Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ten pravý 6

08.02.2015 (07:15) • KateDenali11 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1998×

Od našeho malého výletu na trh uběhly už dva týdny a já si nebyla jistá, jestli takhle zvládnu žít. Aspoň prozatím. Každá činnost každého dne se pomalu stávala únavným rituálem, jenž se neustále opakoval. Každé ráno jsem šla posnídat s vévodou. Prvních pár dní jsem se pokoušela zapříst rozhovor a pan Cullen z toho měl očividně radost, ale jak jsem si mohla povídat s člověkem, který byl pro mě tak cizí? Ano, byl to velmi hodný a laskavý muž s dobrým srdcem, to zajisté, ale já si s ním prostě neměla co říct. Nechtěla jsem se chovat nevděčně nebo neslušně, ale později už jsem se místo prázdným slovům věnovala spíše jídlu. Po snídani jsem vždy buď poslouchala nádhernou hudbu Masena, anebo jsem jezdila na koních s Whitlockem (a ano, stále jsem měla trochu strach z černého Kinga). Následoval oběd s mými nápadníky, poté jsem měla určitý čas jen pro sebe, jehož většinu jsem trávila v knihovně. Při večeři se mnou byl jenom Theo, ale ten ze mě byl tak nervozní, že jsem ho nechávala na pokoji. 

Dnes jsem však udělala výjimku alespoň já a místo do knihovny zamířila do salonku, kde jsem se poprvé střetla s vévodovými syny. Přisunula jsem si jedno křesílko blíže k oknu, posadila se a dívala se ven. Byl začátek června a to znamenalo, že se kvapem blížily Masenovy narozeniny. 

A právě ve chvíli, kdy jsem si to uvědomila a vzpomněla si tak na něj, se za mými zády ozval jeho hlas. 

„Krásný výhled, viďte?” 

Otočila jsem se na křesílku a podívala se nahoru na jeho okouzlující tvář. 

„To vám musím dát za pravdu,” přikývla jsem. 

„Ano... Mohu?” zeptal se a ukázal na volné křeslo. 

„Ale samozřejmě,” souhlasila jsem, „je to přeci váš domov a vy si tu můžete dělat, co chcete.” 

„Zajisté, ale radši jsem se zeptal. Co kdybych si bez tázání sedl a otravoval vás svou přítomností?” navrhl a nadzvedl tázavě husté obočí. 

„Vaše přítomnost je to jediné, po čem toužím, a dostává se mi jí přitom tak málo,” vyklouzlo mi z úst, ani jsem nestačila mrknout. Ohromeně jsem se podívala na svého společníka, který mi překvapený pohled oplácel. 

„Promiňte!” vyhrkla jsem okamžitě.

„T-to jsem neměla říkat. V-vž-vždyť to ani tak nemyslím,” zakoktala jsem se. 

„Nic se neděje, Isabello. Vlastně vám musím dát za pravdu. Vskutku se vám s bratrem nevěnujeme tolik, kolik bychom měli. Takže jsem to vlastně já, kdo by se měl omluvit, ale musíte pochopit, že vy jste první dlouhodobý... host, když to tak povím, jakého jsme tu kdy měli. Vím, vím, to nás neomlouvá, ale slibuji, že se polepšíme.” 

„No... Teď jste mne překvapil. Upřímně nevím, co bych vám na to měla říct.” 

„Tak neříkejte nic. Co kdybychom se šli projít do lesa?” navrhl nečekaně. 

„Opravdu?” 

„Opravdu.” 

„Velmi ráda,” souhlasila jsem. 

Procházka s Masenem byla příjemným zpestřením nudného dne. Počasí bylo velmi vydařené, leč slunce se stále schovávalo za mraky. Poklidným krokem jsme se blížili k lesu, kde jsem očekávala, že uslyším ptačí zpěv jako vždy, když jsem se vydala do přírody. Jenže tentokrát ptactvo utichlo a já nechápala proč.  

Zadumaně jsem se zamračila. 

„Copak vás trápí, Isabello, že vaši tvář ozdobily vrásky?” 

„Ale nic,” zakroutila jsem hlavou a přestala se mračit, „jen mne zaujalo to všudypřítomné ticho. Vždyť v lesích se pořád něco děje.” 

„Ach tak. Víte, do okolní přírody moc lidí nezavítá, a tak je zdejší zvířectvo příliš plaché, navíc nás rychle vycítí,” vysvětlil mi Masen. 

„Škoda,” poznamenala jsem tiše, ale můj společník to i tak zaslechl. 

„Proč myslíte, Isabello? Máte ráda zvířata?” zajímal se okamžitě. Zdálo se mi to, anebo jsem v jeho výrazu vskutku zahlédla obavy? 

„Ne, příliš ne... Ale aspoň by jejich zvuky zaplnily ticho.” 

„A co takhle naše slova?” navrhl. 

„Obávám se, že opravdu nevím, co říkat... Ale s radostí budu poslouchat jen vás, nečinní mi to problém.” 

Podívala jsem se před sebe, už jsme byli hlouběji v lese, všude okolo byly vysoké stromy se statnými větvemi a širokými kořeny, jež obrůstal mech. Okolo nás se vznášela vůně dřeva a hub a ostatně čerstvého vzduchu... 

„Isabello, ne!” vykřikl zničehonic pan Masen a natáhl se po mně, jenže já nevěděla, o co kráčí, a tak jsem udělala zásadní chybu - další krok. 

Sice jsem se dívala před sebe, ale rozhodně ne na cestu, a tak mi zničehonic uklouzla noha po kluzkém kořenu a sjela jsem přímo do ostružin. Trny se mi zaryly do nohou. 

„Au,” sykla jsem tiše a pokusila se dostat z ostružiníku, ale marně, neboť trnům se zalíbily nejen mé nohy, ale i šaty, kterých se odmítaly pustit. 

„Počkejte, pomůžu vám,” oznámil mi Masen, ale jen co se ke mně přiblížil a vzal mě do náručí, aby mi pomohl dostat se z té rostlinné pasti, ztuhl a... to není možné... ale ano, vskutku - ztmavly mu oči! 

Chtěla jsem se optat, co se stalo, jenže když se mě dotkly jeho ruce, po zádech mi přejel mráz. A rozhodně to nebyl ten příjemně rozechvívající, nýbrž ten mrazivý, který vám naznačuje, že máte strach. Háček byl v tom, že já neměla nejmenší tušení, čeho bych se to měla bát... Tento strach mi byl cizí, neznámý... 

„Krvácíte,” řekl Masen přes zaťaté zuby a měl pravdu. 

Cítila jsem, jak mi po holeni stéká něco teplého, neodvážila jsem se však podívat, jestli to je vážně krev. I když co jiného by to mohlo být? Můj ostych ovšem nevycházel z toho, že bych si před cizím mužem měla vyhrnout sukni, nýbrž z faktu, že se mi při pohledu na krev udělalo vždycky nevolno. Zvlášť při pohledu na tu vlastní. 

Posléze se mu povedlo vyprostit mou sukni z trnů, a tak mne postavil na zem. 

„Můžete chodit? Nebolí vás něco?” 

Stát jsem mohla a kroky mi též nedělaly problém, zřejmě jsem se jen poškrábala. 

Zakroutila jsem hlavou. 

„Vrátíme se. V mládí se otec zabýval lékařstvím, zajisté vám zranění ošetří. Ehm... Mohl bych vás vzít do náručí, Isabello? Nerad bych, abyste opět uklouzla nebo zakopla. Tím ovšem nechci říct, že byste byla nemotorná, to bych si nedovolil.” 

Nervózně jsem si skousla spodní ret. 

Na jednu stranu jsem vskutku byla nešikovná, a když už jsem spadla jednou, klidně by se to mohlo stát zas a myslím, že krve bylo dost už tak. Na druhou stranu jsem ovšem nechtěla pana Masena zatěžovat, v podstatě ani nebyl důvod k tomu, aby mě nesl. 

Netušila jsem z jakého důvodu se tak stalo, ale souhlasila jsem. 

Masen mi položil jednu ruku na záda, druhou pod kolena a bez jediného příznaku námahy mě zvedl, avšak si mě držel od těla jak jen to šlo. Jeho ruce byly ledové, ale pevné, očividně byl hodně silný, držel mě s jistotou. I přesto mi neunikla jeho nasládlá vůně, jenž mě k sobě vábila. 

Nejraději bych si položila hlavu na jeho rameno, zabořila obličej do jeho krku a nasála ten pach přímo od zdroje, napadlo mě. 

Nejraději bych se za své myšlenky potrestala. Tohle mi nenáleželo. Ne dokud si ho nevezmu za muže. To by se však nemuselo nikdy splnit, mohla bych se provdat i za jeho bratra.

„Děje se něco? Jsem příliš těžká?” zeptala jsem se tiše, poté co jsem si všimla jeho trýznivého výrazu. 

„Nic. Fu... Z krve se mi dělá špatně, toho si ovšem nevšímejte.” 

Seděla jsem v jakési pracovně vévody Cullena. Místnost to byla velká, ukrývala v sobě spoustu knih, skoro jako knihovna, třebaže jednu takovou místnost už panství mělo. Stejně jako v mém pokoji tu byla obrovská okna - začínající u země a končící u stropu, akorát zde chyběly těžké závěsy... Na podlaze scházel koberec, zato zdi byly plné různorodých obrazů, zajisté velmi vzácných. V rohu stála obrovská skříň, ze které mimochodem Alison přinesla lékárničku. Skříň to byla z tmavého dřeva, pomalovaná. Ten, kdo na skříň kreslil, byl velmi přesný a musel mít očividně pevnou, ale jemnou ruku. A nakonec celé místnosti dominoval široký stůl plný papírů a různých lejster, ale uklizený. 

Seděla jsem na pohodlném křesílku z druhé strany stolu, než obvykle pan Cullen sedával. Když už o něm byla řeč, opatrně mi vyhrnul sukni šatů a já v té chvíli byla neskutečně vděčná za Alisoninu přítomnost. 

„Je to jen pár škrábnutí,” konstatoval věcným hlasem. 

Omyl mi krev z nohou, na jednom místě jsem byla obzvlášť poškrábaná, tak mi ho ovinul obvazem, vyšetření tím skončilo. 

„Mockrát děkuji, pane.” Pomohl mi z příjemného sezení zpět na nohy, uctivě jsem se poklonila a s Alison v závěsu se vytratila z místnosti. 

V tomto patře jsem ještě nikdy nebyla a jak jsem hádala... Zřejmě tu měli své pokoje i vévodovi synové. 

Ohlédla jsem se na Alison, abych ji požádala o vedení mě těmito neznámými prostory, ale když jsem spatřila její vzteklý výraz, raději jsem se otočila a pokusila se důvěřovat svému nepříliš dobrému orientačnímu smyslu, který naštěstí pro jednou nezklamal.  

Ani nemělo cenu jít do své ložnice, neboť se blížil čas večeře, a tak jsem zamířila přímo do jídelny. Čekalo mě skutečně velké překvapení, když jsem naproti místu, kde jsem obvykle sedávala, spatřila mého odpoledního společníka. Večeřela jsem totiž vždy v podstatě o samotě. Usadila jsem se naproti němu a narovnala si látkový ubrousek do klína.  

„Co vy tady, Masene? Tedy... ehm... Chtěla jsem říct, že se mnou obvykle nevečeříte, tak proč ta náhlá změna?” optala jsem se nervózně. 

„V první řadě jsem se vám chtěl omluvit. Kdybych nepřišel s tou procházkou, nezranila byste se. Takže se omlouvám. Pak jsem si taky řekl, že bychom se vám měli přeci jen věnovat trochu víc.” 

„Měli?” zopakovala jsem po něm. „Tak kde je váš bratr, smím-li se zeptat...?” 

Ještě dopoledne tu přeci byl, potkala jsem ho na chodbě, když mířil za svým otcem. 

„Bratr je na lovu.” 

Kuchařka s Theem pomalu začali nosit na stůl. 

„Cože? Na lovu? Teď? Vždyť už se pomalu stmívá!” zděsila jsem se. Co to bylo za nápady? Jezdit takhle pozdě na lov... Vždyť by ho mohli přepadnout lapkové, nebo by ve tmě mohl narazit na medvěda a co pak... Sice jsem ho trochu nenáviděla za to, že mi sebral možnost svobodně se rozhodnout v tak důležité věci jako je manželství, ale zároveň mi svým vlastním způsobem tak nějak přirostl k srdci. Přirozeně jsem o něj měla strach. 

„Nebojte se, Isabello, Jasper se o sebe umí postarat... Navíc se zajisté brzy vrátí,” pokýval hlavou a přesouval u toho jídlo na svém talíři sem a tam. Zřejmě neměl husu v oblibě. 

„Jasper?” zopakovala jsem po něm se špetkou naděje, že by mi snad omylem prozradil, který z nich je ve skutečnosti který... 

Můj plamínek naděje byl záhy uhašen. 

„Ano, Jasper,” přitakal Masen, na sekundu možná znejistěl, ale taky se mi to mohlo jen zdát, „dnes je Jasper on a mně pro tento den přísluší jméno Edward.” 

„Proč si vlastně jména prohazujete?” zajímala jsem se s bramborou na půl cesty do mých úst. 

Měla jsem dojem, že už mi to kdosi pověděl, ale nebylo od věci zeptat se přímo aktéra. 

„Z nudy.” 

„Z nudy?” 

„Ano... Víte, já a můj bratr se těžko zabavíme. Všechno už jsme zkusili. A přestože tohle moc nezabaví nás, ale lidi okolo, chtěli jsme to vyzkoušet. Taky - proč ne? Mimochodem, mám obavy, aby vám to nevystydlo.” Kývl směrem k mému talíři. 

Jídlo mi bylo jedno, navíc jsem ani hlad neměla. A když už jsem ho rozpovídala a zde mi nemohl nikam utéct, rozhodla jsem se vyptávat dál. Jsem sice žena a mé místo je až v koutu za mužem, ale odpovědi si přeci zasloužím, když se týkají i mého života. 

„Proč zrovna já, Masene? Proč ne nějaká urozená slečinka?” 

Samozřejmě mě jako každou ženu potěšilo, že má nějaký muž zájem, ale co je moc, to je příliš... Navíc bylo tolik krásných a urozených slečen, které by dozajista padly bratrům Cullenovým kolem krku s radostí! Já byla jen dcera náčelníka policie. Můj otec byl dřív obyčejný policista, ale čirou náhodou se dostal do politiky a díky tomu zbohatl a dostavilo se mu vyššího postavení. I já jsem si dříve hrála na špinavé ulici s řezníkovým synem a pekařovou dcerou, nevyrostla jsem v krajkách a krásných špercích. 

„Pamatujete si na bál u starosty? Konal se-” 

„Ano, pamatuji se na něj. Bylo mi patnáct,” nezdvořile jsem mu skočila do řeči. Kdyby mě teď viděla a slyšela matka, asi by hrůzou omdlela. 

„Otec se tam ze zdvořilosti stavil, neboť byl pozván a starosta byl jeho přítelem. Mě a bratra vzal s sebou, přiznávám, že jsme tam moc času nepobyli, ale dost na to, abychom si vás všimli. A hned jste mě i bratra něčím učarovala.” 

Že bych si jich nepovšimla? podivila jsem se sama pro sebe. Všichni tři byli velice krásní, nepřehlédnutelní. I když je pravda, že v ten den jsem měla v mysli úplně něco jiného než své okolí... 

„Jessico!” téměř jsem vypískla radostí. Ach, jak dlouho jsem svou přítelkyni neviděla... Stýskalo se mi. 

„Bello? Propánaboha, to se mi snad zdá? Jsi to opravdu ty? Nezdáš se mi?” spustila okamžitě Jess, popadla mě za předloktí a vzrušeně mi pohlédla do očí. Obličej jí lemovaly tmavé lokny, a tak působila jako neposedný čertík. 

„Ne, Jessie, nezdám se ti,” stisk předloktí jsem jí oplatila, „jsem tak šťastná, že tě vidím. Od té doby, co jsme se přestěhovali, jsem vůbec neměla čas se za tebou stavit. Ach, věčná škoda.” 

„To ti teda povím,” souhlasila. „O tolik jsi toho přišla! Pojď, někde se schováme, beztak nás nikdo nebude postrádat. Musím ti toho totiž tolik sdělit!” 

Rychle jsem se rozhlédla, jestli se na nás někdo nedívá, ale ne, dospělí byli zabraní do svých hovorů, nikoho nezajímaly dvě malé holky. 

„Jistě.” 

Ve starostově sídle jsme nebyli prvně, a tak jsem aspoň trochu tušili, kam bychom měli jít... Nakonec jsme se schovaly v pokoji pro hosty, tam zajisté nikdo nezamýšlel jít... Posadili jsme se na ustlanou postel a pevně se chytili za ruce. Jessice se končetina potila vzrušením, ale to mi vůbec nevadilo, byla jsem vděčná, že s ní mohu být. 

„Tak povídej, vyprávěj, co je nového,” pobídla jsem ji a byla si jistá, že mi oči svítily stejně nadšeně jako jí. 

„Tomu snad ani nebudeš věřit. Představ si to, Angelin otec se znovu oženil!” 

„Vskutku? Chudák Angela, vždyť to ani není tak dlouho, co její matka...” 

„Vím, vím. Přesně tohle jsem si taky říkala! Jenže Angela tvrdí, že je to hodná žena. Samozřejmě se jí pořád stýská po mamince, má však radost, že se aspoň její otec netrápí. To však není to hlavní!” vykřikla, úplně se třásla nedočkavostí, až mi tu hlavní věc poví. 

„Co by mohlo být hlavnější?” podivila jsem se právem, vždyť tohle byla velká věc. 

„Pamatuješ si na Mikea? Na Mikea od řezníků?” Hlas jí přeskakoval sem tam. 

„Jak bych mohla zapomenout?!” 

„Taky pravda. Ale představ si to, já se mu líbím! Skutečně se mu líbím!” 

„Páni, Jessico, to je úžasné,” radovala jsem se spolu s ní, ona mi totiž o Mikeovi básnila již dlouhou dobu. 

„Jenže to taky není všechno.” 

„Není?” 

„Začali jsme se potají scházet. Znáš to, zakázaná láska a skrývání... Tedy, ne že by nám to někdo zakazoval, ale ta atmosféra tomu dává nádech romantiky. Nuže,” odkašlala si, „předevčírem jsme se šli projít do lesa, jenže jsme úplně zapomněli na čas a brzy se setmělo. Netuším, jestli záměrně, anebo jen tak, na tom však nezáleží... Prostě - abys tomu rozuměla - Mike vzal s sebou deku, a tak jsme si na louce, však víš, kterou myslím, udělali ležení pod hvězdami. Povídali jsme si o budoucnosti, drželi se za ruce a pak, představ si to, mne políbil! Tedy, nebylo to samozřejmě poprvé, jenže tentokrát to bylo jiné... A takhle to prostě pokračovalo...” nedořekla, jen na mě spiklenecky mrkla.

„Jess!” 

Možná by se jiná nezkušená zajímala, jaké to bylo, já však měla dočista jiné starosti.

„To se nebojíš, že otěhotníš? Co by sis pak počala?!” 

„Uklidni se, Bells,” mávla znuděně rukou, jako by o nic nešlo, „ještě jsem to ani nedostala.” 

Tahle její odpověď ve mně spustila další dávku obav.

„A to tě ani nezajímá, jestli s tebou třeba není něco v nepořádku?” pípla jsem. Jistěže mi takové věci dělaly starosti, nechtěla jsem, aby se mé nejlepší přítelkyni něco takového stalo. Nebo i cokoliv jiného. 

„Panebože, ty jsi tak upjatá! Ne, tohle mi též vrásky nedělá. Má teta začala být plodná až v sedmnácti, tak co? Třeba tohle zpoždění máme v rodině, co já vím.” 

Zakroutila hlavou.

„Promiň, Jessie, já se o tebe jen bojím.” 

„Já vím a cením si toho, je to od tebe moc milé,” usmála se a stiskla mi ruku. 

„No dobře, tak mi prozraď, jaký je Mike milenec...” 

Jessica se zachichotala a začala mi vyprávět o Mikeovi, jaké má svaly a podobně... Domnívala jsem se, že ho trochu přikrašlovala, ale co já mohla vědět? Možná za dobu mé nepřítomnosti nějaké to svalstvo nabral.

Tudíž jsem se už příliš nedivila, proč jsem si jich tenkrát nepovšimla. 

„Isabello?” Ze snění mě probudil sametový hlas. Potřásla jsem hlavou a sundala si neposkvrněný ubrousek z klína. 

„Omlouvám se, trochu jsem se zamyslela. Říkal jste něco?” 

„Ne, nic. Jen jsem se počal strachovat, jestli se vám třeba neudělalo nevolno, když jste vypadala tak nepřítomně.” 

„Omlouvám se. Byl to jen chvilkový výpadek, tohle se mi často nestává.” 

Docela jsem zapomněla na fakt, že jsem na něj ještě před chvílí chtěla křičet, mé myšlenky se začaly ubíhat jiným směrem. 

Jak se asi teď Jessica má? Daří se jí dobře? napadalo mě. 

„Ehm... Myslíte, že bych mohla napsat dopis?” 

„Eee,” mladý Cullen byl zjevně mou prosbou zmaten, „samozřejmě, že byste mohla, na něco takového se ani nemusíte ptát. Jestli chcete okamžitě, zavedu vás do otcovy pracovny, tam si to budete moct v klidu napsat.” 

„A nebude mu to na obtíž? Co když má práci?” uvažovala jsem nahlas. 

„Věřte mi, Isabello, že nebude.” 

A tak jsme se vydali do pracovny vévody Cullena. Zmiňovaný muž tam nebyl, a tak jsem se usadila za jeho velký stůl, vzala si potřebné věci a pan Masen jako pravý gentleman odešel z místnosti, abych měla soukromí. Namočila jsem brk do inkoustu a začala psát. 

Má nejmilejší Jessico, 

již uplynul značný čas od doby, co jsme spolu mluvili posledně. Bohužel tě nemůžu nyní přijet navštívit, neboť má obava, že skutečně budu muset na Cullenovic panství, se vyplnila. Otec nedal jinak. Mínil, že je správné dodržet slovo, které jednou dal, navíc byl víc jak přesvědčený, že tu budu šťastná. Co by... Majetkově jsem tu zajištěná dobře. Mám spoustu krásných šatů, velký pokoj, dostávám zde výborné jídlo a dokonce mi byla přidělena vlastní služebná. Ne že by mě měla příliš v lásce, ale je to velmi poslušná dívka. Takže mé tělo má všechno, zato duše nadmíru strádá. Jsou tu na mne hodní, to ano, ale mí nápadníci se mnou netráví tolik času, abych je mohla lépe poznat. A po ten čas, který s nimi trávím, se toho o nich moc nedozvím. Jeden má rád koně, druhý hudbu, to je vše, co vím. Dokonce mi ani svá jména neprozradili! Nu což... Dost o mně. Nepíšu ti proto, abych mohla bědovat. Jak se máš ty? Zdraví slouží? A co Mike? Všechno mi pověz, moc se mi po tobě stýská... 

S láskou Bella 

S povzdechem jsem vložila dopis do obálky, na níž jsem napsala adresu Jessičiných rodičů. Po přenesení svých myšlenek na papír jsem si uvědomovala víc jak jindy, že jsem v podstatě skončila ve zlaté kleci. 

Omlouvám se za další zpoždění, ale na rozdíl od Isabelly mi nešlo tak snadno vypsat své myšlenky. Doufám ale, že vám to aspoň trošičku nahradila délka kapitoly (ne že by byla nějak extra dlouhá, ale takhle dlouhé kapitoly většinou nepíšu, jen když se poštěstí) a slibuji, že v příští kapitole už se něco mezi Bellou a Jasperem a Edwardem začne něco dít. Konečně, viďte. ;) 

Vaše KateDenali11 

Autor: KateDenali11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ten pravý 6: