Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Mountain Mystery - 24. kapitola

07.01.2011 (11:15) • Danca95 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5067×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

24. kapitola

Edward:

Bylo těžko uvěřitelné, že někdo jako já, mohl mít tolik štěstí. Bylo to přesně moje přání ležet s ní na posteli, objímat ji v pase a moc ji kdykoli políbit. I když jsem, kdo ví jak, špatný pro tenhle svět, byl jsem špatný i pro ni, všechno se mi vyplnilo. Přece jen se netvor z pohádky dokázal přeměnit v prince, jen aby získal svou krásku.

„Viděla jsem naprosto všechno! Jen pár detailů mi uniklo. Ale musím tě pochválit, bráško. Změnil ses,“ usmívala se na mě ta malá trpaslice. Poslední dobou se mi po ní strašně stýskalo. Vlastně po celé rodině, ale Bella mě tu držela jako ocelová lana. Nedokázal jsem vyjet z města, i lov pro mě byl špatný. Den bez ní byl nesnesitelný.

„Co se tak culíš?“ ošil jsem se. Koukala na mě velkýma šťastnýma očima a culila jak malé dítě na lízátko.

„Je hezké vidět, jak myslíš jenom na ni. Takhle ses kupříkladu dříve neusmíval. Změnila tě od základu,“ pohladil mě po tváři.

„Alice,“ ošil jsem se znovu a odsednul si od ní. Ale úsměv mi na tváři zůstal.

„Jak jsi ji vlastně dostal? Vím, že jste spolu celkem dost dlouho soupeřili.“

„Neviděla jsi ten altán se svíčkami? Byla to inspirace od tebe, ještě si pamatuji, jak jsme to chystali pro Jaspera,“ řekl jsem.

„Tak to bude ten detail, který mi unikl. Povídej, chci slyšet, jak sis s tímhle poradil,“ přisunula se zase blíže a založila si ruce pod bradu. Její typická vlastnost. Dokázala lézt na nervy už jen po pár minutách, co jste s ní byli v místnosti. Ale přesně po tomhle se mi stýskalo. Jediný, kdo mě takto škádlil, byla Bella, ale ta to dělala jen díky našemu nepřátelství, které naštěstí pro mě skončilo.

Osobně jsem moc nedoufal, že by to s tím altánem mohlo vyjít. Harry neustále tvrdil, že tohle místo jako malá zbožňovala, aspoň co mu sama říkala. Chtěl mi pomoct všechno připravit, ale v tom jsem mu zabránil. Chtěl jsem to dělat s rozvahou a hlavně sám. Zamýšlel jsem, že to má být dáno od srdce, i když já ho mám mrtvé. A i když vím, že samochvála smrdí, mám takový pocit, že se mi to povedlo velmi dobře. Bylo to v podstatě moje první rande v životě. V knížkách nebo kdekoli ve filmech bylo pokaždé první rande rozpačité, brnkalo pěkně na nervy. U mě to bylo přesně naopak. Víc uvolněně jsem se v životě necítil, snad jako bych k ní patřil. Jedině s ní jsem se dokázal uklidnit tak, že jsem se cítil skoro jako člověk. Bylo to neuvěřitelné.

Myslel jsem, že právě tenhle večer mezi námi vztah vyleštil do nejčistších krystalků, že muselo být všechno jasné. Počítal jsem s námi jako s párem, proto mě překvapila, když se sama přiznala, že sama neví. Nevěděl jsem, jak chodit v těchto lajnách, byl jsem tu nováčkem. Ale byla tehdy tak roztomilá! Připadal jsem si jako malý školák, když jsem se jí ptal, zda-li bude mou dívkou. Na svá lidská léta jsem si už skoro nepamatoval, ale tohle mi to skvěle připomnělo. Ten rudý obličej mi v paměti zůstane po celou věčnost, aspoň jsem v to doufal. Věčnost. Já budu žít věčně. Ale co ona? Představa toho, že bych byl nucen žít bez ní, se těžko snášela, ale co bych mohl tak udělat jiného?

„Myslím, že ty tohle rozhodnout nemůžeš. Nevidím, jestli ses rozhodl ji říct, co doopravdy jsi, a nevím, jestli by to pro ni bylo vůbec dobré… Ale je jen její volba, jestli s tebou bude chtít zůstat navěky nebo prožít lidský život se smrtí,“ řekla mi Alice hluboko v noci, kdy jsme si povídali. Nemohl jsem přestat. Slova se ze mě hrnula a já se s nimi chtěl podělit. Alice neodporovala, ba naopak, ráda mě vyslechla, co víc, měla ze mě radost. Přesně tohle jsem potřeboval. To jak jsem si dříve myslel, že nikoho nepotřebuji, byla naprostá hloupost. Já jsem svou rodinu potřeboval, byla součástí toho, kdo jsem byl. Kdo jsem byl doopravdy. Alicina návštěva mě potěšila. Neustále se na mě dívala pyšnýma očima a šťastně se usmívala. Snažila se přede mnou tajit myšlenky, některé mi naopak nutila do hlavy. Byla prostě mou sestrou, která tuto činnost vykonávala na jedničku.

„Co jste to prováděli před tím, než jsem zaklepala na dveře Swanových?“ zeptala se mě s jiskřičkami v očích.

„Proč se ptáš?“ vyhnul jsem se odpovědi otázkou. Tohle téma mi moc příjemné nebylo. Ona moc dobře věděla, co jsme dělali, dokonce na mě byla hrdá, že i když nejsem vegetarián moc dlouho, i v této chvíli jsem dokázal udržet Bellu v bezpečí. Byla mi tak blízko, její krev mi zaplnila celý mozek. Jen představa toho, že bych jí ublížil, mě zabíjela, takže tento problém byl vlastně vyřešen.

„Já jen, že jsem měla pocit, že Bella bude mít brzy infarkt,“ zaculila se na mě potutelně. „Vypadá to, že nejsi jediný, kdo má problémy, když jste spolu,“ dodala, když jsem neodpovídal. Místo toho jsem se rozhlížel po našem novém domu. Alice chtěla něco extra a toho v tomto malém městečku moc na výběr nebylo. Ale to neznamenalo, že všechno proběhne hladce. V městečku byly tři domy, co odpovídaly Aliciným požadavkům a ona se bohužel zamilovala do všech třech. Mně se také líbily všechny, ale stejně se mi můj srub zdál jako to nejkrásnější místečko na zemi.  Bylo to totiž místo, kde jsem měl možnost poprvé zachránit Bellin, pro mě drahocenný, život, takže jsem si tohle místo hodlal nechat. Alice moje nadšení bohužel nesdílela.

„Jak v tomhle můžeš žít? Jak poustevník vážně! To jsem tě nic nenaučila? Vážně ne? Žiješ se mnou minimálně 50 let! Být člověkem, asi bych si za tu dobu na tebe vyřvala hlasivky a stejně by mi to bylo prd platné! Ach bože, tohle není možný! Dám to tady zbourat!“ lamentovala, když jsem ji zavedl do svého hnízdečka.

Ještě ten den mě zatáhla do nejbližší realitní kanceláře a usmívala se na toho makléře, dokud jí neřekl i číslo svých bot. Dostali jsme dokonce slevu, prý pro tak krásnou dámu by snad měl být ten dům zadarmo.

V autě, kdy jsme se jeli na domy podívat, jsem jí zašeptal: „Myslíš, že by s ním Jasper souhlasil?“ Vysloužil jsem si pořádné kopnutí do kotníku a k tomu mrazivý pohled. Jen jsem se zachechtal a bavil se rozčilenými myšlenkami makléře.

Nakonec jsme si dům tedy vybrali a mohli se hned stěhovat. Mé nadšení zchladila opět Alice. Věci ze srubu prý nepáchnou do našeho nového domu. Raději jsme tu noc jezdili po městech a nakupovali. A brzy okolo šesté ráno nám přijely tři velké stěhovací vozy plné nábytku před dům.

Měl jsem dovoleno vybrat pouze jeden jediný kus. Postel. Abych tu malou mršku naštval, vybral jsem naprosto jiné dřevo a odstín barvy, než ostatní nábytek. Přešla to se slovy, je to tvůj brloh. Stihla si i přes noc koupit nové Porsche. Viděla ho na létáku a zamilovala se na první pohled, jak mi sdělila. Samozřejmě nebylo pro ni, ale pro Jaspera. Nebýt čtenářem myšlenek, patrně bych jí uvěřil.

Při stěhování nábytku jsme si užili. Jak byla malá, byla taky mrštná. Mockrát do mě strčila, když nesla skříň nebo postel. Vehemetně se omlouvala, když jsem po ní házel všechny polštáře, a že jich nebylo málo. Kolem desáté mě vyhnala, abych se vydal zkontrolovat Bellu a pak ji koukal přivézt. Chtěla si s ní popovídat. Vůbec jsem nechápal, proč se směje a říká, že se mám na co těšit. Kryla si myšlenky moc dobře a já jel celý zmatený co nejrychleji ke Swanovým.

Rodiče už měla pryč a ona už byla vzhůru taky. Vařila si čaj, pokud jsem to odhadoval správně. Vím, že to nebylo ode mě hezké, ale když mi otevřela, měl jsem chuť smát se a to hodně. Tak takhle přesně vypadá člověk, který vážně neumí pít. Vyhnal jsem ji a ochotně se o ni postaral. Usnula sotva se dotkla polštáře, takže jsem měl spoustu času zkoumat jak její pokoj, tak ji samotnou.

Ve spánku mě přímo fascinovala. Ale to neměl být vrchol dne. Nikdy bych nevěřil, jak může být příjemné, když na vás někdo žárlí. A už vůbec bych nevěřil, že si Bella bude myslet, že je Alice moje milenka. Jak směšná představa. Zrovna Alice, ta jedna malá černovlasá potvůrka. Kdyby jen věděla, kolik žen se mi snažilo vnutit svou přízeň, patrně by to ani neunesla, láska moje. Ale ta její žárlivost… Příjemné.

Po hodině strávené u nás doma jsem se začínal obávat, že přivést Bellu do Aliciných spárů nebyl moc dobrý nápad. Rozhodně ne po Bellině opici. Měl jsem pocit, že Alice nikdy neskončí a myslím, že Bella to tak viděla stejně. Ale jinak jsem byl spokojený. Bella se stala pro Alice velmi drahocennou přítelkyní. Po jediném večeru. Sama se mi svěřila ještě tu noc, že už si nedokáže představit život bez ní, čímž mě maličko překvapila. Vždycky jsem myslel, že kdybych si našel přítelkyni, patrně bych jí svou rodinu nikdy neukázal, když jsme všichni ta monstra. Jenže já přítelkyni nikdy neplánoval, tak jsem se tímhle vlastně moc nezatěžoval.

„Řekla bych, že mě má Bella radši než tebe. Vydržela moje povídání daleko déle než ty. A rozhodně se mě nesnažila umlčet různými způsoby, jako někdo,“ podívala se na mě vítězně Alice. Chtěl jsem po ní naštvaně hodit polštářem, ale ona obrátila pohled na můj telefon, který ležel na stolku. Po dvou vteřinách se rozezvonil.

___

Byl to zase ten samý pach, jako v lese na výletě, kdy Bella před něčím zběsile prchala. Naštvaně jsem běhal křížem krážem lesem, mlátil do stromů, protože stopa byla jen návnadou. Vždycky vedla na to samé místo, přesně doprostřed lesa. Žádné myšlenky, žádné šlápoty, prostě nic. Ještě jednou jsem praštil do nějakého stromu, až to zadunělo celým lesem a vydal se k otevřenému černému oknu.

Mé rozhořčení uklidnilo bušení silného srdce. Dávala mi tím najevo, že je naživu a že je v naprostém pořádku. Neslyšně jsem vyšplhal do okna a spatřil ji, jak sedí na posteli. Vypadala jako hromádka neštěstí, bradu položenou na kolenou a pažemi objímala nohy. Všimla si mě asi o pár vteřin později a málem vykřikla.

„Pšt, ticho. To jsem já, Edward.“ Okamžitě jsem k ní přiskočil a zakryl jí ústa. Srdce se jí pomalu uklidnilo a zvedla ke mně své zvědavé a hluboké oči.

„Jak ses sem dostal?“ zašeptala, když jsem jí uvolnil rty. V tu chvíli mi došlo, že to bylo unáhlená reakce, takhle si sem vyšplhat.

„Po okapu. Neboj, vím, že je táta policajt, tak jsem se snažil být potichu,“ zalhal jsem. V podstatě. Okap byl totiž na druhé straně domu. Kupodivu ji tahle odpověď stačila a schoulila se mi do klína.

„Myslela jsem, žes to byl ty. Když jsem ti volala, byla jsem na cestě ven. Snažila jsem se otevřít dveře, ale nešlo to. Jako kdyby za těmi dveřmi někdo stál. A pak…“ nedořekla a rozplakala se. Sevřel jsem ji v náruči a čekal, až bude moct pokračovat. Vylekala mě. Měl jsem na sebe vztek, že jsem tu nebyl.

„Bello, co se stalo, lásko?“ zašeptal jsem jí do ucha otázku, když konečně utichly vzlyky a ona tiše ležela v mém náručí.

„Ozval se hlas. Já… Já nevím, co to bylo. Přece mě nemohl vylekat jen stupidní hlas, ale… Ach Edwarde!“ rozplakala se nanovo a mně se nepodařilo ji utišit hodnou chvíli.

„Jsem tu s tebou, lásko moje. Neplač, už je to pryč,“ mumlal jsem stále dokola a líbal ji na celý obličej.

Bella:

Nešlo přestat. Stále mi to znělo v hlavě. Sebevíc jsem se snažila vystrnadit to, stále mě ten hlas pronásledoval. Jsi na řadě, Isabello! Vtloukala jsem si do hlavy, že se mi to muselo zdát, protože když jsem potom otevřela konečně ty zatracené dveře, nikdo tam nebyl. Což bylo snad horší, než kdyby tam čekal někdo s motorovkou nebo něčím takovým. Navíc, ta slova nedávala žádný smysl, ale v tu chvíli mě ohromně vyděsila.

Celá zničená a vylekaná jsem rychle ty dveře zase zabouchla a chtěla se rozběhnout do pokoje, ale v cestě mi stála Gee. V tu chvíli jsem myslela, že si pro mě přišla smrt. Vypadala neuvěřitelně děsivě, obličej zkřivený nějakou bolestí a strachem. Stále šeptala moje jméno a natahovala po mně ruce.

„Kristepane, Gee,“ zašeptala jsem sotva a klesla na kolena. Jako bych ji vytrhla z nějakého transu, klekla si přede mě a stále s tím vystrašeným obličejem promluvila: „Bello, nechci aby se stalo! Dávej na sebe pozor, nedovol, abys prohrála! Ne ty! Měj oči na pozoru, nenech se zmást!“ prosila mě s žalostným pohledem. Vzmohla jsem se na pouhé přikývnutí. A pak zmizela.

Edward:

Ležel jsem na její posteli, hladil ji po zádech a počítal každé bouchnutí jejího srdce. Kdykoli se jen nepatrně zrychlilo nebo naopak, zbystřil jsem a čekal, že opět začne plakat. Mýlil jsem se. Dech se jí zklidnil a vůbec celé její tělo teď vypadalo uvolněněji, když jsem ji přesunul na svou hruď, jen abych ji mohl v jejím spánku objímat. Sama se zavrtěla, aby si udělala pohodlí v mém tvrdém náručí a hlavu natáhla k mému krku. Její nos mě šimral, jestli to tak můžu říct, na krku a bylo to příjemné. Přemýšlel jsem, co se tak mohlo stát, co ji tak vyděsilo, protože jsem to z ní nedostal. Ale nejhorší bylo, že jsem nic u dveří necítil. Nikdo tam nemohl být, tak proč jí nešly otevřít?

Bella se opět zavrtěla, až jsme oba leželi na boku, přesně naproti sobě. Měl jsem tak krásný výhled na její klidný obličej. Vypadala teď tak nevinně, až jsem měl strach, že se mi rozplyne před obličejem. Její vůni jsem měl úplně všude, v krku mě pálilo, přesto jsem byl na sto procent spokojený. Opatrně jsem natáhl ruku a pohladil ji po teplé tváři. Ze spánku se na mě moje princezna usmála a já jí musel úsměv oplatit, i když ho nemohla vidět. Vydržel jsem takto ležet dlouho. Stačilo se mi na ni dívat a okolní svět byl najednou tak fádní a nudný, že mě přestal naprosto zajímat.

Když se jí nepatrně zaklepaly řasy a zhrubl dech, pochopil jsem, že se probouzí. Za několik vteřin otevřela oči. Chvíli jí trvalo, než zaostřila a pak se na mě spokojeně usmála.

„Ty nespíš?“ zamumlala otázku zase se zavřenýma očima, zatímco se ke mně přitulila víc a natahovala obličej. Pátrala rty na mém krku, bradě až konečně našla to, co hledala. Byl to takový něžný a rozespalý polibek.

„Nepotřebuju spát… moc. Nejsem unavený,“ odpověděl jsem skoro popravdě. Já nepotřebuji spát vůbec.

„Děkuju, že jsi tady zůstal. Jinak bych patrně nezamhouřila oko. Nevím, co to se mnou včera bylo,“ mluvila mi unaveně do ramene.

„Včera jsi mě vyděsila. Bál jsem se o tebe,“ svěřil jsem se jí a políbil ji do vlasů.

„Už je to dobrý. Asi jsem byla ještě mimo z toho, jak jsem se učila posledně pít,“ zakřenila se na mě. Vypadala, že je v pořádku, přesto jsem měl podezření, že všechno jenom hraje. Otázka byla proč?

Nestihl jsem se tím zabývat moc dlouho, protože mě začala velmi účinně rozptylovat. Bloudila mi po krku nosem, sem tak se mi otřela o čelist rty. Snad jako zdálky jsem zaslechl Aliciny myšlenky. Běžela přímo sem, takže mě nepřekvapilo, že se objevila v okně.

„Ježiši,“ vydechla Bella, když si jí všimla taky. „To jste rodina tarzanů, či co?“ Dala si ruku na srdce, jako by ho chtěla utišit. Alice se na nás křenila a pomalu lezla do pokoje.

„Jen jsem přijela tady pro Edwarda. Mám v plánu nějaké nákupy a potřebuji s něčím pomoct,“ pokrčila rameny a sedla si do křesla u psacího stolu. „A navíc, za chvíli začne svítat, a nevím, jak bys vysvětloval svou přítomnost panu Swanovi,“ pokračovala a stočila pohled na mě.

Bude svítit slunce, Edwarde. Měli bychom vyrazit. Vysvětlila mi v myšlenkách svou přítomnost popravdě.

„To jsi vylezla taky po okapu?“ podivila se Bella. Mrskl jsem očima po Alice. Riskovali jsme a to hodně. Stačilo, kdyby se Bella podívala z okna. Nevím, jak bychom jí vysvětlovali, že jsme vyšplhali několik metrů bez jakýchkoli opěr.

„Jasně. Bráška mě to naučil. Potřebovala jsem se nějak dostat za klukama, ne?“ zamrkala na ni Alice. Bella pouze zakroutila hlavou a opět se mi uvelebila v náruči. Bohužel ne na dlouho, protože sluneční paprsky se začaly na obzoru vážně objevovat.

„Uvidíme se večer. Stavím se pro tebe kolem sedmé a vyrazíme spolu někam, co říkáš?“ zašeptal jsem jí do ucha, když jsem ji ukládal do postele a přikrýval peřinou.

„To zní moc dobře. Přes den se stejně patrně budu šprtat na zkoušky,“ usmála se na mě spokojeně.

„Měj se, lásko,“ políbil jsem ji na čelo. „Ještě koukej spát, potřebuješ si odpočinout.“ Tentokrát jsem ji políbil na rty a byl jsem vděčný Alice, že se nepozorovaně vyplížila z pokoje ven.

„Provedu, šéfe,“ zamumlala Bella ospale a zamžourala na mě sotva otevřenýma očima. Musel jsem ji ještě políbit a už jsem lezl ven.

„Sladké sny,“ zašeptal jsem a seskočil z parapetu. Dopadl jsem neslyšně. V tomhle se mi mé upírské schopnosti hodily.

Když jsme s Alice doběhli k našemu domu, vyšlo právě slunce. Už to bylo dlouho, co jsem dobrovolně zůstal stát na jeho paprscích, protože pokaždé mě má kůže tak trochu děsila. Připomínala mi, že na tenhle svět v podstatě nepatřím. Dnes to bylo jiné. Cítil jsem, jak se mi po celém těle rozlévalo teplo, i když jsem si mohl jen představovat. Seděl jsem na verandě a užíval si slunce. Kdybych nezaslechl Alici myšlenky, snad bych ani nevěděl, že tu stojí vedle mě.

„Esme by z tebe měla radost,“ promluvila tiše, aby nezkazila atmosféru.

„Myslíš?“ zamumlal jsem s úsměvem. Jak dlouho jsem neviděl svou nevlastní a přesto tolik blízkou matku? Byla to dlouhá doba a velmi mi chyběla.

„Když jsi odcházel, nebyl jsi takhle šťastný. Abych pravdu řekla, i já jsem měla problém tě poznat. Změnil ses. Bella tě změnila. Kdo by věřil, co dokáže jeden nevinný a bezmocný člověk,“ řekla Alice zamyšleně. Jen zmínila slovo bezmocná, ihned se mi vybavil ten strach, který svíral celé mé tělo, když jsem běžel dnes v noci k Belle.

„Viděla jsi někoho u jejich domu? Říkala, že jí někdo držel dveře a mluvil na ni. Já jsem tam ale nic nenašel.“

„Neviděla jsem nic. Stejně tak jako nedokážu najít nic s Ianem. Vize s ním se mi prostě určitým způsobem vyhýbají, snad jako by se bály,“ starostlivě zkrabatila obočí. Měla strach, že ji její schopnost opouští.

„Tak to jsme na tom stejně. Mě jeho myšlenky míjejí obloukem.“ Musíme si na něj dát pozor. Ten chlap se mi nelíbí a už vůbec mě děsí, když je jeho v jeho přítomnosti Bella.

Tak co si myslíte? Kdo to mohl být za dveřmi? A kdo to na ni mluvil? Nebo si to jen představovala?:-)