Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Terapeutka 20. kapitola

19.05.2012 (15:45) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2537×

Se zavřenýma očima jsem ležela na posteli a užívala si ten krásný pocit, kdy mi na tvář i holá záda dopadaly teplé sluneční paprsky a příjemně hřály na kůži.

Nepatrně jsem pootevřela oči a zpod řas vrhla pohled na hodiny visící na stěně. Půl desáté… možná bych už měla začít pomalu vstávat, uvažovala jsem líně, když mi najednou pohled padl na cár bílé látky ležící na parketách.

„Nebohé tílko,“ zabručela jsem, když jsem ten kousek zvedla a uvědomila si, z čeho je.

„Zasloužilo si to, nemělo mě tolik provokovat,“ ozvalo se pobaveně ode dveří do koupelny. V nich stál Jazz v džínách a s mokrými vlasy. Jak mu na kůži dopadaly sluneční paprsky, jeho kůže se leskla, jako miniaturní plošky dokonale vybroušeného diamantu.

„Pak svůj úkol odvedlo na jedničku. Mimochodem, moje kraťasy jsi tady neviděl?“ zajímala jsem se a tak nějak podvědomě si k tělu přitáhla deku.

Beze slova udělal dva kroky blíže k posteli a ze země zvedl hledaný kus oblečení.

„Ty jsem ušetřil,“ oznámil mi trochu rozpustile.

„Mám tě za to pochválit?“

„Hm… mohla bys.“

„Jsi moc šikovný, že jsi nechal alespoň ty kraťasy vcelku,“ pochválila jsem ho a měla co dělat, abych nevyprskla smíchy. „Co je vlastně dnes na programu?“

„To záleží na tobě. Pokud máš to žebro opravdu už zahojené, mohli bychom si ještě pořádně zalyžovat, ale tentokrát bez stromů,“ nabídl mi. Tu druhou variantu neřekl nahlas, ale taky jsme mohli zůstat až do večera zabarikádovaní v pokoji.

„To je hotová Sophiina volba. Dej mi chvilku na rozmyšlenou.“ S dekou omotanou kolem těla jsem se zvedla z postele a přešla k němu. Krátce jsem ho políbila na rty a poté už zaplula do koupelny.

Bylo mi jasné, že zabalovat před ním do nějaké deky bylo absolutně zbytečné. Nahou už mě viděl, ale přece jenom jsem se tak cítila lépe.

Sotva se za mnou zaklaply dveře, měla jsem chuť s pořádným zavřísknutím začít poskakovat po koupelně jako šílenec. Měla jsem dojem, jako kdyby se všechno, o čem jsem kdy snila, jako mávnutím kouzelného proutku splnilo.

Už jenom fakt, že jsem chodila s Jasperem, byl něco úžasného. Byla jsem si jistá, že jakákoli jiná žena na celé planetě by se mnou bez váhání měnila, ale já bych něco takového nepřipustila. Snad poprvé po více než století jsem měla dojem, že je všechno správně. Že tímhle možná moje existence získala opravdový smysl.     

V povznesené náladě jsem ze sebe shodila deku, kterou jsem až doteď měla omotanou kolem těla jako tógu, a zavřela se ve sprše.

Po chvíli jsem se přistihla, že si broukám pod nosem text jedné písničky, kterou jsem před nějakou dobou slyšela v rádiu. Ta slova mi nějakým záhadným způsobem utkvěla v paměti. Vzpomínala jsem si, jak jsem tehdy nechápala, jak se někomu může taková slaďárna líbit a považovala jsem to za výsměch všem nezadaným lidem (v té době jsem do této skupiny patřila i já).

Patřila jsem k lidem, kteří nevydrželi bez hudby moc dlouho a občas i sami zpívali spolu s rádiem. Já jsem si zpívala hlavně, když jsem měla opravdu dobrou náladu a představa, že mě někdo uslyší, jak si sama pro sebe kvílím úplně mimo rytmus, mě zase tolik netrápila.

Ozvalo se diskrétní zaklepání na dveře a mě uvízla další slova v krku. Slyšel mě přes syčení sprchy? Odpověď byla naprosto jasná – jistěže slyšel, když jsem se neobtěžovala snížit hlas do šepotu!

„Máš nějaké speciální přání na snídani?“ zavolal na mě přes dveře.

„Ne-e,“ dostala jsem ze sebe a cítila, že v obličeji chytám hodně sytý odstín červené.

„Dobře, tak já ti něco vyberu.“

„Díky!“ křikla jsem nazpět a vypnula sprchu.

Na to, že jsem vzhůru sotva čtvrt hodiny, jsem se ztrapnila svým pěveckým uměním už dost, napadlo mě, když jsem si sušila vlasy, které jsem si zapomněla vyčesat a tím pádem si je i namočila.

Než se Jasper vrátil, převlékla jsem se do džínů a košile s dlouhými rukávy, na kterou jsem nedala dopustit, jelikož to byl můj oblíbený kousek. Bosky jsem přešla k posteli a pokusila se ji alespoň trochu ustlat. Její rozměry byly větší než u klasické manželské postele. V noci jsem si pochopitelně nestěžovala, ale když jsem se celých pět minut štvala se spravováním prostěradel, přimělo mě to změnit názor.

Nakonec jsem se na to vykašlala s tím, že takové věci udělá pokojová služba, která je za to ostatně placená, a posadila se na kraj postele.

Pohled mi padl na okno a tak nějak podvědomě jsem se začala culit. Po zasněžených svazích se už prohánělo několik lyžařů, místy sjížděl svah i nějaký šílenec na snowboardu. Vesměs to byli mladí kluci, kteří se snažili co nejvíce vytáhnout, tak úmyslně najížděli na hrboly a skákali. Co se přistání týkalo, občas se stalo, že dotyčný neustál dopad a skončil s natlučenou kostrčí, ale během chvíle byl zase na nohou.

Pobaveně jsem tu partičku sledovala, jak se znovu a znovu pokoušejí překonat své kamarády i sami sebe. Byla to zajímavá podívaná, chvíli mě dokonce napadlo, jestli bych to nemohla vyzkoušet, ale poté se ozval v mojí hlavě škodolibý hlásek odkazující mě na moje žebro, které mě stále ještě chvílemi pobolívalo a přimělo mě zůstat jenom u dívání se.

„Zase jsi myslí někde úplně jinde, že?“ Jasperův hlas jsem sice bezpečně poznala kdykoli, ale i tak jsem sebou překvapeně cukla, když mi došlo, že už nejsem sama.

Ani jsem se nestihla otočit a už mi Jazz na klín položil tácek s teplou snídaní. Na talíři byla obří porce míchaných vajíček se slaninou, sklenka s pomerančovým džusem, ubrousek a příbor.

„Teda, po dlouhé době jsem si nemusela dělat snídani. Dávej si pozor, na tohle bych si mohla rychle zvyknout,“ varovala jsem jej.

„Tak to bych tě teda měl okamžitě přestat rozmazlovat,“ pokýval hlavou vážně, když si bral židli zpod okna a stavěl ji tak, abychom seděli naproti sobě.

Sednul si na ni naopak, bradu si opřel o opěradlo a skoro až fascinovaně mě sledoval, jak jím. Pro něj muselo být zajímavé sledovat někoho, jak jí normální lidské jídlo, ale já si pod jeho lehce pobaveným pohledem připadala jako pod skenerem.  

Normálně bych jedla podstatně rychleji, ale nechtěla jsem před ním vypadat jako nějaký neandrtálec, tak jsem raději nabírala menší sousta a dávala si pozor, ať se mi nepovede na sebe něco vyklopit nebo vylít.

Nutno poznamenat, že kdybych někdy sepisovala seznam nejlepších jídel, jaká jsem kdy jedla, tahle snídaně by mohla atakovat medailové příčky. Zdejší personál se opravdu snažil, aby hosté byli co nejspokojenější. 

„Už ses rozhodla?“ zeptal se mě Jasper po chvíli, během které ve mně zmizela polovina jídla a trochu džusu.

„Asi no. Přece jenom sem nejezdíme každý den, ráda bych si ještě trochu zalyžovala. Ale tentokrát se raději budu držet na sjezdovkách. Stromům se totiž nedá věřit.“

Jazz se usmál. „To je pravda, hlavně smrkům ne, ty jsou nejzákeřnější a nejnebezpečnější.“ Uvažovala jsem, jak je možné, že ví, do jakého stromu jsem to najela, ale potom jsem to nechala plavat. 

„Smrky jsou prostě svině,“ přitakala jsem naprosto vážně, ale potom už jsem neudržela vážný výraz a zvedla koutky úst do úsměvu. „Nechce se mi odtud, je to tady úžasné.“

„Můžeme sem jezdit, jak často budeš chtít. Ale až potom, co se stavíme na dalších… asi tak dvaceti místech, která bych ti moc rád ukázal, protože si myslím, že si je nejde nezamilovat,“ slíbil mi.  

„To mi děláš naschvál, že? Teď se mi zavaří mozek z toho, jak budu uvažovat, o kterých místech jsi mluvil,“ povzdechla jsem si a naoko naštvaně se na něj podívala.

Jenom se nevinně pousmál. „Možná, že mě baví tě takhle provokovat,“ nadhodil škádlivě.

Odsunula jsem podnos s prázdným talířem. „Zatím se ti to daří skvěle,“ zabrblala jsem podrážděně a usrkla ze sklenky trochu džusu.

Z ničeho nic klečel přede mnou a konečky prstů mi zvednul bradu, abych se dívala na něj a nepropalovala naštvaným pohledem podlahu. „Nedělám to proto, že bych tě chtěl naštvat. Pokud ti to opravdu tolik vadí, klidně ti teď odříkám jména všech těch míst,“ nabídl mi zcela vážně.

„Ne, to ne,“ vyhrkla jsem rychle. „Nesmíš mě brát tak doslovně. Ta překvapení se mi líbí, jenom si nemůžu pomoct a snažím se na to nějak přijít. Je to docela… romantické,“ přiznala jsem.

„Takže si myslíš, že jsem romantik?“

„Hm… občas asi ano,“ protáhla jsem neurčitě.

„Jenom občas?“

„Jenom občas.“

Nespokojeně se zamračil a naklonil hlavu na stranu. „Kdyby mě někdo jiný takhle v čemkoli zpochybňoval, nechtěj ani vědět, jak by dopadl. Ale na tebe se nedokážu ani zlobit ani se s tebou hádat. Nevím, jestli jsi mě úplně změnila, nebo je to prostě proto, že tě miluju víc, než jsem kdy miloval Alici nebo cokoli jiného.“

„Beru to zpět. Jsi ten největší romantik, jakého jsem kdy potkala," prohlásila jsem smrtelně vážně, ale vzápětí se usmála. „A mimochodem, jsem do tebe blázen.“          

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Terapeutka 20. kapitola: