Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Twilight diaries 1. kapitola

29.01.2011 (21:00) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 3683×

1. kapitola

Již tisíc let před naším letopočtem žili dva bratři přezdívaní „Original“ – v překladu ,Původní‘. Oba byli upíři a svou identitu před společností netajili. Tak jako na zemi už od nepaměti existuje dobro a zlo, tak i každý z bratrů si zvolil svou cestu. Eliotte se postavil na stranu dobra. Daius si vybral druhou stranu, zlo. Jeho důvod? Jak jinak než území a kořist na něm, o které se nechtěl dělit. Eliotte se ale nevzdal tak snadno. Válčili mezi sebou dlouhá léta. Nenávist, nepochopení, rivalita, odpor a žárlivost je provázala během jejich nekončících životů. To silně rozhněvalo stvořitelku upírů, jejíž jméno bylo tajné, proto rozdělila upíry na dva různé rody tak, aby si navzájem nepřekážely.

Maledicové – první z rodů - byli nepřátelé slunce. Žádný maledický upír se nemohl jen tak procházet za slunečního světla. Za to v noci museli spát a měli dovoleno jíst lidské jídlo. Druhý klan - Ardorové – přezdívaní jako oblíbenci slunce, narozdíl od Malediců na sluneční světlo mohli, ale nesměli spát a na lidské jídlo vůbec pomyslet. Směli se živit jen krví a jiná možnost pro ně jednoduše neexistovala.

Jenže kletba je jen kletba a pár chybek se pokaždé vloudí. Maledicové objevili prsten, díky němuž zlomili kletbu Slunce.

Damon

„Před naší za naší cesta má ať nepráší, hej!“ prozpěvoval jsem si písničku a dál marně sháněl v lese něco k snědku.

V křoví zapraskaly větve, a tak jsem se vydal na průzkum.

„Ha! Mám tě!“ vykřikl jsem na svou oběť. Chudák zajíček sklopil ouška a strachy se přikrčil. „Nedívej se tak na mě. Mám hlad,“ řekl jsem mu přísně. Nic. Pořád se na mě díval tím svým nevinným kukučem. „Dobře. Dávám ti pět vteřin na útěk, víc ne.“ Ukázal jsem na něj výhružně ukazováčkem a svraštil obočí. Zajda se odebral k rychlému skokovému úprku. „Tak, a mám po svačině.“ Stefan se za mnou rozesmál, div se nepopadal za břicho. „Vtipné, opravdu. Zkus sex a pak se budu smát já, chytráku,“ pousmál jsem se. On jen stiskl rty pevně k sobě a založil si ruce na prsou.

„Já ti to ale říkal, Damone. Měls s tím začít už v Mystic Falls. A nedělej na mě opičky!“ okřikl mě. Složil jsem ruce za záda a nasadil roztomilý úsměv. Povzdechl si a šel kupředu.

Cupital jsem za ním a snažil si vzpomenout, kdy naposledy jsem si otevřel krční tepnu dobré a lahodné lidské krve. Ale ať jsem se snažil sebevíc, ne a ne si vzpomenout. Do Forks to bylo ještě pár kilometrů, takže jsem měl nějaký ten čas. Brzy jsem se ale neustálým přemýšlením unavil, a tak se rozhodl, že budu prudit.

„Viděls Mrazíka?“ zeptal jsem se svého milovaného bratříčka.

„Hm,“ odpověděl svým typickým hm. Hm, hm, hm. Nejradši bych mu to hm vzal a poslal na Sibiř.

„A znáš toho Ivááánka?“ vyslovil jsem jeho jméno přesně jako v té ruské pohádce.

„Hm.“ 1… 2… 3… Buď v klidu, Damone. Jednou nadejde den, kdy slovíčko hm zmizí z planety lidské.

„A…“

„Stačí, dost, Damone. Cesta je dlouhá, nejsme ani v půlce a tvoje otázky mě přivádí k šílenství už od doby, co jsme vyjeli,“ přerušil mě. Dal jsem před sebe ruce na znamení, že chápu a ať se zbytečně nerozčiluje. Ještě ho chytne pepka a já se s ním ponesu až někam za sedmero hory a sedmero řeky. Pche! To tak.

Šli jsme nějakou dobu mlčky, dokud jsem se nezačal šíleně nudit.

„Stefi?“ zašeptal jsem zkrácenou formu jeho jména. Protočil očima a šel dál, bez odpovědi. „Jak byla ta písnička, kterou Ivánkovi zpívaly ty matrošky.“

„Kdo?“ Nechápal.

„No ty ženský, který vypadají jako přemalovaný baby jagy,“ vysvětlil jsem mu.

„Chápu.“ O díky, svatý buddho. „Avšak,“ začal opět diplomaticky, „pokud se snažíš o to, abych ti ji zazpíval, můžeš se jít klouzat.“ Prokoukl můj plán a sakra, kurník práce!

„Tvůj libozvučný hlas je takové pohlazení na duši, bráško. Nemůžeš mě o něj připravit.“

„Ano, můžu.“

„Ne, nemůžeš!“

„Ano, můžu.“

„Ne, nemůžeš! A basta! Jsem z nás starší,“ vyzrál jsem na něj a použil svou výhodu.

„A já jsem mladší.“ Dál si šlapal cestičku lesem, až jsme vyšli na silnici a nasedli do auta.

„Jakou to má logiku?“

„Žádnou. To by na tebe bylo až moc silný kafe.“ Pokrčil jsem rameny a musel uznat, že má pravdu. Tsss, ta replika upíra mě zná až moc dobře.

Jeli jsme teprve pět minut, ale nemohl jsem si pomoct.

„Aj, Ivane, Ivane, podívej se na mě. Šaty mám vyšívané, až jsou celé hedvábné! Úúúúouou!“ zazpíval jsem směrem k němu a rozesmál se.

„Já snad z toho magora obživnu,“ mumlal si pro sebe skrz zuby.

„Katherine bude zuřit, až zjistí, že jsme pláchli a k tomu jí zdemolovali hnízdečko, kde vytvářela armádu novorozených.“

„Hm,“ odpověděl zas ve zkratce.

„Myslíš, že nás ve Forks nebude hledat?“

„Doufejme.“

Pokračovali jsme dál v cestě. Bylo ticho, ticho a k mému překvapení pořád ticho. Neměl jsem rád ticho. Nikdo nic neříká, všichni mlčí. Buď koukají na sebe jako na prvním rande, nebo do blba jak blbci.

„Mám hlad,“ stěžoval jsem si.

„Měl sis dát toho zajdu.“

„Tsss. Jsi někde upadl? Zabíjet nevinné lesní tvorečky se nemá,“ řekl jsem s hranou dotčeností.

„A zabíjet lidi, Damone? To se má?“ Otočil se na mě a káravě si mě měřil pohledem.

„Troufám si tvrdit,“ nasadil jsem neodolatelný úsměv, „že by se ti odpověď nelíbila,“ dopověděl jsem.

„Za co mě trestáš?“ pronesl směrem nahoru.

„Veverky ti nemůžou, Stefi. Jeď do nejbližšího obchodního centra, zatáhnu někoho na záchod.“

Přijeli jsme k obchodnímu centru a vešli dovnitř. Narovnal jsem si černou koženou bundu a projel si prsty vlasy.

„Upíří Johnny Depp je tady, kočičky.“

„Damone, snaž se být… milý.“

„Stefi, já jsem milost sama o sobě.“ Uklidnil jsem ho. „Sejdeme se u Bruniho cetek.“ Přikývl a každý jsme se vydali svou cestou.

Procházel jsem kolem výloh, vyhlížel své oběti, dokud jsem ji nenašel. Hnědovláska, její míry byly devadesát, šedesát, devadesát a přála by si celosvětový mír. Vycházela z jednoho laciného obchůdku. Pěkně jsem si počkal a pak do ní „omylem“ narazil.

„Ou. Promiňte, slečno. Má chyba,“ znělo z mé strany velmi kajícně, plus jsem si dal ruku na srdce, že to myslím upřímně. No, která by mi neodolala?

Sklonila se pro tašky, které jí při nárazu vypadly z rukou, a nadávala: „Kam čumíš, debi…“ zmlkla okamžitě, jak se na mě podívala. „Čauky,“ řekla přehnaně sladce. Usmál jsem se a dál si hrál na nešiku.

„Opravdu se omlouvám, slečno. Vaše oči zářily a svítily do těch mých. Byl jsem oslněn.“ Plaše se usmála.

„To nic. Jsem Lauren.“ Podávala mi ruku. Přijal jsem ji a lehce políbil jako správný sto padesátiletý gentleman.

„Damon. Smím vám dělat společnost?“

„Jasně. Jen si odskočím. Bude to chvilka.“ Zamířili jsme k záchodkům. „Minutku.“

„To nevydržím.“ Strčil jsem ji dovnitř a přesvědčil se, že tam nikdo není. Když byl vzduch čistý, zatáhl jsem ji do volné kabinky a zakousl se do krku.

Začala řvát bolestí. Připevnil jsem svou ruku na její ústa, utišil ji a dál si vychutnával lahodně horkou krev.

Uslyšel jsem vrzání dveří a klapot podpatků. Podíval jsem se Lauren do očí a donutil, aby na všechno zapomněla. Miloval jsem tuhle svou schopnost. Vyšel jsem jako by nic ze záchodků a setkal se s pohledem zlatých očí, jejž se odrážely v zrcadle. Dotyčná odvrátila pohled a dál se věnovala mytí rukou. Prohlédl jsem si ji. Nevypadala špatně. Drobná, černovlasá amazonka.

Už jsem chtěl pronést nějakou svoji supr čupr hlášku, ale než jsem stihl cokoliv říct, zaútočila první.

„Nemám zájem,“ řekla odhodlaným a přesto sexy hlasem. Sebrala si svou kabelku s taškami a odkráčela si to pryč.

Uff. Tak tohle se mi ještě nestalo.

Šel jsem ještě celý vykolejený za Stefim na místo srazu.

„Vypadáš mrtvě,“ utahoval jsem si z něj.

„Ty zase jako bys dostal kopačky.“

„Šmíruješ mě?“ ohradil jsem se.

„Ne to ne, ale jseš prokouklej jako sleva ve výprodeji.“ Usmál jsem se nad jeho přirovnáním a tím rozesmál i jeho. No jo no, hned jak se oba najíme, je nám fajn.

Uvažoval jsem nad tím, jak dobrý je herec. Vždyť zemřela nedávno. Nemůže se bolesti zbavit tak snadno a brzo. To není možný.

„Tak jdeme. Najdeme si nějakou starou paní, která nás pustí dovnitř a nechá z vlastní vůle u sebe bydlet,“ prolomil jsem ticho. Jenže brácha za mnou nešel. Díval se opačným směrem.

Podíval jsem se, z čeho je tak odvařený a nestačil se divit. Koukal na holku, na zatraceně pěknou holku. Tak zle na tom asi není. Ale že zrovna taková kost? Fíha.

„Utři si slinu, Casanovo.“ Duchem mimo si utřel pusu. Pak mu došlo, že tam žádnou nemá a vrhl na mě vražedný pohled.

„Jdeš do ní?“ vyptával jsem se. „Budu tě krýt, kdyby na tebe vytasila svůj podpatek.“ Ach bože, měl bych být Guru. Guru Damon. Jak sexy to znělo. Spokojeně jsem si povzdechl.

„Nech to být,“ odpálkoval mě.

„Co?! Jak to myslíš? Dyť je to jen ženská.“

„Upírka,“ opravil mě.

„Ups. To je jiná. Ty se bojíš upírek?“ Poplácal jsem ho po rameni. „Překonej svůj strach, trochu sebevědomí, kámo.“

„Ona patří mezi ty druhé upíry, Ardory,“ zavrčel skrz špičáky a jeho seňorita se na nás otočila. Zasalutoval jsem jí neviditelným kloboukem a ona se rozesmála.

„No a to vadí?"

Vadí, nebo ne?

Pohledy Damona a Stefana se budou často střídat.

Vaše dojmy, pocity, kritika - všechno je vítané.

Autor: Elisme7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Twilight diaries 1. kapitola: