Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tenká hranice - 15. kapitola

29.10.2013 (19:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 3577×

15. kapitola

„Nechtěla bys mi náhodou něco říct?“ zeptala se Edwardovým hlasem, který nezněl vůbec tak mile jako ráno. Kousla jsem se do rtu. A sakra!

Se sklopenou hlavou jsem vyšla schody a usilovně přemýšlela, co říct a co ne. Třeba Edward mluví o něčem jiném než o tom, co se děje.

„Ahoj,“ řekla jsem a pustila se do odemykání dveří, jako by to byla ta nejdůležitější činnost na světě. Nějak jsem se nemohla strefit do zámku, jak se mi klepala ruka. Nápis na dveřích mi ke klidu moc nepomohl. Svou zářivou barvou mi připomínal, co se kolem mě děje a co mě vehnalo do této situace.

„Půjdeš dál?“
„Na něco jsem se tě ptal.“ S obavami jsem se po něm podívala. Byl rozčilený. Oči mu planuly vztekem, ramena měl strnulá a celé tělo jakoby napjaté.
„Asi bude lepší probrat to uvnitř.“

Když nic neříkal, uhnula jsem, aby mohl vejít. Prošel kolem mě, aniž by se mě třeba jen dotknul.

Pečlivě jsem za sebou zavřela. Tašku jsem položila na botník a pomalu se ploužila za ním. Připadala jsem si jako dítě, které něco provedlo a teď se má postavit před rodiče. Až na to, že v mém případě jsem si nebyla tak úplně jistá o co jde a rodiče nahradil přítel, do kterého jsem byla zamilovaná, a teď se mnou plížila obava, že možná… Rychle jsem tu myšlenku zapudila, nechtěla jsem na to myslet a přivolávat to.

„Ehm… dáš si něco?“ Nevěděla jsem jak začít, tak jsem plácala, co mě napadlo.
„Nedám,“ odsekl a pak vybuchnul: „Sakra, podívej se na mě. Myslel jsem, že jsme partneři, že si důvěřujeme!“ Trhla jsem sebou leknutím. Poplašeně jsem k němu vzhlédla.
„Já ti důvěřuju,“ řekla jsem hlasitě, abych potvrdila pravdivost svých slov.
„Opravdu? A kde byla ta důvěra dneska ráno? Kde byla včera nebo minulý týden nebo jak dlouho už to všechno trvá.“
„Jak jsi… jak jsi…“ Nenechal mě domluvit a rovnou odpovídal.
„Já pitomec se o tebe bál, tak jsem zavolala na policii, kde mi bylo oznámeno, že jsi to už ohlásila, a už to zařadili do vyšetřování všech tvých případů. Všech? Mohla bys mi to vysvětlit?“
„No… ono… já…“ Nedokázala jsem se vymáčknout. Hrdlo jsem měla sevřené a srdce mi bušilo. Hořečnatě jsem přemýšlela, jak mu to vysvětlit, jak to říct tak, aby to neznělo děsivě a zároveň, aby mi odpustil, že jsem mu to neřekla. Pak mě napadla jiná věc, která ovšem nebyla moc dobrý nápad, bohužel jsem v tom zmatku vyhrkla, co mi přišlo na jazyk. „Tys volal policii? Mluvíš o důvěře a přitom jsem ti řekla, že o nic nejde a stejně jsi zavolal.“ Můj tón byl spíš dotčený než rozzlobený, i přestože jsem věděla, že na to nemám vůbec právo. Já jsem tu byla ten, kdo by se měl kát a vysvětlovat, ale útok byl nejlepší obranou.

„Vážně? Budeš mi tu předhazovat, že ti nevěřím a proto jsem zavolal na policii?“ Zlostně zaťal ruce v pěst a otočil se ke mně na okamžik zády, jako by hledal ztracenou rovnováhu a možná trpělivost, která mu právě došla.

Skousla jsem si ret. Kazila jsem, co se dalo. Prostě musím zatnout zuby, překonat ten zbytek hrdosti, který mi ještě zbýval a jít s kůží na trh. Edwardovi můžu důvěřovat, to jsem věděla. On byl v tuhle chvíli velmi důležitou osobou v mém životě. Tvořili jsme pár, a co by to bylo za vztah, kdyby v něm byly tajnosti?

Fajn, Bello, copak sis tohle nemohla uvědomit předtím, než jsi spískala tuhle polízanici? Ne, to by bylo moc snadné, my jdeme na věci tou nejsložitější cestou.

„Omlouvám se,“ špitla jsem. „Nemyslela jsem to tak, já jen… je to složité,“ pokrčila jsem rameny a sedla si na gauč.
„Možná by nebylo, kdybys to takové sama nedělala.“ Podíval se na mě a já se zachvěla.
„Možná, já jen… myslela jsem, předpokládala…“
„Předpokládala jsi špatně.“ Přikývla jsem. V klíně jsem si mačkala prsty, až mi chvílemi zakřupaly klouby. Z ulice se ozýval hluk projíždějících aut. „Takže?“

Věděla jsem, co chce, jen jsem nevěděla, kudy do toho. Jak začít, abych to ještě nezhoršila.

„Nevím, jak začít,“ pípla jsem a opatrně se na něj podívala. V jeho očích jsem zahlédla něco, co mě uklidnilo, ovšem rychle to zmizelo a zase se na mě díval chladným rozhořčeným pohledem, který jsem si nejspíš zasloužila.
„Zkus to od začátku.“
„Začalo to krysou,“ začala jsem a jen sledovala, jak se na jeho tváři mění pocity jako na běžícím páse. Zděšení, vztek, znechucení, nenávist. Modlila jsem se, aby se to všechno necítil ke mně.

Hodnou chvíli mi trvalo, než jsem se dostala k popsaným dveřím. Za tu dobu si Edward několikrát sedl do křesla, zase vstal, přešel k oknu, ke dveřím. Byla jsem nervózní a strachovala jsem se jeho reakce, která se rozhodně nedala předpovídat. Jak jsem zjistila, Edward byl dost impulsivní člověk.

„To je všechno,“ vydechla jsem, když jsem dokončila vyprávění.
„Všechno? Přijde ti to snad málo?“ Než jsem stihla odpovědět, pokračoval. „Kdo o tom ví?“
„Jen Lou. Nevěděla jsem za kým jít.“ Hned jak jsem to řekla, jsem věděla, že jsem měla mlčet. Tváří se mu mihl náznak bolesti. Já jsem ji způsobila. Bylo mi hrozně.
„Jasně, za kým jiným bys mohla jít,“ řekl hořce. „Měl bych jít.“ Zděšeně jsem sledovala, jak se bez ohlédnutí vydal ke dveřím. Panika, kterou jsem pocítila, byla tak silná, že jsem se na okamžik nezmohla na slovo. Pak jsem vystřelila jako na pérku a běžela za ním.

„Edwarde! Ne, nechoď! Prosím.“ Chytila jsem ho za rukáv saka a pak pevně obmotala jeho paži svými prsty. Odmítala jsem ho pustit. Takhle to přece nemůže skončit. Bála jsem se, že kdyby vyšel z těchto dveří, už by se nevrátil. Nedovedla jsem si představit, že bych ho už nikdy neviděla, že bych byla bez něj.
„Co bych tady měl ještě dělat?“ zeptal se a jeho hlas zněl unaveně, rezignovaně.
„Prosím.“

Zavřel dveře, ale zpátky nešel. Stál na místě jako vytesaný z kamene a upřeně mě sledoval.

„Co vlastně chceš, Bello? Ptám se, protože to nevím. Myslel jsem, že chceme to samé, ale zdá se, že jsem se mýlil.“ Bolelo mě slyšet jeho slova. Bolelo mě dívat se na něj.
„Chci být s tebou.“
„Ale nechováš se tak,“ namítl.
„Já… jsem zvyklá starat se sama o sebe. Co jsme zůstaly s Alex samy, starám se o sebe sama, nechci jí přidělávat starosti. Nejsem zvyklá hledat u někoho útěchu nebo pomoc, vždycky jsem to dokázala sama a myslela jsem, že to tak bude i tentokrát.“
„Ale teď nejsi sama.“
„Nedošlo mi to.“
„Ale mělo. Já tě miluju, ovšem jestli…“
„Cože jsi to říkal?“ skočila jsem mu nevychovaně do řeči a snažila se uklidnit divoce bijící srdce a svírající se žaludek.
„Miluju tě,“ zopakoval a konečně se na mě díval s tou něhou v očích jako dřív. Zase to byl můj Edward. Chtěl něco dodat, ale nedostal příležitost. Pověsila jsem se mu kolem krku a zaměstnala jeho rty jinak než mluvením. Kdo by si byl pomyslel, že první vyznání uslyším zrovna při hádce. Zároveň, jsem si ale nemohla představit lepší chvíli.

Pomalu mě objal rukama v pase a pak mě zvednul, aby se ke mně nemusel sklánět. Maličko jsem se odtáhla. Jen tak, abych mu viděla do očí a mohla si ten okamžik dostatečně vychutnat.

„Taky tě moc miluju. Omlouvám se, oml…“

Další dění mi nepatrně splývá. Vybavují se mi jen Edwardovy doteky, polibky, teplo Edwardovy kůže, tření našich těl, tiché vzdechy a šeptaná vyznání. K tomu city a pocity, které mě celou pohltily a ovládly.

Spokojená, vyčerpaná a absolutně šťastná jsem se sesunula na Edwardovu lesklou hruď a zhluboka oddechovala. Okamžik naplnění byl neskutečně silný.

Pohnula jsem hlavou a políbila ho někam pod klíční kost. Rukou se mi probíral ve vlasech a já málem začala příst jako kotě.

„Asi jsme si to měli ujasnit dřív,“ řekl. Opřela jsem se o loket a podívala se mu do tváře.
„Možná, ale takhle to bylo taky fajn.“ Líně jsem se pousmála a ukazováčkem mu přejela po rovném nosu až na rty, které mě políbily na jeho bříško.
„Myslím, že bychom se měli na něčem dohodnout.“ Věděla jsem, kam tím směřuje. Téma stále nebylo uzavřeno.
„Budu ti všechno říkat, slibuju.“
„To jsem chtěl slyšet, ale ne proto, že bych tě nutil, musí to být proto, že to chceš sama.“ Prsty obkresloval tvar mé páteře, což mi značně ztěžovalo soustředění.
„Nikdo mě k tomu nenutí. Chci, aby mezi námi nebyla žádná tajemství, abychom měli upřímný vztah,“ řekla jsem pevně a pak se k němu naklonila a zpečetila svá slova polibkem.
„Chci tu být pro tebe, stát ti po boku, chránit tě. Dovol mi tě ochraňovat,“ zašeptal. Prohrábla jsem mu prsty vlasy a jemně zavrtěla hlavou.
„Už to přece děláš.“
„Nastěhuj se ke mně. Chci tě mít u sebe. Chci mít jistotu, že se ti nic nestane.“

Odtáhla jsem se.

„Ty chceš, abych se k tobě nastěhovala?“
„Ano, chci tě mít v bezpečí.“
„Ale… to není potřeba. Tady je to dobré. Navíc jsou to jen plané výhružky. O nic se nepokusil. A jestli jsi nezapomněl, umím se docela dobře bránit sama,“ připomněla jsem mu příhodu z pláže.
„Na to jsem samozřejmě nezapomněl, ale i přesto bych tě měl raději pod dohledem.“

Stiskla jsem rty. Vymanila jsem se mu z náruče, posadila se a omotala kolem sebe pokrývku.

„To, že teď všechno víš, neznamená, že nade mnou převezmeš kontrolu. Jsem dospělá samostatně uvažující osoba, která nepotřebuje dozor jako malé dítě. Zatím mi nic nehrozí…“
„Nic ti nehrozí? A co ten dopis, nápis, krysa? Myslím, že ti hrozí docela dost. Nechci nad tebou přebírat kontrolu, jen bych měl rád jistotu, že jsi v bezpečí, a že je o tebe postaráno.“
„Postarám se o sebe sama,“ procedila jsem mezi zuby. „Budu chodit do práce a mezi lidi, na to nezapomínej. Doma se zamykám a prostě… nikam se nestěhuju.“
„Ale…“
„Až se k tobě jednou budu chtít nastěhovat, bude to z jiných důvodů než je ohrožení mého života.“
„Takže se ke mně někdy nastěhuješ?“ zašeptal mi do ucha. Pousmála jsem se.
„Možná… vzdáváš se tak snadno?“
„To jen pro tentokrát. Stejně si tě budu hlídat.“
„A jak to chceš udělat?“ ptala jsem se zvědavě a naklonila hlavu, abych mu uvolnila přístup ke svému krku.
„Já už si to nějak zařídím. Mám o tebe strach,“ přiznal a uchopil mou tvář do dlaní.
„Já se nebojím, tak by ses neměl bát ani ty,“ řekla jsem statečně.
„Opravdu?“ Uhnula jsem pohledem, ale donutil mě znovu se na něj podívat. Povzdechla jsem si.
„Dobře, tak trochu jo.“
„To je fajn, protože kdyby ses nebála, nebylo by to normální.“
„Dobrá, tak jsem normální,“ zasmála jsem se a nechala jsem se povalit do polštářů.

„Zítra s tebou půjdu na policii?“
„Na policii?“
„Chci to všechno probrat s nimi,“ vysvětlil.
„Tak si to užij, já už tam nejdu. Nemají nic a…“
„Není žádný podezřelý?“ Tak podezřelý by tu byl, ale neprokázaný. Představila jsem si, jak by asi Edward reagoval, kdybych mu pověděla o Jerrym. Vyrazil by ze dveří bez ohledu na to, zda je oblečený a šel mu jednu vrazit, možná daleko hůř. Ne, tohle by nebylo zrovna nejlepší.
„Ne, není nikdo.“ Já vím, že jsem chtěla upřímný vztah, ale tohle přece není nic špatného. Nemám důkaz, když tedy pominu tu krabici, a bez důkazu se neobviňuje. „Na policii se obrátím, až budu mít něco konkrétního, do té doby to nemá smysl. Nic neříkej,“ zarazila jsem ho, když jsem viděla, že se nadechuje. „Rozhodla jsem se tak a nezměním to. Tečka.“
„Takže tomu chceš nechat volný průběh?“ zeptal se a viděla jsem na něm, že se mu ta možnost nelíbí. Nejraději by mě měl obšancovanou ochrankou nebo ještě lépe zavřenou někde, kam nikdo nemůže. Bohužel jsem měla život, který nic takového nedovoloval a sama bych mu to nedovolila.
„Tak nějak.“
„Nelíbí se mi to,“ zahučel a mezi obočím se mu objevila vráska. Natáhla jsem se, abych ji palcem vyhladila.
„Nemusí, hlavně, že budeš se mnou.“
„To budu, pořád.“

Pak mě jen držel v náruči. Mlčení, které mezi námi panovalo, bylo daleko víc než slova, která bychom mohli pronést. Problémy jsme pro tu chvíli odsunuli do pozadí a užívali si tu skutečnost, že jsme spolu. V obou to vyvolávalo prostou čirou radost. Byli jsme spolu a to pro tu chvíli stačilo.

Doufám, že to dávalo smysl. Původně mělo v této kapitole být i něco dalšího, ale postavy si bohužel dělají, co chtějí. :-)

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tenká hranice - 15. kapitola: