Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The girl is mine - 5.kapitola

27.11.2009 (21:00) • LoveCullenka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1406×

Šla jsem na pláž jako každý druhý den, ale tenokrát to byllo jiné, někam se mi zatoulal můj nejlepší přítel. Někam mi zmizel a já ho musím najít.
Hledala jsem a hledala. Nic jsem nenašla, byla jsem už zoufalá. Musela jsem ho přeci najít, byl to můj jediný přítel, byl jediný s kým jsem si mohla popovídat, kdo se mnou trávil všechny ty děsné chvíle v měsíci. Ano, byly to ty divné týdny.

Tedy jeden týden v měsíci, kdy jsem se nemohla téměř hnout.Bylo to jakobych byla v ohni a z mého těla vytékala krev- tedy z jednoho určitého místa tam dole, z toho místa kde čůrám. Nikdy jsem nevěděla co se dějě a tak jsem jen ležela a čekala, až ta doba skončí. Vždy, když tahle chvíle nastane a ze mne vytéká krev, tak je to jakoby svět pohasl. Jakoby veděl co mi je. Nic jsem si nedokázala užít, nic. Nemohla jsem se proběhnout, ale měla jsem tu jen svého veveráka, který mi vždy v tyto dny nosil jídlo a pití.

Byl to nejlepší co mne mohlo potkat a teď je pryč. Co si bez něj počnu?
Pamatuji si, jak jsme spolu jednou šli hledat ořechy, ale nic jsme nemohli najít, až na konci toho dne jsme jeden zmerčili, ale tak nějak se ani jeden z nás nechtěl podělit s tím druhým, byla to otázka okamžiku, ale než jsem mrkla, tak veverák vystartoval, chytla jsem ho za ocas a chtěla ho hodit dál, abych se tam dostala první, ale přisál se mi na tlapu a šplhal po ní.
Začala jsem na něj cvakat zuby, tak jak jsme to dělali vždy, když jsme se hádali. V těch časech mi chybělo naše vzájemné drbání. Nikdy jsem neměla takového přítele. Už bych bez něj nemohla žít, asi bych se samotou zbláznila.

Téměř v zápětí jsem si vzpomněla na okamžik, kdy jsme si navzájem čistili naši srst - byl to takový náš usmiřovací rituál.
,,Zzzzz ňuf." Zavolala jsem, ale nic. Na tohle vždy reagoval. Ale teď viděl jen ten ořech, viděla jsem to v jeho vytřeštěných očí, až mu žilky praskaly.
Ořech se mu odrážel v očích, že byl téměř hmatatelný.Úplně jsem viděla tu touhu v těch jeho velikých hnědých bulvách. Dívala jsem se jak je přilepen na mé tlapě - ďábelsky jsem se usmála a plivla mu do jeho chlupatého ucha. Okamžitě jakoby byl v tranzu spadl z mé ruky a začal si do něj šťárat. Vítězoslavně jsem se zasmála a utíkala si pro svou odměnu v podobě ořechu.
Už jsem ho držela v ruce, když v tom se veverák odrazil na větvi od stromu a jako superman proletěl kolem a přitom sebral ořech. Jenže neodhadl kam doletí a skončil čenichem přilepen na skále a ořech ten tam. Nebylo po něm ani stopy. Vzala jsem klacek a šla veveráka škrábat ze skály.

Konečně jsem ho seškrábala a on mi vděčně plivl do pusy. V naší malé rodince to vyjadřovalo díky. Společně jsme se vydali domů, když ta veliká koule zalezla a objevila se tma tak jsme se běželi vykoupat do té velikánské lože. Voda v ní byla tak slaná, že se veverák vždy zakuckal a já ho musela plácat po zádech. Často jsem zapomněla na to jakou mám oproti němu sílu a on skončil na nějakém stromě. Vždy jsem se mu smála, když on tak roztomile prskal a vztekle skákal na místě. Mlel tak rychle, že jsem mu nerozumněla.
Když jsem stála a vzpomínala na ty časy s mým nejlepším kamarádem tak jsem měla v očích slzy. Rozeběhla jsem se po pláži, když v tom najednou jsem spatřila to podivné stvoření. Na ruce měl něco - co vypadalo jako přerostlý veverák. Rozběhla jsem se k nim, ale neubrzdila jsem to a vrazila do něj. Prvně se zatvářil zlostně, ale když se na mě podíval, tak měl nechápavý výraz. Prohlížel si mě jako nějakou oběť.

Něco na mě huhlal, vydával hodně legrační zvuky. Podívala jsem se na něj a udělala opatrně krok k němu a dotkla se jeho tváře. Vypadal jakoby nad něčím přemýšlel a pak zase cosi zahuhlal. Podívala jsem se na tu přerostlou veverku, kterou nesl a chtěla si ji pohladit, už jsem natahovala tlapu, ale zarazila jsem se. Co kdybych ho naštvala a on mě pokousal, přece jenom je to jeho veverka.
Ten zvláštni holý tvor se na mě pořád díval. O chvilku později zakýval hlavou a já jsem opatrně natáhla ruku a pohladila ho po tváři. Tenhle veverák byl ten nejošklivější jakého jsem kdy viděla. Neměl žádnou srst. Hodila jsem zlobný pohled po tom velkém tvorovi. On jí vykousal všechny chlupy a jen na hlavě jí nechal trochu srsti jak potupné. Ale tenhle veverák měl něco do sebe přejížděla jsem mu po obličeji studovalala jeho obličej.
Náhle někdo zakřičel. Strašlivě jsem se lekla a z mé nejosrstnější části těla vytekla loužička.

To další podivné stvoření na mě upíralo své zvláštní oči a sledovala od mých zadních tlap až po oči. Její tvář se skřivila do úšklebku. Zapomněla jsem si vyčesat srst nebo co?
Ta druhá vytáhla cosi velkého a chtěl to po mě hodit, pro jistotu jsem se přikrčila a byla připravena k útěku. Když si všimla mého postoje, tak se trochu stáhla otočila se k veverákovi a zahuhlala na něj něco čemu jsem zase nerozuměla a pak mu sebrala tu malou veverku a někam s ním odcupitala. On se na mě otočil zpět a rukou držel ten pytel. Něco říkal a pomalu se přibližoval.
Chtěl mě ulovit? Měla bych mu to dovolit? Co, když mi také okouše srst? Nemohla jsem si pomoci, ale zůstala jsem přikrčená, nepokoušela jsem se utéci, prostě nic. Jeho oči byli magnetické. A já si vždy myslela, že nejhezčí oči má můj veverák, když je vykulý nebo když vidí ořech.

Cítila jsem jak se můj ustaraný obličej vyjasnil. Co se mnou to zvíře jen provádělo? Už jsem se ho nebála. Nevím jak to udělal, ale najednou jakobych mu bezmezně věřila.
Otevřel svá dokonale vytvarovaná ústa a opět na mě začal mluvit s tím divným přízvukem. Nebyla jsem si jistá jestli náhodou není z druhého stromu. Ale to bych ho tam viděla ne?
Pomalu se ke mně přibližoval a pořád na mě upíral své nádherné oči. Srdce se mi náhle rozbušilo. Neznala jsem tento pocit, bylo to něco naprosto nového.
Přišel až ke mně a přehodil mi přes ramena ten pytel. Dívala jsem se na něj a on něco pořád říkal, nerozuměla jsem tomu, ale tón jeho hlasu mě uklidňoval. Pousmál se a pohladil mě po vlasech, v tu chvíli se mi zastavilo srdce a rozběhlo se dvakrát tak rychleji, jakoby mi mělo vyskočit z hrudi. On se na mě pořád díval, dokud mu na tvář nespadla první kapka. Schylovalo se k obrovské bouře, měla bych najít svého veveráka, aby se mu nic nestalo. Jenže on mě chytil za ruku a vedl směrem k tomu srandovnímu obydlí.

Tahle stvoření se mi zdála čím dál více podivnější. Nejenže neměli chlupy, ale ještě ke všemu nebydleli na stromě, ale v té děsné příšeře. Jak to, že jsem si jí nikdy nevšimla?
Trochu přidal do kroku a mě vláčel za mnou. Několikrát jsem zakopla o své zadní tlapy, ale on mne vždy držel tak, abych neupadla. Cítila jsem jak po mně po kradmu házel pohled. Tohle dělaly jen veveřáci, když chtěli vydávat ty divné zvuky. Vždy jsem se tomu tak smála. A vždy jsem chtěla poznat co tam dělají, protože můj veverák měl vždy rozcuchaný ocas. Ale bouhžel mě žádný veverák nechtěl byla jsem na ně moc velká. Ach jo, třeba se jednou dočkám.

Došli jsme dovnitř, kde jich bylo víc než jsem čekala. Dívím se, že se o své teritorium dělí s ostatními. Ale musím uznat, že z nich šel strach, přitiskla jsem se k němu blíž, snad se první vrhnout kdyžtak na něj a já stihnu utéct. Dívali se na sebe a pořád vydávali zvuky, už mě začínalo štvát jak se se mnou nikdo nebavil v normální řeči.
Jedna z nich přiskákala k nám a on pouštěl mou tlapu, kterou chtěl ona. Tak to ani náhodou ta mi moji tlapu brát nebude. Uskočila jsem dozadu a všichni se na mě zmateně dívali.

------------------------------------------------------------------------------------------------------

Doufáme, že se vám kapitolka líbila. Nechejte prosím váš komentář a brzy se těšte na další dílek.

                                    LoveCullenka a Ejdriana

Autor: LoveCullenka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The girl is mine - 5.kapitola: