Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The best siblings - 17. kapitola

10.10.2010 (09:45) • Simiik • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3344×

„Alice! Ona, ona nemá tep…“

„To je nesmysl, vždyť její srdce tluče. Zaposlouchej se.“ Až teď jsem si uvědomil, že má otec pravdu. Její srdce buší, ale je slabé, jako by pomalu odcházela. Necítil jsem její tep, protože byl slabounký a nestálý.

„Co je to s ní?“ ptal jsem se vyděšeně.

„Pusť mě k ní a jdi za svým synem. Pokusím se jí píchnout adrenalin, to by ji mělo vrátit do normálu. Myslel jsem, že je jen unavená a chce se jí spát.“

Rychle k ní přistoupil a já mu uhnul z cesty a zamířil do pokoje za Sebastianem. Vzal jsem ho do své náruče. Jemně jsem s ním pohupoval ze strany na stranu. Během chvilky se uklidnil a zavřel své nádherné modré oči. Byl jsem nervózní, ale zároveň klidný. Klid mi dodával právě můj syn, kdyby tu nebyl, zbláznil bych se. Nedokážu tu jen stát a nic nedělat, musím tam jít za ní. Otočil jsem se ke dveřím, když je znenadání otevřel otec.

„Bude v pořádku.“ Jedna věta mě dokázala učinit tím nejšťastnějším na světě. Ještě aby mi odpustila. Usmál jsem se na otce a on mi úsměv opětoval.

„Chce tě vidět.“

„Ona je vzhůru?“

„Ano, když dostaneš takovou dávku jak ona, tak tě to nenechá spát.“

Se Sebastianem v náručí jsem se vydal za ní. Vypadala vyčerpaně, ale i přesto byla tou nejkrásnější ženou na světě. Když si mě všimla, lehce se usmála. Bral jsem to jako znamení míru mezi námi dvěma. Sedl jsem si zase do křesla.

„Ahoj,“ řekla a přitom sledovala mě a Sebastiana, který už spal jak dudek.

„Ahoj, jak se cítíš?“

„Zničeně a přitom nádherně.“

„To dělá ten adrenalin.“ Zasmál jsem se a ona se mnou.

„Ne, to není tím. Je to tím, že se mi naskýtá ten nejúžasnější pohled na světě. Vidím muže, kterého miluji, jak drží naše dítě a dívá se na něj s takovou láskou, až to bere dech.“ Zlehka se dotkla mé tváře a usmála se. Ukázala mi všechny city, které v tento moment cítila, a já málem vybouchl radostí a štěstím zároveň.

„Zkusíme to znovu?“

„Jazzi, miluji tě, nebudeme nic zkoušet. Budeme žít.“

„Miluji tě, Al.“ Hlasitě zívla. Vstal jsem z křesla a políbil ji na čelo.

„Odpočiň si.“ Jen přikývla, já odešel za svým otcem.

Malý spokojeně spal v postýlce, když jsem se vyptával na podrobnosti ohledně stavu Alice.

„Jak to, že je stále člověk?“

„Její těhotenství bylo jiné než těhotenství tvé matky. Ty jsi jen napůl upír. Možná, že upíří část tvého syna nebyla dostatečně silná, aby ji zabila, buď rád, že je stále naživu.“

„Já jsem! Děkuji za to! Jen mám starosti.“

„Ohledně přeměny?“

„Ano, tati. Myslíš, že se bude chtít proměnit v upíra? Mám to po ní chtít?“

„Lepší by bylo, kdybyste si o tom promluvili ve správnou chvíli, teď se raduj. Narodil se ti zdravý syn a Alice ti odpustila.“ Táta se pousmál a vesele mě poplácal po zádech.

„Máš pravdu, budu se radovat, ale někde, kde nikoho neobudím.“ Pohledem jsem ukázal na postýlku. Táta kývnul a oba jsme šli dolů do jídelny.

„Začínám se cítit staře,“ prohlásil v jídelně, když jsem jedl.

„Důvod?“

„Stal se ze mě dědeček,“ řekl naoko uraženě.

„Vždyť už bylo na čase, je ti přes tři sta let,“ rýpnul jsem si. Hodil po mně solničku, ale já se jí elegantně vyhnul.

O týden později z pohledu Alice

Někdy si připadám, že jsem ve snu nebo v ráji. Všechno dopadlo dobře. Rose je s Emmem, který je celý natěšený na svého synovce, kterého dnes uvidíme, a mě taky. Poprvé po několika týdnech. Podívala jsem se na Jazze, který vedle mě spal. Od narození Sebastiana se prakticky nehnul z domu. Jemně jsem se dotkla jeho tváře a přejela přes ni. Kdybych nebyla tak hloupá, mohli bychom se takhle vedle sebe probouzet už dávno. Jenže jsem prostě hrdá a jeho náhlé zmizení mi hodně ublížilo, nedokázala jsem mu jen tak odpustit, potřebovala jsem čas a on mi ho poskytl. Mé dotyky ho probraly.

„Copak se děje?“ zeptal se mě a vášnivě mě políbil.

„Dnes je velký den,“ odpověděla jsem mu nadšeně.

„Emm se přijde podívat na Sebastian a budeme všichni doufat, že ho nesní,“ řekl a přitom se tvářil zachmuřeně.

„Hele, nech mého bráchu! On se ovládne, nedělej z velblouda komára,“ odvětila jsem mu, vylezla jsem z postele a zamířila ke skříni.

„Jen se bojím, nechci, aby se vám oběma něco stalo.“ Přišel až ke mně a objal mě.

„Já se taky trochu bojím, ale sám si říkal, že je na tom hodně dobře a jeho ovládání je výborné.“ Políbila jsem ho a tím chtěla umlčet jeho zbytečné protesty.

Mezitím, co se Jazz snažil přebalit malého, jsem si vybírala nějaké šaty. Po porodu mi ještě pár kil navíc zůstalo, ale to shodím během několika dní. Nakonec jsme zvolila dlouhé šaty a bolerko a k tomu gladiátorky. Jakmile jsem byla oblečená a upravená, vydala jsem se za Esmé dolů do kuchyně. Právě všem vařila snídani, spíš jen mně a Jazzovi.

„Dobré ráno, Esmé.“

„Dobré, Alice.“

Pomohla jsem jí s umytím nádobí. Během toho přišel dolů Jazz i se Sebastianem, podal mi ho a já ho nakrmila.

„Volala mi Rose, ještě když jste spali. Přijedou zhruba za hodinu,“ oznámila nám Esmé, když jsme snídali.

„A kde je táta?“ ptal se Jasper.

„V nemocnici, nemůže tu být pořád. Má své povinnosti v práci, neboj, nic se nestane.“

„Já se nebojím!“ osopil se na ni Jazz.

„Ale bojíš, synku. Máš přesně ten výraz, když jsi byl malý a Rose ti řekla, že nemůžete být dvojčata, protože holky nosí vrána a kluky zase čáp. Celou tu dobu jsi měl přesně tento výraz a neustále ses mě ptal, jak to je a jestli jsi vůbec bratr Rose.“  Esmé se usmála a pohladila po vlasech. Jasper radši hleděl do talíře a já se smála na celé kolo.

Pohled Rose

Emmett byl viditelně nervózní, ale snažil se to zakrýt tím, že se mi snažil během cesty skládat báseň. Docela to pomohlo, smála jsem se.

Když jsme vystupovali před jejich domem, popadla pro změnu panika mě. Co když se stane to nejhorší? Všichni si to budou vyčítat! Emmett mi zmáčkl dlaň a povzbudivě se na mě usmál. To bych měla udělat já a ne on. On je ten, co musí mít podporu. Jeho stisknutí jsem mu oplatila a ještě jako bonus jsem ho dlouze políbila.

Ruku v ruce jsme se vydali k vstupním dveřím. Jazz už stál na chodbě, ruce složené na prsou a propaloval nás pohledem. Snažil se vypadat přísně a strašidelně, jenže opak byl pravdou. S Emmem jsme se na sebe podívali a oba zároveň propukli v hlasitý smích. Jazz se přestal mračit a došel až k Emmovi, který se snažil uklidnit.

„Jak se cítíš?“ zeptal se ho můj bratr.

„Dobře, je mi fajn. Myslím, že to bude vše v pohodě.“

„Jen myslíš?“ ptal se ho podezřívavě Jasper.

„Jazzi, už tak je dost vystresovaný, nepřilévej víc nafty.“ Bratr jen něco zamumlal, popadl Emmetta za ruku a vedl ho do nitra domu. Já držela Emma z druhé strany. Muselo to vypadat vtipně, jakmile jsem uslyšela dětský pláč, smích mě přešel. Pohledem jsem střelila na Jazze a potom na Emma.

„Emme, jak se cítíš?“ ptala jsem se ho.

„Je v pohodě?! Já to nechápu, on je opravdu v klidu, něco s ním musí být v nepořádku,“ mrmlal Jazz, ale bylo vidět, že si oddechnul stejně jako zbytek rodiny. V obývacím pokoji byla máma, která držela malého, a Alice, která se okamžitě vrhla na Emmetta.

„Konečně!!!“ pištěla nadšeně. Emmett ji držel v náručí a smál se společně s ní. Jazz mi dal znamení, že je vše v naprostém pořádku. Poodstoupila jsem kousek od nich a sledovala jejich šťastné shledání.

„Rose,“ zavolala na mě máma. Já se přesunula za ní na pohovku. Podala mi malého, který už neplakal, ale spokojeně cucal dudlík. Po celou dobu jsem se na něj usmívala jako smyslů zbavená. Když se díváte na někoho tak nádherného, jako je můj synovec, nejde se neusmívat.

„Lásko, mohl bych si pochovat mého synovce?“ zeptal se mě Emmett. Sedl si vedle mě a natáhl ruce.

„Prosím!!!“ Oodala jsem mu ten malý uzlíček a všichni čekali, co se bude dít.

„Je celý já! O tom není pochyb, Ali, já ti říkal, že mu máš dát jméno Emmett a ne Sebastian. Podívej se na něj, je má věrná kopie!“ prohlásil nadšeně a přitom nespustil oči z malého.

„To není pravda, je celý Jazz a má taky něco ode mě, ale od tebe nic.“ Vyplázla na něj jazyk Al. Všichni se zasmáli a já se kochala pohledem na Emma a Sebastiana. Vypadal s dítětem v náručí nádherně, jako by byla jeho náruč stvořena na to, aby v ní chránil malé, bezmocné dítě. Možná bychom mohli i my mít dítě. Když má Jazz proč já ne? Chtěla bych dítě, chtěla bych mít děťátko, které by bylo část mě a část Emmetta. Šťastně jsem se opřela o Emma. On se na mě podíval a líbl mě do vlasů.

Moc se omlouvám za čekání, ale nebyla inspirace. Doufám, že se vám to čekání oplatilo.

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The best siblings - 17. kapitola: