Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Temnota 18

11.08.2010 (21:15) • VampiresGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1577×

18.

Na lásku, na věčnost, na nás

Nestor se podíval na stín ženy, která byla kdysi nejsilnější ženou, kteou kdy znal. Isabella se opírala o skleněnou stěnu a dívala se na zářící město. Co si pamatoval, stála tu už tři dny v kuse, s nikým nepromluvila a jen zírala ven. Ani jídlo, které jí nechali v kuchyni, si nevzala. A nikdo neměl ponětí, co se s ní děje.

Opatrně za sebou zavřel dveře a posadil se do vysezeného křesla u vchodu. Střídali se u ní s Charliem, Elenou a oběma vlkodlaky každý den a měli za úkol zabránit jí udělat nějakou hloupost.

Otevřel rozečtenou knihu na založeném místě a pustil se do čtení. Slova nevnímal, a kdyby tu knížku nečetl tisíckrát, ani by nevěděl, o čem je. Tak moc si přál, aby se všechno vrátilo do normálu.

„Nestore?“ zašeptala Isabella a poprvé od doby, co se vrátila domů do Vegas, se na něj podívala.

Bleskově vyskočil z křesla a s otázkou v očích se k ní poomalu přiblížil. „Copak se děje, Bellinko?“ řekl tiše.

„Je čas jít dál,“ pokračovala v šeptání tmavovlasá žena a on nechápal, co tím myslí. Snad ani nechtěl rozumět.

Když pochopil, že už nic víc z ní nevymámí a že se vrátila k zírání ven, posadil se zpět do křesla, ze země sebral shozenou knížku a ponořil se do čtení. Ale ani tentokrát nevnímal, co čte.

Isabellu zarazilo to ticho. Většinou se v jejím pokoji střídali v pravidelných intervalech, chvíli spolu tlumeně mluvili, předávali si zdvořilosti a poznatky a odcházeli. Nikdy s nimi nemluvila a oni se nesnažili mluvit s ní. Moc dobře věděli, že by jim neodpověděla.

Hlavou se jí honilo tolik věcí, se kterými by jí stejně neporadili, a ona je jimi ani nechtěla zatěžovat. Byl to její boj, jen její.

Už před nějakou dobou ji napadlo, že by mohla začít úplně od začátku. Čím více o tom přemýšlela, tím reálnější se jí to jevilo. Mohla by být, kým chtěla, s kým chtěla. Mohla by si dělat, co by se jí zamanulo. Konečně by se oprostila od minulosti, zbavila by se bratrů Volturiových, i když by jí Caius chyběl.

Anne Brownová, napadlo ji zčistajasna. Čtyřiadvacet let. Rodiče zemřeli, žádní příbuzní. Nové bydliště – Tokio.

Svítalo, což znamenalo, že za chvíli přijde Jacob, aby vystřídal Daria. Dveře se otevřely a dovnitř tiše vešel Jacob. Dariusz si vytáhl z uší sluchátka a na bratra se podíval. Skoro nepostřehnutelně na sebe mrknuli, seznámili se s akutním stavem a už chtěli rozdělit své cesty, jenže Isabella je zastavila.

„Počkejte, vy dva.“

Podívali se na ni. V očích se jim leskly slzy, usmívali se, i když nevěděli čemu.  Stáli na místě a čekali na další její slova. Byla to tři první slova, která od ní slyšeli.

„Kde je Elena? A Nestor? A Charles?“

„Slaví ve městě. Eleně se podařil nějaký výhodný prodej nějakého krámu z Volterry,“ hlesl Jacob.  Poočku Isabellu pozoroval. Trápilo ho její trápení. Žil s ní už dlouho a netušil, co se jí stalo. Zažil s ní skoro všechno, vztek na manžela, závratné štěstí po jeho smrti, splín, když si uvědomila, že ho už nikdy neuvidí. Občas ji přistihl zamyšlenou, když myslela na mládí ve Volteře. Někdy spatřil tu divokost vepsanou v její tváři, a dychtivost a vášeň.

„Jděte oba dva za nimi, bavte se, netravte večer s protivnou starou upírkou.“

Jacob nakrčil obočí. Posílala ho pryč, i když to nikdy neudělala. Něco chystala a nechtěla, aby o tom ani jeden z nich věděl. Dokonce i tušil, že chce prásknout do bot a nechat je tady, ať si poradí. Už to kdysi plánovala, ale tenkrát ji zastavili hned na jejím dvorku.

„Jestli je to, co opravdu chceš, nechám tě jít,“ hlesl a podíval se na ni. Tiše mu poděkovala. „Pojď, Czernovodo, necháme madam samotnou.“

Dariusz se kysele zatvářil, jasně se mu nechtělo odejít. Z výrazů těch dvou se mu dělalo blbě. Cítil mezi nimi nějaké spojení, ale nedokázal určit jaké. Proč je najednou chtěla oba dva pryč? Proč s nimi teď najednou mluvila?

„Víš, že ti leckde dluží službu,“ zašeptal Jacob Black ve dveřích. Už se k ní neotočil čelem, nechtěl, aby viděla jeho slzy. Po třiceti letech, které strávil v přítomnosti téhle tvrdohlavé, šílené upírky, si nedokázal představit den bez ní.

„Dám si na vás pozor,“ odpověděla. „Mému ostřížímu zraku nic neunikne.“

Skoro neviditelně přikývl a odešel. Mladého vlkodlaka odtáhl s sebou, aby nikdo nevěděl, co chce Isabella udělat.

O hodinu později se na letišti objevila žena v jednoduchém bílém tričku, kraťasích a teniskách. Tolik se lišila od té dámy, na kterou si posledních dvě stě let hrála.

Isabella zkontrolovala tabuli s odlety letadel, nasadila si na oči sluneční brýle a s pískáním se vydala k přepážce pro letenku.

Žena za pultem se na ni vesele usmívala. „Dobré ráno,“ pozdravila Isabellu.

„Dobré, jmenuji se Anne Brownová, měla bych tu mít zarezervovanou letenku do Moskvy.“

Žena ťukala údaje do počítače, při tom se stále usmívala. Jako by ten úsměv měla ornamentně vytetovaný. „Ano,“ řekla nakonec a podala Belle letenku a palubní lístek. „Příjemný pobyt, slečno.“

„Děkuji,“ odpověděla Isabella a odešla.

Ve stejný čas se do jejího pokoje v jejím domě vřítila malá skupina naštvaných upírů. Když spatřili prázdný pokoj, i celý dům a zahradu, začali se hlasitě dohadovat s vlkodlakem, který do domu vešel jako poslední.

„Nedělej, že o ničem nevíš,“ nařkl ho vysoký, blonďatý upír a zabořil pěst do stěny vedle vlkodlakovy hlavy.

„Není malé dítě.“

„Jsou jí tři a půl tisíciletí, Blacku,“ zavrčela rusovlasá žena a naštvaně kopla do skříně. „Amputovali ti snad polovinu mozku? To je jako říct o stoletém člověkovi, ať si jde, kam chce.“

„A?“

„Až někdo zjistí, že je Vegas bez paní Isabelly…“ nechal viset větu ve vzduchu třetí upír. Raději nechtěl domýšlet, co se stane. Bez ní to tu lehne popelem. Ona je všechny držela pohromadě, i když neměli nic společného. Navzájem se nenávidící upíry postavila do latě tak dobře, že nakonec bojovali bok po boku. Přinutila je udělat, co nechtěli.

„Řekla aspoň, jak ji najdeme?“

Vlkodlak zavrtěl hlavou. I kdyby to věděl, neřekl jim by to. Tajná úmluva mezi ním a paní Isabellou mu to zakazovala.

„Řekla bych, že to za chvíli poznáme,“ promluvila žena. „Zanechává za sebou krvavou stopu, matka naše. Vždycky ji zanechávala.“

Dva upíři přikývli a vyšli z jejího pokoje. Naštvaně za sebou práskali dveřmi a vybíjeli všechna skla v nich.

Tohle se jim už dlouho nestalo, aby jim takhle zmizela. I tehdy, když ji unesl Bartolomew ji byli schopni najít. Nebo když po Williamově smrti odjela na Velikonoční ostrovy, aby na něj zapomněla. Vždycky ale použila své jméno. Teď se mohla jmenovat, jak chtěla. A i kdyby chtěli, nikdy by ji nenašli, pokud by ona nechtěla.

O týden později přišel Nestorovi dopis z Moskvy. Od matky, jak jinak.

Moskva, 3.5.2010

Jmenuji se Isabella Swanová, narozená na jaře roku 1000 před Kristem. Tímto se prohlašuji za mrtvou a veškerý svůj majetek, vliv v obou světech i titul přenechávám Nestorovi, Charlesovi a Eleně Volturiové, coby mým právoplatným potomkům.

Nemá cenu mě hledat. Každý mi něco dluží a nikdo se dobrovolně neprořekne, protože se mě bojí. Víc než kohokoliv, nebo čehokoliv jiného. Má nová identita je nevystopovatelná. Nehledejte mě, prosím, tohle je má volba.

Omlouvám se všem, kterým jsem svým rozhodnutím ublížila. V dnešním světě už není pro Isabellu Swanovou prostor.

Na čest, na věčnost, na nás.

IS

Isabella vyhlédla z okna svého nového bytu nedaleko od centra Tokia. Stýskalo se jí po horkém, pískem obklopeném Vegas, po jejích milovaných, po dětech, po vnoučatech, po neznámých. Ale už jim nesměla ubližovat, proto tu byla, nebo ne?

Jsme motýli bez křídel,

Jsme pistole bez nábojů.

Jsme tu a přeci nikde,

Jsme námi a přeci nikým.

Odložila pero, které bylo jedinou připomínkou rodiny. Pamatovala si, kdy ho dostala. Tenkrát slavila nějaké nesmyslně hranaté narozeniny a dostala jej od Nestora. Bylo pozlacené, vršek bohatě posázen diamanty, v násadě bylo vyryto heslo Swanů – na čest, na věčnost, na nás. Jak se tenkrát zlobila, že jí dávali dárek.

Být pták a vznášet se v oblacích,

Být ryba a vlastnit oceán.

Být kotě a celý den si jen hrát,

Být člověk a být milován.

Jmenuji se Isabelle. Nikdy jsem nebyla dítě štěstěny, ale nestěžuju si. Mám všechno, po čem mé srdce prahne. Rodinu, přátele, lásku. Všechno to jsem nechala za sebou, abych jim víc neubližovala. Moje nápady končí tragédiemi, moje skutky zabijí ty, které miluji.

Čekám na dobu, kdy budu moci odejít za těmi, kteří byli jen v mé hlavě. Za Maxem a jeho radami, za Masonem a jeho žárlivostí, za Willem a jeho modrýma očima, za Frankem a jeho lidskostí, za Bartem, který mi ublížil, za matkou a všemi, které jsem během mé existence zabila a nikdy na ně nezapomněla.

Cítím je, že mě chtějí mít u sebe. Cítím, že za chvíli odejdu z tohoto světa. Ne, nemám strach. Na světě existují věci mnohem horší než smrt, to už vím.

Můj život a potom i věčnost byly nezapomenutelné časy. Trpěla jsem, smála jsem se, brečela jsem, ale všechno mě jen posílilo.

Stačí jen poděkovat.

Děkuji.

A odejít.

Sbohem.

A nikdy se nevrátit a neohlédnout se za sebou.

Na čest, na věčnost, na nás. Na všechno dobré i špatné, co nás čeká. Na všechny, kteří z nás udělají lepší lidi. Na smrt, která nás osvobodí.

Tak jo, je to za námi. Ne, že bych temnotu nepsala ráda, to ne, jen tuším, že moje myšlení je složitější než vás ostatních. Občas chaos, občas trochu víc, občas úplný guláš. Beru to. A když je tohle poslední kapitola, ráda bych poprosila všechny, co tuhle naprosto šílenou, chaotickou povídku čtou od začátku, aby zanechali komentář. Kladný, záporný, smajlíka – sem s tím.

Díky za pozornost, díky Liz za nekonečné komentáře, díky lied a všem. VG

shrnutí

Autor: VampiresGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Temnota 18: