Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Těžký život

09.11.2009 (11:00) • Naomi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3542×

Jmenuji se Isabella Swan a je mi šestnáct let. Mám mladší sestru Noemi, které je patnáct let. Našimi rodiči jsou René, která je učitelkou na střední škole v rezervaci a Charlie je ředitelem v té škole.

Nemáme, proto mnoho peněz, ale nám by to nevadilo. Proč nevadilo a ne nevadí?

Protože já a Noemi máme těžké nemoci. Já trpím silnou cukrovkou a před rokem mi přestala pracovat jedna ledvina. Noemi má zas leukémii. Obě máme jen mizivé možnosti na přežití, ale snažíme se žít normální život.

Ve škole nikdo neví, že jsme nemocné a to jsme obě rádi. S Noemi se k sobě chováme spíše jako dvojčata. Ten rok tam nehraje žádnou roli.

V poslední době se naši rodiče začali hádat a to ani jedné z nás na zdravotním stavu nepřidá. Je to však i naše chyba. Hádají se a osočují jeden druhého, že za náš stav může.

„Ségra je čas.“ Zavolá má energická sestra na znamení, že je čas jít do školy. Mají prý dorazit nový studenti, ale mě ani mou sestru to nezajímá. Jsme totiž tak trochu zakřiknuté. Nemáme mnoho kamarádů, protože jim nechceme ublížit, kdyby se nám něco stalo, a to se může přihodit kdykoliv.

„Máma zas nebyla doma.“ Konstatovala Noemi a udělala smutné oči. Neumí totiž na rozdíl ode mne vařit.

„Tak, co chceš?“ Řeknu a protočím oči.

„Topinky.“ Zaškemrá a já na rychlo pár udělám. Strčím jí je do rukou a vezmu si své klíčky od auta.

Mám malí coupé v bílé a černé barvě. Ráda totiž jezdím rychle, protože stejně brzy zemřu, tak mi na tom nezáleží.

„Myslím, že již nemáš to nejlepší auto.“ Konstatovala Noemi, když jsme dojeli na parkoviště a tam stálo stříbrné volvo.

„Ty nový asi už dorazili.“ Konstatuju.

„Ve dvě u auta. Máme obě nového doktora, prý otce těhlech nových.“ Připomněla mi Naomi a já jen přikývla, ale najednou mi to došlo.

„Musím ho teda poprosit, aby o nás doma nemluvil.“  Ségra jen protočila oči.

„No, to je samozřejmost. Tak zatím pa.“ Rozloučila se, setra a vystoupila. Je škoda, že nejsme ve stejném ročníku.

Na všech hodinách sedím sama a tak mě překvapilo, když jsem zaslechla, jak se šoupe židle vedle mě.

„Ahoj, já jsem Edward Cullen.“ No jo. Já zapomněla. Jsou tu jen dvě volná místa.

„Ahoj. Isabella Swan.“ Pozdravila jsem a stiskal jeho ruku. Otočila jsem se na to druhé místo a všimla si dívky, která se podobala elfu. Až teď jsem si uvědomila, že jsem si svého nového souseda neprohlédla.

Měl bronzové, neposedné vlasy. Sportovní postavu a milí úsměv. Jeho oči měli zvláštní barvu, takovou topazovou, ale nebudu se ptát, protože by se mohl začít ptát na mě.

Do třídy již vešel profesor a začala hodina angličtiny. Ke konci hodiny se profesor otočil na nás a začal.

„Rozhodl jsem se, že vypracujete se svým sousedem referát. Bude obsahovat deset A4 a bude se týkat vás. Zhodnotíte své koníčky a tak podobně.“ Tak tohle mě málem porazilo. Budu muset mluvit o svém soukromí a to ještě před celou třídou. Dále taky musím pracovat s úplně cizím klukem. No super?!

„Tak jak se dohodneme?“ No, super. Musíme se však nějak dohodnout, ale já zapomněla, kdy mám dialýzy. To se ti povedlo, Isabello!

„No, kdy se ti to hodí?“ V nejhorším případě se mu omluvím či přesunu čas.

„Co takhle zítra hned po škole, u nás?“ To by šlo. Vlastně, co ségra.

„No, já musím domů hodit sestru.“ Tak uvidíme, co z něj vypadne.

„Tak může jet s tebou. V jakém je ročníku?“ No, tohle?

„V prváku.“ Odpovím zcela vyvedená z míry.

„Tak chodí můj brácha Thomas. Určitě se potkají.“ Noemi mě asi zabije, ale k tomuhle klukovi m to nějak táhne.

„Tak dobře.“ Souhlasím a psychicky se připravuji, co mi Noe provede.

Edward:

Vešel jsem do třídy a tam seděla ona dívka z Alicininých vyzí. Byla nádherná, ale vypadala nezdravě. To však její kráse neubralo.

Hnědé vlasy jí sahaly až ke konci zad a jemně se po nich vlnily. Když jsem si sedl vedle ní tak jsem neodolal a promluvil.

„Ahoj, já jsem Edward Cullen.“ Nezdvihla ani hlavu, ale odpověděla.

„Ahoj. Isabella Swan.“ Hlas měla jako harfu, ale prosycený bolestí.

Až potom se na mě podívala. Měla zvláštní oči. Měly snad každý odstín hnědé, ale též v nich byla bolest. Teprve teď jsem si všiml, že neslyším její myšlenky.

Tahle dívka je velice podivuhodná. Necítím ani její krev. Je plná překvapení.

Na konci hodiny se k nám profesor otočí a začne.

„Rozhodl jsem se, že vypracujete se svým sousedem referát. Bude obsahovat deset A4 a bude se týkat vás. Zhodnotíte své koníčky a tak podobně.“  Tak a je tu malý háček. Nemůžu psát nic o své minulosti, protože ta byla započatá v roce 1901.

No, něco vymyslím, ale podle výrazu Belly soudím, že jí se to taky moc nezamlouvá. Jí by to však vadit nemělo. Tak asi první se zeptám já, protože ona vypadá nějak nerozhodně.

„Tak jak se dohodneme?“ Bylo vidět, že o něčem přemýšlí. Jak rád bych věděl o čem?

„No, kdy se ti to hodí?“ Odpovědět na otázku otázkou. Takhle se chová člověk, který něco skrývá, ale já bych mohl vyprávět o tajemství.

„Co takhle zítra hned po škole, u nás?“ Sice mně Rosalie zabije, ale něco mě k té dívce táhne. Je v ní mnoho tajemství, která bych chtěl vědět.

„No, já musím domů hodit sestru.“ Tak to je ta druhá dívka z vidění, ale co ty dvě maličké děti??

„Tak může jet s tebou. V jakém je ročníku?“ Musím mít přeci jistotu.

„V prváku.“Stejně se podle vidění do Thomase zamiluje již dneska. Tak proč tomu nepomoct, jsem přece jeho biologický bratr.

„Tam chodí můj brácha Thomas. Určitě se potkají.“ Jo a asi i něco víc.

„Tak dobře.“ Souhlasila jako, kdyby nebyla ráda, a to znamená, že něco tají. Něco, co jí způsobuje tu bolest.

Schrnutí - Následující

Autor: Naomi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Těžký život: