Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Temnota 1

13.04.2010 (19:45) • VampiresGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3398×

Smáčím prsty v kaluži krve…

…a ty nevnímáš, že to není sen…

…svými rty ochutnávám tebe…

…a ty pomalu odcházíš…

Černovlasý muž si promnul znaveně oči. Spánek mu scházel víc, než si byl ochoten přiznat, ale v tuhle chvíli mu vyhovovalo, že nemůže usnout v polovině práce. Zvedl se ze svého křesla, odložil dočtenou knížku a rozhlédl se po své knihovně. Měl v ní spoustu vzácných děl, s mnohými autory se znal osobně, ale teprve teď si všiml, že jeho oblíbenými díly se vinou jako červená nit na sebe navazující básně. Ať už to byla věnování, doslovy, poznámky. A on poznával, kdo je psal.

Aro Volturi nebyl blázen. Za tři tisíce let se naučil opatrnosti, ale v tomto případě mu opatrnost byla k ničemu. Osobu, která psala všechny ty básničky, osobně znal. Naposledy, co ji viděl, mu přísahala pomstu. Ale to už bylo taky nějaký ten pátek, co ji společně s bratry vykázal z Volterry.

Issea. Její jméno nikdo z nových upírů neznal. On a Marcus se postarali, aby důkazy o její existenci zmizeli z povrchu zemského. I ten jediný obraz, na kterém byli všichni čtyři sourozenci Volturiovi vyobrazeni společně, nechali přemalovat. Nikdo nechtěl mít v rodině černou ovci.

Půlnoc se vkrádá do tvých očí…

… bezesná černota naplňuje tebe…

… odevzdáváš se mi…

… kráčíš sám, a přesto neopuštěn…

Další kousek, na který narazil ve starém gotickém díle. Nikdy by si nepomyslel, že jeho sestra byla ochotna zajít až tak daleko. Ale Aro Volturi ji moc neznal. Nikdy si nemyslel, že je důležité znát ji. A podcenil ji.

Její básničky byly plné smrti, smutku a samoty. V mnohých psala o krveprolitích, která způsobila, mnohé byly elegie. Psala jemně a procítěně, i když z jejího pera vycházely bolestná slova. Nikdy si nevšiml, že vepsala své myšlenky do těchto děl.

Ozvalo se tichá zaklepání a do místnosti vešla asi čtrnáctiletá dívka. Světle hnědé vlasy měla spletené do copu, prosté černé šaty kopírovaly její skoro chlapeckou postavu.

„Pane, přišel vám dopis,“ řekla a položila na stolek vedle Ara tlustou obálku z ručního papíru a s ručně psanou adresou. A. de Terra. Aro ten rukopis nepoznával, ale rozpoznával něco jiného. Vůni černého inkoustu. Dopis jistě psal někdo starý, nepochyboval, že byl dopis napsán perem.

Černovlasý muž propustil svou nejvěrnější a pustil se do čtení dopisu.

Čas plyne pomalu…

… a proud jeho otupuje hrany…

… temnotu tvých myšlenek…

… však neotupí nic…

Samotna smáčím prsty v životu…

… a vracím, co jsem si vzala…

… život za život, samota, temnota…

… temnota mých dnů se rozplynula…

Střípky zrcadel tvé duše…

… sbírám a opatrně ukládám…

… samota, temnota, temnota tvé duše…

… zrcadla duše odrážející půlnoc…

Aro Volturi zalapal po dechu. Ačkoliv v dopisu nebylo nic víc, poznával, od koho přišel.

Černé slzy máčí ruce tvé…

… vzpomínky se ztrácí v temnotě…

… a ty stojíš, neschopen pohybu…

… stojíš a zíráš na krásu…

… která otupila tvé smysly…

… a temnota, temnota kolem tebe, issee.

Issea téměř po tisíciletí dala vědět, že stále chodí po povrchu zemském, že nikam nezmizela. Netušil, co by to mohlo znamenat, ale bratrům nehodlal nic říct, nechtěl je znepokojovat ještě jednou praštěnou holkou, se kterou se před více než tisíci lety rozešli.

„Krása, která otupila tvé smysly, a temnota, temnota kolem tebe,“ zamumlal tiše a založil dopis do rozečtené knihy, doplněné o další její verš.

Hodlali uspořádat další ples. Už to bylo dlouho, co pořádali poslední, a v této době rozptýlení potřebovali. Aspoň Aro. Sestřin dopis mu nešel z mysli. Znal nazpaměť každý její verš, každou myšlenku, ale nedokázal z toho vyvodit, co tím ona sama myslela. Doufal, že se nechtěl vrátit. Nedokázal by zabránit krveprolití, kterým by za její zastavení zaplatil. A jistě nevěděl, kdo by koho porazil. Přeci jen ji neviděl deset století a ani předtím si nebyli nijak blízcí.

Ples se měl konat od svátku svatého Marka za týden. Nebylo by vhodné mít ve městě tolik upírů, i když ve Volteře platil striktní zákaz lovu. Navíc mu oslavy na svatého Marka připadly trochu mimo mísu a evokovaly v něm zbytečně chuť na krev. Všichni ti nevinní lidé v rudých pláštích… Kdyby jen tak tušili, co oslavovali. Kdyby jen tak tušili, že upíři nikdy z města neodešli a že jen díky nim je tu tak bezpečno.

Uteklo to nějak brzy. Sotva měl chvilku volna, aby se ukryl ve své knihovně a zapátral po dalších verších…

Všichni byli sytí, protože Heidy včera přivedla malou skupinku německých turistů. Na Heidy byl spoleh, i když Ara její fialové oči děsily. Byly horší než oči jeho přítele Carlislea Cullena, který se dobrovolně stal ‚vegetariánem‘. On, Aro, by se nedokázal vzdát chuti lidské krve.

Po stopách lidského pachu se vydal do pokoje malého děvčátka, které s nimi v hradě žilo. Lidská dívenka, kterou Heidy před třemi lety přivedla, sotva dosáhla na stůl, ale už tehdy věděla, co jsou zač, a řekla jim to. Aro i jeho bratři jí byli naprosto uchváceni. Malé blonďaté děvčátko se světle šedýma, vědoucíma očima a nenápadným tetováním na šlapce žilo v nejvzdálenější části hradu. Dostatečně daleko, aby nebylo napadeno nějakým hladovým upírem.

Aro zaklepal na dveře a vešel do dětského pokoje. Dívenka stála na balkóně a pozorovala západ slunce. Ani si nevšimla, že vstoupil.

„Má drahá,“ promluvil Aro a pevně ji zezadu objal.

„Neříkej, že ti budu chybět, Aro,“ řekla tiše dívka a vzhlédla k němu. Nedokázal se od těch očí odtrhnout. „Nechci slyšet další lži, prosím.“

„Jak dlouho to víš?“

„Že umřu? Nebo že mě chceš obětovat?“

„Obojí.“

Pokrčila rameny a povzdychla si. „Je mi osm, Aro, ale viděla jsem věci, za které by ses nemusel stydět ani ty.“

Aro zalapal po dechu. Většinu času zněla a vypadala jako osmiletá dívka, teď mluvila jako sto let stará. Na chcíli zapochyboval, jestli je stále ještě člověkem, ale ty myšlenky rázem zaplašil. Slyšel bít její srdce, cítil vůni krve kolující jejími žilami.

„… sbírám a opatrně ukládám…“ zamumlala, když se dívala na červánky na obloze. „Zrcadla duše… půlnoc. Odejdi, prosím. Zítra… zítra se uvidíme…“ Odstrčila ho od sebe a vyšla do posledních teplých paprsků. Nahřívala se jako had, přišlo Arovi, i když to neřekl na hlas. Občas, zvláště po Isseiných básních, ho napadala zvláštní slova a přirovnání.

Takže zítra… zítra ochutná krev svého dítěte.

>

Autor: VampiresGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Temnota 1: