Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The best siblings - 14. kapitola

12.09.2010 (07:30) • Simiik • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2952×

Pohled Jaspera

Otevřel jsem oči a uvědomil si, že je ráno. Usnul jsem v křesle, když jsem pozoroval spící Alice. Podíval jsem se na postel, Alice tam nebyla. Prudce jsem vstal a utíkal dolů, kde jsem slyšel mého otce. Telefonoval do nemocnice. Počkal jsem až skončí.

„Kde je Alice?"

„Doma."

„Proč?"

„Jaspere, uklidni se. Jela společně s tvojí matkou. Esmé na ni bude dávat pozor, nemůžeme tu mít Alice, když se každou chvíli Emmett probudí. Bylo by to nebezpečné, nemyslíš?"

„Máš pravdu, promiň."

„Nemusíš se omlouvat, chápu tě." Otočil se ke mně zády a namířil si to do pracovny. 

„Tati?" zavolal jsem na něj.

„Ano?"

„Uvažoval jsi nad tím, co nám Alice řekla?"

„Myslíš tu budoucnost, která se stala jen z části?"

„Ano."

„Přemýšlel jsem nad tím. Možná to je její dar nebo dar dítěte. Přece jen její těhotenství probíhá jinak, než těhotenství Esmé. Váš porod vaši matku málem zabil, kdybych ji hned nepřeměnil, nebyla by tu. I jeho délka byla podstatně kratší. Možná je to tím, že ty jsi jen z poloviny upír a ne úplný, jako jsem já. Proto se možná upíří část stáhla na minimum a převládá ta lidská. Nevím, synu, jsou to jen mé teorie."

„Myslím si to samé, co ty. Jen si nejsem jistý, čí dar to je. Jestli Alice nebo dítěte. Myslíš, že za tu dobu se mohlo něco stát s Alice a ona se mohla postupně měnit?"

„To opravdu netuším. Počkáme do porodu, uvidíme, jak se to všechno vyvine, důležité je, aby ho oba ve zdraví přežili a ty společně s Alice se usmířili."

„Máš pravdu, teď to necháme být. Doufám, že mi po narození našeho dítěte odpustí." Táta ke mně došel a přátelsky mě objal.

„Alice vypadá na velice hodnou a laskavou dívku. Určitě ti odpustí." Kývl jsem na souhlas. Povzbudivě se na mě usmál a odešel do pracovny, kam měl původně namířeno. Pravděpodobně se snažil tomu všemu přijít na kloub. 

Chtěl jsem běžet za Alice, chtěl jsem s ní být. Těšit se z její přítomnosti a z toho, že budu co nevidět otcem. Jenže jsem nemohl, Alice mě nechtěla vidět a ani o mě slyšet. Chtěl bych vidět její reakci ráno, když mě uviděla, jak spím v křesle, které stalo u postele. Mračila se? Usmívala se? Odpustí mi někdy? Vím, že mě miluje, cítil jsem to, ale to neznamená, že mi bude znovu důvěřovat.

Z úvah mě vytrhly hlasy. Uslyšel jsem ránu. Bylo to z pokoje Rose. Emmettova proměna skončila!


Pohled Rose

Seděla jsem na rohu postele a sledovala ho. Jeho trpící výraz mě mučil, nedokázala jsem spát, jíst, vnímat ostatní. Jediné, čeho jsem byla schopna, bylo zde sedět a být mu na blízku. Najednou jeho srdce přestalo tlouct. Přiblížila jsem se k němu. Naše tváře dělilo jen pár centrimetrů. Prudce otevřel oči a vpíjel se do těch mých. Nic nědělal, nemluvil, nekřičel. Jen se na mě díval a já na něj. Usmál se a já taky. Pomalu jsem slezla z postele a chtěla zavolat otce, který byl určitě zahrabaný v knihách a nevnímal okolí. Emmettovi se můj odchod nezamlouval, silně mi zmáčknul ruku. Má větší sílu, než jsem čekala.

„Au," sykla jsem. Okamžitě mou ruku pustil.

„Promiň, nechtěl jsem ti ublížit."

„Já vím."

„Kam jdeš?"

„Pro jednu osobu, která ti všechno vysvětlí. Vím, že si musíš připadat divně a v hlavě se ti roní hodně otázek, ale vydrž. Hned na ně dostaneš odpovědi." Otočila jsem se k němu zády a šla ke dveřím. Znenadání se objevil přede mnou a dveře, které jsem právě otvírala, mi zabouchl před nosem. Svou sílu neodhadl a z dveří zbyly jen třísky. Vyděšeně jsem ho sledovala. Chvíli pozoroval zbytky dveří, potom se otočil zpátky ke mně. Ucouvla jsem krok dozadu. On mě rychle dohnal a přitáhl si mě jednou rukou k sobě. 

„Tohle jsem měl udělat už ten večer, co jsme se potkali." Vyhledal mé rty a políbil mě.


„Pusť ji!!!" křikl Jasper. Podívala jsem na Emmetta. Otočil se na Jaspera a jeho tvář nebyla usměvavá jako před chvílí, teď byla děsivá.

„Ty?! Co ty tu děláš?!" zakřičel Emmett na Jaspera. Vše se odehrálo strašně rychle. Emmett popadl Jazze a mlátil ho hlava nehlava. Nejdřív s ním vymetl můj pokoj, potom ho prohodil stěnou, která vedla do Jazzova pokoje. Nevěděla jsem, co dělat. Potřebovala jsem, aby Jaspera nechal a on mohl ovládnout jeho emoce. Našťěstí se objevil otec.

„Emmette, mohl bys přestat ničit můj dům pomocí mého syna?" zeptal se s klidem otec.

Nechápu, kde se v něm ten klid bere. Emmett přestal a podíval se na otce. Doběhla jsem k Jasperovi, který skončil v totálně zdevastované koupelně. Vypadal, že je v bezvědomí. Párkrát jsem ho propleskla, probudil se. Podíval se na mě, potom na Emmetta, který nás celou dobu sledoval.

„Jste skoro stejní, vy jste dvojčata?" zeptal se a stále na nás civěl.

„Ano, jsou to dvojčata. Emmette, mohli bychom se teď na malý okamžik uklidnit a sednout si? Potřebujeme ti všichni něco říct," prosil ho otec, stále klidným hlasem.

Emmett se na něj otočil a kývnul. Otec ho vedl dolů po schodech do obýváku. Já opatrně zvedla Jaspera, kterému se hojily rány. Pomalu jsme došli k nim. Jasper si sedl co nejdál od Emmetta. Já udělala pravý opak, sedla jsem si vedla něj a povzbudivě mu stiskla ruku. Zřejmě ho moje reakce potešila, stisk mi oplatil. Teď se snažil mi moc neublížit. Táta, který stál uprostřed místnosti, se na nás udivěně díval, ale nekomentoval to.

„Emmette, mě ještě neznáš. Já jsem Carlisle Cullen, jsem otcem Rose a Jaspera. To ale není hlavní. Co posledního si pamatuješ, předtím, než ses zde probudil?"

„Těší mě, pane Cullene. Poslední, co si pamatuji, je medvěd, který na mě útočil v lese. Byl jsem tam kempovat."

„Pamatuješ si, kdo tě zachránil?"

„Ne, nepamatuji. Jak to, že jsem tady s vámi? Nevíte náhodou, co je s mojí sestrou? Určitě si bude dělat starosti."

„Neboj, tvá sestra vše ví," klidnil ho táta. 

„A kde je? Potřeboval bych ji vidět."

„Bohužel, to nebude možné."

„Proč?"

„Už nejsi dál člověkem a nemůžeme riskovat, že bys jí ublížil," vysvětloval mu táta. Pohledem jsem střelila po Jasperovi, vypadal normálně. Jen byl rozcuchaný. Celou dobu mlčel a snažil se klidnit Emmettovy emoce. 

„Já bych své sestře nikdy neublížil!" křikl naštvaně Emmett. Silně jsem stiskla jeho ruku. Zabralo to, podíval se na mě a hned se uklidnil. Táta nás pozoroval a pokračoval.

„Emmette, to, co ti teď řeknu, ti bude připadat nepravděpodobné, možná vtipné, ale je to pravda. Já jsem upír a ty taky. Rose a Jasper jsou poloviční upíři."

„Ukažte mi tesáky," prosil tátu Emmett. Tomu jsem se musela zasmát, nešlo si uchovat vážnou masku. Táta se na Emmetta vykuleně díval.

„Emmette, právě jsem ti sdělil, že jsi upír."

„Já vím, ale na své si nevidím."

To už se smál i Jasper. Dokáže tenhle kluk brát něco vážně? Táta vypadal, že omdlí. Místo něj jsem se vysvětlování ujala já. Přinutila jsem se nesmát a spustila jsem:

„Emme, necítíš takové silné škrábání v krku?"

„Ano, cítím."

„To škrábání způsobuje žízeň, která tě bude doprovázet. Svou žízeň neukojíš vodou, ale krví. Já a má rodina pijeme krev zvířat, ne lidí. Z počátku to bude těžké se ovládat, ale podle mého názoru vše zvládáš neskutečně dobře. Brzo se naučíš úplně ovládat a budeš moct navštívit svou sestru, teď je to pro ni příliš nebezpečné."

„Nikdy bych jí vědomně neublížil."

„Já vím, ale žízeň tě dokáže ovládnout a nevíš, co děláš."

„Vy to s tím upírstvím myslíte vážně, že?"

„Ano."

„Kdo mi to udělal?"

„Já, našla jsem tě v lese. Nedokázala jsem se dívat na to, jak umíráš. Proto jsem donutila mého otce, aby tě přeměnil. Odpustíš mi to?" Kajícně jsem se mu podívala do očí. V těch jeho nebyl žádný vztek, ani zlost. Bylo v nich pochopení a šibalství.  

„Mám ti odpustit, za co? Že jsi mi zachránila život? Rose, já ti nebudu odpouštět, já ti můžu jen děkovat."

„Hmmm," zakašlal táta.

„Všechny další otázky ti Rose sdělí během lovu. Já musím jít do nemocnice, nakonec mi tu službu nepřehodili, takže tam prostě musím. Pokud byste něco potřebovali, matka je na telefonu. Jaspere, ty zůstaneš tady, ty víš proč. Všechno má svůj čas."

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The best siblings - 14. kapitola: