Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tanec ve tmě - 2. kapitola

08.02.2010 (16:45) • Mispulka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1197×

Ráno jsem se vzbudila celkem čilá a vyspaná, jak se mi nepovedlo už hodně dlouho. Asi jsem toho včera málo vypila. Podívala jsem se na budík. Šest. To je divné, vzbudila jsem se dříve, než můj budík byl schopen zapípat.

Vylezla jsem ze své teplé postýlky a zamířila jsem si to do koupelny. Měla jsem spoustu času, takže jsem si dala menší ranní sprchu. Teplá voda dodávala mým svalům ještě větší sílu a celé mé tělo příjemně zahřívala. Voda obkreslovala moji siluetu. Každou buňkou jsem cítila její hřejivé, uklidňující účinky. Po pěti minutách jsem vodu nedobrovolně vypla. Zabalila jsem se do ručníku.

Přeběhla jsem krátkou chodbičku mezi koupelnou a mým pokojem. Prohrabala jsem se šuplíkem a vytáhla jsem černé kalhotky. Ihned jsem si je natáhla. Pak jsem si oblékla černou podprsenku. Co si vezmu na sebe? Je konec května. Takže v Phoenixu je teplo. Super. Zašmátrala jsem ve skříni. Chvilku mi to trvalo, ale konečně jsem našla džínovou sukni. Nahoru jsem si ještě oblékla červenou halenku a knoflíčky rozepla tak, aby mi výstřih trochu zasahoval mezi prsa.

Seběhla jsem dolů do kuchyně, políbila jsem na pozdrav mamku a zašmátrala jsem v lednici po mléku. V kredenci jsem ještě našla cornfleky a nasnídala jsem se.

Misku i lžičku jsem dala do kredence a běžela jsem zpátky nahoru vyčistit si zuby. Pak přišlo líčení. Vzala jsem si na prst trochu make-upu abych schovala moje nedostatky, kterých moc nebylo. Řasy jsem si přejela řasenkou a na víčka jsem si nanesla trochu tmavých stínů. To perfektně podtrhovalo můj sexy, svůdný pohled. Už jen lesk na rty. Vlasy jsem si rozčesala, a protože jsem měla čas, trochu jsem si je nakulmovala. Teď jsem vypadala super.

Slyšela jsem zatroubení. Letěla jsem ze schodů tak rychle, jak mi moje sukně dovolovala. V letu jsem popadla batoh, zakřičela jsem na mamku rychlý pozdrav, obula jsem se a vyletěla ze dveří. Před domem na mě čekal Joe, jako vždy. Oběhla jsem auto a sedla jsem si na místo spolujezdce.

„Čau Bello.“

„Ahoj Joe, jedem?“

Joe se na mě usmál. Auto pod jeho řízením spokojeně zavrčelo a my jsme jeli vyzvednout Britany, Lucy a Jesse.

„Čauky puso,“ zahlaholila Lucy hned, jak vlezla do auta.

Za chvíli jsme byli před školou. Vystoupila jsem z auta. Ostatní mě následovali. Pak jsme se šli za druhou polovinou naší party. Se všemi jsme se pozdravili a šli jsme na hodinu. Já jsem měla právě teď s Lucy angličtinu.

„Co máš s Paulem?“ vyjela na mě hned jak jsme byly sami.

„Nic, je to kámoš,“ zaprotestovala jsem.

„Bello, já tě znám už od školky, já vím, jak se kdy chováš."

„Lucy, já nevím.“

„Já jsem si to myslela, ty jsi se zamilovala, určitě.“

„To si děláš srandu, já? Nikdy.“

„Bello, každého to někdy potká. Já jsem si to také myslela. Ale potkala jsem Nicka a bylo to.“

„Ne, on je sympaťák, ale je to jenom kamarád.“

„Jo? A proč jsi teda nešla hrát sedmičku? A proč jsi se nezvedla z jeho klínu?“

„Dobře, tak to tak asi bude. Já se teď cítím taková lehká. Myslím jen na něj.“

Lucy se usmála a kamarádsky mě objala kolem ramen.

Angličtinu jsme nějak přežili. Byla to nuda, jako všechno tady. Šli jsme po chodbě k východu, protože venku jsme měli sraz.

„Ahoj Bello, čau Bello, sluší ti to Bell,“ ozývalo se ze všech stran. Byla jsem hvězda školy, každý měl znal a chtěl být mým kamarádem. Já jsem je neignorovala, brala jsem je jako známé, odpovídala jsem na jejich pozdravy, někdy jsem se s nimi dala do řeči. Koukali po mě i kluci, někdy nestačili odvrátit své oplzlé, vtíravé pohledy.

Chtěla jsem přejít chodbu rychle a nenápadně, ale to nejde. Jsem známá a oblíbená. Tato pozice mě stála hodně volného času, hodně přemáhání a přetvařování se. Teď už jsem sama sebou, ale můj post zůstává. Někdy jsou tu i nějaké pipiny, které se snaží být lepší než já, ale nikdo je nebere. Já je nenávidím, ale ve škole je zdravím a objímám se s nimi, aby viděly, že já se umím ovládat, a proto jsem hvězda.

Dorazili jsme k našemu koutku. Nebyl to ve skutečně žádný kout, ale pár laviček blízko u sebe. Došli jsme k naší partičce. Lucy mi stiskla ruku na povzbuzení. Nechápala jsem, proč mě povzbuzuje. To se snad neumím chovat před svými přáteli? No to je jedno. Rozhlédla jsem se společně s Lucy po všech příchozích. Chyběla tu jen Moly, ta včera chytla nějakou chřipku. Chudák holka, měla bych někdy za ní zaskočit.

Lucy našla očima svého Nicka a šla ho ihned pozdravit. Teď jsem tu zůstala sama. Nepoznávala jsem se. Styděla jsem se před svými kamarády. Bylo to neobvyklé, nenormální. Nikdy jsem se tak necítila. Jako by všichni očekávali nějakou mou chybu. Všichni mě pozorovali. Tedy snažili dělat, že na mě nečumí, ale nešlo jim to. Jejich chabý, nezajímavý rozhovor by byl divný každému. Ale věděla jsem, proč se cítím nesvá. Byl tu on, Paul. Pozoroval mě svýma krásnýma modrýma očima. Jeho pohled nebyl vlezlý, jako u většiny kluků. Byl zkoumavý. Nechápala jsem, proč mě hned nešel pozdravit, proč na mě jenom kouká a na tváři mu svítí jeho krásný úsměv. Jeho dokonalý úsměv plný rovných, bílých zubů. Jeho rty mu obkreslovaly úsměv a dodávaly mu ještě větší a romantičtější nádech.

Konečně jsem se odtrhla od jeho úst a vyšla jsem k nim. Jejich zkoumavé pohledy opadly a začali se naplno věnovat rozhovoru. Už si mě nevšímali, jen jednomu jsem neunikla. Joe.

„Zdar Bello, co je s tebou?“

„Ale nic, jenom jsem se zamyslela.“

„Vypadala jsi, jako by ses nás bála.“

„Já vás,“ zasmála jsem se jeho výroku. Ale měl pravdu. Bála jsem se jejich pohledů. Všimla jsem si svého smíchu. Ani ten jsem nepoznávala, nebyl to můj obvyklý smích. Zasmála jsem se nervozně, ale doufám, že to nepostřehl.

Já jsem ho už ale nevnímala a všechny moje smysly byly soustředěné jen na něj. Došla jsem k němu: „Ahoj Paule, jak je?“

Bellooooo, ječel na mě vnitřní hlas, co to s tebou je? Ani já sama jsem se nepoznávala. Proč jsem nezaflirtovala? V těchto věcech jsem vždycky suverénní a každý mi to hned spolkne, ale teď? Byla jsem ráda, že jsem ty čtyři slova ze sebe vymáčkla a nezakoktala jsem se. Cítila jsem, jak mi tvář polil ruměnec. Sakra, ještě tohle potřebuju. Snažila jsem se chovat a mluvit uvolněně. Určitě to muselo zabrat, ujišťovala jsem se v duchu, ale pořád jsem si nebyla jistá.

„Jo dobře a ty?“

Rty se mu zvlnily do okouzlujícího úsměvu. Ach, uniklo mi skoro.

„Ale dobře,“ pohodila jsem vlasy a zkusila jsem zaflirtovat, ale slova mi drhly. Musela jsem se ihned napít. Moje nervozita stoupala. Nebyla jsem ve své kůži. V téhle nové Belle jsem neuměla chodit. Ale já chci, aby se moje staré Bella vrátila, chci to být zase já. Sebevědomá.

Z mého napětí a nervozity mě vytrhl zvonek. Nikdy, opravdu nikdy jsem nebyla tak ráda, že zazvonilo a začalo vyučování. Nikdy jsem se tak netěšila na hodinu. S rychlým pozdravem jsem vystřelila od naší skupinky a řítila jsem se k budově C. Tam mám psychologii. Konečně normální předmět.

Řítila jsem se chodbami v budově C. Nikdo kolem mě nespěchal. Nevšímala jsem si pohledů určených mé osobě. V mysli mi vytanula jedna myšlenka. Musela jsem se jí zasmát. Všimla jsem si některých pohledů, které mi věnovaly nějaké prvačky. Určitě budou mít zítra na sobě to samé, co mám já.

Za chvilku tam budu a soustředím se na vyučování. Poprvé v mé existenci. Nepočítám první třídu. Budu se hlásit a uvažovat. Ano, tak to udělám. Už jsem se viděla. Hlásím se a učiteli div nevypadne čelist z pantů. Uchechtla jsem se. Brzdila jsem, protože tři dveře ode mě je moje učebna. Přeci nechci tam vlítnout zadýchaná.

„Bello, počkej,“ ozvalo se za mnou. Byl to ten nejkrásnější hlas na světě. Ale já jsem ho teď nechtěla vidět, teď ne, ale nastavila jsem svůj nejkrásnější úsměv.

„Páni, ty máš páru, kam jsi tak pospíchala?“

Já jsem úplně zapomněla, že mám psychošku s Paulem. Chtěla jsem si o něm v klidu popřemýšlet, ale nebudu moci. Ale zase na něj budu moci koukat.

Na to, že celou dobu za mnou asi běžel, nevypadal nějak zvlášť zadýchaně. Já jsem jsem skoro vyplivla plíce a duši najednou.

„Mno...ehm.... já nevím.“

Zase rudnu. Všiml si toho a lehce mě pohladil po tváři. Pod jeho dotekem jsem se zachvěla a zrudla ještě víc. Ne, že by mi to nějak vadilo, ale jeho dotek k mému mozku vysílal slabé elektrické impulzy.

Když si všiml mého vymatlaného výrazu, usmál se svým nádherným úsměvem a objal mě kolem ramen. Jestli chtěl, abych se vzpamatovala a probrala se ze svého snění, byl na omylu. Jako by mi píchl uspávací nebo oblbovací injekci. Chovala jsem se jako hadrová panenka a slepě jsem ho následovala. Cítila jsem se jako zfetovaná. Tančili kolem mě jako barvičky. Vše bylo pěkné. Stála jsem vedle něho a vše mi bylo jedno.

Probrala jsem se, až když mě posadil na židli. Její chlad mě probral, ale ne dostatečně. Stačilo to jen na to, abych se zorientovala, kde jsem, ale pak mě zase oslepil jeho dokonalý úsměv. A aby to nestačilo posadil se vedle mě na prázdnou židli. Nemohla jsem uvěřit, že by tam někdy seděl, ale byla to pravda. Vždy jsem s ním seděla na psychošku, ale teď to bylo jiné. Teď jsem na něj koukala jako na svojí modlu.

Zase jsem se dostala do svého dokonalého světa, kde jsme byli jen my dva. Můj pocit veškerého štěstí se ke mně opět vrátil. Vše bylo v pohodě, vše bylo barevné. Určitě tu kolem mě začnou tancovat okřídlení růžový sloni.

„Bello, Bello,“ mával mi před obličejem, čímž mě dostal z mého růžového světy se slony, „jsi v pohodě?“

„Jo, jo, jasně jsem,“ vykoktala jsem rychle, věnovala jsem mu rychlý úsměv a otočila jsem se k učiteli. Naprosto jsem nechápala, o čem to žvatlá, ani co probíráme, ale soustředila jsem se na to jeho žvatlání a moudře jsem přikyvovala, kdykoliv se na mě podíval. Nutila jsem se přemýšlet o látce, abych se zpět nevrátila do růžového světa.

Byla jsem vděčná za zazvonění. Paul po mně podíl nechápavý a ustaraný pohled. Chtěl jít se mnou, ale já jsem se vymluvila na záchod a utíkala jsem od něho. Opravdu jsem vběhla na toalety a vlezla jsem si do jedné kabinky. Opřela jsem se o dveře a pro uklidnění jsem se chytila za kolena. Objala jsem je a pomalu jsem se houpala, abych se trochu uklidnila. Nikdy jsem se necítila tak bídně. Já se stydím před svým kámošem, do kterého jsem se mimochodem zamilovala. To je šílený. Ještě nikdo tak nepodkopal moje sebevědomí.

„Bello, Bello, jsi tu?“ poznala jsem Luciin ustaraný hlas, ale otálela jsem s odpovědí. Pak jsem se rozhodla vyhovět jí.

„Tady,“ pípla jsem sotva slyšitelně a otevřela jsem jí dveře ke do své kabinky. Potichu ke mně vlezla a pak spustila: „Co je ti zlato?“

„Já... já opravdu nevím.“

„Řekni mi, co se stalo.“

„Já se s ním nedokážu normálně bavit, stydím se před ním.“

Vždy jsem byla průbojnější a byla jsem schopná snášet potupu i zklamání, ale teď? Moje ztracená sebedůvěra mi podkopávala vše, na co jsem byla dosud zvyklá. Cítila jsem se najednou tak slabá, zranitelná.

„Bello, klid, to je normální. Já jsem se ze začátku taky Nickovi vyhýbala. Nedokázala jsem se mu ani podívat do očí. A teď? Chodíme spolu. Seber se Bells, jsi silná. Nemysli na to, zapomeň na to co k němu cítíš a chovej se přirozeně.“

„Hm, děkuju Lucy.“

Pořád jsem nevěděla, k čemu mi ty její slova pomohou. Ale chtěla jsem jí udělat radost a taky se trochu sebrat. Vyloudila jsem na své ztrápené tváři chabý a málo přesvědčivý úsměv. Ale Lucy ho vzala. Zvedla mě ze země a pro útěchu mě objala.

Podívala jsem se na hodiny na chodbě. Šli jsme o deset minut pozdě, ale vypadalo to, že si toho Lucy ani nevšimla. Měly jsme spolu i s Britany španělštinu. Dovlekly jsme se ke dveřím. Lucy si mě ještě prohlédla. V jejích očích jsem se neviděla zrovna nejlépe. Musela jsem vypadat opravdu bídně, protože mě znovu objala a zašeptala mi do ucha slova útěchy. Utěšoval mě její hlas, ale těm slovům jsem nevěřila.

„Bello, tvař se trochu… hůř než teď.“

Určitě chtěla říct stejně, ale aby mi přidala sebedůvěru, tak zvolila slovo hůř.

Zaklepala na dveře učebny. Ozvalo se: „Dále,“ a my jsme vešly.

„Slečno Swanová, slečno Jakinsonová, dovedete nám říct důvod, proč jste se nás rozhodly navštívit až teď?“

Já jsem úplně zapomněla, že máme na španělštinu pana Rocka. Hodil se ke svému příjmení. Vždy chladný a tvrdý. Jako kámen. Neměla jsem ho ráda také kvůli jeho posměvačných a dvojsmyslných narážkách.

Už jsem otvírala pusu, že něco povím, ale vložila se do toho Lucy: „My se omlouváme pane profesore, ale Belle se udělalo nevolno.“

„Sedněte si,“ štěkl po nás ještě Rock a dál vysvětloval nová slovíčka...

Sedla jsem si do zadní lavice vedle Lucy. Před námi seděla Britany s Amy. Nechápavě se na nás podívala a posunky se nás na něco ptala. Luc jí naznačila, že jí to řekneme potom. Pak se i s nespokojeným výrazem otočila a nechala nám klid.

Celou hodinu jsem civěla na tabuli, neschopná slova nebo nějakého pohybu. Byla jsem totálně dezorientovaná a čekala jsem na zvonění.

Ještě pět minut. Jak to vydržím? Chtěla jsem domů. Chtěla jsem si lehnout na postel, pustit si relaxační hudbu, dát si šálek kakaa a prostě vypnout.

„Crrrr.“

To mě probralo a vystřelila jsem z místnosti. Lucy šla hned za mnou. Na nic se neptala. Chápala mě, takovým obdobím si už prošla. Vyšly jsme na školní dvůr, kde na nás čekala naše parta. I Paul.

Klid Bello, je to tvůj kámoš, jako Joe. To jsem si opakovala pořád dokola. Když už jsem si myslela, že mi to pomohlo a budu se s ním moci v klidu a normálně bavit, usmál se na mě a moje sebeovládání bylo v trapu. Naprosto mě odzbrojil. Já jsem už neměla žádné zbraně.

„Ahoj holky,“ zaječel na nás Joe, „půjdeme dneska do parku? Na motorku?“

„Hm, zní to dobře,“ ozvala se Lucy a s otazníky v očích se podívala na mě. Já jsem jen pokrčila rameny. Nechtěla jsem se vrhat do zbytečných akcí. Chtěla jsem se uvolnit. Mého zaváhání si ale všiml Joe.

„Bello, přece nás neodmítneš.“

„Joe...“

„Bells, prosím tě.“

„Ok,“ vzdala jsem to. Otočila jsem se po přítomných. Zakrývali v obličeji zděšení. Ale to pak vyprchalo. Zase jsem se chovala nenormálně. Nevynechala jsem žádné akce a motorky? To už vůbec ne. To byla moje láska.

Usmála jsem se na přítomné a otočila jsem se k odchodu. Po škole jsem vždy chodila buď nakupovat, do cukrárny nebo jen pěšky domů. Vyšla jsem ze školního pozemku a zabočila jsem vlevo. Byla to moje tajná cestička k domovu. Znala jsem ji jen já a Lucy. Zpomalila jsem, nikdo sem nechodil a já jsem se nechtěla zadýchat. Začal květen a příroda už byla skoro probuzená ze zimního spánku. Stromy už vysílaly na svět poupata a květiny plaše vykukovaly na povrch. Moje rozjímání narušil něčí hlas.

„Bello, počkej na mě.“

Otočila jsem se za tím známým lasem a ztuhla jsem. Za mnou běžel Paul.

„Ahoj, kam jdeš?“

„Domů.“

„Nebude ti vadit, když tě doprovodím?“

„Ne,“ řekla jsem a snažila se, aby to nevypadalo plaše nebo bojácně.

Chvilku jsme šli mlčky vedle sebe. Mě to ticho připadalo nesnesitelně nepříjemné. Tak jsem se o pokusila narušit.

„Co bylo ve škole?“ vyhrkli jsme najednou a rozesmáli jsme se. To odlehčilo situaci. Oddechla jsem si a okovy nervozity ze mě s třísknutím spadly.

„Tak začni,“ vyzval mě.

„Celkem nuda,“ odpověděla jsem.

„Slyšel jsem, že ti prý bylo zle.“

„Hm, to jo, ale už je to dobrý.“

„Jo? Nebolí tě něco?“ Překvapila mě neskrývaná starostlivost v jeho hlase. Zaskočilo mě to, ale jeho zamručení mě vodilo do reality.

„Ne.“

Pak už jsme si povídali jako staří přátelé, kteří se roky neviděli. Dozvěděla jsem se o něm spoustu věcí. Rád hraje basket a maluje. Jak citlivé. A má rád zvířátka. Má doma dva psi, křečky, želvu a rybičky. Je kouzelný.

Nechtěla jsem ho opustit, nechtěla jsem kazit tuto nádhernou atmosféru, ale v dálce jsem zahlédla náš dům. Smutně jsem si povzdechla. jeho pohled se stočil ke mně a jeho obočí vyletělo vzhůru v němé otázce.

„Dobrý, já jenom...“

„Pokračuj.“

„Budeme se muset rozloučit,“ a ukázala jsem na náš domek v dáli.

„Škoda,“ prohodil ledabyle, ale v jeho hlase bylo něco, co chtěl skrýt. Byl to snad smutek?

Zastavili jsme před naším domem. Smutně jsem se na něho podívala. Budeme se muset rozloučit.

„Díky, že jsi mě doprovodil,“ pípla jsem. Pak jsem si uvědomila, jak hloupá to byla věta. Díky, že jsi mě doprovodil, ozývalo se moje druhé já a celou dobu mě parodovalo.

„Já jsem taky rád. Tak se měj, uvidíme se večer.“

Chvíli jsem proti sobě stáli a mlčky se na sebe dívali. Nikdo nic neříkal a zase přišla trapná chvilka ticha.

„Ahoj,“ vyhrkli jsme oba najednou a zase se rozesmáli.

Ještě jednou se na mě podíval, otočil se a odešel.

Dívala jsem se za jeho mizejícími zády a přála jsem si, aby se otočil. Aby mě ještě jednou obdařil svým úsměvem. Ale on nic, pořád šel pryč. Moje schopnost přinucení jaksi nefungovala. Cítila jsem se najednou tak sama, tak pustá. Jako poušť. Nechtěla jsem se s ním rozloučit. Chtěla jsem ho cítit, mít ho u sebe.

Něco se ve mně vzepřelo a já jsem cítila, jako moje nohy utíkají po prašné, kamenité cestě. Běžela jsem najednou za ním.

Otočil se, protože za sebou slyšel divoké oddechování a dupání. Opravdu jsem nebyla žádná sportovkyně, proto byla moje výdrž na bodu nula a pořád klesala.

„Bello, co se děje, zapomněla jsi něco?“

Chvilku jsem přemýšlela, proč jsem za ním vůbec běžela. Připadám si tu jako ubožák, úplná nána, která byla hodně naivní. Ale...

„Ano, zapomněla,“ řekla jsem. Zkrátila jsem vzdálenost mezi námi a přisála jsem se mu na rty. Vůbec to nečekal, ale později se do naší hry zapojil. Jemně ochutnával moje rty. Točila se mi z toho hlava a nedokázala jsem naplno vnímat kouzlo této chvíle. Byla jsem zase ve svém světě, ale teď jsem si ho nevymýšlela, Já jsem ho žila.

Stáli jsme tam dlouho a pořád jsme se líbali. Bylo to dokonalé, ale já jsem věděla, že to musím ukončit. Neochotně jsem se od něj odtála a stydlivě jsem se na něj usmála. On mi ale vtiskl na čelo ještě jeden polibek.

„Miluju tě, Bello,“ zašeptal.

„Já tebe taky.“

Otočila jsem se a odešla. To nebylo moc důstojné, ale já už jsem musela domů. Nechtěla jsem ukončit tu krásnou, ne nádhernou chvíli, ale musela jsem. Jediné pozitivum z toho plynulo. On mě taky miluje.

A s těmito slovy jsem se šťastná rozběhla k našemu domu.

Autor: Mispulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tanec ve tmě - 2. kapitola: