Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Reason - 8. kapitola

09.10.2010 (14:00) • JoHarvelle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3365×

Dva týdny. Čtrnáctní dní. Třista třicet šest hodin. Dvacet tisíc stošesedesát minut. Milion dvěstě devět tisíc šest set sekund. Přesně tolik uběhlo od mého zaprodání. I po takové době jsem toho nelitovala. Můj vztah s Davidem se zlepšil. Zlepšil, pokud se to tak dalo nazvat. Už mezi námi nebyly žádné zábrany. Bylo to ale, jako by se mě dotýkal cizí muž. Zlepšil se, protože David neměl žádné výtky, ale to bylo mučení. Snést jeho doteky, polibky, mi opět dělalo problém. Dlužila jsem mu hodně a tohle bylo něco, co chtěl on naoplátku.

I přesto nastalo pár jakýsi situací. Občas jsem nachytala Davida, jak si mě zvláštně prohlíží, jako by mi chtěl něco říct, jednou už i začal, ale pak přestal a odešel. Tušila jsem, že se něco děje, ale proč rozbíjet něco nového.

Alice se k ničemu nevyjadřovala. Viděly jsme se pouze na hodinách, navíc poslední dobou bylo neskutečně často slunečno, všechen sníh roztál a zůstala břečka, ale slunce svítilo vesele dál.

Na ten obrázek jsem si vzpomněla párkrát, ale raději jsem přehodila. Mohla jsem na to myslet jako na sen, ale pak by mi utíkala realita rychlostí blesku. Utíkalo by mi to, co jsem si vybojovala.

Dneska jsme měli s Davidem jako každý víkend jet do New Yorku. Venku svítilo slunce a pražilo příjemně do oken. Připravila jsem si své věci na koleji a šla k Davidovi. Když jsem vešla, na židli v kuchyni se rozvaloval Matt a obdařil mě úsměvem, který se mi ale vůbec nelíbil. Nebyl přátelský, spíše vypočítavý.

Dělala jsem, že to nevidím. Nenechám se rozhodit jeho úsměvem. „Ahoj.“

„No, ahoj, Bello. Co ty tady děláš?“ zeptal se.

„Jedeme s Davidem do New Yorku,“ odpověděla jsem, i když jsem měla chuť zeptat se ho, co mu je do toho.

„Vážně?“ zeptal se hloupě. „To je zvláštní...“ podrbal se na bradě a dělal, že přemýšlí. Pak se rozesmál. „V sázce šlo jenom o to se s tebou vyspat.“

„Cože?“ potřásla jsem zmateně hlavou.

Znovu se zasmál. „Ty to nevíš?“ zeptal se nevinně a zákeřně se usmál. „Vsadili jsme se s Davidem, že zbalí nějakou holku a vyspí se s ní. Když jsem tě viděl, musel jsem říct, že ty jsi jasný cíl, protože tebe jen tak nedostane. Už jsem se bál, že David přeci jen naletěl a skutečně se do tebe zamiloval, ale je holt dobrý herec.“ Skončil to obrovský smíchem.

Nevěřila jsem mu. Ta první schůzka byla jiná než ty ostatní, to ano, choval se jinak. Ale potom to bylo skvělé, choval se vstřícně a pozorně. Byl... hodný. Byl až moc hodný, byl takový jenom proto, že to byla sázka? Přeci by se to všechno nedělal kvůli sázce. Občas jsem si říkala, jak může být tak tolerantní, ale to přeci nemohla být pravda. „Lžeš,“ zašeptala jsem, ale do očí mi vnikly slzy. Matta to nijak nerozhodilo, zůstal mu ten odporný úsměv plný zášti.

Matt se zašklebil, došel ke dveřím koupelny a zaklepal. „Dave, stálo to za to?“

I přes sprchu jsem jasně slyšela Davidův hlas. „Co?“

„Ta sázka, že zbalíš tu chudinku a vyspíš se s ní.“ Po dobu, co to říkal, se díval na mě, v očích se mu objevila radost nad mým utrpením.

„Děláš si srandu? Sice to bylo zdlouhavé, ale všechno za tvého Jaguára, bratře!“ křikl z koupelny neznámý hlas, David to nebyl. Byl to ten druhý, ten kterým byl předtím.

„Já se jenom ptal, Bella mi nevěřila,“ křikl zpět a v tom momentě se zastavila voda.

„Cože?“ zařval vyděšeně zpět, hlas měl zase jiný.

„Teď už věří, že, Bello?“ zeptal se slizky. Stačilo mi to, prudce jsem vyrazila z bytu a běžela dolů. Nechtěla jsem jít na kolej, chtěla jsem jít pryč. Chtěla jsem být sama, chtěla jsem trpět sama. Doběhla jsem k autu, z očí mi neustále tryskaly slzy.

Padla jsem na sedadlo řidiče a co nejrychleji vyjela z parkoviště. Na koleje jsem se ani nepodívala. Jak jsem to nemohla nevidět? Jak si nemohla všimnout té přetvářky? K slzám se přidaly i vzlyky. Nevzlykala jsem jenom kvůli své hlouposti, ale kvůli tomu, že to co jsem dala do toho vztahu, se vysypalo ven, protože už žádný vztah nebyl. Ten domeček karet, který jsem pečlivě stavěla, se zhroutil a nic nezbylo.

Jela jsem, kam jelo auto. Bylo mi to jedno.

Jak jsem mohla být tak slepá a blbá? Jak on mohl být tak zákeřný? Byl další, kdo mi dal lekci. Už jsem nemohla věřit nikomu, protože vždycky jsem odešla bez nějaké části srdce.

Přede mnou se objevil vjezd na dálnici, zabočila jsem na něj. Nedávala jsem si pozor, což se mi stalo osudným.

Vjela jsem na dálnici, ale nestihla jsem vjet do pruhu, protože mi to bylo jedno, nemohla jsem své ruce ovládat. Slyšela jsem pouze ránu a hroznou bolest na čele.

Slyšela jsem odporný smích Victorie. „Ale, ale, jsi sama?“ zeptala se tajemně.

Byla jsem na cestě z La Push do Forks. Jake našel novou stopu po Victorii, tak jí se smečkou šli prozkoumat, ale byla to jen léčka.

Victoria zastavila silou moje auto a já se bouchla čelem do volantu. Cítila jsem krev, neměla jsem sílu odporovat, bylo mi špatně. Otevřela dveře mého náklaďáčku a za vlasy mě vytáhla ven, bolestivě jsem zařvala, ji to rozesmálo ještě více. Hodila mě surově na silnici vedle náklaďáčku, hlavou jsem narazila o zem.

„Tvoje psiska jsou konečně pryč. Nebo bych měla říct spíše hloupá psiska,“ smála se.

Kroužila kolem mě a nedala mi šanci. Pohnula jsem mírně nohou a ona mi na ní dupla. Slyšela jsem praskání, ale nechtěla si všechno nechat na teď, nerozdrtila mi ji. Bolestně jsem zaskučela, ale neřvala.

Victoria se zasmála a znovu mě popadla za vlasy. Bolestně jsem vykřikla a jen jí tím povzbudila. Znovu mě pustila na silnici, tentokrát bokem, slyšela jsem další křupnutí. Hlava se mi zamotala, nemohla jsem se hnout.

Připlazila se ke mně a oči přiblížila, aby je měla jenom pár centrimetrů od mých. V jejích se zračila nenávist, zášť. Lekla jsem se a trošku couvla, ale ona mě chytla pod krkem a přitáhla zpět.

Držela mě pevně, začal mi docházet vzduch.

Zasmála se, rukou přejela mi po zraněné noze, na zranění se zastavila a zmáčkla ruku, unikl mi přidušený bolestivý výkřik z mého hrdla a pár slz bolesti. Smála se čím dál více.

Najednou se postavila rovně a začmuchala. Její tvář se stáhla do znechuceného úšklebku, rychle se otočila ke mně a v očích jí bleska jiskra. Sehnula se ke mně a položila mi své rty na můj krk.

Než jsem si stačila uvědomit, že je to můj konec, její rty zmizely. Posadila jsem se a viděla, jak vlci trhají Victorii na kusy. Jake přišel odněkud zezadu v lidské podobě. Ovinul kolem mě paži a když jsem se znovu probudila, byli jsme v nemocnici.

„Kde to jsem?“ zašeptala jsem.

Jakovu ruku jsem cítila ve své a druhou na tváři, oči jsem otevřela, až když mi neodpovídal. Měl obličej blízko mého a starostlivě mě pozoroval.

„Co se stalo?“

Zamračil se. „Navedla nás na falešnou stopu a když jsme to prokoukli, bylo moc pozdě. Je mi to tak líto, Bells. Neměl jsem tě opouštět.“

Vzpamatovala jsem se z šoku a podívala se na něj pořádně. Bylo to ještě před otisknutím. Ale pouze pár dní předtím. Do očí mi opět vnikly slzy bolesti, neví to, ale za pár dní mi opět ublíží.

„Už tě neopustím,“ zašeptal a já se rozvzlykala. „Neopustím tě!“

„Opustíš, Jaku.“

„Neopustím!“ zašeptal rázně ve snaze mě přesvědčit, ale já ho už ho strácela. Znovu jsem se propadávala do temnoty, snažila se něčeho chytit, přitáhnout se, ale kolem byla jenom temnota a prázdnost.

„Bello?“ ptal se po mně nějaký hlas. Už jsem se chytla, pod sebou jsem cítila postel a byla jsem schopna otevřít oči. Přímo před mými byly nějaké černé oči, černé jako je měla Victoria, cukla jsem sebou a srdce se mi rozbušilo.

„Bello? Klid,“ šeptal majitel hlasu. Nebyla to ona. Ale přesto jsem se snažila uniknout, sedla jsem si a chtěla vstát, i když jsem neznala okolí, ale ten hlas mě držel na posteli. „Bello!“

Nějaké ruce mě násilím přimáčkly k posteli. Přestala jsem sebou šít a zhluboka dýchala. Podívala jsem se po pokoji. „Kde to jsem?“ Vypadalo to na nemocnici, ale nevěděla jsem, jak jsem se sem dostala.

„Jsi v nemocnici. Stala se ti autonehoda, ale měla jsi štěstí, máš jenom zlomenou ruku a poraněnou hlavu, nebyl to velký náraz. Je mi to strašně líto, ale viděla jsem tě až na poslední chvíli. Najednou jsem viděla, jak celá roztřesená jedeš na dálnici a stalo se ti tohle. Co se stalo předtím?“ Konečně se mi podařilo vzpomenout si, čí je ten hlas. Alice se nade mnou skláněla a rukama mě tlačila do postele. Přestala jsem se snažit vstát a zavřela jsem oči ve snaze si na to rozvzpomenout.

Vzpomněla jsem si na Davida a do očí mi, dnes snad po milionté, vnikly slzy. Alice mě objala a rukou mi přejížděla po hlavě, připadala jsem si jako malé dítě.

„Co se stalo?“ zopakovala svou otázku znovu.

Povzdechla jsem si. „Byla to jenom hra,“ řekla jsem nejklidněji, jak jsem mohla.

„Co byla hra?“

„Nic,“ zašeptala jsem. Už jsem nebyla schopná dál mluvit.

„Co?“ zeptala se znovu Alice, ale než jsem jí stihla cokoliv říct, slyšela jsem ten nejkrásnější hlas na světě: „Nech ji si odpočinout, Alice.“

Neodvážila jsem se podívat na něj. Raději jsem zavřela oči, hlava mě bolela, jako by se každým momentem měla roztrhnout.

„Dobře,“ hlesla vedle Alice. „Můžeme jít, Bello?“

Edward odešel z místnosti, možná šel vyřídit vše potřebné, nebo tady nechtěl být.

„Dělo se něco, když jsi byla mimo? Jednou si sebou hodila a pak už jenom škubala, ale stejně,“ ptala se Alice a dívala se mi upřeně do očí.

Zatřásla jsem hlavou. „Jenom vzpomínky,“ šeptla jsem a za pomoci Alice jsem vstala. Točila se mi hlava, ale Alice mě podpírala. Chtěla mě vzít do náručí, ale někomu by mohlo přijít zvláštní, jak mě takový prcek unese. Byla trpělivá, pomalu se mnou šla z pokoje. V hlavě jsem cítila ještě větší bolest, nebýt Alice tak už bych spadla. Najednou se mi objevilo černo před očima a zasekly se mi nohy. Alice stihla zareagovat a chytit mě pevněji. Potřebovala jsem chvíli na získání rovnováhy, tak stála vedle mě a přidržovala mě.

Cítila jsem, že už se mi vrací ztracená rovnováha, postavila jsem se pevně na nohy, ale v ten moment mě opatrně objaly dvě ruce a vzaly mě do náručí. Poznala jsem, že to není Alice. Neotevírala jsem oči, ale cítila jsem zvláštní tlak v břiše, proti mé vůli se mi to líbilo.

„Drž se mě, Bello,“ poprosil mě ten hlas, který mi způsoboval výpadky srdce. Jeho hlas byl tlumený a opatrný. Když jsem ho slyšela a znovu si připomněla, kde jsem; cítila jsem v celém trupu prazvláštní pocit, který jsem nemohla identifikovat, ale rozhazoval mi systém.

Na jeho příkaz jsem mu obmotala ruku kolem ramena, druhou jsem měla v sádře, a držela se, ačkoli on mě bez námahy nesl. I přes to všechno, jsem se cítila šťastná, být mu takhle blízku. Přestože mě nechce. Zapomněla jsem na Davida, nikdy jsem k němu nic skutečného necítila, jen se o to pokoušela. Ta zrada bolet nepřestala; byla jsem tak pitomá a zaslepená bolestí. Nemohla jsem uvěřit, že jsem to skutečně udělala. Nemohla jsem uvěřit, že jsem naletěla jen tak někomu. Jak jsem mohla jen tak podlehnout někomu, kdo... I přes radost, že jsem v jeho náruči, mi bylo do pláče. Síla objetí přidala na intenzitě.

Vešel do výtahu a Alice za ním, slyšela jsem, jak se dveře zavírají, jinak bylo ticho. Rukou mi přejel po zádech, nevěděla jsem, jestli to bylo úmyslné. Znovu jsem cítila jeho dotyk, ale tentokrát na stehně, znovu se ve mě rozlil nádherný pocit a neštěstí se zatlačilo do malé části mozku.  Jednu dlaň mi přemístil na záda a konejšil mě tím, že mi po zádech přejížděl.

Výtah sjel dolů a zastavil se. Oči jsem měla pořád zavřené a vdechovala jeho vůni. Pohled by všechno zničil, viděla bych jeho odmítavou tvář a to jsem si nepřála. Cestu jsem vnímala jen okrajově, byla jsem omámená jeho vůní, ale ne dostatečně.

Slyšela jsem, jak Alice otevírá dveře. Edward mě opatrně posadil do auta. Zdálo se mi, jako by mě pohladil po tváři, ale nebyla jsem si jistá, jestli se to skutečně stalo. Alice nastoupila dozadu ke mně. Otevřela jsem oči a rozhlédla se. Byla už tma, všechno ozařovaly pouliční lampy.

Edward nastoupil dopředu a nastartoval, viděla jsem, jak se světlo odráží od jeho vlasů. Ve zpětném zrcádku jsem zpozorovala jeho pohled. Pohlédla jsem do jeho očí; rozhodil mi srdce i přes tento pohled.

Čekala jsem, že uhne, ale on to neudělal. Hleděl mi do očí a já nemohla uhnout. Proč mi to dělá? V jeho očích jsem našla jenom něco neskutečného, viděla jsem lásku, oddanost, tak jak se na mě dívával. Opět mě to bolelo, bylo to horší než najít nenávist a zášť. Nechápala jsem to.

Jeho pohled mi způsoboval kolaps srdce. Měla jsem pocit, jako by mi jeho pohled provrtával celé tělo. V břiše a kolem žeber jsem měla zvláštní pocit nervozity, nebo strachu?

Alice do mě mírně drcla a vyrušila náš oční kontakt. „Spi, musíš být unavená.“

Otočila jsem se na ní, chabě jsem se usmála a přikývla. Opřela jsem se o sedadlo a znovu zavřela oči. Dýchala jsem pravidelně a snažila se ustálit svůj tep.  Než jsem se nadála pohltila mě tma a probudila jsem se až později.

Zamrkala jsem ve tmě, ale nic jiného jsem neviděla. Ležela jsem v pohodlné posteli, mnohem lepší než je ta na koleji. Rukama jsem se snažila nahmatat kraj pelesti, ale postel byla široká. Přes sebe jsem měla přehozenou velkou tlustou deku, že mi bylo trošku horko.

Otočila jsem hlavou a snažila se někde zahlédnout nějaké světlo, ale všude byla tma.

„Jsi u nás, Bello,“ promluvila Alice odněkud z konce postele.

„Aha,“ šeptla jsem, protože jsem ještě neměla ovládnutý hlas. Položila jsem si hlavu zpět na polštář a zavřela oči. Na ruce jsem cítila sádru a v hlavě mi pulzovala krev. Vzpomněla jsem si na včerejší den, pokud tedy bylo po půlnoci, vzpomněla jsem si na celé tři poslední měsíce. Ta nedávná minulost byla zahalena šedou látkou, jako by nic neznamenala, jako by už pro mě nic neznamenala.

Pomyslela jsem na Davida a trošku mě bodlo u srdce. Styděla jsem se za ty poslední měsíce, zvláště za to, co jsem udělala kvůli své hlouposti. Zvláště za to. To bylo to nejhorší, pomyslela jsem na ty okamžiky, kdy... Nemohla jsem, bylo odporné na to jen pomyslet.

Alice viděla můj obličej, její upírské smysly byly přeci jenom vyvinutější. „Co se stalo?“ zeptala se opatrně.

Zasmála jsem se, ale nebyl to šťastný smích, spíše ten, co odvádí pozornost a pomáhá mi připravit se na odpověď. „Byla to jenom hra.“ Odpověděla jsem, dříve než Alice stihla položit otázku. „David a já. Vsadili se, že mě dostane.“ Musela jsem znovu zavřít oči, protože mě popadl záchvat nesmyslnosti. Když jsem to říkala, bylo to ještě horší, než když jsem o tom přemýšlela. „Vsadili se, že se se mnou...“ Nebyla jsem schopná říct to slovo. „Nejhorší je, že já... Vůbec si neuvědomuju, co jsem tu celou dobu dělala, jako by mě někdo ovládal.  Nikdy bych tohle neudělala, ale já to udělala. Moje podvědomí vědělo, co dělám, ale já se nemohla zastavit, tolik jsem toužila po něčem jiném. Asi jsem to dělala, protože jsem se snažila na všechno zapomenout. Já nevím. Nikdy bych tohle neudělala, ty chvilky s ním, přišly mi, jako bych to ani nebyla já. Bylo to něco, co...“

Alice se neslyšně přemístila z kraje postele ke mně a obejmula mě. Její dotyk vyburcoval mé slzy, slzy hlouposti. „Já vím, proč jsi to dělala. Chtěla jsi zapomenout na toho pitomce, chtěla jsi, abys konečně měla něco normálního, něco, co jsi sice nechtěla, ale snažila jsi se žít. Je mi líto, že jsi to musela všechno protrpět. Nezasloužila sis nic z toho.“

Z ničeho nic jsem se hořce zasmála. „Odkopl mě upír, vlkodlak i člověk. Jsem zvědavá, co to bude příště.“ Znovu jsem se zasmála, ale spíše pobaveně nad tím, co jsem právě řekla.

Alice se lehce uchcihtla a pustila mě. „Spi ještě, spala jsi jenom několik hodin.“

„Dobře,“ zašeptala jsem. Poslušně jsem zavřela mysl, která byla obrnělá něčím, co mi zabraňovalo nad tím zoufat a usnula jsem. Bolelo to, ale jen okrajově. Bolela má hloupost, ne jeho zrada. Bolelo mě a styděla jsem se za to, jak jsem se chovala, tak nesmyslně a hloupě.

Když jsem se znovu probudila, bylo už světlo. Přejela jsem si rukou po čele, měla jsem pocit, jako bych poslouchala velice hlasitou hudbu. Rozhlédla jsem se po pokoji. Postel byla tak třikrát větší než na koleji. Všechno v pokoji bylo do modré barvy. Protější strana byla plná poliček s hudbou, uvědomila jsem si, že tohle musí být jeho pokoj. Uprostřed stála kožená pohovka a všechen nábytek byl tmavý.

Zeď po levé straně byla celá prosklenná, naskytl se mi pohled na nádhernou krajinu. V dálce bylo vidět i jezero. Muselo být už poledne. Venku svítilo slunce a ozařovalo tu krásu.

Slyšela jsem opatrné zaklepání na dveře. Vyčkávala jsem, ale ta osoba nevešla, čekala na mé povolení. „Dále.“ Promluvila jsem ochraptěle, bylo mi to hloupé, říkat v cizím domě pokyn k vcházení.

Otevřely se dveře a dovnitř pomalu vešla Esme. Jakmile mě viděla, zářivě se usmála, její nálada mě nakazila, musela jsem se taky usmát. Neviděla jsem jí tak dlouho, více než rok. V rukách nesla podnos a na něm několik talířů a hrnků, jednoduše spoustu jídla. Došla až k posteli a položila mi ho k nohám.

„Tady máš jídlo. Uvařila jsem od něčeho něco, nevěděla jsem, na co budeš mít chuť. Navíc nejsem si jistá, jak to bude chutnat,“ teď se zamračila a omluvně se usmála.

„To jsi nemusela,“ vyhrkla jsem.

„Ale, zlatíčko,“ usmála se a postavila se vedle postele. Viděla jsem na ní, že chce něco udělat, ale bojí se. Podle pozice jejích rukou jsem usoudila, že mě chce obejmout.

Usmála jsem se na ní a posadila se. Sedla si na postel, ale pořád spíše čekala. Pořád se bála.

„Moc ráda tě zase vidím, Esme.“

To jí stačilo, obejmula mě svými studenými pažemi a vzlykla. Zamračila jsem se. Nevěděla jsem, proč vzlyká.

„Je mi to tak líto, Bello,“ zašeptala mi do ucha. Hladila mě po vlasech, opět mi připomínala mámu, její milost a soucítění nezmizelo. Nevěděla jsem, za co přesně se omlouvá. Došlo mi, že v domě se superslyšícími upíry moc šancí na utajení nemám. Slyšela náš noční rozhovor, ale nemohla kvůli tomu vzlykat.

Odtáhla se a povzbudivě se usmála. „Nechám tě jíst.“

Vstala a odešla z pokoje. Její úsměv a mateřkost mi dodala sílu. V břiše mi nepříjemně zakručelo, tak jsem si k sobě přitáhla jídlo. Zírala jsem nad výběrem různých jídel. Slanina, vajíčka, pečivo, toasty, chléb a miliony dalších věcí. Vzala jsem si toast a zapila ho čajem, který se nacházel v jednom hrnku z mnoha.

Snědla jsem toho, v poměru s tím co tady bylo, málo, ale byla jsem plná. Jakmile jsem položila hrnek, někdo rozrazilo dveře a já se strašně lekla. Najednou do pokoje napochodoval Emmett v ruce s obří obrazovkou, jako by vážila ani ne gram.

Srdce se trošku urovnalo, když jsem poznala, co se děje. Dívala jsem se tázavě na Emmetta a na Alice, která vešla hned po něm - v ruce měla nějaký stolek, který dala před postel a Emmett na to postavil obrazovku, zapojoval zrovna kabely.

Když je zapojil, zapnul televizi a pustil nějaký zápas. Lehl si vedle mě a já pořád zmateně zírala. Alice si odkašlala a dívala se na Emmetta.

Emmett vedle zaskučel. „Víš, jak dlouho bude trvat dojet si pro novou? Slunce pořád svítí. Belle určitě nebude vadit má společnost,“ usmál se na mě zářivě.

Pořád jsem to nechápala, moje hlava si to nemohla dát dohromady.

„Ale Bella se nebude chtít dívat na zápas,“ argumentovala Alice.

Emmett zase zakňučel.

Konečně mi to docvaklo. „Můžeš si tu televizi zase odnést.“

Emmett se vítezně usmál, ale nevstal. „Slyšíš? Můžeš klidně odejít.“ Dal mi ruku kolem ramen a stiskl mi rameno. Bohužel moc silně, že mě to zabolelo.

„Ubližuješ jí,“ řekla Alice a na tváři měla samolibý výraz. Uvažovala jsem, jestli mi nedali nějaké léky, protože tohle bylo jako z nějaké pomatené komedie.

Do místnosti vešel Carlisle a když viděl mou tvář, zamračil se na ostatní. Musela jsem asi vypadat strhaně. V hlavě jsem cítila tlak, jako bych měla znovu omdlít. „Emmette,“ napomenul Emmetta Carlisle. „Odneste to zpátky, Bella potřebuje odpočívat.“

Emmett se zamračil, ale spolu s Alice to znovu vystěhovali pryč. Od dveří se na mě smál Jasper, byl celou tou scénou pobavený, naproti mě, já byla pořád zmatená a dávala jsem si všechno dohromady.

Carlisle kývl na Jaspera a ten zavřel dveře. „Tak jak se cítíš, Bello?“

„Dobře,“ zalhala jsem. Ve skutečnosti mě bolela hlava. Poznal, že lžu. „Bolí mě hlava. Připadám si zvláštně a zmateně.“

„Sice je to lehký otřes mozku, ale nesmí se brát na lehkou váhu. Dám ti nějaké léky na uklidnění, budeš po nich spát a celé tři dny musíš být v naprostém klidu. Do školy bys mohla jít příští týden, ale za tu dobu si odpočiň. Poslední dobou toho na tebe bylo hodně, potřebuješ si odpočinout,“ řekl a pokynul mi, abych se posadila. Zkotroloval mi tep, krk a hlavu. Neshledal nic závažného. „Asi to nebude tak hrozné. Co mi Edward povídal, tak na rentgenu bylo vše v pořádku, krční páteř také vypadá v pořádku. Ty tři dny naprostého klidu by měly stačit. Esme ti přinese ty léky a po nich budeš spát. Na celý týden jsem si vzal dovolenou, kdyby tě cokoliv bolelo nebo se něco stalo, tak stačí zavolat.“

Zatřásla jsem hlavou a opět se mi tam nahromadilo moc krve.

„Děje se něco?“ zeptal se Carlisle.

„Proč jste mě nenechali v nemocnici?“

Carlisle se mile usmál. „Byla bys raději v nemocnici?“

Zatřásla jsem hlavou.

„Tak vidíš.“

„Ale, proč? Děláte si se mnou jenom další zbytečné problémy.“

Carlisle se znovu usmál. „Slunce stejně dneska svítí, byl bych doma do středy. A zbytečné problémy? Esme je nadšená, že tě tady má a ostatní také.“ Otočil se k odchodu.

Jakmile za ním zaklaply dveře, nastalo ticho, v celém domě jsem nic neslyšela. Přesunula jsem se na okraj postele a vstala. Zamotala se mi hlava a padala jsem dozadu. Rukou jsem zašátrala kolem sebe, ale nic jsem nenašla.

Za mnou se nacházela postel, pád nemohl být až tak hrozný, říkala jsem si, ale než jsem stihla dopadnout, zachytily mě dvě ruce. Obmotaly si mě a já se v reflexu chytila jeho trika.

Pod nohama jsem necítila půdu, dotyčný mě držel pevně ve výši svých ramen. Podívala jsem se mu do obličeje a srdce se mi opět rozpumpovalo.

„Buď opatrná. Musíš ležet,“ zašeptal a položil mě do postele. Přetáhl mi přes tělo deku a nespouštěl ze mě oči. Jeho oči pro mě byly jako magnet, musela jsem se do nich dívat. „Nenamáhej se a nevstávej. Řeknu Esme, aby ti donesla ty léky,“ šeptal. Uhnul pohledem a odešel, celou dobu jsem ho sledovala. Zírala jsem na dveře a snažila se uklidnit své srdce, dokud se ve dveřích neobjevila Esme.

Věnovala mi zářící úsměv a v ruce nesla nějaký hrnek, druhou spjatou do pěsti. „Tady to máš,“ podala mi léky a hrnek. Zmučeně se podívala na tác s jídlem. „Nechutnalo ti to?“

Odložila jsem hrnek dál od úst. „Chutnalo, ale nemám tolik hlad.“            Vložila jsem si do úst prášek a pokla. Esme mě bedlivě pozorovala, asi aby se ujistila, že jsem ho spokla. Usmála sem se při její starosti. Zacházeli se mnou jako s malým dítětem.

„Teď spi. Kdyby jsi cokoliv potřebovala, tak stačí zavolat, my tě uslyšíme,“ řekla na rozloučenou a také odešla. Podívala jsem se z okna, předtím jsem se chtěla podívat na ten výhled, ale nedošla jsem tam.

Položila jsem hlavu do rovné polohy a hleděla na strop, než jsem začala cítit, jak léky působí. Postupně se mi otupovaly smysly, až jsem usnula úplně.

Probral mě až nějaký hlasitý zvuk. Chvíli jsem byla dezorientovaná, ale začínala jsem rozumnět slovům.

„Ne, Alice!“ poznala jsem hlas svého anděla. Ticho. „Nemůžu!“ zaječel znovu a bojovně zavrčel. Bylo toho na mě moc, zavřela jsem oči a v hlavě jsem cítila bodající bolest.

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Reason - 8. kapitola: