Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Táto, mně nepomůžeš - 8. kapitola - Šok

31.10.2010 (17:45) • Jana173 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3149×

8. kapitola – Šok

Hrála jsem, ale asi uprostřed skladby jsem si uvědomila, že nevím, jak to pokračuje dál. Uvědomila jsem si, že jsem nikdy neslyšela konec této skladby. Přestala jsem hrát a zamyslela jsem se, náhle se kolem mě někdo mihnul a sednul si vedle mě. Byl to můj otec, nechápala jsem, jak si může vedle mě ještě sednout, po tom všem, co jsem mu řekla.

„Takhle to pokračuje,“ začal hrát stejně, jak já jsem přestala.

„Jak to víš?“ překvapeně jsem vydechla, když dohrál.

„Tohle je moje skladba, to já jsem ji složil pro Bellu, tvou matku.“ Hned, jak to dořekl, tak se ve mně opět odbjevila ta díra, která ve mně vyždycky byla. Díra, kterou mohla vyplnit pouze láska rodičů.

„Slychávám ji ve snách,“ přiznala jsem.

„Musíme se připravit,“ zavelel v tu ránu Demetri.

„Jistě,“ stoupla jsem si a odešla od piána. Neměla jsem sílu podívat se otci do očí. Demetri se objevil v obyváku a v ruce držel pláště a řetězi s písmenem V. Mezitím, co jsem se zhnuseně koukala na pláště, tak je rozdal ostatním.

„No tak, Emmo, je to vždycky stejné, ale ty se vždy koukáš tak zhnuseně.“

„Nenávidím to,“ vzala jsem si od něho mou výstroj.

„Je to čest, kterou prokazuješ Volturiovým,“ domlouval mi.

„Nenávidím Ara, kéž bych se nikdy nenarodila,“ křikla jsem na něho. Demetri byl na tyto výlevy zvyklý, proto si toho nevšímal a věnoval se ostatním, ale ostatní zalapali po dechu.

Obrátila jsem se na ně, za mnou stála část Cullenovic rodiny a zírala na mě.

„Co?“ podivila jsem se.

„To, že jsi litovala, že ses narodila,“ chopil se slova Carlisle.

„A co? Vždyť je to pravda. Já si jen přála mít svou vlastní rodinu, mámu, tátu, možná nějakého sourouzence, psa, rybičky. Copak toho chci moc?“ hleděla jsem na ně vyčítavě.

„Ne, to opravdu ne,“ sklopil hlavu můj otec.

 „Tak si to obleč, Emmo,“ stoupl si za mě Demetri.

„Neporoučej,“ obrátila jsem se na něho s úsměvem.

„Mám ti pomoct?“ oplatil mi to stejnou mincí.

„To víš, že jo,“ oblékla jsem si plášť a nasadila řetěz.

„Stačí říct,“ bouchl mě do zad.

„Je čas,“ vyrušil nás Felix z handrkování.

„Fajn,“ šla jsem ke dveřím.

„Opravdu nechcete pomoct,“ zarazil nás Emmett.

„Ne, nepotřebujeme pomoct nikoho, jen tady počkejte a my se o to postaráme,“ zarazil ho Demetri.

S těmito slovy jsme vyšli směr bitevní pole.

Za ty roky, co jsme společně zabíjeli upíry, jsme se dostali do stavu, že nám to bylo jedno. Navzájem jsme si věřili a užívali si každou chvilku. Neříkám, že mě to nějak baví, ale potěšení jsem v tom našla. Vím, že můj otec s jeho rodinou věří, že ve Volteře musím zůstávat kvůli nim, ale ve skutečnosti to není pravda. Už před několika roky jsem byla z jeho služeb propuštěna. Zůstávám pouze proto, že jsem si našla přátele a s otcem nechci žít. Po tom všem, co udělal matce se s tím nemůžu smířit. Vím, že si to přála, ale já to nedokážu. Nedokážu mu odpustit.  

„Připravte se,“ zavelel Demetri, když jsme došli na mýtinu, kde jsme se měli střetnout.

Všichni jsme se napřímili a čekali několik vteřin, než jsme slyšeli první kroky vcházející na mýtinu.

„Kdopak to je,“ vysmlál se nám jeden z nich.

„Vzhledem k porušení několika zásad v životě upírů, bylo rozhodnuto, že budete zničeni."

„Kdo je vás vůdce?“ zeptal se Demetri.

„To budu já,“ vystoupila postava v plášti.

„Stáhni si kapuci a ukaž tvář,“ rozkázal jí.

„Jistě,“ řekla osoba klidně. V tom se mi zastavil dech, moje mysl vířila kolem a snažila se vzpamatovat. Moje srdce tlouklo jako šílené. Zmohla jsem se na jediné slovo.

„Mami?“ šeptla jsem tak, aby to slyšela.

Autor: Jana173 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Táto, mně nepomůžeš - 8. kapitola - Šok :