Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Temnota 16

09.07.2010 (07:15) • VampiresGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1353×

16.

Pryč, pryč

Smrákalo se. Edward sledoval, do tmy se pomalu nořící, krajinu a myslela na všechny ty, které nechal za sebou. Tehdy si to tolik neuvědomoval, ale teď ano. Musel jim ublížit svým rychlým odchodem. Ani nenechal vzkaz, kam míří. Sám to tenkrát nevěděl.

Kolem hradu, ve kterém byli uvězněni, začalo rychle kroužit malé, černé auto.

Na hradby vyšel Dariusz a pousmál se na upíra. „Máme jen několik chvil, takže se připrav.“

Edward nic nechápal. Na co by se měl připravit?

„V tom autě sedí moje sestra a Blackova manželka. Obě vědí, co mají dělat. Na tobě je jen dostat Isabellu dolů a potom do auta. Buď rychlý, o mě si nedělejte starosti. Zamiřte do Volterry, jak jsme plánovali. Najdu si vás.“ Spěšně se dotknul Edwardova ramena a on uviděl, co má dělat. Celá cesta byla důkladně promyšlená. Kde zastavit a lovit, kde natankovat, kde vyměnit auta, kde spočinout. Hlavou mu probleskla jména lidí, které nikdy neznal, ale které teprve pozná.

Edward přikývl. „Ať tě provází síla,“ zamumlal.

„Ať tě provází rychlost,“ odpověděl mu vlkodlak a zmizel zpět v hradu. O několik chvil později zaslechl Edward křik, který mu rval uši. Jeho milovaná křičela a on to musel poslouchat. Věděl, že je to v její prospěch. Teď chápal, co se s ní stalo a jak to myslel tím, že ji on ovládá. On nekřičel, on ne.

Z ničeho nic vyletěla ječící Bella na střechu a Edward ji stěží zachytil. Na nic jiného nečekal. Pevně ji sevřel v náruči, přitiskl si ji na hruď, jak nejsilněji uměl, a seskočil dolů na prašnou cestu, která vedla kolem hradu.

Isabella se už nezmítala, ani neječela. Klidně spočívala v jeho objetí a zhluboka dýchala. Opatrně ji podal ženě na zadní sedačce auta, které u nich zastavilo, a sám si sedl vedle řidiče.

„Rija Czernowodova,“ představila se Edwardovi anglicky řidička a potřásla si s ním rukou. „Čeká nás tisíc nebezpečných kilometrů, na jejichž konci nám není zaručeno bezpečí.“

„Edward Cullen a Isabella Swanová.“

Ohlédl se dozadu na Isabellu a tu ženu, která se ještě nepředstavila, ale musela to být Blackova manželka. Bellina hlava jí klidně spočívala v klíně a zdálo se, že se Bellin dech pomalu zklidňuje.

„Princezna Evelyn Blacková,“ špitla tiše a pohladila starší ženu po vlasech. Isabella se zavrtěla. „Ššš, všechno bude v pořádku, babičko.“

Edward poslední slova ani nezaznamenal. Sledoval ubíhající cestu a přemýšlel, co bude dál. Jeho myšlenkami se honila tvář Dariusze Czernowodskeho, který obětoval sám sebe, aby zachránil ženu, které byl darován jako dárek.

Rychle minuli maďarské hranice, které byly pro Edwarda potvrzením, že byli uneseni tam, kam předpokládal. Lidem, se kterými tu přišel do styku, vůbec nerozuměl a pokud ano, jen pár slovíček, které slýchal nejčastěji.

Země, která ležela mezi jejich startem a cílem, byla jedna z mála, kam by se v životě nepodíval. Malinkatá, s cizím jazykem, kulturou a mentalitou. Ačkoliv tu muselo být hezky a podle výrazu princezny Blackové jisto jistě bylo, pochyboval, že by do Slovinska ještě někdy zavítal.

***

Dariusz ležel na opačném konci místnosti, než ten malý parchant. On i jeho medová, cukrová tvářička mu lezli krkem. A ty jeho předpotopní kecy.

Já ji miluji. Nikdy bych jí nic neudělal. Položil bych za ni život.

Nebral mu to, zvláště po tom, co na vlastní kůži zažil. Tady ten zmetek si udělal loutku z jedné z nejmocnějších žen na světě a ona si to ani neuvědomila.

Bartolomew se zlomyslně zašklebil. „Myslíš si, vlkodlaku, že mě přemůžeš?“ Zvedl se na kolena a z pusy vyflusl chuchvalec krve. Dariusz mu uštědřil pár dobrých ran a nespočet jich taky získal.

Dariusz Czernowoda mu škleb oplatil. Jasně, že věděl, že je lepší, a taky to, že byl vlkodlak, mu dávalo body k dobru. Měl štěstí, protože na něj žádné upíří triky neplatily. Hbitě se zvedl na nohy a utřel si krvavou stopu, která se táhla od koutku úst, po bradě až na krk.

Upír už stál připraven k dalšímu boji. Obraz nad ním sotva visel, ze sochy za ním zbyly jen trosky. Ale ani vlkodlakova strana nezůstala ušetřena.  Přímo za Dariuszem se táhla dlouhá, hluboká rýha, kterou tam prorazil ten floutek, když jím Dariusz lehce smýkl – div neprorazil nový vchod.

„Zmizí dřív, než se naděješ,“ zavrčel tmavovlasý vlkodlak a pohlédl přímo do mužových vodově šedých očí. „Prostě tak,“ naznačil ve vzduchu rozplynutí ve vzduchu. „Nikdy ji už neuvidíš.“

„Najdu si ji pokaždé, nechápeš to? Připoutal jsem si ji tehdy k sobě, protože už tenkrát jsem chápal, jak mocná je.“

To určitě, pomyslel si vlkodlak a přikrčil se k útoku. Nezaútočil však, upír ho předběhl. Rudovlasý muž se rozběhl, povyskočil a snažil se urvat Dariuszovi hlavu. Na to byl však netrénovaný a nepřipravený. Dariusz pochopil, že tady tenhle frajer nikdy nebojoval proti vlkodlakovi a neodhadl, kolik síly do toho úderu má dát. Chytil ho za koleno a stáhl ho dolů.

Bartolomew se zabořil do podlahy a pod ním se rozlomilo několik kachliček.

Dariusz se k němu sklonil a záplava jeho tmavých vlasů se nahrnula do upírova obličeje. Vlkodlak upíral na upíra pohled a snažil se mu napovědět, co ho čeká. Svoboda to nebyla, to mu muselo být jasné, i kdyby se do těch hlubokých, magicky modrých očí nepodíval.

„Věděl jsi někdy, kdo vládne vlkodlakům?“

Upír se rozesmál. „Bellin syn.“

Dariuszův smích však zněl ještě zlověstněji. „Vládně všech dvanáct šlechtických rodin,“ zavrčel. „A ty máš tu smůlu, že ses zapletl se třemi nejvznešenějšími z nich. Czernowodovi, Blackovi a Valeriáni.“

„Ne!“ zamumlal vyděšeně upír a jeho oči se rozšířily šokem.

„Ale ano. Řekni sbohem, Barte.“ Dariusz semkl víčka k sobě a s přesností jemu vlastní ukončil upírův život.

***

Drželi se plánu a Edward se pomalu seznamoval s princeznou Evelyn. Až teď, na cestě do Volterry pochopil, co to pro dvě vlkodlačice znamená. Nikdy předtím se tím nezaobíral. Navíc, když jedna z nich byla máznutá upírstvím a dlouhým životem.

„Je mi sto třicet,“ zamumlala tmavovláska na zadním sedadle a opatrně sevřela Bellinu dlaň ve své. „Jacobovi je o třicet míň, myslím. Tak dlouho jsem ho neviděla.“ Pohlédla na Edwarda. „Víš, Edwarde, když je tvá matka královna a pošle tvého manžela na převýchovu, nic s tím nezmůžeš. A věř mi, vyzkoušela jsem to. A ani babička nepodporovala nějaké to ‚žili spolu šťastně až do smrti‘. Potrestali ho tvrdě a právem.“

„Co provedl?“ zeptal se jí Edward se zájmem, neboť chtěl vědět, jak se Bella k Blackovi dostala.

„Skoro zabil jak mě, tak i mou sestru Leonor a Kristu Lomonosovou. A skoro tak připravil matku o vysněné vnouče.“

„Máte děti?“ podivil se Edward a pohlédl na ni.

Přikývla. „Petty, zítra oslaví třicetiny a je celá po tatínkovi.“ Jediný muž v autě přikývl, jako že pochopil.

„Jak to, že jste stále tak mladí?“

„Nezapomínej, já jsem z jedné poloviny upír, jako můj otec. A Jacob má dlouhověkost v rodině. Stejně tak i mí sourozenci a jejich děti. Většina z nás má v sobě otcům upírský gen.“

„Kolik máš sourozenců?“

„Dost!“ vykřikla vztekle Rija za volantem a praštila do něj. „Ty tvé všetečné otázky. Kolik toho, a kolik tamtoho? Proč to? A kam? A kdy? Běž už někam!“

„Mě to nevadí,“ rozesmála se Evelyn. „Mám osm bratrů a osm sester.“

„Nestore,“ zašeptala slabounce Isabella a pootočila se. Osazenstvo auta na ni starostlivě pohlédlo. I když každý pocházel z jiného prostředí a prakticky se neznali, měli starost o ženu, která je stmelila dohromady.

Edward si pořádně prohlédl ženu vedle něj. Teprve teď zjistil, že je překrásná, v jistém ohledu krásnější než Isabella. Měla světlounce fialové vlasy, řasy a ametystově tmavé oči. Drtivou silou svírala volant a soustředila se na cestu. Nijak na sobě nedala znát, že je naštvaná na Isabellu, která jí ukradla bratra. Nemohl jí číst myšlenky, jako všem vlkodlakům, a to ji dělalo ještě záhadnější.

***

Dariusz vyklopýtal z místnosti, kde zabil toho upíra. Byl od hlavy k patě a pokrytý krví. Cestou dolů do garáže nikoho nepotkal. Jako by lidé věděli, co se stalo, a raději nevycházeli za svých pokojů.

V malém umyvadýlku v garáži si opláchl obličej a nejvíce zakrvácená místa. Ze skříně vedle umyvadla vytáhl čisté, i když hodně používané tričko, a převlékl se. Zakrvácenou košili hodil do koše s hadry, do kterých se utíraly špinavé součástky a ruce.

Z kapsy kalhoty vytáhnul klíčky od jednoho z černých aut, nasadil si na obličej černé brýle, nasedl do auta a odjel.

Spěchal a nehleděl na tachometr. Černý džíp letěl po rozbitých silnicích, jako by jel po dálnici, a mírné kodrcání vlkodlakovi nevadilo. Chtěl se co nejdřív setkat se svou sestrou Rijou a Evelyn Blackovou, kterou znal od dětství. Nikdy by neuvěřil, že jí je sto třicet, protože vypadala stejně stará jako on.

Mířil přímou cestou do Volterry. Jen pár nejnutnějších zastávek na natankování, žádný promyšlený plán jako v případě Isabelly. Mohl jet klidně, protože toho bastarda zabil. Mohl jet bez starostí, protože nebyl nikdo, kdo by ho pronásledoval.

Letmo se podíval do zpětného zrcátka a spatřil svůj odraz. Vypadal příšerně. Krev slepila vlasy, které mu padaly do očí. Tmavě modré oči vypadaly díky černým kruhům skoro černé. Vzpomněl si, že takhle vypadal jeho otec, když se vrátil z vojenského cvičení v Afghánistánu, kam byl odvelen společně se svou jednotkou.

***

Hranice Slovinska s Itálií překročili všichni najednou. Dariuszův černý džíp mířil na sever, auto s Isabellou jelo na jih. Všichni měli stejný cíl – Volterru. Upírská bašta se zdála v nedohlednu, ale s každým ujetým kilometrem byli blíž a blíž. Přitom netušili, že největší nebezpečí vezli s sebou.

Isabella se naposledy nadechla, naposledy vydechla a potom už nebylo nic, co by udržovalo iluzi, že je živá. Nehýbala se, nemumlala ta svá slůvka, nijak nereagovala na jejich snahy přinutit ji dýchat.

„Co se stalo?!“ vyjekla vlkodlačice za volantem, když na ni dopadlo tíživé ticho.

„Je pryč,“ zamumlala princezna a pevně přimknula Isabellino tělo k sobě. „Cítím ji stále tam, ale ne tak, jako předtím. Musíme spěchat, Rijo, Volturiovi si snad poradí.“

Řidička přikývla a šlápla na plyn. Zbývalo jim posledních sto kilometrů.

Edward se zhluboka nadechl. Co mu to dělala? Co se to s ní vůbec dělo? Nic nechápal. Neznal ji tak dobře, aby řekl, co se stalo. A nezdálo se mu, že ji znala některá z přítomných žen lépe. Princezna Blacková viděla svou babičku třikrát za svůj dlouhý život, Rija nikdy. Tak jako bylo možné, že jí přispěchali na pomoc?

Možná důležitější otázkou bylo, proč jí vůbec přišli pomoct? Edward znal vlkodlaky jako krvežíznivá, před ničím se nezastavující, monstra z vyprávění svého otce.

Zdálo se mu, že jejich nadpřirozený svět se točí kolem ní. Koho ona zná a jak mu pomohla. Polovinu upírů, které poznal ve Vegas, před něčím zachránila. Před pronásledováním Volturiových, před nespravedlivým soudem, před osudem, před láskou. Pomáhala jim, seč jí síly stačily, slyšel. Tak kam se teď ztratila ta bojovnice?

„Dariusz,“ zamumlala úlevně Rija a zatroubila na černý džíp, který je předjel a naznačoval, aby zastavili. „Díky, Bože.“

***

Dariusz věděl, koho má ve Volteře kontaktovat, aby jim byla umožněna cesta až k bratrům. Nuikdo jim nezastoupil cestu, jak bylo naplánováno. Ani ta pitomá uječená hysterka Jane, která od okamžiku, co ji Isabella vyprovodila zdvořile z Vegas, stala ještě zatrpklejší a zlomyslnější a užalovanější. Co on věděl, ve Volteře ji nenáviděli.

„Aro,“ vydechl Dariusz, když rozrazil dveře a se svou družinou vpadl dovnitř rozlehlého, mramorem vykládaného, sálu se třemi křesli na druhém konci. Černovlasý muž k němu opatrně vykročil, teprve když spatřil Isabellu v náruči Edwarda Cullena, rozběhl se.

„Co jste s ní udělali!“ Opatrně si ji od blonďatého upíra převzal a položil ji na pohovku napravo od nich. Dariuzs si jí předtím nevšimnul. Jediné, čeho si všímal, byla ta tři křesla. „Ptám se znovu, co jste to s ní udělali?!“

„Přestaň, Aro!“ okřikl ho ten hnědovlasý bratr, vstal ze svého místa a došel k nim. „Je nemocná,“ zamumlal. „Měl jsem to tušit, už když jsme se s ní setkali. Nebyla v pořádku už tehdy. Cítil jsem to.

„Pomůžete jí?“ zeptal se jich Edward.

„Je nemocná na duchu, můj mladý příteli,“ zašeptal Marcus a pohladil sestru po vlasech. „Nevím, jak ji pomoci.“

P.S. - Nelíbí se mi, že nemůžete vložit jako komentář aspoň jednoho smajlíka. V perexu je uvedeno, že tohle je před-předposlední kapitola a myslím to vážně.

Jo, a díky Liz za její neuvěřitelně dlouhý komentář a lied

shrnutí >>

Autor: VampiresGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Temnota 16: