Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Fear - 1. kapitola

08.09.2011 (17:15) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 2029×

Vzít si věci ze skříňky je jedna věc, ale naskládat tam knížky, které se do poličky už ani nemůžou vejít, takže mám dojem, že mi každou chvíli vypadnou na hlavu či nohu, je věc druhá.

„Promiň,“ vyhrknu, když při prudkém couvání před padajícím obsahem mé skříňky narazím do někoho, kdo se nejspíš právě pokoušel projít kolem, nevím, jestli se mám dřív podívat na oběť naší srážky, či radši sesbírat ze země knihy, co mi volně popadaly pod nohy, jedna dokonce i na botu, ale jsem statečná a nevyjeknu, jak jsem si myslela, když jsem tu bichli viděla padat k zemi.

„Nic se nestalo,“ odpoví mi hlas kluka, který se mi zdá velmi příjemný, navíc i úplně neznámý, ale přesto nezvednu pohled a radši si kleknu na kolena a začnu sbírat rozsypané knihy z podlahy, aniž bych se zajímala o to, jestli ten kluk odešel.

„Tady,“ podá mi jednu z knih, která dopadla k jeho nohám, tím mě konečně přinutí, abych zvedla hlavu a zadívala se do neobvyklé barvy jeho očí, byla černá jako noc, úplně černá bez známky toho, že by se třeba aspoň místy barvila do hnědé barvy, jak to obvykle u tmavookých bývá.

„Díky,“ šeptnu hlasem, co mi unikne ze sevřeného hrdla a vykroutím mu knihu z prstů, abych ji mohla neladným pohybem hodit do skříňky spolu s ostatními věcmi, které na mě vypadly, má šikovnost se opět projevila, a to v plné parádě, protočím oči a zamknu.

Když se však otočím k odchodu, zjistím, že ten kluk za mnou pořád stojí bez hnutí, dokonce se mi i zdá, že přestal dýchat, zírá na mě dokořán otevřenýma očima a já nějak nevím, čím bych měla začít hovor, pokud se to tedy ode mě očekává…

„Děje se něco?“ zkusím po chvíli ticha, které mi nepříjemně drásá uši.

Pousměje se. „Ne, jen mě napadlo, jestli nepotřebuješ pomoc,“ odvětí s pohledem upřeným do mých očí, uff, už jsem si myslela, že ode mě něco chce. Zakroutím hlavou a vydám se svou cestou k východu, víc si neznámého kluka, který se mimochodem ani neumí představit, nevšímám.

Dorazím ke svému starému náklaďáčku Chevy a zapadnu dovnitř, abych si mohla dopřát oddech po celodenní šichtě ve škole, tohle by se mělo zakazovat, devět hodin je hrozných! Navíc při pohledu na oblohu zjistím, že je nejen zatažená tím, jak se stmívá, nýbrž i tím, že se k nám táhne nehezky vypadající mrak, ze kterého dozajista několik kapek spadne.

Otočím klíčem v zapalování - a nic. Zaseknu se, protože se mi ještě nestalo, že by mě můj náklaďáček zradil při jízdě, natož aby se vůbec nenastartoval!

„No tak, zlato,“ pobídnu ho a znovu se pokusím otočit klíčem v zámku, motor zachrastí, nicméně jakmile přidám plyn, motor vypoví službu a já s poskočením zjistím, že stále stojím na místě. Ještě několikrát zopakuji svou činnost, ale bez výsledku, takže naštvaně vylezu a nakopnu své milované autíčko vší silou do pneumatiky, až si málem zlomím nohu, jelikož to zcela jistě bolí víc mě!

„Sakra!“ nadávám a spílám nebesům, že se zrovna tohle muselo stát mně.

„Vážně nechceš pomoc?“ ozve se za mnou tak blízko, až s vyjeknutím uskočím stranou, abych po chvíli znovu mohla pohlédnout do tváře toho kluka. Vůbec jsem si nevšimla, že ještě nezmizel z parkoviště, které je nyní úplně vylidněné, hádám tedy, že stříbrné Volvo, co parkuje téměř u vchodu, bude nejspíš jeho, navíc jsem ho ani neslyšela přicházet.

Zaváhám a kousnu se do rtu, abych zvážila situaci, to, že jsme totiž úplně sami dva na parkovišti, kde bych nyní hledala živáčka jen těžko, se mi vůbec nelíbí. Sice by bylo fajn, kdyby mi mohl pomoci, ale podle toho, že je oděný ve značkovém oblečení, jehož ceny budou už podle pohledu astronomické, se rozhodnu pro variantu, která je dost snesitelná pro nás oba.

„Ne, díky. Zavolám taťkovi,“ odmítnu jeho snahu s úsměvem a vyhledám v kapse mobil, abych vzápětí mohla potvrdit svá slova, vyťukám mně tak známé číslo a musím pár vteřin počkat, než se mi ve sluchátku ohlásí hlas samotného náčelníka policie, bylo mi předem jasné, že bude ještě v práci, takže jsem bez váhání vytočila číslo na policejní služebnu.

„Ahoj, Charlie, tady Bella, mám takový problém,“ ohlásím se do telefonu, ovšem jakmile se zmíním o problému, taťka začíná vyšilovat a děsí se, co by se mohlo asi tak stát. Protočím oči a mimoděk se zaměřím na kluka, jehož záda mi momentálně bez jakéhokoli rozloučení mizí v dáli, tss, mohl říct aspoň ahoj.

„Ne, nic mi není,“ potvrdím, když mě na chvíli pustí ke slovu. „Jo, vážně jsem v pořádku, jen mi nechce nastartovat auto, jsem před školou,“ dokončím konečně svou myšlenku a Charlie si znatelně oddychne, přislíbí mi, že tam hned přijede, když ovšem po deseti minutách přifrčí policejní auto, nesedí v něm můj otec, nýbrž mladší zástupce policejního náčelníka, který mi s úsměvem na tváři oznámí, že ho posílá náčelník Swan, aby mi pomohl.

Přikyvuji a ani se nenutím do úsměvu, nemám na něj sílu, mračna se mezitím dostala až sem a já mám skutečně chuť jet domů, stejný nápad má očividně i můj osobní šofér, takže zamknu náklaďáček, popadnu své věci do školy, ale i drobnůstky, co mám poházené v autě, a nasednu do policejního vozu. No, skvělý den!

2. kapitola

Děkuji za komentáře u prologu, moc mě potěšily, snad Vás ani tato kapitola nezklame... :)

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Fear - 1. kapitola: