Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ten pravý 11

natacanie9


Ten pravý 11„Myslím, že bychom tyto zdvořilosti mohli přeskočit a přejít rovnou k tomu, kvůli čemu jsme tady."

Jakmile jsem byla opět schopná fungovat bez pomoci ostatních a zdálo se, že jsem fyzicky již naprosto v pořádku, Masen mne vzal do salonku, kde jsme se poprvé setkali. Usedli jsme naproti sobě na pohodlná křesílka, zatímco okna byla zcela skryta za závěsy díky ostrému odpolednímu slunci, které nedělalo pánům domu dobře. Chvíli jsme seděli v tichosti, jíž sem tam protínaly zvuky pití horkého čaje. Až když jsem měla růžový šálek s malovanými květinami poloprázdný, můj bronzovlasý nápadník promluvil. 

„Jak se dnes cítíte, Isabello?“ optal se zdvořile. 

„Mnohem lépe, mockrát děkuji za optání. A jak se daří vám?“ 

Masen se nejdřív tak podivně pousmál jakoby napůl tváře, až pak odpověděl: „Dobře.“ 

„Myslím, že bychom tyto zdvořilosti mohli přeskočit a přejít rovnou k tomu, kvůli čemu jsme tady,“ pípla jsem nesměle. 

„Ano, to bychom měli,“ povzdechl si. „Inu, dle všeho na vás Alison žárlila, neb našla ve mně a mém bratrovi jisté zalíbení. Jako konkurence se vás chtěla zbavit, naštěstí dávka jedu, kterou vám dala do jídla, nebyla dostačující.“ 

Nastala chvíle ticha. 

Masen mi už předtím řekl, že se mě Alison pokusila zabít, avšak já tomu nemohla uvěřit. Nechovala se ke mně zrovna přátelsky, i tak to byla celkem rána…

„Ona žárlila?“ přeptala jsem se, neb jsem si nebyla jistá, jestli jsem mu správně rozuměla. 

Proč by na mě Alison měla žárlit? 

„Ano. Jak jsem již řekl, našla v nás zalíbení a poněkud bláhově doufala, že by se jí podařilo jednoho z nás… svést,“ odpověděl a sklopil při posledním slovu pohled, avšak očekávaný ruměnec se na jeho bledé tváři neukázal. 

„A myslela si, že jí stojím v cestě, takže se mě rozhodla zbavit… Rozumím tomu správně?“ ujišťovala jsem se. 

„Ano,“ pokýval souhlasně hlavou. 

Následně se Masen omluvil, prý musí jít něco zařídit. A tak jsem zůstala v salonku sama se svým čajem. Když jsem odešla s úmyslem odnést šálek do kuchyně, potkala jsem na chodbě Thea. Byl celý pobledlý a oči měl zarudlé, jakmile mě spatřil, zděšeně pootevřel ústa a rychle zmizel v útrobách panství. Nad jeho reakcí jsem se nechápavě pozastavila. Vždyť on nic neprovedl, tak proč to? Snad se bál, že jakožto Alisonin bratr trestu neujde? Nebo ho sestřin čin tak vyděsil, že se mi raději chtěl vyhýbat? Přestala jsem nad tím uvažovat a vydala se zpět do kuchyně. Chtěla jsem tam dojít přes jídelnu, kde jsem ovšem narazila na starou kuchařku. Vzala si ode mě šálek a soucitně, až lítostivě na mne pohlédla. 

„Je vám dobře, madam?“ 

„Ano, cítím se již mnohem lépe,“ zdvořile jsem se na tu starou ženu pousmála. 

„Je strašné, co ta nešťastnice provedla. Vůbec bych to do ní neřekla,“ mumlala si pod nos, zatímco mířila do kuchyně. 

Vrátila jsem se tedy do svého pokoje a usedla k toaletnímu stolku a chvíli jsem na sebe hleděla do zrcadla. Byla jsem bledší než obvykle, jinak jsem však vypadala zdravě. Tmavě hnědé vlasy jsem měla rozpuštěné, jen po stranách zajištěné pinetkami, aby mi nepřekážely v obličeji. Štíhlými prsty jsem přejížděla po desce stolu a tu jsem si všimla dopisu pohozeného mezi líčidly. Jednou v noci jsem totiž nemohla spát a tak jsem si zapálila svíčku a přečetla si psaní od své přítelkyně, pravděpodobně jsem jeden zapomněla uklidit. Vzala jsem ho tedy do rukou a znovu si přečetla několik řádků. Něco mě napadlo. 

Masen byl ovšem pryč a já nevěděla, kde bych měla hledat jeho otce, proto jsem se rozhodla, že se pokusím nalézt Whitlocka, třeba se mnou promluví, když s ním nebudu chtít hovořit o nás. 

Nejprve jsem se rozhodla zkusit jeho pokoj. Přešla jsem k jeho dveřím a opatrně zaklepala, jenže bylo pootevřeno, tudíž se dveře otevřely dokořán. Whitlock stál před obrazem, jenž znázorňoval bílé stádo koní prchajících nocí, a na chvíli mi připadal jako socha. 

„Isabello,“ oslovil mě a trhl hlavou mým směrem. 

„O-omlouvám se, dveře byly pootevřené, ale klepala jsem,“ sklopila jsem pohled a cítila, jak se mi krev hrne do tváří. 

„To nic. Potřebujete něco?“ tázal se a jeho hlas byl tak odtažitý. 

Odvážila jsem se vzhlédnout a pohlédnout do jeho andělské tváře. Odkašlala jsem si a vyslovila svou žádost: „Víte, říkala jsem si, zdali by byla možná návštěva mé přítelkyně. Neberte si to špatně, jsem neskutečně vděčná za vaši pohostinnost, ale přeci jen bych potřebovala navštívit i jiná místa než jídelnu a zahradu.“ 

Můj medovlasý nápadník na mne překvapeně pohlédl, ovšem hlavou souhlasně pokýval. 

„Jistěže to je možné. Vše, co budete chtít, Isabello. Obzvlášť v této situaci, to je pochopitelné.“ 

„Mockrát děkuji.“ 

„A chcete odjet již dnes?“ zajímal se. 

Překvapeně jsem zamrkala. 

„Eh… Není zrovna slušné jezdit někam na návštěvu bez oznámení, ale jsem si jistá, že Jessica to pochopí. V to jsem ani nedoufala! Ano, moc ráda bych ji navštívila ještě dnes, však tu nemám co na práci.“ 

„Dobře, zajistím vám tedy kočár.“ A vydal se směrem ke dveřím. 

„A mohla bych ještě zneužít vaší velkorysosti?“ 

„Isabello, jaké zneužívání? Ať už budete chtít cokoliv, jen to řekněte a pokud to bude v mých silách, splním vaše přání.“ 

„Mohl by mne doprovodit Theo?“ 

„Theo? Proč?!“ podivil se a jen při vyslovení jeho jména se mu napnuly svaly. 

„Potřebovala bych si s ním promluvit,“ odpověděla jsem mírně. 

Whitlock si dal načas, ale nakonec svaly uvolnil a pravil: „Zajisté. To pro vás zařídit mohu.“ 

„Děkuji, Jaspere,“ pousmála jsem se na něj vděčně, ačkoliv tím jsem ho zmátla. 

„Jaspere?“ zarazil se. „Ne, já jsem dnes Edward. Určitě vás o tom otec u snídaně informoval.“ 

„To ano, nicméně jsem slyšela váš rozhovor s bratrem, když jsem byla, ehm… indisponována. Váš bratr vás oslovil jako Jaspera a proč by vám neříkal vašim jménem, když by se domníval, že vás nikdo jiný neslyší?“ svěřila jsem se mu. Předtím jsem nad tím moc nepřemýšlela, poněvadž jsem věřila, že to byl jen blud způsobený jedem a léky, ale po Jasperově zaražené reakci jsem si byla jistá. Nevěděla jsem jak, prostě jsem byla. 

„Inu, teď vím, kdo z vás je kdo. Povíte mi tedy, proč jste si prohazovali v jednom kuse jména? Jaký to mělo smysl? Co bylo cílem?“ zeptala jsem se a snažila se skrýt naléhavost, která se mi drala do hlasu. 

Jenže Whitlock jen zakroutil hlavou a podržel mi dveře, abych mohla vyjít a připravit se na cestu. Po mé zkušenosti mi bylo jasné, že co Whitlock prozradit nechce, to neprozradí. A ačkoliv jsem k tomu v daný moment již nic neřekla, byla jsem odhodlaná pravdu zjistit. Chce to jen čas. 

 

Mladý služebný zřejmě nebyl z rozkazu svého pána nadšený, v kočáru seděl přikrčený a tiše hleděl z okna předstíraje, že ho cosi venku zaujalo. Poté, co jsme měli polovinu cesty za sebou a on neřekl jediné slovo, jsem na něj pohlédla a pravila: „Proč se mi vyhýbáte?“ 

Mladík sebou trhl, ale alespoň se na mě podíval. I to jsem považovala za úspěch. 

„Odpusťte, madam, ale samotného mě překvapuje, jak je možné, že to vy se nevyhýbáte mně.“ 

„Nevidím jediný důvod, proč bych tak měla činit. Vždyť vy jste nic neprovedl. Nebo snad ano?“ 

„Ne! Jistěže ne! Jediný vlásek bych vám nezkřivil, madam, nikomu,“ začal se okamžitě bránit a jeho hlas byl tak naléhavý, že na mne téměř křičel. 

„Tak vidíte. Jen se uklidněte… Budete tak laskavý a odpovíte mi na mou původní otázku, prosím?“ požádala jsem ho. 

Rodilý Francouz se zadíval na špičky svých bot a chvíli mu trvalo, než mi konečně vysvětlil příčinu svého jednání. Zřejmě si nejspíš musel uspořádat myšlenky v hlavě. 

„Stydím se za svou sestru, madam, a je mi strašně moc líto toho, co provedla. Přísahám vám, že kdybych ji mohl nějakým způsobem zastavit, udělal bych to. Jenže ona mi o svém plánu nic neřekla. A přestože s jejím jednáním nesouhlasím a jejím úmyslem opovrhuji, bojím se, co s ní bude. Přes to všechno je stále má sestra, jediná rodina, kterou mám.“ 

Nevěřícně jsem se na něj podívala. Jeho sestra se nebála sáhnout na život jiného člověka, zatímco její bratr oplýval tak čistou duší. Copak to vůbec bylo možné? 

„Nevím, co mám dělat, madam,“ posteskl si a obličej zabořil do dlaní. „Měl bych dát výpověď a držet se od vás a pánů Cullenových dál, abych vám příliš nepřipomínal mou sestru, jenže co pak? Nemám žádné vzdělání, nikde tak dobrou práci neseženu… Omlouvám se za své sobecké myšlení, madam.“ A když nyní mluvil, byl v jeho hlase mimořádně slyšet francouzský přízvuk. 

„Theo, měl byste zůstat. Nemůžete přeci pykat za hříchy jiných.“ 

 

Nadechla jsem se a zaťukala na dveře prostého domku na kraji ulice. Chvíli to trvalo, jakmile jsem se však rozhodla, že zaklepu znovu, otevřela mi Jessica. Měla na sobě obyčejné hnědé šaty se zástěrou, trochu oplácané tváře a vlasy stažené do drdolu. Hned, co si uvědomila, kdo jsem, se jí oči nadšeně rozsvítily a okamžitě mě objala. Nemohla jsem si nevšimnout jejího rostoucího bříška. 

„Ach, Bells! Co tady děláš?“ zeptala se horlivě. 

„Řekla jsem si, že bych přeci jen mohla navštívit svou nejlepší přítelkyni,“ spiklenecky jsem na ni mrkla tak, jako to ona často dělala na mě. „A omlouvám se, že jsem ti předem nedala vědět, poněkud však nebyl čas.“ 

„To nevadí, Bello, jsem ráda, že jsi přišla! Mike je v práci a mě nebaví být celé dny doma sama, jen pojď dál. Vítej u nás!“ A pustila mě dovnitř. 

V jejich domě jsem ještě nikdy nebyla, poněvadž se nenaskytla příležitost. Jejich příbytek byl… prostý. Velmi prostý. Přesto jsem jí ovšem bydlení pochválila. 

„Děkuji. Zatím je to jednoduché a určitě by to chtělo pár změn, jenže teď musíme šetřit na miminka.“ Pobídla mi, abych se vedle ní posadila na tmavou pohovku a já tak učinila. 

„Miminka? Takže přeci jen čekáš dvojčátka?“ 

„Och, ano. Doktor si to myslí a prý se ještě nikdy nezmýlil,“ odpověděla Jess a sentimentálně si pohladila bříško. 

„To je skvělé, Jessico,“ rozplývala jsem se. 

Nikdy jsem k dětem moc netíhla, ale sotvaže jsem spatřila šťastný výraz na přítelčině tváři, nemohla jsem jinak, než být natěšená jako ona. 

Samozřejmě se mě Jess ptala, jak se mám, a ačkoliv mi jedna část říkala, že bych jí měla povědět o tom incidentu, druhá má část, ta větší, mi poněkud instinktivně poradila, abych o tom pomlčela. S Jessicou jsme si povídaly snad nekonečně dlouho, dokud na její dveře nezaťukal sluha Cullenových a neoznámil mi, že je čas jít. Rozloučila jsem se s ní a slíbila, že ji zajisté někdy opět navštívím. 

 

Po večeři jsem se trochu prošla po panství a ocitla jsem se v jakémsi menším pokoji, kde byly v knihovně vyrovnané další knihy, stál tam odkládací stolek a jedna červená lenoška. Těch knih sice nebylo mnoho a už od pohledu byly velmi, velmi staré, přesto jsem však začala uvažovat o tom, zdali Cullenovi nevlastní více knih, než leží v té největší knihovně na světě. Přešla jsem k nim a začala si prohlížet jejich hřbety s názvy a autory, bohužel většina z nich byla psána v jazycích, kterým jsem ani drobátko nerozuměla. 

Znenadání na mne padla únava, a protože v blízkosti nikde nikdo nebyl, na moment jsem si lehla na lenošku a řekla si, že zavřu oči, jen na minutku…

Probudila jsem se a oči jsem nechala zavřené, třebaže jsem nevěděla, kde to jsem. Leželo se mi tak pohodlně a nic mě netížilo, rozhodla jsem si to užít a tak jsem zůstala klidně ležet a pravidelně oddechovat. 

Po nějaké době jsem zaslechla kroky a někdo vešel do místnosti. 

„Tak tady je,“ zašeptal mladý hlas. To byl Whitlock! 

„Podívej se na ni, bratře, je tak nevinná a křehká, když spí.“ 

„Taková je stále, Edwarde. Víš o tom, že přišla na naše jména?“ 

„A co na tom záleží? Tak ať!“ 

Podle zvuků jsem odhadla, že si Whitlock povzdechl, vytáhl jednu knihu a rychle ji prolistoval. 

„Postaral ses o ni?!“ 

„Odvedl jsem ji pryč, leč zbytek zařídil Carlisle.“ 

„Výborně. A teď pojď, nenašel jsem to, co jsem hledal… Necháme Isabellu v klidu spát.“ 

Jakmile jsem si vyslechla hovor, jenž nebyl určený pro mé uši, uvědomila jsem si jednu věc a to tu, že jsem se vlastně nikoho nezeptala, co s Alison dál bude. Bavili se bratři Cullenovi zrovna o ní? A pokud ano, co s ní provedli?

 

 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Ten pravý 11:

 1
2. aaaja
05.09.2015 [22:34]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Super,mi se to libilo,rychle dalsii Emoticon Emoticon

1. emam
05.09.2015 [21:23]

emamAle no tak, vždyť jsme se skoro nikam neposunuli a už je konec kapitolky Emoticon Pořád nechápu co je v ozadí a (s prominutím si dovolím upozornit), že je to trošku zdlouavé. A přitom jak pořád čekám na nějaké odhalení Emoticon Tak snad už v příští kapitole Emoticon Že jo? Emoticon
Jinak se mi líbí, jak se ti rozšiřují a květnatí formulace Emoticon
Jo a , ještě musím popřír, úspěšný vstup do nového školního roku v nové škole Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!