Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Táto, mně nepomůžeš - 2. kapitola - Setkání

aro


Táto, mně nepomůžeš - 2. kapitola - SetkáníDalší díl mé nové povídky. Opravdu děkuji všem, kdo napsali komentáře. Nečekala jsem takový ohlas. V této kapitole zjistíte, jak zareagují na její jméno. A jestli se budou navzájem ignorovat.

2. Kapitola - Setkání

„Příště bys mohl jet pomaleji,“ řekla jsem stále naštvaná. Mezitím z druhého auta vylezl kluk s bronzovými vlasy, okamžitě mě upoutal.

„Nepředstavil ses mi,“ vysoukala jsem ze sebe a v duchu počítala ovečky, aby Edward – otec nezjistil, kdo jsem.

„Promiň, já jsem Emmett Cullen a tohle jsou mí sourozenci.“ Ostatní vystoupili taky z auta a usmívali se. Měli ve tváři vepsanou bolest, ale navenek to nechtěli ukázat. Jenom ten kluk bronzovými vlasy to neskrýval.

„A jak se jmenuješ ty?“ Rychle musím něco vymyslet, mám jim říct pravdu nebo ne. Stejně se to ve škole dozví, takže jsem se rozhodla vyrukovat s pravdou. Takže ten s bronzovými vlasy je můj otec, tak to bude ještě sranda. Nemám v plánu se s nimi nějak družit.

„Jmenuji se Emma Renesmé Swan.“ Jakmile jsme vyřkla své jméno, ztuhli.

„A už půjdu, už teď mám zpoždění,“ promluvila jsem rychle a vzala to lesem od nich. Když jsem se ohlídla, stále tam stáli a koukali na mě. Jakmile jsem se jim ztratila z očí, přidala jsem do své přirozené rychlosti. K lesu před školu jsem dorazila přesně v tu chvíli, kdy tam parkovali i oni.

„Bože, to je pech,“ pomyslela jsem si. A věděla, že to slyší, potom jsem už zase počítala čísla. Ale vyrazila jsem ze stínu stromů. Okamžitě si mě všimli. Jejich obličeje byly smutné, ale já jim nevěnovala pozornost. I když bych se na svého otce mohla koukat věčně a mohla jsem mu říct všechno, co udělal a hlavně co neudělal, ale nechala jsem si zajít chuť. Vzala jsem to přes loučku rovnou ke dveřím a je obešla velkým obloukem.

Vypadá to, že chodí na jiný obor, takže se s nimi nebudu střetávat. A měla jsem pravdu, za celé odpoledne jsem neviděla nikoho. Vcházela jsem zrovna do jídelny, když jsem si všimla, že sedí u stolu a přehrabují se ve svém jídle. Uchichtla jsem se. Bohužel to na mě upoutalo jejich pozornost. Musím si dávat pozor.

Na jedné straně jsem byla ráda, že jsem je potkala, ale na té druhé jsem jim nechtěla říct, kdo jsem, protože si to nezasloužili. Ke svému otci jsem neměla žádný vztah, a tak to chci taky nechat. Vzala jsem si svou obrovskou porci jídla, tedy na člověka, pro mě byla tak akorát, a sedla jsem si k osamocenému stolu. Cítila jsem na sobě pohledy, ale nevěnovala jsem jim pozornost. Rychle jsem se zvedla a vyrazila ven. Zbytek školy jsem je zase neviděla.

Zpátky jsem vyrazila stejnou cestou po silnici.

„Nechceš svést,“ houkl na mě někdo z auta.

„Ne díky,“ odpověděla jsem Emmettovi, který vystrkoval hlavu z auta. Hlídání myšlenek je strašná otrava.

„Jak chceš,“ odpověděl mi a vyjel. Koukala jak dojíždí a věděla, že jim nemůžu říct pravdu.

Domů jsem došla pozdě, protože jsem se šourala lidskou rychlostí. I když moje maminka chtěla, abych jim to nevyčítala, tak to asi nedokážu.

Má sice v očích smutek, ale opustil ji a nechal ji umřít.

Udělala jsem úkoly a šla do sprchy. Potom jsem si vzala knížku a četla. Probudila jsem se s budíkem. Musela jsem usnout u čtení. Už byl čas, abych se vydala do školy. Hodila jsem na sebe oblečení a vyrazila. Tentokrát jsem neměla tolik času, takže jsme to vzala svou rychlostí a do lesa, ke škole jsem doběhla s velkým předstihem. Proto jsem si sedla na lavičku a ještě otevřela knížku. Parkoviště se začalo plnit.

Zavál vítr a já cítila upíří vůni. Už musí být tady, vzhlédla jsem a střetla se s jejich pohledy. Stáli u svého auta a měřili si mě. Nenechala jsem se rozhodit a vrátila se zpátky ke knížce. Najednou jsem cítila upíří vůni blíž než kdy dřív. Vzhlédla jsem a nade mnou stála černovláska a usmívala se.

„Potřebuješ něco?“ optala jsem se zdvořile.

„Nešla bys se mnou na nákupy?“ zašvitořila a čekala na odpověď.

„Máš pravdu, nešla,“ odbyla jsem ji.

„Nakupování není moje vášeň,“ dodala jsem.

„Úplně stejná,“ zamumlala si a myslela, že to neslyším. Potom odešla a nechala mě sedět na lavičce. Vzhlédla jsem a uviděla, jak se vrací ke své rodině.

Také jsem se zvedla a zamířila si to do školy. Škola probíhala v pohodě, dokonce jsem se seznámila s několika lidmi a na obědě seděla s nimi. Po očku jsem pozorovala Cullenovi, také na mě hleděli, ale nepokusili se o nic.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Táto, mně nepomůžeš - 2. kapitola - Setkání:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!