížila?“ Tváře mi hořely z její kritiky. Že by na ní bylo něco málo pravdy?

„Víš, Bello, to já jsem měla být s Edwardem. Ne ty, protože já jsem byla první.“ Co tím myslí? Ona ale pokračovala. „Seznámili jsme se už opravdu dávno a klapalo to mezi námi. Dokud ses neobjevila ty. Čistě teoreticky jsme ale pořád svoji, i když ne jako manželé.“ Asi jsem měla dost pomalé myšlení, protože jsem na ni nechápavě zírala. Zamávala mi před obličejem levou rukou, na které se blyštil prsten. Snubní ale nebyl, sama mi to řekla.

„Jak-jak to myslíš?“ vykoktala jsem ze sebe. Jen se usmála a s hlavou hrdě zdviženou odkráčela z pokoje. Já stála na schodech a nebyla schopna pohybu. Copak byla s Edwardem zasnoubená? To není možné.

***

Seděla jsem na posteli jako tělo bez duše. I když jsem momentálně nemohla vystát toho arogantního, nafoukaného a protivného Edwarda, Tanyina slova mě dost zasáhla. Jestliže byli zasnoubení, proč se Edward rozhodl pro mě? Ona byla dokonalá a já… Škoda slov.

Cvakly dveře a objekt mých myšlenek strčil hlavu dovnitř.

„Jen si vezmu pár věcí a hned odejdu,“ zamumlal a vběhl do pokoje. Hrabal ve skříni a vytáhl tričko. Bez zájmu jsem ho pozorovala, ale pak mi zvědavost nedala a já se musela zeptat.

„Edwarde, já se chci jen zeptat, jak je to mezi tebou a Tanyou.“ Nedával nijak najevo, že mě slyšel, ale přesto jsem pokračovala. „Zdá se, že jste si opravdu hodně blízcí. Až tak, jak obyčejní přátelé nebývají. Jak je to možné? Něco mezi vámi bylo?“ Škubl hlavou v neurčitém gestu, ale neodpověděl. „Jestli jsme spolu my dva… Chodili,“ to slovo jsem se sebezapřením vymáčkla, „tak jsi mi vlastně lhal a jí taky. Podváděl bys tak nás obě a-“

„Už dost, Bello. Vztah mezi mnou a Tanyou je takový, jaký je a nijak se to nezmění. Nic ti do toho není.“

„Jak to, že ne? Byl jsi přece můj přítel.“ Neodpověděl a urychleně opustil pokoj. Ve tváři měl zvláštní směs pocitů, řekla bych nerozhodnost, hněv, bolest a něhu? Ne, to se mi určitě jenom zdálo.

Nevím, jak dlouhá doba uplynula, než někdo zaklepal na dveře. „Bello, to jsem já, Jasper. Můžeme si promluvit?“ Co tu, proboha, chce Jasper? Nikdy jsme spolu nemluvili, vyzařovalo z něj nějaké podivné cosi, co mi radilo držet se od něj dál.

„O, hm, no jasně, pojď dál.“ Vstoupil a zůstal u dveří. „Co potřebuješ zrovna po mně?“ Usmál se a zablýskly se mu zuby. Otřepala jsem se a nervózně si dala nohy pod sebe.

„Bello, všiml jsem si, že s Tanyou moc nevycházíš. A když už jsme u toho, celkově se nás straníš. Je něco špatně?“ No, to jsi uhodl. Přesto jsem zavrtěla hlavou a zkoumavě ho sledovala.

„No, tak mě jenom napadlo, jestli by sis o tom nechtěla promluvit. Třeba by ti potom bylo líp a my bychom věděli, co děláme špatně.“

Dívala jsem se mu do očí a něco se ve mně zlomilo. „Vy neděláte nic špatně. Jenom mě štve tohle všechno. Že musím být v tomto domě s člověkem, který mě očividně nenávidí a jsem mu na obtíž. A tento člověk teď se mnou má i být v jedné místnosti?“ Pozorně poslouchal. „Já nevím, všichni chcete, abych si vzpomněla, ale když se mi něco vybaví, obvykle to zase zapomenu. Třeba si nemám vzpomenout a jen vám zbytečně překážím.“ Připadalo mi, že zatímco jsem mluvila, starosti odplouvaly někam pryč. Cítila jsem se klidněji.

„To si nemysli. My tě tu máme moc rádi a chceme, abys zůstala. S Edwardem si nedělej starosti. Nebude s tebou bydlet natrvalo.“

„Já vím, ale přesto. Teď se k tomu přidala ještě Tanya a její divné řeči o ní a Edwardovi. Nevím, co si mám myslet. A teď ani nevím, proč ti to všechno říkám.“

Šibalsky se usmál. „Netuším, ale vím, že lidi si se mnou většinou rádi povídají, protože je dokážu vyslechnout.“ Pokrčila jsem rameny, vstala a přešla k němu. Ztuhl a začal couvat ke dveřím.

„Bello, promiň, ještě musím něco zařídit,“ zašeptal. Překvapilo mě to. Ještě před chvílí měl spoustu času a teď utíká.

„Co jsem udělala špatně? Promiň.“

„Nic. Já… Musím jít. Děkuju, že ses mi svěřila.“ A vyběhl z místnosti. V téhle rodině je to čím dál tím víc zvláštní.

Sešla jsem dolů, ale nikde nikdo. Jen z kuchyně jsem slyšela mluvit Tanyu a – překvapivě – Edwarda. Nijak jsem nestála o to vyslechnout si další jejich rozhovor, takže jsem šla k nim, aby o mně věděli a šli se bavit někam jinam. Zvlášť, když se baví o mně, jak jsem zjistila.

„…a ještě poslouchá cizí rozhovory. Není jí to nijak hloupé. No tak, můžeme to ještě zkusit a třeba to vyjde. Ona o tebe očividně nemá zájem, i s Jasperem je jí líp než s tebou.“

„A komu není? Tanyo, nech to být. Časem se to nějak vyvrbí.“ Ve dveřích se se mnou srazil. Ještě jsem zaregistrovala Tanyin varovný pohled a pak se po ní slehla zem.

„To nemáš na práci nic jiného než poslouchat cizí rozhovory?“ zeptal se posměšně a chtěl mě obejít. Natáhla jsem ruku a zadržela ho. Kůži měl jako z kamene, alespoň se mi to tak zdálo.

„Pořád je ti blbě. Nemáš pít, můžeš si za to sama,“ smálo se mi škodolibé já. Mlč! Zpražila jsem ho v duchu a ono kupodivu opravdu zmlklo.

„Edwarde, já vás neposlouchala schválně, to jen,“ začala jsem, ale přerušil mě.

„Nezajímá mě to. Jdi si radši za Darenem, když ho máš tak ráda. Všichni budou spokojení.“ Snad chtěl dodat ještě něco, ale objevila se Alice.

„Nech Bellu být. Nic by neudělala, nebýt tvé blbosti, mazlíčku.“ Výhrůžně se na ni podíval, cosi zamumlal a byl pryč. Já jen stála, držela si ruku na čele, které začínalo pekelně bolet, a přemýšlela, proč mu Alice říká mazlíčku.

„Bello, pojď, není ti dobře. Zajdeme si k tobě a podíváme se, jestli bys nechtěla obměnit šatník, co ty na to? Neboj se, jenom mi budeš říkat, co se ti už nelíbí a co naopak ano. Všechno zařídím.“

„Ne, Alice.“ Ale už mě táhla po schodech. Zezdola se začaly ozývat nějaké dost podezřelé zvuky. Znělo to, jako by někdo jezdil kovem přes kov. Chtěla jsem se Alice zeptat, co to je, nebo ještě líp, jít se sama podívat, ale mávla rukou, usmála se a zavřela za námi dveře. Zachvěly se jí rty, ale nevyšla z nich ani hláska. Tohle bude ještě zajímavé.

***

Nastal večer a Edward přišel do pokoje. Já už měla ustlané na svém oblíbeném křesle, aby měl Edward co nejvíc soukromí na posteli. Nijak jsem nestála o to se s ním bavit, tak jsem si sedla a pozorovala vycházející měsíc. Byla nezvykle jasná noc. Myslela jsem, že spolubydlící, jak jsem ho začala v duchu nazývat, hned usne, ale asi měl nějakou upovídanou náladu.

„Bello, proč jsi nás dnes dvakrát poslouchala?“ Zachvátil mě vztek. Nikdy to nebylo schválně, možná jen poprvé, ale jinak ne.

„Nechtěla jsem poslouchat, ale je to váš problém. Máte jít někam, kde nikdo jiný nebude,“ odsekla jsem. Nevesele se zasmál.

„Tak to je asi jen tvé zbožné přání. Ale to je jedno, mě spíš zajímá, co si o tom myslíš.“ Co? On se mě ptá na radu, nebo jak tomu mám rozumět?

„Nic mi do toho není. Jestli chceš být s Tanyou, buď. Stejně ti na mně nezáleží, tak co.“

„Pleteš se. Kdyby mi na tobě nezáleželo, asi bych tu teď nebyl,“ zašeptal. Nebo nezašeptal? Zdálo se mi to?

„Co jsi říkal?“ Chtěla jsem se ujistit.

„Nic. Dobrou noc, Bello.“

Autor: VictoriaCullen (Shrnutí povídek), makulka, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Vow - 8. kapitola: