Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Meadow 1. kapitola

27.07.2011 (15:15) • skodovavera • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1476×

Ležela jsem na posteli jako každé ráno. Chladné, zamračené forkské ráno. Vše šlo podle pravidel života, až na moje rodiče. Už zase se hádali. Každé ráno, dopoledne a večer jen to samé. Mamka srazila tátovu oblíbenou košili, a když se mu šla omluvit a řekla mu to, tak na ni začal křičet.

A takhle se to dělo každý den. Už mě to pomalu ale jistě začínalo unavovat. Každý den jsem poslouchala jen samé… Proč? Jak to? Už zase? Jsi normální? Zbláznila ses? Zase jsi byl dlouho v práci? Nechápala jsem, jak je to mohlo neustále bavit. Mě by to znudilo už na začátku.

Když jsem tam tak ležela a přemýšlela nad životem, co vedli mí rodiče, zavolala mi Header (čtěte: Hedr), jestli bych s ní nechtěla jít ven. Musela jsem ji odmítnout, protože kdybych odešla já, mysleli by si moji ctění rodiče, že jsem na ně zanevřela a bylo mi jedno, jestli se pohádají do krve.

Jelikož jsem Header odmítla, tak jsem se válela doma. Sešla jsem tedy dolů k rodičům a poslouchala jejich hádku, ale bylo to takové to jedním uchem tam a druhým ven. Zapnula jsem si TV a poslouchala nudné ranní vysílání. Najednou se rodiče se svou hádkou přesunuli do obývacího pokoje, takže to už jsem neslyšela vůbec nic. Jejich hádání jsem doteď snášela jen s vidinou lepších časů, ale vypadalo to, že se na dobré časy neblýská. Když byli rodiče uprostřed další hádky, stoupla jsem si a vykřikla.

„Nemůžete toho už nechat?!“ Rodiče zkameněli a poslouchali. „Je to už opravdu otravné! Kdo má snášet ty vaše hádky, které nikde nekončí? Copak si vůbec neuvědomujete, jak mi ubližujete? Nemyslíte si, že mě to ničí, když vás neustále pozoruji a hlavně slyším…?“ zašeptala jsem nakonec.

Potom jsem se rozběhla ke vchodovým dveřím. Matka na mě volala, ale já ji nevnímala. Snažila jsem se zahnat ty myšlenky, které se mi teď vkrádaly do hlavy. Nedokázala jsem zapomenout na matčin výraz, který jsem zahlédla na její tváři, když jsem vypustila ta slova z úst. Ranila ji, ale já jsem jí to musela říct. Nedokázala bych to déle snášet. Probouzet se s pocitem, že tento den bude zase plný vzteku a bolesti. Nedokázala bych neustále vnímat slova, která překypují zlostí. Už jsem to nezvládala…  Musela jsem si pročistit hlavu.

Vyběhla jsem ze dveří a matčina slova už neslyšela. Utíkala jsem směrem k lesu. Nekoukala jsem, kudy běžím, ale jako zázrakem jsem nezakopla ani jednou. Ani jednou jsem si nedala rande s tou promočenou hlínou. Promočenou. Ano, zrovna se krásně rozpršelo. Kapky deště padaly na mou tvář, ale já si jich nevšímala. Pod nohy se mi pletly kořeny, ale já je přeskakovala. Do cesty se mi stavěly stromy a keře, ale já se jim obloukem vyhýbala. Zkrátka mi nevadilo, že mi něco bránilo v cestě. Mně se v hlavě honila jen ta slova, co jsem řekla rodičům. Otec se na mě musel zlobit. Matka teď určitě namáčela svými slzami jeden kapesník za druhým. Litovala jsem je, ale neměli mi ubližovat.

Běžela jsem lesem a nekoukala na cestu. Nakonec stejně moje nohy naleznou nějakou cestu. Hlavně jsem potřebovala být daleko od rodičů a od jejich hádek. Až budu mít hlavu bez tíže, která ji obklopovala, tak se vrátím. Běžela jsem, běžela a zase běžela. Měla jsem pocit, že běžím už hodiny, ale když jsem se zastavila a zjistila, kolik je hodin, protože jsem čirou náhodou měla u sebe mobil, tak jsem se přesvědčila, že je to sotva dvacet minut. Mně to opravdu připadalo jako nekonečně dlouhé okamžiky.

Běžela jsem dál, když se najednou les začal rozestupovat. Začala jsem si říkat, že bych měla běžet jiným směrem, protože by tam mohla být skála, ale než jsem stihla zareagovat a otočit se, zahlédla jsem mezi stromy něco velmi zářivého. Nejdříve jsem se lekla, ale pak jsem si řekla, že zvědavost mám po otci a někdy bylo opravdu dobré ji poslechnout. Šla jsem už normální chůzí, když jsem vyšla z lesa. Naskytl se mi pohled k nezaplacení. Tak blýskavé a zářivé bylo slunce. Přesněji sluneční paprsky. Byla to nádherná louka, která byla osvětlená sluneční září. Kolem dokola byla olemovaná stromy. Byl to přesný kruh. Když jsem šla dál, tak jsem mohla slyšet potůček nebo menší říčku. Tohle místo bylo jako vytáhnuté z obrázku Leonarda da Vinci. Kouzelná malá loučka. Nedalo se to ani blíže popsat, jak to bylo nádherné. Na takovémto místě bych dokázala být každý den a nikdy by mě to neomrzelo.

Volným pádem jsem si lehla do trávy a zamyslela se. Tohle místo muselo být kouzelné… Ještě když jsem běžela, tak pršelo. A teď najednou slunce? Zázrak. Taková loučka tu přeci nemohla být neobjevena. Vždyť se o ni musel někdo starat! Někdo o ní musel vědět. To nešlo, aby tu byla jen tak. Kéž bych o tom mohla říct Header. Byla by uchvácená, naprosto unešená. Když jsem o tom tak přemýšlela, tak se mi opět vybavila ta chvíle, jak jsem ji odmítla. Chuděrka! Musela jít s Eve a ta není její dobrá kamarádka. Většinou jsme se po škole kamarádily jen my dvě…

Pořád jsem ležela na zemi, když se mi začaly klížit oči. Nechtěla jsem je zavřít, ale nešlo to jinak.

Podvolila jsem se tmě a představovala si různé varianty toho, kdo by to tu mohl navštěvovat. Začala jsem přemýšlet o rodičích a do hlavy mi opět lezla představa jejich nekonečných hádek. Pak jsem přemýšlela o škole a o všech spolužácích. Do hlavy mi vlezla Lauren, Header, Daren, Eve a spoustu dalších. Nejdéle jsem se však zasekla u rodinky Cullenových.

Alice, Emmett a Edward byli nevlastní sourozenci Cullenovi. Pak tam byla také dvojčata Haleova. Rosalie a Jasper. Starali se o ně Esmé a Carlisle Cullenovi. Ani slovo ‚krásní‘ se na ně nehodilo. Všichni měli zlaté oči – ano, zlaté! Nebyli příbuzní, ale přesto byli v tomto ohledu stejní. Informace o nich jsem musela sbírat hodně dlouho – většinou byli uzavření mezi sebou.

Začala jsem rodičovskou láskou - Esmé a Carlislem… Mateřskou Esmé s karamelovými vlasy viděl málokdo, protože skoro nikdy nevycházela z domu. Člověk by si myslel, že bude pro rodinu chodit na nákupy, ale ani ji a ani nikoho jiného z rodiny nikdo neviděl, že by nakupoval potraviny. Nejspíš jezdili autem někam dál… Netradičního otce Carlislea jsem měla šanci poznat já, protože mé úrazy by se nedaly spočítat ani na prstech. Kdyby měl ten doktor kudrlinky, tak bych i věřila, že je anděl. Jeho vlasy měly tu typickou barvu, která se dá udělat jen barvením vlasů. Dalo by se věřit, že sem přilétá z nebe na obláčku – vystihovalo by to jeho krásu a netradičnost.

Černovláska Alice mi připadala jako milá dívka, nebo spíše víla, která by se na tuhle louku tak perfektně hodila. Měla velký cit pro módu a celá škola věděla, že to ona se starala o oblečení celé rodiny. Poznalo se to podle toho, že když se řeklo slovo nákupy, móda nebo cokoliv ohledně oblečení, tak měla jiskřičky v očích a byla buď rozjařená, nebo naštvaná - podle toho, jaké módní kousky jste zmínili. Rosalie - hrdou nositelku zlatých loken do půli zad - nikdo nestihl moc poznat, protože byla jako kámen – moc hezký kámen. Bohyně Afrodita by se s ní musela přít, aby z toho souboje vyšla živá. I když byla jako ledová královna, tak se jednou Mikeovi nabídla, že mu spraví auto. Mike tuto nabídku s ohromením přijal a hned druhý den bylo jeho auto jako nové. Nikdo dodnes nevěděl, co ji k tomu vedlo…

Emmetta každý znal pod jménem ‚bodyguard‘, protože byl hromotluk, který se musel do futer sklánět. On o té přezdívce věděl, ale bylo mu to jedno. Jako svou polovičku si vybral Rosalie, což bylo trochu netradiční - vidět pohromadě kluka s tmavými kudrnami a holku s božsky světlými vlasy… Emmett byl takový ten typ, který má nakažlivý smích a jeho vtipy každý opakoval ještě rok. Mohla bych klidně říct, že tuhle louku upravoval – síly měl na to dost. Jasper, dvojče Rosalie, si vybral Alice. Když jsem se nad tím zamyslela, tak jsem zjistila, že tady je to přesně naopak. Jasper – blonďák, Alice – černovláska. Jako by si prohodili role… Jasper se pokaždé tvářil jako boží umučení. Nikdo nevěděl proč – nejspíš to bylo kvůli tomu, že nesnášel školu. Když jste se na něj podívali přímo pod žárovkou, tak jste zjistili, že má drobné jizvy. S tím každého spolehlivě vyděsil. Hm… a to jsem to viděla jako první při hodině trigonometrie… Já mám vždycky takové štěstí…

Posledního člena rodiny jsem si nechala nakonec, protože jsem se u něj zastavila nejdéle. Víte, jak jsem mluvila o Carlisleovi, který by byl skvělý kandidát na anděla? Edward s bronzovými vlasy by se musel podívat až někam dolů, aby spatřil krásu božského stvoření. Měl ladnou chůzi a vypracované tělo. Pokaždé měl ten stejný ležérní rozcuch, který byl tak krásný a slušel jen jemu. Každý den jsem se musela smát marným pokusům kluků o napodobení jeho stylu. Byl jako hollywoodský herec. Ano, Emmett a Jasper byli také krásní, ale… Edward mi přišel atraktivnější. Něčím mi přišel zvláštní. Byla to snad jeho vůně, oči…? Nevím. Z jeho koníčků jsem pouze věděla, že jednou zahrál na klavír třídě krásnou skladbu, kterou sám složil. Když se ho zeptali na název, tak odpověděl, že ji věnoval své matce Esmé, ale název ho nikdy nenapadl. Byl to moc hodný kluk, kterého bych mohla považovat za majitele této louky, protože by se tu skvěle vyjímal. Byla bych ale hloupá, kdybych si nedokázala přiznat, že se mi líbí. Ano. Milovala jsem ho. S touto poslední myšlenkou jsem cítila, jak mě někdo s něžností zvedá z trávy, bere do náruče a já se propadám do říše snů.

Tenhle příběh není můj. Ve skutečnosti ho vymyslela dcvstwilight. Původně byla kapitola věnovaná mně, protože jsem jí pomohla s částí, kde jsou popisováni Cullenovi, ale teď bych to chtěla změnit, a tak jí věnuji celou povídku. Povolila mi pokračovat v příběhu bez její pomoci a já jsem jí za to neskonale vděčná. Takže jestli jste měli pocit, že jste o této povídce slyšeli nebo dokonce četli, tak ten váš pocit je správný. Takže já ještě jednou díky pravé stvořitelce této povídky a prosím, abyste zanechali alespoň smajlíka - za kritiku budu vděčná taky.

Kapitola 2.

Shrnutí

Autor: skodovavera (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Meadow 1. kapitola: